The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Manuela Weiß (* 1969)

• geboren am 18. Juli 1969 in Meißen

• aufgewachsen in Dresden, wo sie eine Ausbildung zur Polygrafin absolvierte

• arbeitete in der Parteidruckerei „Völkerfreundschaft“

• Mit 18 Jahren wurde ihr die durch das System verursachten Einschränkungen am deutlichsten bewusst

• Sie stellte einen Antrag auf Dauerausreise

• Im Mai 1989 unternahm sie eine Reise nach Ungarn, bereits mit Gedanken an eine mögliche Auswanderung

• Im Juni 1989 heiratete sie

• Am 22. September 1989 wurde ihr Antrag auf Ausreise sowie der ihres Mannes ohne Angabe von Gründen abgelehnt

• Am 26. September 1989 fuhren sie mit ihrem Mann mit dem Morgenzug von Dresden nach Prag zur Botschaft der BRD

• 30. September 1989 Besuch von Hans-Dietrich Genscher und nächtliche Abreise von der Botschaft

• sie ließen sich im bayerischen Schwandorf nieder und fanden sofort Arbeit

• nach viereinhalb Jahren kehrten sie nach Dresden zurück

Pochmurná atmosféra a omezování za vlády východoněmeckého režimu přiměly rodačku z Míšně Manuelu Weiß k útěku přes západoněmecké velvyslanectví v Praze. Tehdy jí bylo dvacet let. Po čtyřech letech života na Západě se sice s manželem rozhodla pro návrat do Drážďan, dodnes se ale ráda vrací na magické místo areálu německého velvyslanectví v Praze. Místo, které jí pomohlo poprvé zakusit svobodu.

Pochmurnost a šeď Drážďan v éře NDR

Narodila se 18. července 1969 v Míšni a vyrůstala v Drážďanech, kde chodila deset let do školy a pak se vyučila polygrafickým reprodukčním technikem ve velké tiskárně Völkerfreundschaft (Přátelství národů). Již jako dítě vnímala železnou oponu a většinu věcí přijímala nejprve jako danost. Ze západního Německa také příbuzní občas posílali balíčky, které krásně voněly. Zároveň však v Drážďanech nebylo možné sledovat západoněmeckou televizi až do doby, kdy začaly fungovat satelity a kdy si je lidé svépomocí vybudovali. Intenzivněji začala pamětnice omezení systému vnímat asi v sedmnácti letech, zejména když začala zkoumat možnosti vlastního bydlení nebo možnost přejít v zaměstnání do jiného podniku. Když zavolala jinam, dozvěděla se, že jako zaměstnankyně stranické tiskárny je nositelkou pracovního tajemství, a proto musí zůstat. 

Už ve školách dětem vtloukali do hlavy, že Západ je zkažený imperialistický nepřítel, zároveň lidé trávili mnoho času sháněním banálních věcí, protože třeba i kečup byl luxusním zbožím. Všude panovala pochmurnost a šeď. Poválečné Drážďany nebyly ještě ani v sedmdesátých a osmdesátých letech v dobrém stavu, opravena byla v budovatelském stylu jen Pražská ulice a později Semperova opera, ale třeba zámek a Frauenkirche stály v troskách a centrum města bylo stále prázdné. Manuela Weiß tedy na prahu dospělosti silně vnímala pochmurnost a omezení režimu, proti němuž v ní narůstal odpor. Nechodila sice na protivládní demonstrace z obavy ze zatčení, protože některé ze svých známých navštívila ve vězení a nechtěla ho poznat zevnitř, ale její odpor neustále sílil. 

Od prvních úvah o emigraci po plot na velvyslanectví

Od šestnácti let se znala se svým budoucím manželem a společně začali uvažovat o možnostech, jak opustit socialistický tábor. Podali si tedy žádost o vystěhování, které se elegantně říkalo žádost o trvalé vycestování z NDR. V té době již bylo v západním Německu východním Němcům uznáváno vzdělání i praxe, a stačilo se tedy opravdu „jen“ dostat na Západ. Vyřízení žádosti však obvykle trvalo velmi dlouho, mezitím někteří jejich známí již povolení získali a skutečně se odstěhovali. Když v květnu 1989 jeli s manželem na dovolenou na Balaton, uvažovali také o možnosti emigrovat přes maďarsko-rakouskou hranici, která byla tehdy poměrně propustná. Vzhledem k podané žádosti o vystěhování se však vrátili, protože předpokládali, že jí bude vyhověno. Z tohoto důvodu také urychlili svatbu, aby nemohli být rozděleni, protože se stávalo, že jedné osobě žádost prošla, ale druhé byla zamítnuta. 

Když ale byla v druhé polovině září 1989 jejich žádost zamítnuta bez udání důvodu, naplánovali útěk přes velvyslanectví NSR v Praze. Vyrazili brzy ráno vlakem z Drážďan a prošli přísnou kontrolou na hranicích, kde tvrdili, že jedou do Prahy jen na víkend. Skutečně měli pouze malou cestovní tašku, jinak nic víc, takže působili věrohodně. Po vystoupení na hlavním nádraží v Praze se zeptali kolemjdoucích na cestu, později již viděli vlát vlajky různých velvyslanectví. Z televize věděli, že mají hledat tu americkou, protože velvyslanectví NSR bylo hned vedle ambasády USA. Další kolemjdoucí jim ukázala cestu do boční uličky za velvyslanectví, kde už na ně zpoza plotu mávali uprchlíci, kteří měli na starosti pomáhat příchozím přelézt přes plot.

