The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Toni Eckert (* 1936)

• narodil se roku 1936 v Ušovicích (dnes součást Mariánských Lázní)

• rodina zde provozovala hostinec

• pamětník života v Ušovicích za války i v období po ní

• v červenci 1946 rodina vystěhována do Německa, původně do sovětské zóny

• po několikaměsíčním putování se Eckertovým podařilo dostat se do Bavorska a usadit se tam

• absolvoval gymnázium, vystudoval stavebnictví na vysoké škole

• se svou ženou má jednu dceru

• velmi aktivní v mnoha oblastech, umělecky tvoří

„Je velká škoda, že z Československa se po první světové válce nestalo Švýcarsko,“ zopakoval několikrát ve svém vyprávění pan Toni Eckert. „A přitom to tak být mohlo, jedním z plánů prezidenta Masaryka bylo převzít švýcarský model kantonálního uspořádání. Země by jen kvetla, vždyť zde byl soustředěn téměř veškerý těžký průmysl monarchie. Jenže nestalo se tak.“

Pan Eckert pochází z rodiny, která byla typickým příkladem tradičního rakousko-uherského propletence. Otcova strana sice byli Němci z Chebska, jeden strýček však udělal kariéru ve Vídni a později se stal ministr lesnictví ve Štýrsku. Matčina rodina zase byli maďarsky hovořící obyvatelé východoslovenské Rožňavy. Matka vyrůstala v trojjazyčném prostředí (mluvila maďarsky, slovensky a německy), později sloužila v Bratislavě, ve Vídni, v Praze, až se nakonec dostala do Mariánských Lázní, kde se seznámila se svým mužem. Otec pana Eckerta byl vyučený číšník a řezník a v Ušovicích, malé obci, která dnes tvoří část Mariánských Lázní, provozoval hostinec.

Tady se také v únoru 1936 narodil jejich syn Toni. „Takový hostinec byl centrum informací tehdejší doby. Rozhlasových přijímačů nebylo mnoho, televize neexistovala. Byl jsem vždy ve středu dění. V porovnání se stejně starými chlapci jsem měl také o hodně větší akční rádius, tedy jsem měl přehled o tom, co se kde děje,“ vysvětluje pan Eckert to, že jeho vyprávění je na nejrůznější příběhy a historky opravdu bohaté. „Měl jsem ale i hodně povinností doma. Dnes by možná někdo řekl, že je to lidská práce a bylo by to trestné, ale tehdy se to tak nebralo. Každoročně jsem odchoval 15-20 hus, dával jsem na ně pozor. Kam jsem šel, tam mě následovaly. Ať už na pastvu nebo k vodě. Když jsem řekl, jde se domů, prostě za mnou šly domů. Jo, tehdy byla jiná doba. Úšovice, kde jsme žili, působily opravdu venkovsky. Kostel, škola, z jedné strany sedláci, z druhé strany sedláci. Jejich děti k nám chodily se džbánem pro pivo: Někdy jsme společně trochu ochutnaly. Hostince měly tehdy takový trochu monopol, co se týče nápojů.“

Otec pana Eckerta působil také jako zástupce vedoucího místních hasičů. A protože i on bral svého malého syna neustále sebou, chlapcův „akční rádius“ se opět zvětšoval. „Když bylo nějaké cvičení, já, čtyřletý kluk, jsem seděl schovaný v autě. Ve Stanovišti, kudy vede železnice z Mariánských Lázní do Karlových Varů, je velké stoupání. Často tam hořelo a jednou při požáru zahynul i babiččin příbuzný, drážní zaměstnanec. Roku 1943 hořelo v Milhostově a na jednom statku zahynuly tři generace, lidé se udusili. Táta měl na starost, aby byl vychováván také hasičský dozor. Nejdříve to byli kluci z HJ, když museli na frontu, připravovaly se i ony. Já jsem všechno kontroloval, byl jsem u každého cvičení, znal jsem všechny. HJ byl i u nás ve vesnici. Od roku 1939 jsem se s nimi učil lyžovat. Musel jsem obstát ve zkoušce odvahy, když jsem sjížděl jeden kopec, ale obstál jsem. Potom jsem s nimi jezdil na túry, jezdilo se o nedělích. Jako ten nejmladší jsem byl vždycky na konci, ale takhle jsem se naučil lyžovat.“

