Dr. Hubert Roiss

* 1947

  • „Problémem je, že se politika míchá mezi lidi. Přenáší se ideologie, která je třeba chybně přijatá a lidé si přestanou rozumět. Když se lidé chovají zcela jako normální lidé, je jedno, jakou řečí mluví… A to bylo i u mé rodinné historie stejně tak, moje matka a moji prarodiče žili v Praze, kde dvojjazyčnost byla zcela normální a měli i židovské spoluobčany. Polovina spolužáků mojí matky na gymnáziu byli Židé. Když o tom přemýšlím, je to kolektivní trauma, které si neseme s sebou. Ale také ve vesnici mojí babičky, kde se narodila moje matka, byl český majitel zámku, a jeho rodina i děti vyrostly ve dvojjazyčném prostředí… Žili normálně nezávisle na jazyku.“

  • „Bod, který pokládám za velmi důležitý… rok 1945. Český komisař Josef Chýle, který byl předtím celníkem v Cetvinách, tam všechny lidi znal a držel nad Cetvinami ochrannou ruku. Takže nedošlo k žádnému násilnému činu, žádnému násilí. A my jsme hned po revoluci jsme jej a jeho ženu navštívili v Benešově, i nyní jsme v kontaktu s jeho dcerou. To je velmi důležité, je tu ještě jedna dcera, jejíž otec byl v roce 1938 vedoucí celníků v Cetvinách. Jen ta celnice nebyla v Československé republice, ale na rakouské straně – tzv. Exmühle. A v roce 1938 krátce před anektováním Československa v rámci tohoto konfliktu začaly nájezdy sudetoněmeckého Freikorpsu na jednotlivé stanice, bylo tu 4000 příslušníků Freikorps v Rakousku, proběhl tu velký nájezd, při kterém bylo 29 českých úředníků, šest žen, dvě děti uneseni a internováni, a vedoucí celníků pan Smržina nebyl zatčen, byl pouze internován, mohl utéct, jeho dcera pak tam chodila do školy, dnes jí je 92 let. Jsme s ní v kontaktu a to jsou velmi pěkné lidské příběhy.“

  • „My jsme samozřejmě cítili, jestli to tak můžu říct, že Češi všechno vědí. A nyní zpětně na základě mých rešerší v archivech státní tajné policie je mi jasné, že v každém místě jeden až dva rakouští občané prováděli špionáž pro tajnou policii v ČSSR. A vlastně dle dnešního pohledu „donášeli“ naprosto bezvýznamné jednoduché informace. Často to byla možná určitá nouze, finanční potřeba. Za takový úkol dostávali 300–600 šilinků, to musíte jednou až dvakrát znásobit při přepočtu na EURO (myslí koruny). To jsme věděli a bylo to tak, že ve všech důležitých oblastech jako pošta, krajské hejtmanství, zemské vlády a šlo to až do Vatikánu – všude měla tajná policie svoje špiony.“

  • „V poválečném období jsme vlastně mohli zažít ještě starou strukturu vesnice. Teprve po roce 1945 započala mechanizace v zemědělském hospodaření. Stále tu byla určitá soběstačnost na vesnici, se ševcem, truhlářem a dalšími… Pak se vše změnilo, přišly první traktory. Moji prarodiče spravovali malé hospodářství: měli jsme čtyři krávy, několik prasat. Neexistovaly dlážděné ulice, vodovodní řád, vodu jsme museli nosit ze studny na návsi. Zažít tuto dobu bylo pro mě a zůstává dodnes velmi zajímavé. Jak lidé žili… Musíme si představit – za První rakouské republiky byla všude bída, hodně bídy, nezaměstnanost, ale situace jistě lepší než v Československu.“

  • Full recordings
  • 1

    Freistadt, 02.09.2020

    (audio)
    duration: 55:09
Full recordings are available only for logged users.

Museli jsme více pracovat, ale ušetřili jsme si čtyřicet let komunismu

Hubert Roiß jako předseda „Fora pro budoucnost Freiwald“ (od  1985)
Hubert Roiß jako předseda „Fora pro budoucnost Freiwald“ (od 1985)
photo: Archiv Hubert Roiss

Hubert Roiss se narodil 21. listopadu 1947 ve Windhaagu u Freistadtu v Rakousku. Historie jeho rodu je spojená s dnes již téměř zaniklým městysem Cetviny (německy Zettwing) na jihu Čech v těsném sousedství rakouské hranice. Jeho otec Karl za druhé světové války narukoval do wehrmachtu a prošel britským zajetím. Po válce rodina odešla z pohraničních Cetvic do Rakouska a usadila se v nedalekém Windhaagu u Freistadtu. Hubert Roiss vystudoval učitelství a v letech 1976–2009 vyučoval na VOŠ Bad Leonfelden a současně dvanáct let na Gymnáziu ve Freistadtu dějepis a zeměpis. V letech 1979–1991 byl starostou Windhaagu u Freistadtu. Vedle řady komunálních projektů inicioval vznik Waldhausu v Mühlviertlru a pět dalších malých muzeí. Zejména v roli předsedy „Fora pro budoucnost“ (od 1985) a „Musejní cesty Mühlviertel“ (1996–2019) rozvíjel dlouhodobé regionální a přeshraniční impulsy.