Chaos, spaní na palandě, přesto pocit bezpečí

Situaci v areálu velvyslanectví NSR pamětnice popsala následujícími slovy: „V areálu velvyslanectví panoval chaos. Překrásný park s alejí byl rozdupaný, všude byly davy lidí. Když jsme přišli my, právě se začínaly stavět stany od německé armády nebo Červeného kříže. Díky Německému červenému kříži se rozdávala teplá polévka. Dostala jsem armádní teplákovku, protože jsme s sebou neměli dostatek oblečení. Manžel usiloval o to, abychom získali místo v jednom ze stanů. Uvnitř budovy velvyslanectví spali lidé i na schodech, všechno bylo přeplněné, takže nebylo možné složit hlavu uvnitř budovy. Proto jsme usilovali alespoň o jednu postel na palandě ve stanu, kde bylo dokonce vytápění pomocí olejových kamen. Podařilo se nám získat alespoň tu jednu postel a tam jste trávili dny. Hygienické podmínky byly také katastrofální, člověk stál věčně ve frontě na toaletu nebo na mytí. Situace se neustále zhoršovala, přicházelo čím dál víc lidí, ale nevnímali jsme to zase tak zle, protože jsme si uvědomovali, že jsme v bezpečí, na západoněmeckém území.“ 

Po skupinách si zval uprchlíky k sobě velvyslanec NSR, aby jim vysvětlil situaci a posílil jejich pocit bezpečí. „Nepozvali jsme vás, ale nepošleme vás pryč,“ říkal jim. Ujišťoval je, že se vlády obou německých zemí snaží ve vzájemných rozhovorech o dohodu vedoucí k vyřešení neustále se zhoršující situace. S přibývajícím počtem uprchlíků se hygienická situace stávala neúnosnou, někteří lidé onemocněli, zároveň zde byly rodiny s malými dětmi, které v noci plakaly ve stanech. Proto první nabídku, že se mohou vrátit do NDR a odtamtud pak odejít na Západ, využili právě lidé nemocní či rodiny s dětmi. Většina uprchlíků však nechtěla o návratu do NDR ani slyšet, jejich důvěra v tamní vládu byla nulová, a rozhodli se dále vyčkávat.

Pamětnici se také podařilo poslat rodičům pohlednici s textem: „Dojeli jsme v pořádku.“ Podala ji skrz plot jednomu západoněmeckému novináři, aby ji pak hodil do poštovní schránky, protože kolem plotu vždy postávali zástupci západoněmeckého tisku. Věděla, že se rodiče dovtípí, co přesně text znamená, totiž že jsou v pořádku uvnitř velvyslanectví. Navázat kontakt telefonicky bylo velmi obtížné, protože v té době nebylo v NDR obvyklé mít soukromou telefonní přípojku.

Rychlý sled událostí

Dne 30. září 1989 zahlédla Manuela Weiß nejprve východoněmeckého právníka Gregora Gysiho, jak s vyděšeným výrazem ve tváři sleduje přímo na velvyslanectví davy lidí a spoušť, a hned ji napadlo, že se něco bude dít. A skutečně, mezi uprchlíky se postupně roznesla zpráva, že na velvyslanectví je i Hans-Dietrich Genscher. Nikdo však netušil, s jakými zprávami. Když se pak k večeru odehrála slavná balkonová scéna, nejprve nikdo nechtěl uvěřit, že skutečně smějí odjet do NSR. Záhy se pak lidé rozběhli posbírat a sbalit si své věci, aby se vydali připravenými autobusy na pražské nádraží. 

Odsud vyjelo pět vlaků, z nichž většina nejprve jela přes hlavní nádraží v Drážďanech. Jejich vlak, pátý a poslední, už jel oklikou. Co se přihodilo, líčila pamětnice následovně: „Pochopitelně se o tom vědělo z médií, balkonovou scénu viděli i lidé ve východním Německu, takže samozřejmě mnozí další chtěli také nastoupit do vlaku, který jel na Západ. Myslím, že první vlaky jely přes hlavní nádraží v Drážďanech, ale tam se strhla mela: policejní kontingent a lidé, kteří se snažili dostat se do toho vlaku směřujícího na Západ. Když jsme skrz Drážďany projížděli my, všimli jsme si, že vlak zvláštní trasou hlavní nádraží objíždí. Hodně lidí ani netušilo, že pátý vlak také ještě projel skrz Drážďany.“

Z Drážďan směřovali na západ a dojeli do Hofu v NSR, kde na chvíli vystoupili kvůli občerstvení a zdravotní péči. V euforii se však cítili báječně, žádné potíže nepociťovali. Konečnou stanicí pro manžele Weißovy bylo bavorské městečko Schwandorf, kde bydleli nejprve v kasárnách pohraniční stráže, později v soukromí a nakonec ve vlastním bytě. I když si brzy našli práci a lidé jim pomáhali, trvalo nějakou dobu, než vůbec vstřebali všechny zážitky a uvědomili si, že se skutečně definitivně rozloučili s NDR. Mysleli si, že bude existovat navždy... 

Nový a starý domov a magie Prahy

Wießovi se soustředili na budování nového života na Západě, naštěstí oba záhy získali práci ve svém oboru, našli si s pomocí místních vlastní byt, pořídili si auto a mohli cestovat. První skromná dovolená minibusem v italském San Remu pro ně byla silným zážitkem, připadali si, jako by cestovali na Měsíc. Z pádu berlínské zdi byli překvapení a nadšení. Po čtyřech a půl letech se nakonec vrátili do Drážďan, protože již pominuly důvody pro jejich odchod. 

Manuela Weiß s velkou vděčností vzpomínala na pomoc, které se jim dostalo, i na to, že jejich útěk přes velvyslanectví proběhl nenásilně. Několikrát se již zúčastnila slavnosti na německém velvyslanectví u příležitosti výročí – podle jejích slov je to magické místo, na které se člověk rád vrací, stejně jako na místa, kde prožil dětství.