The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Maria Stockinger (* 1927)

• narozena 9. září 1927 v Dešenicích

• matka Maria Weiss, otec Franz Aschenbrenner byl švecem, pracoval později v klatovské továrně na železo

• babička byla porodní bábou

• obecná škola v Dešenicích, v posledním půlroce před Mnichovem výuka češtiny

• “povinný rok” práce u rodiny Kraut na statku za války

• podzim 1945 - nucené práce na statku u Klatov

• únor 1946 - útěk se sestrami za otcem do bavorského Lamu před odsunem

• práce u statkáře Neumaiera ve Švábsku

• továrna na textil Helvetia v Bomfelden

• 1955 sňatek s Josefem Stockingerem - také vyhnancem z Československa, ochod do Darmstadtu

• 1974 první návštěva rodných Dešenic po odsunu

Dětství a mládí s porodní bábou 

Maria Stockinger se narodila 9. září 1927. Její otec Franz Aschenbrenner byl ševcem, za lepším výdělkem odešel do fabriky na výrobu železa. Vzpomíná na velmi hezké dětství v Dešenicích. Mnoho se naučila od své babičky – porodní báby. Chodila s ní po okolí pěšky k porodům, ale také pomáhala koupat děti nebo píchat uši na náušnice. U babičky také přespávala, i když se pak ráno vydala domů k matce, aby ji připravila do školy. Do pětitřídní obecné školy v Dešenicích nastoupila v roce 1933 po posvícení. První třídu vedl učitel Rauscher, druhou pak Wolf a třetí slečna Rinnmüllerová. Do měšťanky ale od páté třídy musely pak všechny děti chodit do čtyři kilometry vzdáleného Nýrska. Češtinu se učily pouze půl roku, učil ji německý třídní učitel Häusler, který ale v osmatřicátém musel mobilizovat a víc o něm už Maria neslyšela. Marii Stockinger dnes mrzí, že se nenaučila lépe česky, s Čechy i Židy prý jejich rodina vycházela dobře – z rozkladu pokojného soužití viní nástup Hitlera.

 

Dešenice – židovský řezník Bloch i česká učitelka Zemanová

Vzpomíná, že v Dešenicích žili vedle sebe Češi, Němci i Židé, kteří zde měli svoji synagogu. Ve vsi byl řezník Bloch, také židovský obchod jistého Mošeho, kde si otec kupoval nitě a kůži pro svoji ševcovinu. Koloniál měl Berger a klobouky nebo čepice prodávala slečna Nina. Pekařství ve mlýně s obrovským vodním kolem pana Hampla dodávalo chléb do Konzumu. Vzpomíná také na sousedy Hofbauerovy a souseda zvaného „Böhmischer Wenzel“, Čecha, který si postavil vedlejší dům, v roce 1938 musel obec opustit a vrátil se zpět až po válce. V Dešenicích byla také druhá škola – česká, v osmé třídě tam vedla domácí práce a vaření učitelka Zemanová, k níž Maria docházela.

 

SS vojska vaří za vsí v polní kuchyni

Za války byl zatčen a uvězněn v Klatovech dešenický starosta Muckenschnabel, který byl pak zřejmě zabit. Kde přesně byl vězněn, Marie neví, asi v Klatovech, kam občas jezdily s matkou autobusem, jednou si tam vyzvedávala kabát. Když se v Dešenicích usadil oddíl SS, chodila za nimi na louku za ves, kde měli polní kuchyni, místní děvčata. Rodiče Marie vzali k sobě na byt - do sklepa - také dva vojáky SS, jeden z nich se jmenoval Seiler, druhý Schlägelmilch, chtěli jídlo – vajíčka, maso. Vzpomíná také na protitankový příkop, který za války vykopali za vsí příslušníci domobrany Volkssturm.

 

Povinná služba u rodiny Krautových

Maria chodila do obecné školy i během války, poté musela ve čtrnácti letech před nástupem do učení absolvovat tzv. povinný rok (tedy pracovní nasazení) u rodiny Kraut, kde sloužila v zemědělství. Paní Kraut měla rok a půl staré dítě, její manžel byl u wehrmachtu ve Finsku. Paní Kraut velmi dobře vařila, za svoji práci dostávala Marie mzdu i deputát – vejce, brambory, mléko. Rodina Krautových byla později také odsunuta, nyní žijí ve Stuttgartu. 