V meziválečném období byly Mariánské Lázně slavné i pro své bobaře, závodníky na bobu. Byli to mechanici, sami si uměli boby postavit. Roku 1936 dokonce reprezentovali Československo na zimní olympiádě v Garmisch Partenkirchenu. Bohužel, těsně před cílem v nepravý moment přibrzdili, a tak je o fous minuly medaile. Sportovci se ale cestou domů tak styděli, že z vlaku, který je vezl, vystoupili o zastávku dřív a zbytek cesty domů došli pěšky.

V lesích okolo Mariánských lázní roste hodně hub, malý Toni už jako tříletý s tátou chodil je sbírat. Veškeré příbuzenstvo pana Eckerta (pomineme-li rodinu matky, která žila na Slovensku a v Maďarsku) žilo v okruhu 10-15 km okolo Ušovic. Vše se dalo obejít pěšky, později měl chlapec i své vlastní kolo. Tohle byl svět, ve kterém žil a kde se pohyboval.

V lednu 1942 byl Tonyho otec povolán do wehrmachtu. Nějaký čas byl v kasárnách u Mostní brány v Chebu (Brucktorkasserne), kde dříve sídlil proslulý 73. regiment a kde vznikl proslulý Chebský pochod (Egerländer Marsch). Jednoho dne malý Toni nezaváhal, sedl na vlak a jel otce do Chebu navštívit. Na vstupu do kasáren si ho vyžádal, otec dostal na několik dní volno, a tak mohl synovi ukázat město Cheb, hrad, místo, kde byl zavražděn Albrecht z Valdštejna, i Hotel Stern, kde se vyučil a posadit ho zpátky na vlak domů.

Když otec narukoval, nebylo v silách matky dále provozovat i řeznictví, proto v průběhu války fungoval pouze rodinný hostinec. „U nás v hospodě jsme skvěle vařili. Bylo to proto, že matka sloužila na tolika místech. Bratislava, Vídeň, Praha, i chebskou kuchyni se naučila. Pivo jsme odebírali z pivovaru v Chodové Plané. Trvalo, než jsem přemluvil matku, že můžu taky ochutnat. Pak mi to moc nechutnalo, bylo to hořké. Tak jsem to smíchal s cukrem, ale bylo to ještě horší.“ Malý chlapec měl v hospodě také své povinnosti. Musel se starat o květinovou výzdobu, od hostů vybíral potravinové lístky a lepil je do sešitu.

Mariánské Lázně byly lazaretním městem, tedy se zde příliš nebojovalo. „Každý druhý hotel byl lazaret.

Před Vánocemi roku 1944 dorazili první uprchlíci z Východního Pruska. Ubytovali je u nás ve škole a od této zimy jsme prakticky neměli vyučování. Jen hodinu týdně, celá škola byla obložena uprchlíky. U nás v hostinci jsme pro ně museli vařit jídlo. 20. dubna měl Hitler narozeniny. Roku 1945 jsme ještě museli do školy, se vztyčenými vlajkami jsme zpívali Deutschland, Deutschland über alles. Kousek od nás byl tábor pro zajaté Rusy. Někteří z nich utekli, žili v lesích. Když je chytili, určitě s nimi neudělali nic dobrého. Vedli je kolem nás, měli červené oči. Velmi na mě zapůsobil soucit matky. Když to šlo, rozdávala Rusům jídlo, zvláštní bylo, že to jejich dozor toleroval. Matka si za první světové války vyzkoušela, co je to hlad. To snad byl důvod, proč se i později velmi zasazovala o chudé.“

