The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Zrník (* 1925  †︎ 2015)

U nás v Senince bylo středisko partyzánských velitelů

  • narozen v roce 1925 v Senince na Valašsku

  • byl spojkou u partyzánské brigády Jana Žižky z Trocnova

  • rodina podporovala a ukrývala partyzány - mimo jiné velitele D. B. Murzina

  • v Prlově esesmani zavraždili jeho kamarádky Anežku Ondráškovou a Marii Růskovou

  • po válce působil v čs. armádě jako projektant

  • zemřel 12. srpna 2015 v Jeseníku

Jan Zrník se narodil v roce 1925 v horské obci Seninka na Valašsku. Celé jeho mládí je spojeno s tímto krajem. Po obecní škole v Senince a měšťance ve Vsetíně navštěvoval tamtéž stavební průmyslovou školu. Tam se také setkal s invazními vojsky wehrmachtu, která 15. března 1939 obsadila již okleštěnou republiku. Zanedlouho nato nastoupil mladý Jan jako praktikant ke stavební firmě.

Jako spojka u partyzánské brigády Jana Žižky

Tak jako jiné obce, i Seninku zasáhla okupační správa. Mimo jiné tam zakázali veškeré taneční zábavy a kulturní akce, a tak se mládež scházela tajně na odlehlých místech, kde se zpívalo a tančilo dlouho do noci. I Jan se účastnil těchto setkání a často se procházel po okolní krajině. Tajně se také učil ruštinu, která se mu velmi hodila při následných setkáních s partyzány.

V srpnu 1944 poslali z Ukrajiny na Slovensko výsadek partyzánského oddílu Jana Žižky s velitelem Jánem Ušiakem. Na rozkaz z Kyjeva se následně v průběhu září a října celá skupina přesunula na Moravu k vesnici Kněhyně. Postupně se oddíl stále více rozrůstal a rozšiřoval prostor svého působení, což také vyvolávalo čím dál agresivnější zájem gestapa. V listopadu 1944 se v obklíčení zastřelil velitel Ján Ušiak, aby unikl zatčení a mučení. Gestapo potom po horách rozpoutalo peklo a popravilo několik civilních obyvatel horských obcí. Následně nacisté připravili akci Tetřev, namířenou proti partyzánům. Zúčastnilo se jí na třináct tisíc německých ozbrojenců. Jejím výsledkem bylo rozbití partyzánského štábu a oddíl se rozprchl po okolí. Těžiště partyzánské činnosti se tak přesunulo do jiných míst a došlo i k reorganizaci oddílu. Velitelem se stal Dajan Bajanovič Murzin a jeho zástupcem kapitán Petr Buďko, bývalý zajatec, a zároveň velitel vlastního oddílu pohybujícího se v okolí Seninky.

Jednoho večera vstoupil Petr Buďko do domu Zrníkových. „Měl ovázanou ruku a byl s pěti ruskými partyzány, kteří byli jednotně oblečeni. Všichni měli kožené kabáty a malé pušky. Později jsem se dozvěděl, že to byly pušky, které ukradli kdesi Maďarům, a kožené kabáty a čepice měli také od Maďarů,“ vzpomíná Jan Zrník.

Od této chvíle partyzáni chalupu navštěvovali často. Chodili si tam odpočinout nebo doplnit zásoby. Pomoc partyzánům znamenala pro rodinu obrovské nebezpečí. V okolí už za to gestapo popravilo mnoho obyvatel. Nejhorší tresty byly za ukrývání členů partyzánského štábu. To si rodiče mladého Jana velice dobře uvědomovali. „Když partyzáni přišli, tak se otec i matka velice báli. Otec zažil už 1. světovou válku, kde byl raněn. Věděl, co je to nebezpečí, a tak měl vždycky strach,“ vypráví pamětník.

V brzkých ranních hodinách 12. ledna 1945 přišli do chalupy tři členové štábu, kteří nesli zraněného velitele brigády D. B. Murzina, po přestřelce u Pozděchova. „Někde na konci Pozděchova se potkali s Jagdkommandem. Murzin na ně první vypálil dávku ze samopalu. Postřelil dva Němce a Griško, pomocník Murzina, chtěl hodit granát na ty Němce, ale dostal ránu a granát vybuchl a byl na místě mrtvý a Murzin raněný. Takže zůstali jenom čtyři a ti v hlubokém sněhu běželi po lesích tak daleko, až přišli k nám. Neřekli mně, že měli srážku s Němci.“

Mladý Jan tenkrát nevěděl, co se předchozí den událo u Pozděchova. Dozvěděl se to až náhodou v nemocnici, kam šel navštívit nemocného bratra Pavla: „Zrovna tam byli němečtí vojáci s prostřelenýma nohama a já jsem zaslechl, jak se baví, že je zranili partyzáni. Říkám si: ‚Jejda, ti jsou u nás v posteli.‘ A kupodivu jsem neměl strach. Jako kluk jsem neznal to nebezpečí, které nám hrozilo. Přitom kdyby je u nás našli, tak z naší rodiny nikdo nezůstal.“

Němci samozřejmě věděli o přestřelce v Pozděchově a rozjela se pátrací akce po partyzánech. Naštěstí nenalezli stopy k chalupě Zrníkových a ukrývaní partyzáni se mohli přemístit na pasekářskou osadu „Pokojka“.

