The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Aglaë Hagg-Thun (* 1955)

• narozena 15. října 1955 ve Vídni do rodiny Daisy a Michaela Thun-Hohensteinových

• v roce 1964 se narodila její sestra Zdislava Waldstein-Wartenberg, okolnosti jejího narození byly klasifikovány jako zázrak přičtený Zdislavě z Lemberka

• v roce 1968 se matka, otčím a teta podíleli na maltézské pomoci československým uprchlíkům před okupací v Neu-Nagelbergu

• v letech 1968 až 1989 se rodiče podíleli na maltézské pomoci katolické církvi a disidentům v Československu

• v roce 1978 se pamětnice vdala za rakouského diplomata Waltera Hagga, žila s ním na misích mj. v Itálii, Nigérii nebo Irsku

• v roce 1989 se účastnila svatořečení Anežky České v Římě

• v roce 1997 její matka Daisy Waldsteinová pomáhala obětem povodní v Rokytnici u Přerova

Narodila se deset let po druhé světové válce ve Vídni, vyrůstala ale na českých pohádkách a písničkách, jako je Šla Nanynka do zelí nebo postava Rýbrcoula-Krakonoše, vládce krkonošských hor. Její matka, otec i otčím pocházeli z významných českých šlechtických rodin a po odsunu z Československa se jim po domově silně stýskalo. Až ve svých třiceti letech pochopila Aglaë, sama aktivní v organizaci maltézské pomoci, jak významnou roli sehrávali její rodiče a lidé z jejich okruhu nejen směrem k uprchlíkům z Československa, ale i dovnitř země. Podíleli se třeba na pašování nedostatkových léků a zakázaných knih do své bývalé vlasti. Mezi nejdůležitější okamžiky jejího diplomatického působení patří svatořečení Anežky České v Římě, jehož se osobně zúčastnila. Rodinná pouta ji vážou zejména k Rokytnici u Přerova, rodišti její matky Daisy.

Odsun a stesk po domově

Na svět přišla 15. října 1955 ve Vídni jako Aglaë Thun-Hohenstein. Její otce byl Michael Thun Hohenstein, narozený sice náhodou v Praze, ale původem z Klášterce nad Ohří, u Karlových Varů. Matka se narodila v Londýně jak Margareth Tetzeli Rosador, ale od dětství používala coby křestní jméno přezdívku Daisy. Po druhém sňatku s Bertholdem Waldsteinem-Wartenbergem přijala jeho příjmení, a je tak známá především jako Daisy Waldstein, v českém prostředí přechýleně jako Daisy Waldsteinová.

Daisy vyrůstala na rodinném zámku v Rokytnici, vzdělávala se hlavně v oblasti správy lesů a zemědělství. Nikdy ji nenapadlo, že ji čeká městský život. Chodila na českou základní školu a potom na německé gymnázium v Olomouci, cítila se jako Češka i Rakušanka, pociťovala ale nostalgii po monarchii. Ve svých sedmnácti letech revoltovala proti nacistům, Aglaë si vybavuje historku o tom, jak její matku museli za války schovávat v lese před gestapem, se kterým babička Eichhoffová odmítala mluvit jinak než francouzsky. Odsunu se rodina přesto nevyhnula, po starostově intervenci si ale směli zabalit více majetku, než povolovala oficiální vyhláška. Ve Vídni se matka vyučila kloboučnicí a začínala úplně od nuly. Měla ale ve městě zázemí v osobě svého strýce Eichhoffa, rakouského diplomata. Se svým nastávajícím se seznámila, jak se na její původ slušelo, na vídeňském plese.

