The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rudolf Kiesewetter (* 1932)

• narozen 26. září 1932 v Nové Vsi nad Nisou

• 1937/38 navštěvoval školku v Pasekách, kterou vedly Židovky Kleinová a Hamburgerová

• květen 1945 – naposledy ve škole

• leden 1946 – otec Hartwig poslán na pochod hladu

• 31. ledna 1946 – vyhnání z rodného domu, internace v táborech v Rýnovicích a Rychnově

• 15. března 1946 odsunut přes Furth im Wald do Hesenska

• od roku 1946 střídal jakožto nezletilý jednu příležitostnou práci za druhou

• 1957 svatba, dvě dcery

• poštovní úředník, amatérský filatelista

Dětství pod Kynastem

Rudolf Kiesewetter se narodil 26. září 1932 v Nové Vsi nad Nisou (Neudorf an der Neisse) jako třetí ze čtyř synů chudého zámečníka a nástrojaře Hartwiga Ernesta Kiesewettera a jeho ženy Friedy. Doma v rodině se mluvilo německy, respektive místním dialektem „paurisch“, který pamětník dodnes ovládá a odvyprávěl jím většinu svých vzpomínek. Vyrůstal na polosamotě u horské chaty Kynastbaude, kde byly každou sobotu tancovačky. Rodina obývala dva domy, ve vedlejším žila babička, bylo to odtamtud všude daleko a Rudolf byl v dětství často sám. Děti vychovávala matka, otec byl stále v práci u místní firmy Redelhammer, zbytek času mu zabrala péče o kozu a bramborové políčko. Pro ovoce a zeleninu se chodilo dvakrát týdně na trh do Jablonce, pěstovali a prodávali ji tam tradičně Češi, „die Biehmen“. V domě bylo těsno, všechno se odehrávalo v kuchyni, kde rodiče s menšími dětmi i spali, zatímco starší bratři spávali na půdě, u krmiva pro kozu. K oblíbeným kratochvílím dětí patřilo sázení stromů, z nichž některé (na rozdíl od rodinného domu) stále stojí na svém místě. Šest měsíců v roce byla zima, hodně se hrály tradiční německé karetní hry nebo mariáš. V roce 1937 nastoupil Rudolf do mateřské školy v Jabloneckých Pasekách (Bad Schlag), kterou vedly dvě Židovky, paní Kleinová a paní Hamburgerová, v jejíž vile školka sídlila. Co se s oběma ženami stalo po roce 1938, si Rudolf Kiesewetter nepamatuje, byl v té době už ve škole. Otec Hartwig nemusel na rozdíl od mnohých do války, měl totiž na starost distribuci potravinových lístků, s jejichž roznáškou mu synové pomáhali. Byl asi také ve straně, ale od politiky se prý držel dál, ostatně jako všichni v rodině. Malému Rudolfovi se politické organizování příčilo už za války a schovával se v lesích, aby nemusel chodit na „vlastenecké večery“ (Heimatabende). Nejstarší bratr Heinz byl na sklonku války povolán do armády k protiletadlové obraně, poslední dopis od něj obdrželi v lednu 1945 z obléhané pevnosti v Poznani. Druhorozený Bruno, ačkoli mu nebylo ani osmnáct let, byl povolán do tábora Říšské pracovní služby (RAD) do Moravské Třebové, odtud ke Gdaňsku a následně utekl do amerického zajetí a s rodinou se setkal až v Hesensku po odsunu. Malý Rudolf mezitím chodil do školy – tedy až do května 1945, kdy ze školy postupně odešli všichni učitelé, s výjimkou starého, zasloužilého kantora Müllera.

Konec války – Sověti, partyzáni a pochod hladu

Ke konci války dorazila i pod Kynast Rudá armáda. Přišli ke Kiesewetterovým domů a ptali se Rudolfa, kde je „maminka“ (i v originále pamětník použil český výraz), ale neprozradil jim, že se i s hospodskou schovávají v hospodě v podkroví. Schovávaly se ostatně všechny ženy. Po nich přišli čeští „partyzáni“, kteří se chovali o poznání hůř, ale na chudých Kiesewetterových si ani oni nic nevzali. Rudolf Kiesewetter si pamatuje, že Němci museli nosit na rukávu bílou pásku a snažit se mluvit česky, jinak je například v obchodě nikdo neobsloužil. Slova „máslo“ a „chleba“ si proto pamatuje dodnes. Na počátku ledna 1946 zemřela babička, ale otce odmítli pustit na pohřeb. Záhy musel nastoupit do tzv. pochodu hladu (Hungermarsch) pěšky do Frýdlantu a po pár dnech zase zpět. O detailech pochodu ovšem otec, se kterým se zbytek rodiny setkal po odsunu v Německu, s dětmi nikdy nemluvil.

