The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Katrin Berger (* 1970)

• narodila se 28. února 1970 v Rosslau u Dessau

• v roce 1980 rodiče vyhráli v loterii a otec začal podnikat

• vystoupila z FDJ (Freie Deutsche Jugend) a zažívala ústrky ve škole

• vyučila se laborantkou v mléčném průmyslu

• jezdila na festivaly bluesové hudby

• účastnila se demonstrací proti komunistickému režimu i v Lipsku

• pokusila se o útěk z NDR přes Maďarsko

• v neděli 24. září 1989 s kamarády dorazila na velvyslanectví NSR v Praze

• po projevu Hanse Dietricha Genschera s ostatními uprchlíky odjela vlakem na Západ

• s několika zastávkami dorazila do Coesfeldu v Porúří, kde dostala práci v mlékárně s firemním ubytováním

• na Vánoce 1989 se celá rodina sešla v Alteně u tety

• v roce 1992 se přestěhovala zpátky na Východ a žila v Dessau

Katrin Berger se narodila v Německé demokratické republice, měla však částečně západní výchovu. Proto si brzy uvědomila, že v takovém státě nechce žít. V září 1989 s partou kamarádů vyrazila na západoněmecké velvyslanectví do Prahy, aby se tam pokusila požádat o azyl. Po několika dnech směla odjet v jednom ze speciálně vypravených vlaků. Na Západě strávila několik let, nakonec se vrátila zpátky do východní části Německa. Útěk považuje dodnes za významnou součást svého životního příběhu.

Netypická rodina

Katrin Berger, rozená Zöller, pochází z Rosslau u Dessau. Narodila se 28. února 1970, otec se přistěhoval z NSR v roce 1969 a studoval v Lipsku na univerzitě strojní inženýrství. Matka měla ještě o šest let starší dceru z prvního manželství. Rodina tedy byla poněkud netypická, Katrin vnímala odmalička, že má trochu jinou výchovu, ale před nástupem do školy žádné výraznější vzpomínky nemá. Ve škole postupně zažívala vyčlenění z kolektivu, protože její otec byl západní Němec. Navíc maminka onemocněla rakovinou a o dívky se starala babička. V roce 1980 rodiče vyhráli v loterii a kromě koupě nového automobilu otec založil vlastní firmu (což v NDR na rozdíl od ČSSR bylo povolené). Jednalo se o rodinnou firmu na výrobu dřevěných panáčků – jednak to byly louskáčky na ořechy, jednak tzv. Räuchermännchen – panáčci na vonné františky. Katrin zde, stejně jako ostatní z rodiny, pomáhala a nepřipadalo jí to nijak zvláštní. 

Zvláštní jí naopak připadala většina spolužáků a učitelů, nakonec i vystoupila z organizace FDJ – Freie Deutsche Jugend, obdoba našeho Socialistického svazu mládeže - takže se nesměla účastnit třídních výletů ani jiných akcí školy. Nejhorší projevy nenávisti vnímala od třídní učitelky a ředitele školy, který označoval všechny lidi na západě za zkažené a špatné. Rodiče často dostávali ze školy nepříjemné dopisy, ale Katrin mohla školní docházku dokončit. Když chtěla pokračovat studiem keramiky, nebylo jí to umožněno a musela nastoupit do učení v mlékárně. I tam jí všichni jasně dávali najevo, že je outsider. Po dvou letech získala výuční list jako laborantka v mléčném průmyslu, záhy však této práce zanechala a stala se jeřábnicí.

Dederónské blues

Od 17 let se přátelila s partou podobně smýšlejících mladých lidí, o víkendech jezdili společně na bluesové festivaly. V 18 letech poprvé podala žádost o vystěhování, kterou však brzy zase stáhla. Účastnila se také protirežimních demonstrací nejprve v Coswiku a pak i v Lipsku. Zde se lidé scházeli v kostele sv. Mikuláše, kde panovala přátelská a uvolněná atmosféra, sotva však vyšli ven, všude kolem byla tajná policie i vojenské vozy s vojáky připravenými střílet do davu, kdyby dostali rozkaz. Katrin Berger si čím dál více uvědomovala, že v takovém státě žít nechce. Navíc k nim jezdily občas na návštěvy sestry otce ze západu, sledovali také vysílání západní televize. 

Žádost o vystěhování podala pamětnice celkem třikrát. Napotřetí se objevila v novinách Freiheit (Svoboda) v lokální rubrice sdělení, že byla otci pozastavena živnost. Aby tedy mohl otec a zbytek rodiny dál pracovat, Katrin opět žádost stáhla. Nic zlého se pak ale nedělo, což ji udivovalo, protože od známých věděla, že po stažení žádosti o vycestování mívali lidé problémy, například je vyhodili ze zaměstnání. Otec pak v živnosti mohl pokračovat dál. Jednou se Katrin s kamarádkou pokusily utéct na západ přes Maďarsko, ale protože kamarádka dostala ještě v Československu strach, rozhodly se vrátit. 

Praha? Praha!

