The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Michael Stavenhagen (* 1975)

• narodil se 31. prosince 1975 v Postupimi

• matka jezdil jako průvodčí i do západního Německa, sledovali západní televizní kanály

• ve škole musely být všechny děti povinně členy pionýra

• v létě 1989 se konaly občanské demonstrace, jedna i v Postupimi

• na podzimní prázdniny v říjnu 1989 dostali pozvání ke známým do Prahy

• matka se rozhodla pro útěk na západ přes velvyslanectví NSR v Praze

• na velvyslanectví strávili přibližně 11 dní

• odvezli je autobusy spolu s cca 300 osobami přes Rozvadov do Bavorska

• rok školní docházky v NSR

• po sjednocení Německa návrat do bývalé NDR do původního bytu

• vyučil se elektrikářem u firmy Siemens v Berlíně

• vystudoval strojní inženýrství v Berlíně a jezdil za prací po celém světě

Michael Stavenhagen je jeden z tisíců východoněmeckých občanů, kteří na podzim roku 1989 uprchli z NDR do SRN přes Prahu. Již jako dítě  vnímal silně přítomnost železné opony. V létě 1989 zažil zblízka protirežimní demonstraci v Postupimi, a tak nakonec souhlasil s matkou, když navrhla, že utečou přes velvyslanectví NSR v Praze. I když se po roce ze západu na východ opět vrátili, navždy zůstal obezřetný vůči jakémukoli režimu, který hlídá své občany.

Výhled na západní Berlín

Michael Stavenhagen se narodil 31. prosince 1975 v Postupimi. Otec Wolfgang často nebýval doma, protože jezdil pracovat na stavby plynovodů, takže Michael vyrůstal převážně s matkou Evou. Nakonec se rodiče v roce 1984 rozvedli. Rodné příjmení matky znělo Bubenitschek, protože její rodiče pocházeli ze Slezska. Stejně jako všechny ostatní děti po nástupu do školy vstoupil i Michael do pionýrské organizace, mladší (Jungpioniere) nosili modrý šátek, starší děti od páté třídy, tzv. Thälmannovi pionýři, nosili šátek červený. Jak děti rostly, měly v pionýru víc povinností. Povinné ale vždy byly prvomájové průvody. Michael se jich ze začátku účastnil, postupně však začal projevovat nesouhlas s poměry v NDR a jednou pak šel místo průvodu s kamarádem na ryby. Jenomže z mostu, kudy procházel nad řekou průvod včetně jejich třídy, byli vidět, a tak je potom ve škole pokárali. Naštěstí však nedostali žádný větší trest. 

Přítomnost železné opony vnímal Michael Stavenhagen záhy, protože z kuchyně okna jejich postupimského bytu viděli přímo na televizní vysílač ve Wansee v západním Berlíně. Když šel asi kilometr tím směrem, narazil na zeď. Občas tam jezdíval s kamarády na kole, škvírami ve zdi pískali na pohraničníky, kteří uvnitř hlídkovali, ale neviděli je. Kromě toho bylo možné sledovat západní televizní kanály ZDF a ARD, po roce 1978 také soukromý kanál SAT 1. Malého Michaela na západním vysílání nejvíce lákaly reklamy. Matka jako průvodčí u východoněmeckých drah občas jezdila se spacími vozy na západ a vyprávěla mu pak, co viděla. Vnímal tedy rozpor mezi tím, co ve škole slyšel v rámci občanské výchovy - že na západě jsou většinou lidé bezdomovci, že je potřeba být připraven na nepřátele a podobně - a tím, co říkala matka a co viděl v televizi.

Od debat s kamarády po útěk přes Prahu

V roce 1989 jako třináctiletý vedl debaty s kamarády o životních vyhlídkách v NDR. Jeden z kamarádů psal i pro školní noviny a byl hodně radikální. Všem bylo jasné, že žít v NDR se jim moc nechce. V létě 1989 se pak konaly občanské demonstrace na různých místech. Když s matkou zažili demonstraci včetně jejího potlačení přímo v Postupimi, rozhodnutí utéct na západ uzrálo. 