Po šesti nekonečných letech se na jaře 1945 druhá světová válka konečně chýlila ke svému konci. „První americké tanky jsem viděl na konci dubna 1945. Jely k mlékárně, pak zase zpět a tři dny před koncem války Američané vpochodovali do města. Zaparkovali nedaleko lázeňského domu, celá kolonáda a lázeňský park, vše bylo plné nákladních aut. Američané byli rádi, že válka skončila. A my koneckonců taky.“ Ačkoli hostinec Eckertových byla informační centrála, jak již víme, Američané se u nich nestravovali. Měli vlastní zásobování a vlastní kuchyni. Dětem rozdávali čokoládky, žvýkačky, sušenky. „Braly jsme si i kondomy, nafukovaly je a pouštěly jako nafukovací balónky.“

Příležitost pravidelně Američany potkávat se objevovala také každou neděli v kostele na mši. „Povím vám, jak válečná propaganda ovlivňovala i děti. Já jsem jako dítě ministroval v kostele a při velkých slavnostech jsme byli tři ministranti po pravici a tři po levici kněze. O Letnicích ve čtyřicátém pátém roce do mě jeden vedlestojící drcl a povídá: ´Opatrně se otoč, v kostele jsou nepřátelé!´ Byli tam dva Američani, černoši, nám propaganda natlačila, že to jsou nepřátelé. I když ta doba už byla pryč.

Byli u nás až do začátku listopadu. Klima na Chebsku a na Tepelské vrchovině je relativně drsné, vždyť jsme už 650 metrů nad mořem. Američanům byla zima, narazili benzínové kanystry, zapálili je a u nich se ohřívali. Ti černí. Pro nás byli jako Indiáni v Americe.“

Když skončila válka, v protektorátu se sem tam ještě bojovalo. Podle pana Eckerta se stávalo, že Němci z Mariánských Lázní odtud přiváželi zraněné vojáky, nechtěli totiž, aby padli do ruského zajetí. Pomáhali jim v tom také Američani. Zranění byli následně ošetřeni ve zdejších hotelích.

Velmi brzy po válce se v Sudetech začali objevovat Češi z vnitrozemí. „To byli první hledači štěstí. Pro mě to byli ubožáci z protektorátu. Vždycky, když jel vlak z Plzně do Chebu, tak asi hodinu poté, co zastavil v Mariánských Lázních, přišel komisař se dvěma takovými zlatokopy, prohlíželi si objekty a když se jim ten nebo onen líbil, tak jim pak také patřil. Majitel byl vyvlastněn a stal se pacholkem nového pána. Pořád znovu a znovu jsem tomu přihlížel. Dělo se tak už v červnu, červenci, srpnu 1945. Ještě do počátku roku 1946 jsem ministroval, takže si pamatuji i to, jak byl vyhnán pan farář. Fara byl hezký dům s velkou zahradou, jeden Čech ji obsadil. Já jsem měl takovou teorii, že Češi, kteří něco měli, k nám nechodili. Přicházeli jen ti, co neměli vůbec nic. Protože když něco mám, tak přeci zůstanu u svého. Mnoho z těch, co přišli, nebyli vůbec schopni majetek dále udržet, neuměli to, starat se o něj.

Němci znamenali pořád méně a méně. Když proti nám, klukům, stál jeden soupeř, hravě jsme ho přeprali. Se dvěma jsme už měli co dělat. Když byli tři, to se už moc zvládnout nedalo, ale měli jsme velkou výhodu v tom, že jsme se vyznali v místě. Já jsem rád jezdil na kole a když jsem jednou tak byl na výletě, potkal jsme tři české kluky. Jeden stejně starý jako já, dva o něco mladší. Chtěli mi kolo sebrat. Ti dva mladší drželi kolo zezadu, starší mě chytl za řídítka vpředu. Co teď. Tak jsem se vzepjal a najel jsem proti tomu přednímu. Než se ti dva vzadu vzpamatovali, byl jsem pryč.“