Stálá aktivita partyzánů v okolí vyvolala razii gestapa a oddílů SS v obci. Devatenáctého a dvacátého února 1945 ji obklíčili a z okolních strání na vesnici namířili děla a těžké kulomety. Pod velením Otta Skorzenyho pročesávali chalupu za chalupou, až dorazili k stavení rodiny Zrníkových. „Bylo hodně sněhu. Obklíčili celou oblast. Liptál, Jasenná, Polánka, Prlov a Seninka. Vojáků bylo asi dva tisíce. Šli deset metrů od sebe. To nemohl nikdo utéct. A my jsme byli ve středu obce. Němcům velel SS Obersturmbannführer Otto Skorzeny. Ten Skorzeny, co zachránil v Itálii Mussoliniho. A oni mě legitimovali. A proč prý nejsem v práci. Říkal jsem, že mám angínu, a oni na nás, že šijeme oblečení pro partyzána. Matka šila na šicím stroji cosi bílého. Řekli jsme jim, že jsou to obyčejné... Celý den bylo to velitelství u nás. Nejdřív všechno prohledali vevnitř a pak na dvoře,“ vzpomíná Jan Zrník a dodává, že u nich Němci nic nenašli a dům pak opustili.


Samotný pamětník fungoval poslední půlrok války jako spojka partyzánů. Vodil je po kraji, který velmi dobře znal, dodával jim informace a nosil jídlo.

Vypálení Prlova

Jan Zrník často navštěvoval sousední obec Prlov, kde trávil spoustu času s kamarádkami Marií Růskovou a Anežkou Ondráškovou. Jak vzpomíná Jan Zrník, Anežka Ondrášková byla trochu víc než kamarádka: „Sedávali jsme pod jabloní a spolu jsme se bavívali. Byla to taková láska v začátcích. Byl jsem tam častěji než doma.“

Obyvatelé Prlova velmi aktivně podporovali partyzány, za což většina z nich zaplatila životem. Pomocí dvou konfidentů gestapo nejprve vypátralo úkryt partyzánů v Juříčkově mlýně, kde do konce března sídlil štáb brigády. Jednotky SS mlýn v Leskovci vypálili a celou rodinu vyvraždili. Následně 19. dubna 1945 vypálili pasekářskou osadu Ploština a zavraždili 24 lidí. V ranních hodinách 23. dubna obklíčili obec Prlov a zaživa v ní upálili 23 osob. Nejmladší obětí celé tragédie se stala sedmnáctiletá Anežka Ondrášková. Zavraždili i její nejlepší kamarádku dvaadvacetiletou Marii Růskovou. Takto na společně strávené chvíle a tragickou událost z 23. dubna vzpomíná Jan Zrník: „Já jsem s našimi děvčaty nechodil, přilnul jsem k Prlovu, protože to bylo kousíček. Jak se to dělávalo po vesnicích, seděli jsme na kládách a Máňa Růsková říká: ,Jendo, já tě naučím líbat.‘ A hned takové řeči. Rozumíte. U děcek mladých. To jsem měl tenkrát sedmnáct roků. To jsme si nedovolili... To se nesmělo něco mít s děvčaty, pokud se neoženil a neslíbil něco... Jednou, jak jsem přišel domů, tak lidé říkali: Prlov hoří! Tak jsem se sebral a letěl jsem do Prlova. A teď přijdu a potkám lidi, kteří už tam byli. Že už jim tam někoho z rodiny upálili. Už jsem viděl, že z toho domova se kouří. Nemohl jsem jít dál. Byl jsem blízko. Ale to už jsem měl skutečný strach.“

Osvobození a život po válce

Krátce na to 4. května 1945 Seninku osvobodily jednotky 1. československého armádního sboru. Do posledních bojů se zapojil i pamětník. „U Bečvy jsem pomáhal stavět provizorní most, aby se vojáci dostali do Vsetína. Měl jsem jen takovou starou rakouskou zbraň. To bylo na nic....“

Po válce si Jan Zrník dodělal průmyslovou školu a potom nastoupil na základní vojenskou službu v Prostějově. V Praze absolvoval školu pro důstojníky v záloze a následně ho povolali na cvičení u Krasíkova v Krušných horách. Protože nechtěl podepsat vstup do armády, protáhlo se cvičení až do roku 1951. Nakonec přece podepsal a u armády pracoval jako projektant nejprve ve Zlíně a později v Žilině. Po odchodu z armády se přestěhoval do Jeseníku. V roce 2015 zemřel.

Pro Post Bellum v roce 2010 natočil a zpracoval: Vít Lucuk, mail: vitlucuk@seznam, tel. 776 050 666

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Vít Lucuk)