V partě však neustále o možnostech útěku diskutovali, až se nakonec domluvili, že se sejdou 24. září 1989 na nádraží v Drážďanech a utečou přes velvyslanectví NSR v Praze (tehdy už díky západní televizi věděli, že se tam srocují davy uprchlíků). Katrin Berger se na útěk pečlivě připravila, měla džínový batoh s dvojitým dnem, kam si ukryla doklady jako rodný a výuční list a také nějaké západoněmecké peníze od otce – asi 200 marek. 

„Bylo nás celkem asi 12 -14 lidí, což bylo dost nápadné. Koupili jsme si v pokladně na nádraží i zpáteční lístky, abychom byli méně nápadní. Viděla jsem, že kolem je několik tajných policistů. To už člověk poznal, tyhle týpky,“ vzpomínala Katrin Berger na odjezd z nádraží. S celou skupinou dojeli na hranice s Československem, kde však vlak zastavil a většinu mladíků z jejich skupiny vyvedli z vlaku policisté. Pamětnice byla jediná dívka v partě, takže ji nechali v klidu a s ní další dva kamarády. „Viděla jsem z okna, jak ty kluky, které vyvedli, nechali na nástupišti lehnout na zem s rukama za hlavou. Kluci, kteří zbyli ve vlaku, mi říkali, ať jsem hlavně zticha, že se pořád ještě něco může stát i nám.“ Před příjezdem do Prahy si připravila na WC z batohu nějaké peníze do kapsy kalhot, takže když v Praze vystoupili a všimla si muže, který vypadal jako taxikář, hned na něj zamávala. Naštěstí to byl skutečný taxikář, oklikami je dovezl k velvyslanectví NSR a rychle je tam vysadil. 

Následující události popisuje Katrin Berger takto: „Neotevřeli bránu k velvyslanectví, ale jen malá vrátka, a pouštěli nás po jednom dovnitř. Už nevím, kolik lidí stálo v té krátké frontě, asi šest až osm. Pak jsme se ocitli uvnitř, vrata za námi hlučně zaklapla. Stála jsem tam – a se mnou jediný kamarád. Ostatní z naší party zůstali venku a už jsem je nikdy neviděla. Nejspíš měli smůlu, těžko říct. Pomyslela jsem si: Co tu vůbec děláš? Bylo mi přece teprve devatenáct, pochopitelně jsem měla strach. Ale od otce jsem věděla: na velvyslanectví ti nikdo nemůže ublížit, na velvyslanectví jsi chráněná. Potom se někdo zeptal: ‘Chcete něco k pití? Dáte si čaj?’ To mě potěšilo. Byli to asi lidé z Červeného kříže. Někdo jiný se zase zeptal, zda se můžeme legitimovat. Řekla jsem, že jasně. Měla jsem přece všechny důležité doklady s sebou. Řekli nám, že až se legitimujeme, nemusíme se už vůbec ničeho obávat, můžeme být naprosto klidní, protože jsme v bezpečí.“

Davy a naděje

V budově velvyslanectví jí poskytli lůžko v podkroví, všude již bylo mnoho lidí, ale stále přicházeli další a další. Většinou po setmění přelézali plot. Uprchlíci měli zajištěnou stravu i hygienu, hlavně však vládla atmosféra bezpečí a přátelství. Všichni si ochotně pomáhali a vycházeli vstříc, fungovali jako jedna velká rodina. Katrin Berger zde takto prožila několik dní a nocí až do soboty 30. září 1989, kdy spatřila formálně oblečené muže – nejprve se domnívala, že se koná nějaká svatba. 

„Pak se ale tlačenice a šuškání vyhrotily a zjistila jsem, že ti dva chlápci jsou bodyguardi politiků, kteří sem přijeli. Stála jsem na straně a vtom přicházel i pan ministr Genscher, nejprve stál sám, pak k němu přistoupili ti dva bodyguardi, byli tam i další politici. Než mi to všechno docvaklo, ptali se mě ostatní: ‘Viděla jsi toho a toho?’ Prostě tam jen tak chodili, procházeli se tam i ostatní politici. Pomyslela jsem si, že se asi k něčemu schyluje, když tam jsou politici, ale vůbec mi nedocházelo, co přesně by se mělo stát. Tlačenice se vystupňovala a vládla tak zvláštní nálada, ani to nedokážu dobře popsat, jako by to všude vřelo, odevšad se ozývalo šuškání,” vzpomíná Katrin Berger a pokračuje ve vyprávění: “Potom jsme dostali pokyn, že všichni mají vyjít ven, ale na zahradě velvyslanectví už bylo plno lidí. Ten věhlasný balkon byl osvětlený, ale stejně jsme nic neviděli. Slyšeli jsme jen hlasy a někdo řekl: ‚To je přece Hans Dietrich Genscher.‘ Přijel s právníkem Vogelem, berlínským advokátem, který lidem vše vyřizoval, když chtěli z východu na západ, víceméně je prodával za víza. Stáli tam i další politici, tenhle pan Vogel – byl to opravdu pěkný ptáček – a pan Genscher. Jakmile pan Genscher promluvil, lidé pištěli radostí, plakali. Stála jsem v davu, takže jsem slyšela tu zvukovou kulisu a z jeho řeči jen malé útržky. Vtom se najednou ozval hlasitý jásot, takže jsem později pochopila, že to byla ta slavná chvíle, o níž se později mluvilo v médiích. Ale já tehdy nerozuměla, co říkal, protože tam bylo tolik lidí a hluku. Jak jsem ho mohla slyšet?“ 