Otec pana Eckerta válku prožil na bojištích východní fronty. V únoru 1945 dostala rodina zprávu z fronty, že padl. „Ještě si pamatuji, jak se matčin obličej celý protáhl. Potom řekla, ´Chlapče, teď jsme oba dva sami.´“ O dva měsíce později se ale naštěstí stal zázrak: rodina obdržela další zprávu, tentokrát s informací, že otec žije. Byl sice vážně raněn, dostal se však do lazaretu. Později mu velmi pomohl soused z Ušovic, s nímž se shodou okolností setkal. Ke konci roku 1945 přišel otec konečně domů. „Skrýval se u kolegů hasičů v Mähringu, nedaleko hranice. Potom ji načerno přešel a deset dní před Vánoci nám o půlnoci zaklepal na okno. Jenže o dalších pět dní později nám na okno zaklepal někdo další, státní komisař, který ztělesňoval novou moc. Přišel s četníky, prohledali celý dům, od sklepa až po půdu. Otce našli a odvedli. Byl zavřen v lágru v Mariánských Lázních a odsouzen na sedm let nucených prací. Dovedete si představit, že to tehdy žádné Vánoce nebyly.

Brzy po válce se začaly objevovat zvěsti o tom, že budeme muset odejít. To si tehdy nikdo neuměl představit. Když je někde vaše rodina usazena tolik staletí a pak musíte pryč… na to naše představivost nestačila. Že se to stane realitou nám začalo být jasné až v září, prosinci, v lednu, kdy začaly odjíždět první transporty. To už jsme museli opravdu pryč. Problém byl také v tom, že české noviny jsme číst nemohli, německé žádné neexistovaly, tak nikdo nevěděl, co se děje. Jen co se tak povídalo.“

První transport s vysidlovanými Němci odešel z Mariánských Lázní na konci ledna 1946. Odjeli v něm také Tonyho prarodiče. „V prvním transportu byly staří lidé a matky s dětmi, jejichž muži a otcové se dosud nevrátili ze zajetí. Nepracovali, těch se chtěli zbavit jako první. Moji prarodiče tehdy měli něco mezi sedmdesáti a osmdesáti lety. Byla vleká zima, mínus 20 a mínus dvacet pět stupňů celsia. S sebou měli jen zavazadla do padesát kilo, naložili je na žebřiňák, zapřáhli koně a vypravili se směrem mariánskolázeňské letiště, kde byl sběrný tábor. Když se posbíralo tisíc lidí, transport vyjel. Dobytčáky, třicet lidí ve vagónu. Dostali se do Chiemgau, okresy Wasserburg, Traunstein, Rosenheim, Weibling. Když jsem někdy v okrese Traunstein, Altenmark, zajdu na hřbitov. Najdu tam pochované všechny naše sousedy.“ Tonyho prarodiče se dostali do okresu Wasserburg.  

„Má matka byla pragmatik. Tím, že znala tolik jazyků, vyznala se. Došla k přesvědčení, že tak nebo tak o všechno přijdeme, proto podplatila soudce, aby otce osvobodil. Táta byl 5. července 1946 propuštěn. To bylo ve čtvrtek. V pátek, v sobotu jsme se já, máma a táta rozloučili s lázeňskou čtvrtí, ještě v neděli 7. července jsme čepovali pivo, 8. července jsme dům zamkli, klíč odevzdali a najednou jsme neměli nic. Na koňském spřežení jsme odjeli do sběrného lágru na letišti, padesát kilo na osobu, a o čtyři dny později transport vyjel.“ Ačkoli Eckertovi dostali příslib, že pojedou do americké zóny, nestalo se tak. Hranice s Bavorskem byla tehdy uzavřena, Bavorsko další lidi nepřijímalo. Vlak s Tonyho rodinou proto zamířil do zóny sovětské. Když cesta skončila, ocitli se v táboře v sasko-anhaltském městečku Bernburg. „Stravování bylo špatné, hygiena byla špatná, neexistovala žádná sanitární zařízení, neustále se muselo dezinfikovat, aby nevznikly epidemie. Jednou v noci vtrhli do lágru Rusové, zplundrovali to tam, lidem sebrali i to málo, co jim ještě zůstalo. Co nepotřebovali, rozházeli potom po polích.“