Díky západním televizním kanálům se postupně také dozvídali o situaci na velvyslanectvích NSR v Budapešti a jinde. Takže když dostali od známých z Prahy pozvání na podzimní prázdniny v první polovině října, zrodil se jasný plán. Díky zvacímu dopisu bez potíží obdrželi víza a povolení vycestovat, matka koupila zpáteční letenky do Prahy a Michael nesměl nikomu říct ani slovo. 

Na letišti v Praze je vyzvedla rodina známých, která bydlela v novostavbě na okraji Prahy. Zavazadla s oblečením si nechali u této rodiny, ale matka hned vysvětlila, jaký je plán. Známí je tedy dovedli ke Karlovu mostu a popsali jim cestu k velvyslanectví NSR, potom pokračovali sami jako turisté, aby byli nenápadní. V ulici přímo naproti velvyslanectví stály dvojčlenné skupinky ozbrojených policistů. Když s matkou procházeli kolem dveří velvyslanectví, všimli si cedule s nápisem Dočasně zavřeno. Matka už vše vzdala, šli dál, když vtom se dřevěné dveře otevřely. 

Na to, co následovalo, vzpomínal Michael Stavenhagen následujícími slovy: „Ve dveřích stáli dva muži, očividně zaměstnanci velvyslanectví. Jeden z nich měl v ruce srolovaný sešit, povídali si a s matkou jsme k nim vyrazili pochodovým krokem. Muž, který stál venku, se právě chystal odejít, takže se matka obrátila na toho druhého, který stál uvnitř dveří na pozemku velvyslanectví: ‚Můžeme s Vámi krátce mluvit?‘ ‚O co jde?‘ Odpověděla mu: ‚O co by asi tak mohlo jít?‘ ‚Velvyslanectví je zavřené,‘ řekl a chtěl dveře zavřít, ale matka tam rychle strčila nohu. Pak se podíval za nás, také jsem se otočil a viděl, jak se k nám blíží policisté, aby nás sebrali. Zaměstnanec velvyslanectví rychle otevřel dveře, vtáhl nás dovnitř a zabouchl. Řekl: ‚Máme sice zavřeno, ale když už jste tady, vítejte ve Spolkové republice Německo.‘ “ 

Pobyt na velvyslanectví NSR jako velké dobrodružství

Venkovní prostor kolem velvyslanectví byl již prázdný, první a největší vlna uprchlíků byla v té době již v NSR, kam odcestovali vlakem. Mezitím se ale na velvyslanectví shromáždilo dalších zhruba 120 – 130 uprchlíků. Michaela s matkou odvedli do domu pro hosty, dnešní oranžerie, kde stály třípatrové vojenské palandy, a přidělili jim tam postele. Když Michael vylezl nahoru na svou palandu a nadechl se, měl pocit, jako by právě natáhl kouř z cigarety, protože tam všichni kouřili. Proto matka jako nekuřačka protestovala, že tam zůstat nemohou. Naštěstí byla volná místa v místnosti pro rodiny s dětmi, kde nakonec zůstali.

Celkově bylo vše dobře zorganizované, jeden muž, který přišel mezi prvními po odvozu první vlny uprchlíků, fungoval jako starosta a určil také kuchaře. Na lednici připevnili visací zámek a kdokoli chtěl něco k jídlu, oslovil právě tohoto kuchaře. Lidé se snažili den si nějak strukturovat, ale pro třináctiletého hocha a podobně staré děti to vše bylo jedno velké dobrodružství. S ostatními dětmi si povídali, trávili hodně času na zahradě, hráli deskové hry. Dokonce jednou s členem Červeného kříže zorganizovali velký úklid odpadků na zahradě. Na lidi, kteří se tehdy sešli na velvyslanectví, vzpomínal Michael Stavenhagen následovně: „Zajímavé bylo, že se na velvyslanectví sešel dokonalý průřez společnosti, tedy od bývalého primáře nemocnice, který tam byl se ženou a dětmi, až po lidi, co je nedávno propustili z vězení. Všichni žili na malém prostoru, ale přesto to dobře fungovalo.“

Ze začátku je nikdo nezatěžoval byrokratickými záležitostmi, ale nevěděli, jak dlouho zde budou muset zůstat. Postupně přibývalo víc uprchlíků, sám Michael jednou viděl, jak někdo další rychle přelezl plot do zahrady, až se za necelé dva týdny nashromáždilo zhruba 300 osob. Nejvíc z nich pamětníka zaujal muž se zkrvavenými chodidly, který seděl v zahradě. Vyprávěl mu, že byl vojákem a po potyčce s nadřízeným skončil ve vojenském vězení. Odtamtud měl ale s dozorem přejet vlakem vyřídit si nějakou záležitost kvůli rozvodu a za jízdy z vlaku vyskočil. Šel pěšky až do Prahy, proto měl nohy v tak zuboženém stavu. 

