Jorge Zúñiga Pavlov

* 1965

  • „K těm málo zbraním, které jsem měl v ruce, došlo mnohem později, až těsně před odchodem do Československa. Tenkrát šlo o organizování manifestací, tajná setkání ve skupinách, tištění nelegálních letáků a jejich roznášení, graffiti po městě proti vládě, organizování protestů v našich přirozených prostředích. Tenkrát to byla škola, univerzita. Ty manifestace gradovaly v uvozovkách v násilí, které jsme museli taky aplikovat. Protože když tě přijdou policajti zmasakrovat, s pendrekem nebo slzným plynem jdou po tobě… My jsme měli kameny, měli jsme molotovy, různé věci, co jsme se naučili dělat. Násilí, co se týče zbraní… Celá ta doba byla o molotovech. To byla naše hlavní zbraň na manifestacích. Sem tam jsme dokázali vyrobit nějaký granát. Ale když ses pustil do výroby těchto věcí, šlo do tuhýho, protože policajti dokázali přijmout, že na ně spadne pár molotovů. Stříleli do nás gumovými projektily nebo z brokovnic. To bolí jako čert, když tě to zasáhne – a pokaždé tě to zasáhne. Ale nejseš mrtvej. Přežiješ a pokračuješ dál. Když tě chytnou, to se bohužel také stalo, tak tě seberou a můžeš se těšit na zmlácení pěti, šesti lidmi, kteří do tebe mlátí pět, šest minut. Věř, že to je docela nepříjemný zážitek, protože to dělají s vervou. Musíš se naučit utíkat, oni mají veškeré prostředky k potlačení manifestací a tvoje zbraně jsou směšné. Sem tam se dostaneš k úkolům, které udělají dospělejší lidi. Mně bylo pořád devatenáct, dvacet. Pomůžeš s tím, že schováš nějaké zbraně, převezeš je z místa na místo. Revolvery, nějaký samopal, co se dokázalo propašovat do země. Víš, že to pomůže při nějakém činu později. Podílíš se na tom nějakým způsobem. Ale ty samotný činy dělali lidi, kteří zažili výcvik mimo Chile, třeba v táborech na Kubě, kde se opravdu něco naučili a strávili tam rok nebo dva. Ale to byli lidi, kterým bylo třicet, třicet pět. To už byla jiná generace. To byla generace mladých lidí, kteří jako osmnáctiletí zažili převrat, nebo to byly děti těch nezvěstných. Mně bylo tenkrát teprve osm, já jsem se k tomu dostal později.“

  • „Vzpomínám, když se mi poprvé dostal do rukou Komunistický manifest. Říkal jsem si, tyjo, komunismus, to musí být krásná společnost, všichni mají všechno. A tady je nějaký manifest. Jako mladý člověk nevíš, co za tím je, nedáváš si to do historickýho kontextu. Tenkrát jsem absolutně nevěděl, že existuje nějaký východní blok. Když se angažuješ víc a víc, začíná se to k tobě dostávat, a pořád to vidíš jako pozitivní. Chceš to takhle vidět. Já bych spíš řekl, že ten [Pinochetův] režim, každý fašistický režim se snaží, aby lidi byli co nejvíc nevědomí. Aby znali co nejmíň a jenom pracovali. Na druhou stranu – veškerá svoboda byla jenom ekonomická. Mohl jsi podnikat, jak jsi chtěl. Ale neexistovaly žádné zákony, které by nějakým způsobem chránily pracující, obyvatelstvo. Aby sumarizovaly nějaká práva. Nic takovýho neexistovalo. Byla to divoká doba a z toho prosperovali ti, kteří měli patřičné vzdělání v tom modelu. Ten model začal v Chile. Na tom zbohatli neuvěřitelným způsobem. Když je zakázáno, aby existovaly kolektivní smlouvy, odbory, veřejné zdravotnictví, a k tomu máš třicet procent nezaměstnanosti, každý může opravdu libovolně vykořisťovat a ti lidi nenajdou žádné zastání. V takové společnosti je dost těžko nebýt proti tomu a nechtít, aby to skončilo. Ten, kdo se nezapojí, přestože to ví a vnímá, tam nenacházím žádné morální hodnoty. Naštěstí v rodině i ve škole se ty hodnoty ke mně pořád ještě etablovaly. My jsme chtěli tohle změnit.“