V rovné, širé, zemědělské, bezlesé krajině Saska-Anhaltska se Eckertovi příliš dobře necítili. Snažili se dostat pryč, ideálně do jižního Bavorska, kde žili i ostatní příbuzní. Vydali se proto na cestu, bez povolení se jim podařilo přejít hranici do Hesenska. Putování bylo dlouhé, náročné a strastiplné. Nebylo co jíst, hladověli. Až ve Würzburgu se jim dostalo pomoci stran Červeného kříže, když dostali bochník chleba a osminku másla. Würzburg byl po válce totálně zničen. Ve vinohradech v jeho okolí rostly rajčata, až tady jim malý Toni přišel na chuť.

„Jak jsem již říkal, matka byla pragmatička. Už za války se ji podařilo otevřít si konto v Norimberku. Díky tomu jsme měli marky, to nám pomohlo.“ Po několikatýdenním putování dospěli vyhnanci do jihoněmeckého Dachau. V prostorách bývalého koncentračního tábora byl nyní tábor pro vysídlené Němce. „Chtěli jsme dovnitř, ale nešlo to, velitel tábora nás nechtěl pustit. Že když nemáme povolení o přistěhování, musíme zpět k Rusům. No jo, to ale nepočítal s paličatostí nás, Egerländrů. Dobré tři týdny jsme bydleli v dobytčáku na nádraží v Dachau. Každý třetí, čtvrtý den jsme šli do lágru a zkoušeli se tam dostat. Pořád to nešlo. Pak jednou se táta už opravdu naštval a na velitele si došlápl. Ten byl najednou takový malinký, najednou to šlo. Právě měl přijet transport z Moravy, jehož jedna polovina měla jet do Ingolstadtu a druhá polovina do Tügingu. Kdo tehdy věděl, kde se to nachází? Naštěstí Wasserburg, Traunstein byly nedaleko. Začátkem srpna jsme tam tedy skončili, byla to má první adresa v Německu.“

Rodina se dostala do Mehringu, malé obce nedaleko města Burghausen. Malý pokojík, sotva 16 metrů čtverečních, jim poskytl jeden zdejší sedlák. „Pokoj byl tak malý, že v něm nešlo postavit ani tři postele. Bydleli jsme tam pět let.“ vzpomíná pan Eckert. Statek se nacházel 5-6 kilometrů od centra obce, všude se chodilo pěšky. „Já jsem na statku pomáhal s různými věcmi, chtěl jsem pro ně být užitečný. Vozil jsem dřevo, cestou do školy tahal k cestě konve s mlékem, cestou ze školy je prázdné zase brával zpátky, pomáhal jsem i při jiných pracích. Musím říct, že se nám tady zle nevedlo. Měli jsme co jíst, od sedláka jsme dostávali mléko, máslo i brambory. Měl pro nás pochopení. Jak jsem se později dozvěděl, na začátku války měly být sundány kříže, které visely ve zdejších školních třídách. Náš sedlák spolu s dalšími dvěma to tak ale nechtěli nechat a udělali takovou malou revoluci, kříže pověsili zpět. Kvůli tomu se dostali do koncentráku v Dachau. Náš sedlák, protože zásobování tehdy bylo špatné a na jeho statku neměl kdo pracovat, byl po nějaké době propuštěn. Nikdy o této historii ale nemluvil a i já sám jsem se to dozvěděl později a náhodou.“

Přišel čas zvyknout si na nové poměry, přišel čas zažít chodit zase do školy. S Toniho dosavadní školní docházkou to prozatím moc slavné nebylo: běžné vyučování v Ušovicích skončilo o Vánocích 1944, pak se výuka konala jenom velmi sporadicky a nárazově. Učitelé tedy nyní chtěli Toniho poslat zpátky do druhé třídy. Do druhé třídy desetiletého kluka? To se panu Eckertovi nelíbilo. Do školy zašel a domluvil pro syna zvláštní, nicméně funkční způsob výuky. Na střídačku chodil jeden den do třetí a čtvrté třídy (třídy tehdy byly smíšené pro dva ročníky), druhý den do páté a šesté. V jednom roce se mu tedy podařilo v podstatě vychodit čtyři ročníky, i když vysvědčení si na konci roku odnášel to za čtvrtou třídu.