Po několika dnech se dověděli, že budou převezeni autobusy do NSR, pokud ještě předtím krátce navštíví velvyslanectví NDR, kde budou zbaveni východoněmeckého občanství. Všichni měli z takové návštěvy obavy, ale velvyslanec NSR je ujišťoval, že půjde s nimi a nikdo nebude zatčen. Přistavili tedy nejprve autobusy pro cestu na velvyslanectví NDR, jet musel i třináctiletý Michael. 

Rozdíly mezi oběma velvyslanectvími popsal pamětník takto: „První, čeho jsem si všiml, když jsme vstoupili na velvyslanectví NDR do služební místnosti, byl zápach. Zavánělo to tam přesně stejně jako na služebnách v NDR. Zaměstnanci velvyslanectví nám se zarytým výrazem ve tvářích přednesli oficiálním východoněmeckým žargonem, jaké to bude pro nás mít důsledky a zda jsme si to dobře rozmysleli. Samozřejmě jsme přitakali a dostali pak doklady. Naopak všichni zaměstnanci velvyslanectví NSR působili uvolněným, přátelským dojmem – toho jsem si hned všiml. Platilo to později obecně i po příjezdu do NSR. Panovala tam naprosto odlišná atmosféra.“ Potřebné doklady obdrželi všichni kromě muže se zakrvavenými chodidly – ten potřeboval vzhledem k své situaci zcela odlišný postup. Další den byly přistaveny autobusy na cestu do Bavorska. Cestou nejprve vládla veselá atmosféra, po překročení hranic v Rozvadově však postupně lidé ztichli a začali si uvědomovat vážnost situace – teď je čekala tvrdá práce. 

Bavorsko, Dolní Sasko a návrat do Postupimi

Projeli Norimberkem až do kasáren, v nichž se nacházel uprchlický tábor. Zde si všichni museli vyřídit západoněmecké občanství a další záležitosti, obdrželi také jednorázový finanční příspěvek na uvítanou. Po dotazu, kde v NSR by chtěli dál pobývat, odpověděla matka, že v Dolním Sasku, přestože Michael by býval byl rád zůstal v Bavorsku. Proto se vlakem přesunuli do azylového tábora ve Friedlandu a nakonec do města Nienburg an der Weser, které se jim stalo novým domovem. 

Po pár dnech zde začal Michael chodit do školy a překvapilo ho, že se děti jeho věku vůbec nezajímaly o politiku, ale jen o hudbu nebo o oblečení. Byl to prostě jiný svět, kde se ale docela rychle zabydlel. Po pádu berlínské zdi se o Vánocích 1989 jeli podívat k babičce, s kamarádem jel zase na kole ke zdi a zažil velmi zvláštní pocit, když tam zeď už nebyla a mohli svobodně projet do západního Berlína. Po roce stráveném v Nienburgu an der Weser se matka nakonec rozhodla pro návrat zpátky do Postupimi. Jejich byt zůstal ve stejném stavu, jak ho opustili, protože pro velké množství uprchlíků se v bývalé NDR už byty nestíhaly vyklízet. Díky tomu se uchovala pamětníkova pionýrská knížka a další památky. 

S návratem na východ ale Michael Stavenhagen nesouhlasil, býval by raději zůstal v západní části Německa. Velké nepříjemnosti pak zažíval po návratu do původní školy, protože i učitelé, kteří ho neznali, mu jasně dávali najevo, co si myslí o jejich útěku na západ. Přesto však považoval zkušenost emigrace za velmi důležitou, protože díky ní zažil pocit, že lze určovat vlastní život. Později se v Berlíně vyučil elektrikářem u firmy Siemens, vystudoval strojní inženýrství a jezdil pracovně po celém světě. 

Vždy považoval za důležité, aby lidé prožívali svobodný spokojený život bez diktatury, která na občany dohlíží.