Otec Michael Thun-Hohenstein navštěvoval jen německé školy, jako každý šlechtic ale uměl i česky, dvojjazyčnost byla samozřejmostí. Za války vstoupil do wehrmachtu, byl raněn, coby ošetřovatelka o něj pečovala jeho vlastní sestra. Po válce se už do rodného Klášterce vrátit nesměl. „Odsunuty byly většinou ženy, muži byli na frontě,“ hodnotí to Aglaë. Po otcově předčasné smrti ji rozhodujícím způsobem ovlivnil její otčím Berthold Waldstein-Wartenberg, původem z Třebíče. Studoval na gymnáziu v Jihlavě, kde byl jeho spolužákem i pozdější rakouský kancléř Bruno Kreisky. I Berthold bojoval ve válce na německé straně, z francouzského zajetí se ani on vrátit nesměl. V rodině připomínalo staré doby a původní domov jen několik předmětů – biedermeierovský nábytek a pár obrazů, které byly před odsunem přemalovány, aby vypadaly jako bezcenné. „Medailonky, křížky, devocionálie, modlitební knížky. To byly naše vzpomínky na domov,“ vypráví Aglaë.

Z života rodiny také zcela vymizela čeština. Rodiče i otčím ji přestali používat kvůli zklamání a stesku po domově.

Byt ve Skoda-Gasse

Krátce po narození Aglaë se rodina přestěhovala do bytu ve vídeňské Skoda-Gasse, který se měl v budoucnu stát „centrálou maltézské pomoci“, která často putovala i do Československa. Byt si rodina mohla dovolit až poté, co otce adoptoval strýc Mirbach. Otec po něm zdědil dva velkostatky a z jejich pronájmu si mohl dovolit ve Vídni velký byt. V něm rodina zůstala i po otcově předčasné smrti a druhém sňatku matky. Z něj se k velké radosti pamětnice později narodila dcera Zdislava. Při těžkém porodu se čekalo, že přijde na svět mrtvá nebo že po celý život ponese těžké zdravotní následky. Otčím se během porodu modlil k pozdější české svaté Zdislavě z Lemberka a dcera se narodila zcela zdravá. Její zdravý život byl potom oficiálně uznán jako jeden ze zázraků připisovaných Zdislavě z Lemberka před jejím svatořečením v roce 1996.

Již od roku 1956 se Daisy angažovala v organizaci maltézské pomoci, v bytě zasedal její řídící orgán, tzv. Staffel. Scházeli se v něm jak členové maltézského řádu, tedy rytíři, tak spolupracovníci z řad laiků. V bytě bylo pořád plno, celé Agalino dětství v něm panoval ruch a činorodý zmatek. Účastníky schůzek bylo třeba i krmit, rychle a ve velkém množství. Povinnost vařit tak často připadla malé Aglaë, navařila proto kvanta špaget s máslem, na něco složitějšího se jí nedostávalo času ani umu. Péči  musela věnovat i Alfredovi, svému bratrovi s Downovým syndromem.

Právě respekt a péče o lidi s nejrůznějšími formami postižení jsou to, co Aglaë na maltézské pomoci ovlivnilo nejvíce. Sama v ní působila do svých třiadvaceti let, vedla například coby skautská vedoucí oddíl skautů s handicapy. O víkendech pomáhala v domovech se speciální péčí, vybavuje si i tzv. vlaky za sluncem, tedy vlakové soupravy, které vozily lidi se zdravotními omezeními po Rakousku, aby jim zprostředkovaly kontakt s okolním světem.

Rok 1968 a Neu-Nagelberg

Okupaci Československa v srpnu 1968 prožívali rodiče pamětnice velmi intenzivně. „Když přicházeli čeští uprchlíci, Maltézská pomocná služba (Malteser Hilfsdienst) už byla plně etablovaná. Byly tam i sanitky, měli vlastní auta, jedno nebo dvě. To znamenalo, že lékařská pomoc mohla být přivezena až k hranicím v Neu-Nagelbergu. Moje maminka musela být tři nebo čtyři týdny mimo domov, vzpomínám si, že se mi po ní stýskalo,“ vzpomíná Aglaë Hagg. „Můj nevlastní otec Berthold Waldstein řídil Maltézskou pomocnou službu a také tam trávil hodně času, v Neu-Nagelbergu přijímal uprchlíky. Poskytovali jim lékařskou péči, léčili zranění, nemoci, kašel, chrapot, cokoli, co si během útěku přivodili. Distribuce oblečení byla tehdy spíše v rukou Červeného kříže. Pokud vím, moje teta Lilly Waldsteinová tam jezdila jen o víkendech, protože také pracovala, a nemohla si tak snadno vzít volno, ale volno si brala. Mnoho institucí chápalo, že humanitární pracovníci musí být uvolněni z práce, aby mohli být vysláni na hranice, a proto toho mohli udělat poměrně hodně. Stavěly se stany.“