Nové začátky v Německu nebyly jednoduché ani pro otce pana Eckerta. „Úředníci našli práci rychle. Ale ti, co byli živnostníci, pak museli dělat u sedláků pacholky. Táta sice chtěl pronajmout si hostinec, ale vše, co bylo k mání, byly hostince s pekárnou. My jsme potřebovali hostinec s řeznictvím. Potom ale přišla měnová reforma, naše úspory se znehodnotily a už jsme stejně na nic neměli.“ Otec si tedy našel práci v chemičce Wacker v Burghausenu. Po čase mu jeho zaměstnavatel nabídl stavební pozemek o výměře 1 000 m2, kde si mohl postavit dům. Ve stejné ulici vzniklo patnáct dvojdomků (tedy třicet domků), kde žili zaměstnanci továrny se svými rodinami. Vše si postavili svépomocí, protože každý uměl jiné řemeslo, vzájemně si pomáhali.

Po vychození základní školní docházky odešel Toni na klasické gymnázium v Burghausenu. „Když se nad tím zamyslím, ve škole nás bylo výrazně nadprůměrně více těch, co jsme přišli jako uprchlíci z Východního Pruska, Slezska nebo Československa, oproti domácím. My jsme totiž věděli, že majetek může být ze dne na den pryč, ale co má člověk v hlavě, to mu nikdo nevezme.“

Po absolvování gymnázia chtěl jít Toni studovat lesnictví. Situace tomu však nepřála a tak si vybral alespoň obor, kde mohl být často venku – stavebnictví. Oženil se, narodila se jim dcera.

Mladí Eckertovi bydleli kousek od rodičů, často se navštěvovali. Toni si se svým otcem vyprávěl o mnoha věcech, o tom, jaké to bylo v Mariánských Lázních, co zažil… Otec vyprávěl i o válce. Pro něj i pro souseda, který se besed rovněž účastnil, to byla forma terapie, jak se s válečnými traumaty vyrovnat. Jednou v roce 1976 byli mladí u starých opět na návštěvě. Rozhovor Toniho s otcem se protáhl, setmělo se a najednou byl čas se rozloučit a odejít. „Ve čtyři hodiny v noci zavolala matka, že je otec mrtvý. Otec měl z války v těle mnoho střepin. Jak člověk stárne a tkáň mu ochabuje, nějaká střepina se uvolnila a způsobila embolii. V nemocnici jej chtěli ještě rychle operovat, nebylo však již pomoci. Proto říkám mladým, povídejte si se svými rodiči a ptejte se jich, dělejte si poznámky, dokud je čas. Později už nejsou žádné odpovědi. Z rakve vám už nikdo nic nepoví.“

Pan Eckert byl celý život velmi aktivní. Cestoval, s matkou a později i bez ní navštěvoval příbuzné na Slovensku a v Maďarsku. Když to šlo, zavítal i do rodných Ušovic. Při prvním takovém návratu ho velmi překvapilo, že úšovický hřbitov už nestojí. Na hřbitově měl pochovanou sestru, coby ministrant si pamatoval, kdo byl kde pochován. Z těchto vzpomínek v reálném světě nezůstalo nic. Ani dům, kde rodina žila, již nestojí. Majitelé sousedního domu jej zbourali a na jeho místě si udělali zahradu.

Přesto to jsou končiny, kde se pan Eckert cítí doma. Má k nim natolik silný vztah, že si přeje, aby byl po smrti zpopelněn a popel roztroušen doma v Ušovicích. Doma, pořád je tam doma.