  • „Když s těmi lidmi strávíte nějaký čas, začnete se kamarádit. Chodíte s nimi na pivo a tak. Začnou do vás pumpovat, proč jsi komunista a proč nemáš být komunista. Začnou na vás chrlit množství informací, které se snažíte vnímat. Konfrontovat s tím, jak jste si mysleli, že to tady má být. A najednou se to celé vyjevuje před vámi jako obrovský otazník. Proč nemůžou cestovat? A proč je potřeba mít vízum ven a vízum dovnitř? A najednou to začíná. Najednou si říkáte, ale tohle není zrovna, co já si představuju jako demokratickou společnost, kde každý má práci a každý má kde spát. To jsou takové zkratky, které máme, abychom se dostali k nějaké ideologii. Když vám nějaká ideologie naservíruje, že budete mít obstarané všechny základní potřeby, je to velmi líbivý. A když jste ještě k tomu mladí a žijete pod fašistickou diktaturou, je to suprová představa. Ale najednou to vidíte a realitu vidíte jinak. Říkáte si, aha, život není jenom o tom, že máte co jíst, i když je to mizerný žrádlo, a že máte kde spát, i když to je místy až nedůstojný. A že ti lidi jsou šediví, že tu je každý smutný, nikdo se nesměje. Začnete pátrat a zjišťovat víc a najednou si uvědomujete, že je to tu jakýsi velký koncentrák. Celý národ je pod nějakou partou lidí, kteří všem nalinkovali život.“

  • „Sníh, poprvé v životě. Byl listopad, zvláštní moment. Přiletět večer, někdy v pět, v šest, a všude sníh. A hlavně jsem viděl spoustu lidí s těmi vysokými čapkami [beranice]. Říkal jsem si, to jsem jako v Rusku, takhle asi vypadá Rusko. Pro mě to byl úžasný pocit. Ale ber to tak, že za prvé – bylo to jako dostat se do ráje. I když to zní hloupě. Teď jsem v socialistické společnosti, tady budou mít všichni všechno. Říkal jsem si, teď se podívám, jak se žije v té společnosti, kterou já jsem chtěl pro Chile. Ten první pocit byl – všechno vnímat pozitivně. Byl jsem nastaven všechno hodnotit jako plus. Navíc když přicházíte ze země třetího světa, jakýkoli jiný svět vám přijde lepší. Hned první problém je pomatení. Nemáte to pořádně s čím objektivně porovnat. A pak taky exotičnost. Nerozumíte ničemu, najednou jste jako negramotný. Ten jazyk se nedá nijak uchopit. Mluvil jsem obstojně francouzsky, anglicky lámaně. A samozřejmě španělsky. To vám nepomůže. Jste naprosto jazykově bezprizorní. A začínáte všechno vnímat jako exotickou zemi. Co je to, to bílé, co všechno pokrývá? U nás jsme sníh mohli vidět jenom v Andách. A také ta zima. V Čechách v té době ještě byly pořádné zimy. Navíc jsem byl velmi špatně oblečen. Pocházím z města, kde v zimě je nejnižší teplota plus 16, v Santiagu někdy klesly teploty na nulu. A v Praze bylo najednou minus pět, minus osm. To byly první momenty. A pak mě dvě věci velmi rychle překvapily. To byla neudržovanost toho města, jak to město, které mělo být historické, staré, chátralo. To jsem nechápal. Všude byla lešení, dokonce někdy i dřevěná. Říkal jsem si, tohle vypadá, že je to tady sto let. Nechápal jsem, proč je to tak zdevastovaný. A pak jistá estetika – nápisy na obchodech, výklady, které mi připadaly hodně zastaralé, jako by se čas zastavil. Na druhou stranu jsme dostali peníze. Poprvé v životě mi někdo řekl: Tady máš 400 korun, kup si kabát, kup si něco na sebe. Tady máš další peníze na měsíc. Pak to dostaneš v Poděbradech pravidelně, budeš mít jídlo. Říkal jsem si, že to je úžasný, budu studovat, a ještě za to budu dostávat peníze!“