 

Vyhladovělé židovské ženy 

Na konci války se v obci objevovali uprchlíci ze Slezska. Někteří bydleli také v domě Mariiných rodičů. Marie má přímou vzpomínku na jedno setkání při sečení trávy, kdy si vybavuje, že žena nesla v ruce láhev na mléko. Další příhoda se pojí k pochodu vězeňkyň z koncentračních táborů. Viděla, jak dozorkyně mlátí vyhladovělé ženy, které nesměly pít a jedly trávu podél cest. Dozorkyně si řekla paní Kraut o vodu, kterou Marie napumpovala ze studny. Rozpomíná se také na zvláštní zvuky ve stodole na slámě, když chodívala krmit zvěř. Když se svěřila paní Kraut, tak jí jen odvětila, že je to asi kočka. Její otec tam pak našel dva Sověty, kteří se ve stodole schovávali. Do Nýrska je pak odvedla úřednice SS. „Chtěli domů, ke svým rodinám, být otci svých dětí, tady hledali jen útočiště.“ Co s nimi bylo dál, už Marie neví.

 

Útěk do Bavorska načerno

Pro Dešenické byl koncem války 8. květen, 2. května ještě padal sníh. Ale Marie na odsun nečekala. Na podzim roku 1945 byla pracovně nasazena na statku u Klatov, společně tu bydlely tři rodiny – z Dešenic, Hradiště-Vřesovic a Lidic. Marie bydlela s rodinou Krautových v domku u silnice směr Benov-Klatovy. Vstávala denně v pět hodin ráno a krmila a dojila třiačtyřicet krav. Když dostala v únoru na statku dovolenou, 8. února 1946 přešla načerno hranice do Lamu – nedaleko Neukirchen b. hl. Blut. První podnět přišel od sestřenice, mnozí už cestu přes hranice znali. Odešla spolu s dvěma sestrami, mezi jedenáctou a půl dvanáctou v noci. Na zádech batoh s oblečením a jídlem, matka se sestrou dostaly přes hranici i šicí stroj, přecházely hranici častěji. Uprchlíci šli nejprve okolo Ostrého, šli přes bílé louky a pole, až se dostali do Lamu, do hostince Kingeisent. Když vešli do hostince, uviděli otce, který odešel už ve čtvrtek 7. února. Práci i ubytování jí domluvila matka u sedláka v okrese Bogen v Haselbachu už v lednu téhož roku. Sestra, která se učila u Steinigera v Nýrsku, chtěla také utéct načerno přes hranice do Horní Falce. Měla jít na práci k druhému sedlákovi, oba se dobře znali. Setra a sestřenice se ještě jednou vrátily do Čech a viděly zabrané domy. V Dešenicích bylo zkonfiskováno 30 domů. Na domy byly umístěny lístky, se kterými museli majitelé domů na pracovní úřad do Klatov. U sedláka Neumaiera zůstala Maria pět let až do roku 1953.

Otec také uprchl přes hranice, ještě před Marií, pracoval u zedníků v Regensburgu. Odsunuta byla pouze matka, prvním transportem o Velikonocích 1946 do Ötlingenu ve Švábsku. Posledním transportem na podzim 1946 do Sankt Pach v Odenwaldu byl odsunut také Mariin budoucí manžel Josef, se kterým se seznámila v Dešenicích při práci v zemědělství. Za války byl odvelen na práci do Říše a měl narukovat k wehrmachtu, válka se už ale chýlila ke konci. Po válce se vrátil domů, před odsunem pracoval ještě ve fabrice v Klatovech. 

 

Wo ist mein Heim? Mein Vaterland?

Od sedláka odešla Marie do Bomfeldenu a 8. května 1955 začala pracovat ve fabrice na konfekci Helvetia. V roce 1958 se jí narodilo první dítě, které ale ve dvou letech zemřelo. V roce 1959 se Marii narodila dcera a později ještě syn Rudolf. Když se poprvé vrátila i se svými dětmi do Dešenic v roce 1974, cítila se trochu cize. Spousta domů se změnila, některé byly zbořeny, obnovený je hřbitov, včetně hrobu Mariiných prarodičů. Šumava je jejím místem narození, místem, kde doma vedle studny zpívávali 28. října (na tento den paní Maria mylně vzpomíná jako na  „Masarykovy narozeniny“) hymnu „Kde domov můj?“ a „Nad Tatrou se blýska“, i v němčině. Ale za svůj domov považuje místo, kde si rozumí s lidmi.