Československo opouštěla i řada představitelů církve, i těm byl útočištěm byt ve Skoda-Gasse. Pamětnice si vybavuje kněze se zkušeností politických vězňů, i to, jak utečenci sloužili v bytě mši. Pomáhalo se i dalším emigrantům a pro Aglaë bylo překvapením, že jejich děti neznaly pomeranče. Byt ve Skoda-Gasse navštívil jednou i Dominik Duka, půjčoval si od otčíma košili. Ten byl ale na Západě pouze dočasně, vrátil se do Československa. Pamětnice věděla, že řada vysvěcených kněží v Československu má zákaz povolání a často místo toho učí na školách. Snila o tom, aby i její rakouští učitelé byli kněží v utajení.

Rodiče pašeráci

Waldsteinovi a maltézský řád ale svoji pomoc neomezovali pouze na emigranty. „Zpětně, když mi bylo skoro třicet let, jsem pochopila, proč nás otčím ani matka nikdy nevzali domů do Čech,“ hodnotí Aglaë Hagg. „Protože by je tam za jejich pašeráckou činnost okamžitě zavřeli. To nám samozřejmě neřekli, abychom to nevěděli. Co nevíš, to ti neublíží. Nikdo nás nemohl vydírat. Proto jsme ani nevěděli, že naši rodiče pašují. Jestli někam posílali balíky s oblečením, tak to bylo podle nás jen pro nějaké chudáky, kteří něco potřebovali. Ale to, že to překročilo mez, kterou to překračovat nemělo...

Bible. Ano, ty Bible tam byly, o těch už jsem věděla, že se pašují. Relativně brzy. Léky, samozřejmě, ty akce s léky začaly u nás, zpočátku to byly jenom vitaminy pro Václava Havla, když byl ve vězení, pro Dominika Duku, když byl ve vězení. A pak se to institucionalizovalo a léky se posílaly i do klášterů a na farnosti a do dalších komunit, protože jich prostě tam nebylo dost, zejména po revoluci v roce 1968. A tahle pomocná kampaň existuje dodnes a jmenuje se Akce svatého Lukáše.“

Převoz nedostatkových léků a zakázaných knih do Československa skrze Maltézskou pomoc byl skutečně institucionalizován, pomáhali s ní i rakouští diplomaté, jmenovitě Willy Lorenz a Martin Beldorf. Celá akce měla neoficiální záštitu i rakouského lidoveckého premiéra Erharda Buseka, přesvědčeného Evropana a zastánce zachování duchovního odkazu Čech, podporoval ji Karel Schwarzenberg a další lidovečtí politici, například Alois Mock. Na české straně pomáhali často kněží, i tajně vysvěcení, ale třeba i sestry dominikánky patřily mezi „šikovné pašeračky“.

Léky často vozil také katolický intelektuál Hugo Rokyta, který sám patřil mezi jejich příjemce, Bibli jednou pašoval ve spodním prádle své dcery i Daisin bratr, plzeňský právník Hugo Tetzeli. Přesná evidence shořela při požáru v bytě roku 1978, každý z účastníků vždy věděl jen to, co bylo bezpodmínečně nutné. A jaké všechny léky si Aglaë vybavuje, že se vozily? „Tišící léky proti bolesti, antibiotika, voltaren, krémy, léky na střeva a zažívání, dětské mléko v prášku, chemoterapie, inzulin, léky na diabetes. Nikdy ale psychofarmaka.“

A samozřejmě do Československa putovala i přímá finanční pomoc, třeba nezaopatřeným kněžím či zanedbávaným klášterům...