  • „Ty sledovačky, to je běžná praktika, kterou dělají všechny represivní složky. To jsou zajímavý hrátky. Někdy vás sledujou jenom proto, abyste věděli, že jste sledovaní. Tím pádem vy víte, že jste sledován, a dostanete strach. Je to vlastně vyhrožování. Pokud hrajete roli v nějaké organizaci a zrovna na něčem pracujete a zrovna vás sledují – dost často se stávalo, že víte, že vás sledují, a je tam nejen ten sledovaný a sledovatel, ale ještě další, který sleduje všechno. Oni vědí, že vy víte, jak je identifikovat. Jsou různé fígle, jak zjistit, jestli vás někdo nesleduje. To je taky součást těch kurzů: jak chodit po ulici, kde si sednout v autobusu, jak často se zastavit naproti výloze a použít ji jako zrcadlo. Sledovat přesně, kdo je v tom momentu na ulici. A celá řada dalších. Ty sledovačky byly různého charakteru.“

  • „Jedna z prvních věcí, které musíš absolvovat v ilegalitě, jsou konspirační kurzy. Musíš se naučit přežít. Jsou to takové tajné školy. Ty tajné školy tě musí naučit, jak chodit po městě, jak poznat, že tě někdo sleduje. Co máš a nemáš dělat v případě sledování. Jak se odpojit od ostatních soudruhů z tvojí buňky, aby nebyli v ohrožení. Je celá řada věcí, které se musíš naučit, abys mohl fungovat jako nelegál. Ty skupiny jsou zakázaný a pokud tě chytnou, můžou tě někam odvézt a pátrat dál. Musíš se naučit chovat. Je celá řada pravidel, jak chránit sebe i ostatní. Pak jsou kurzy základní znalosti zbraní. Přijdeš na kurz, který trvá 3–4 hodiny, schováš se v nějakém domě, je vás 5–6 a jste tam zavření 48 hodin. Jsou tam nějaká bezpečnostní opatření, abys mohl dostat kurz, jak vypadá kvér, jak se nabíjí, jak funguje. Pak jsou kurzy, kdy jedeš někam na venkov. Chile má naštěstí pořád obrovská neobydlená území, kde můžeš střílet a nikdo to neslyší. Samozřejmě někdo to musí připravit, ty tam jdeš jako žák, aby ses naučil mířit a střílet. Když to porovnáš s profesionálními vojáky, proti kterým bojuješ, je to velmi naivní. Ale absolvuješ takový malý kurzy.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 18.02.2021

    (audio)
    duration: 02:01:45
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 11.06.2021

    (audio)
    duration: 02:18:33
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Být komunistou v Chile znamenalo něco jiného

Jorge Zúñiga Pavlov při natáčení
Jorge Zúñiga Pavlov při natáčení
photo: natáčení Post Bellum

Jorge Zúñiga Pavlov se narodil 30. září 1965 ve městě La Serena v Chile. V době, kdy mu bylo osm let, došlo v Chile k vojenskému převratu a moci se chopila vojenská junta generála Pinocheta. V době dospívání přilnul k levicovým myšlenkám, v nichž spatřoval antitezi vojenské diktatury i lék na dramatickou sociální nespravedlnost, která v té době v Chile panovala. Od roku 1983 studoval v Santiagu de Chile, nejprve na fakultě architektury, o rok později potom na pedagogické fakultě. Účastnil se pouličních protestů a od roku 1985 se zapojil do činnosti komunistické mládeže. Byl stále aktivnějším odpůrcem režimu, což nakonec vedlo k jeho vyloučení z fakulty. V roce 1988 mu Komunistická strana Chile zprostředkovala stipendium pro studium v Praze. Od listopadu 1988 žil ve středisku pro zahraniční studenty v Poděbradech, kde se učil česky, na podzim roku 1989 pak nastoupil ke studiu archeologie na Filozofické fakultě univerzity Karlovy. Během roku stráveného v totalitním Československu postupně získal jiný náhled na komunistickou ideologii, pochopil, že i Československo je pod vládou komunistů nesvobodnou zemí, a v listopadu roku 1989 se v rámci svých možností účastnil studentské stávky (omezovala ho jazyková bariéra). V následujících měsících potom pomáhal kubánským studentům, kteří nechtěli uposlechnout příkazu své vlády a vrátit se na Kubu. V devadesátých letech opustil studium archeologie, zabýval se literaturou, publikoval několik knih. V Praze provozuje restauraci La Casa Blů.