Tábory v Rýnovicích a Rychnově

Posledního lednového dne roku 1946 přišel do domu policista a oznámil matce, že si mají zabalit na osobu třicet kilogramů a dostavit se do Nové Vsi. Matka, ani ne čtrnáctiletý Rudolf a jeho o čtyři roky mladší bratr Friedrich šli dobrou čtvrthodinu cesty a majetek si vezli na vozíku. Cennosti si vzít nesměli, ostatně ani žádné neměli. Matka pouze zašila snubní prsteny do břicha plyšového medvídka a pár bankovek vložila do sešitých pohlednic. Cokoliv z jejich skromného majetku se některému Čechovi zalíbilo, to si mohl vzít. V Nové Vsi je naložili na koňský vůz do tábora v Rýnovicích (Reinowitz), kde byli za války internovaní váleční zajatci. Nebyli tam práceschopní muži, jen ženy, starci a děti. Spalo se na palandách, k jídlu byla jen řídká polévka a na brambory se Rudolf Kiesewetter nepamatuje. Strávili tam první tři únorové týdny, byla zima, chlapci každý den káceli břízy na topení, všudypřítomný byl hlad a štěnice. „A v Rýnovicích jsme byli tři týdny. Jeden den jako druhý. A my kluci jsme měli pořád hlad. Já jsem nikdy nebyl sytý. Neměl jsem nikdy dost, pořád jsem měl chuť jíst, byl jsem kluk. Byli jsme přece zdraví a tak… Ale co tam v táboře také bylo, byli ti, kteří nespolupracovali nebo se stavěli němými, s těmi se zacházelo o něco hůř. Když se stavěli na odpor, přišli do bunkru. Nebo když nedělali to, co po nich všichni chtěli, člověk musel na všechno říkat ‚ano‘. A sem tam někdo v tom bunkru zůstal. Sem tam tam někdo umřel,“ vzpomíná Rudolf Kiesewetter, který sice nikoho umřít neviděl, ale slyšel o tom v táboře. Někdy směl tábor opustit, dostal bílou pásku s nápisem „Posel“. Zajel si při té příležitosti za strýcem Gustavem do Janova nad Nisou, u něhož si před odsunem schovali oblečení. Do tábora se pak vrátil v nepadnoucím obleku svého staršího bratra. Strýc Gustav byl Němec, ale do odsunu nemusel – vyšlo totiž najevo, že když za války hlídal ruské válečné zajatce, tajně jim nosil jídlo, a oni mu o tom vystavili orazítkované potvrzení. Další tři týdny přečkala rodina v táboře v Rychnově (Reichenau), potom ji 15. března 1946 nahnali do dobytčáků a odvezli do Německa; cesta trvala asi den. Potvrzení o odvšivení ze střediska Furth im Wald vlastní pamětník dodnes.

Do práce ve čtrnácti letech – těžké začátky v Německu

Po krátkém pobytu v hale tělocvičny v hesenském Lauterbachu byla rodina umístěna v truhlárně v Glaubenu, a když přes Červený kříž našli bratra a otce, přestěhovali se do Coburgu. Mladší bratr Fritz nastoupil do školy, Rudolf ale nešel, i když tam Američané dávali jídlo. Rok docházky ztratil a musel by opakovat ročník, potýkal se se spisovnou němčinou a navíc měl stále hlad a rodina potřebovala peníze. Šel tedy rovnou pracovat, bez kvalifikace ale mohl vykonávat pouze pomocné práce, které střídal v rychlém sledu. Čistil komíny, pomáhal na stavbě, u soustružníka či u sedláků, s otcem pracoval v galvanizérské dílně, později v pojišťovně jako poslíček nebo výpomoc v zahradnictví. Během příležitostných prací dospěl v muže a v padesátých letech se oženil s Gerlindou Dretschak. S tou ho pojí osud vyhnance, paní Kiesewetterová totiž pochází z Jesenicka. Poklidné místo získal Rudolf nakonec na poště, kde až do důchodu pracoval jako úředník. Konečně tak spojil příjemné s užitečným, protože se při práci mohl věnovat koníčku, kterému holdoval už v útlém dětství u Kynastbaude – filatelii, v níž se stal uznávaným expertem.

Návštěvy Čech a domov

Do staré vlasti se Rudolf podíval poprvé až po pádu železné opony, v roce 1994, poté ještě asi třikrát. Stále pozná místo, kde stával jejich dům, který po odsunu vypálili. Smrky, které jako chlapec sázel, už nestojí, pouze pár listnáčů dnes připomíná činnost a život Kiesewetterových pod Kynastem. „Domov je tam, kde se člověk narodí,“ je přesvědčen pamětník. „Když tam dnes zajedu, posadím se na kámen, kamenů jsme měli na našem pozemku dost, a tam jsem doma. Druhý domov není nikdy jako ten první. Ale dnes pochopitelně říkám: žít bych tam už nechtěl, protože tam nejsou žádní přátelé. Nejsou tam žádní sousedé. Co tam tedy pohledávám? Pod domovem člověk rozumí taky sousedy, přátele a tak dál. Ale přesto člověk cítí touhu po tom kousku půdy, kde byl tehdy skutečně doma. Bylo to tak, že patřil už prarodičům. Ti mluvili německy. I praprarodiče mluvili německy. Vždyť my jsme na té hoře byli po staletí.“ Když v osmdesátých letech minulého století navštívil Jablonecko jeho bratr, nadávali mu do Němců. On sám ale podobnou zkušenost nemá a věří, že mladí už nenávist necítí. „Staří už umřeli a mladí spolu musí vycházet,“ hlásá. Rudolf Kiesewetter je přesvědčen, že by se Čechům dnes dařilo lépe, kdyby bývali Němce v zemi nechali. Do roku 1938 podle něj žádné problémy v soužití Čechů s Němci nebyly, ne všichni Němci chtěli „zpátky do Říše“. Poválečným generacím Čechů vinu za odsun neklade, ti za nic nemůžou. „Jako ani my ne,“ uvědomuje si během rozhovoru. „I my jsme přece byli ještě děti.“