Anežka Česká a první návštěva v zemi předků

Po svatbě s kariérním diplomatem Walterem Haggem v roce 1978 žila Aglaë často v zahraničí. Dvakrát byla v Římě, mimo jiné i v době pádu železné opony a svatořečení Anežky České, které mu v říjnu 1989 předcházelo. U její rodiny v té době bydlela spousta duchovních, kteří dostali příležitost vycestovat, navštěvoval je i Tomáš Halík, který bydlel v Nepomucenu. Na samotný den svatořečení si pamatuje velmi dobře, jedna z jejích dcer se také jmenuje Agnes. Kromě toho se ale angažovala i v procesu blahořečení a svatořečení Zdislavy z Lemberka, sbírala potřebné důkazy o zázracích, včetně narození vlastní sestry Zdislavy.

Na první návštěvu země svých předků se vydala s bratrem v roce 1990. „Znali jsme tu zemi jen z vyprávění. Ohromné lesy, ohromná pole. V Čechách bylo prý všechno lepší, slunce lépe svítilo a měsíc byl méně studený atd. atd. atd. Někdy v pubertě jsme si řekli: ‚No, rodiče jsou blázni, takhle to přece nemohlo být. To jen trauma, stesk a touha po domově nutí rodiče tolik přehánět.‘ Když jsme se ale s bratrem po pádu komunismu v roce 1989 poprvé vrátili do Čech, vypadly nám oči z důlků. Protože lesy byly opravdu větší, stromy byly opravdu vyšší, pole byla opravdu žlutější. A teprve tehdy jsme si uvědomili nádheru moravské a české přírody. Předtím jsme tomu nevěřili.“

Povodně 1997 a Daisy Waldsteinová

Krátce po pádu železné opony zemřel otčím Waldstein, matka Daisy se čím dál více vázala na svoji rodnou zemi. Vstoupila do dominikánského řádu a přijala jméno Zdislava. Angažovala se v obnově nemocnic, například v Olomouci, Českých Budějovicích či Praze. Nejviditelnější ale byla během povodní, které Moravu a její Rokytnici postihly v roce 1997. V zahraničí organizovala sbírky na humanitární pomoc, vybavení, stanová městečka, obnovu domů, spolupracovala s biskupem Graubnerem.

„Doprovázela obrovský kamion, sama jela v autě vedle něj. A toto auto se v jednu chvíli porouchalo, to malé, a ona musela přesednout do samotného kamionu. Jinými slovy, fyzicky cestovala s toaletami v nákladním autě do nově postavených domů, kde byly ty záchody instalovány. Ale předtím sama vozila holínky, poskytovala lidem, kteří uvízli v blátě, jídlo, nosila oblečení a rozvážela boty. První holínky přivezla jednoduše v malém autobuse a tam je rozvážela. Tak se navázaly kontakty. Celá věc se vyhlásila přes diecézi a farnosti, které všechno přesně věděly: ‚Prosím vás, dnes potřebujeme sto párů bot velikosti 38 a dvacet párů velikosti 42.‘ A ona jim je dala. A tak se s těmi lidmi seznámila a samozřejmě jim slíbila: ‚Já se vrátím.‘ Když odcházela, bylo to s těžkým srdcem. ‚Moji krajané trpí touto katastrofou, musím se vrátit!‘“

Vracela se několikrát, vždy s novou pomocí, a dohlížela na to, aby došla na místo určení. Od ministra zahraničí Karla Schwarzenberga obdržela za svoji práci ve prospěch ČR cenu Gratias Agit. Zemřela v roce 2017. K Daisině téměř rodné Rokytnici cítí její dcera Aglaë dodnes silné pouto, i kvůli tamní rodinné hrobce. Její sestra Zdislava, rozená Waldstein-Wartenberg, se dokonce v dospělosti naučila česky, studovala v Praze a má silný vztah k rodišti svého otce, Třebíči.

„Waldsteinové jsou staročeská šlechta, mají k Čechám staletý vztah, zatímco Thunové přišli až později, po Bílé hoře,“ říká Aglaë Hagg-Thun. A jaký má po zkušenosti s dvacátým stoletím vztah k dějinám? „Hnacím motorem všeho pro mě je přesvědčení, že dějiny píše Bůh a dobro nakonec zvítězí.“