Ano, byla to ta chvíle, kdy ministr zahraničí NSR Hans Dietrich Genscher uprchlíkům z NDR slíbil, že se všichni dostanou na západ, a hned druhý den přijížděly autobusy, které postupně všechny odvážely na nádraží v Libni. Když lidé přecházeli z autobusu k nádraží, tvořili tam čeští policisté koridor a lidé měli nepříjemný pocit. Ještě horší pocit však měli později ve vlaku. „Čas běžel, všichni jsme se usadili za svá místa a pak vlak zvenčí uzavřeli. To bylo nejhorší na celé té věci, horší, než když jsem vstoupila na velvyslanectví. Prostě vlak zvenku uzamkli. To pro mě byl ten nejhorší pocit. Dodnes mi v uších zní ten zvláštní zvuk, to hlasité cvaknutí. Zavřeno. Všichni jsme se na sebe vyděšeně podívali, nevěděli jsme, co se bude dít dál. Věděli jsme, že se teď vlak rozjede, ale že nás zavřeli zvenku?... Řekli nám jen, že pojedeme přes NDR, ale mohli vlak poslat třeba do Berlína nebo do Budyšína, kde bylo vězení. Dala jsem si tedy pořádný lok alkoholu z láhve a řekla si: ‘Stejně na celé téhle situaci nic nezměníš’.“ Když projížděli přes území východního Německa, opravdu se stále báli, že ještě nejsou v bezpečí. Katrin Berger zvládla cestou vypít celou láhev alkoholu a usnula. Probrala se, až když vlak zastavil a všichni zjistili, že jsou skutečně na západě. Jásali a plakali radostí. 

Barevná vlídnost

První noc přespali v tělocvičně, kde dostali jídlo a pití a ptali se jich, kam by kdo chtěl pokračovat dál. Katrin nahlásila, že má příbuzné v Porúří u Gelsenkirchenu. Pak je převezli do uprchlického tábora v Bruchsalu, kde byla zároveň kasárna. Odsud zavolala nejmladší sestře otce a dalším příbuzným, že už je na západě. Následovaly ubytovny v městečku Unna a Haltern am See, kam ji přijela vyzvednout teta a odvezla ji k sobě do Alteny. Záhy se ozvaly úřady z Coesfeldu, a když jim ukázala výuční list, obratem jí sehnali práci v mlékárně v Coesfeldu i s ubytováním. Teprve nyní, v klidu a o samotě, si uvědomila, co vše se událo a že je skutečně v západním Německu. 

Překvapovalo ji, jak je na Západě všechno pestré a barevné, jak jsou lidé milí a všichni jí vycházejí vstříc. Zabrala se natolik do nové práce, že o pádu Berlínské zdi ji musel informovat kolega v práci. Od té doby začala trochu víc sledovat televizi, jejímž fanouškem do té doby vůbec nebyla. Když jí kolegyně v práci vybídla, že teď už může zavolat rodičům, omylem použila duplexní telefonní zařízení, takže její dojemný rozhovor s maminkou slyšela celá mlékárna. Rodiče pak na Vánoce 1989 za ní přijeli do Gelsenkirchenu, na nádraží bylo všude plno dojatých lidí a otec dokonce políbil zemi. Nicméně rodiče se nejprve na Katrin hodně zlobili, vyčítali jí, že zmizela a oni několik dní nevěděli, co se s ní stalo. Pak prý za nimi přišel policista – „úsekový důvěrník“ (ABV – Abschnittsbevollmächtigter) a sdělil jim, že se nachází na velvyslanectví v Praze. Po Vánocích pak v lednu 1990 poprvé jela zpátky na východ za rodiči vlakem s kufrem nabaleným západními sýry pro sestru, která měla v té době již dvě malé děti. 

Návraty

Po několika málo letech v Coesfeldu se nakonec rozhodla vrátit zpátky na východ a žila v Dessau. Hlavní důvod byl, že jí scházeli přátelé a rodina. V roce 2019 se vdala za Steffena Bergera a spolu s ním podnikla návštěvu Prahy, při níž se dostali také na německé velvyslanectví. Pro Katrin Berger to byl velmi silný zážitek, protože do té doby se tomuto místu vyhýbala. Dokonce se sešla s německým velvyslancem, který ji pozval na oslavu výročí událostí roku 1989. Celkově se pamětnice často ke své minulosti vracela, sledovala dokumenty o NDR a o lidech, kteří odtamtud prchali, protože to považovala za součást svého příběhu.