MUDr. Blanka Zlatohlávková Ph.D.

* 1954

  • „Byla jsem právě zavolaná k výslechu, musela jsem být asi ve třetím ročníku, takže to byl nějaký rok osmdesát [1980]. Bylo to, jak se ukázalo, po jednom bytovém semináři u Petra Krejčího a jeho manželky na Jižním městě. Tam byl někdo, kdo zřejmě udával. Dokonce pak moje maminka věděla, kdo to byl, ale já si to nepamatuju. Mě asi po roce zavolali k výslechu do Bartolomějské. Se mnou jela maminka a čekala někde v kavárně v Máji. Já jsem pořád nevěděla, na co se ptají, protože říkali, že já musím vědět, co jsem provedla špatného. Já jsem netušila, na co se ptají, a potom z nich vyšlo, co jsem dělala 13. prosince. To vím, že mám narozeniny, ale co jsem dělala, to fakt nevím. A nevěděla jsem to. Postupně jsme došli k tomu, že to měl být tenhle bytový seminář. Snažili se mi vnutit, že se tam dělaly nějaké plakáty protistátní a tak dále. Já jsem říkala: ‚Ne, to je seminář.‘ Oni se mě pak začali ptát na různé lidi. A protože ten poručík datloval strašně pomalu, tak já jsem si vždycky tu otázku přečetla. Já jsem měla naučený takový paragraf, že nebudu vypovídat, protože bych tím ohrozila osobu blízkou. Takže to jsem použila, načež se pan poručík strašně rozčílil, že nejsem právník a nevím, co je osoba blízká. Já jsem říkala: ‚Sice nejsem právník, ale újmu bych pociťovala.‘ Takže jsme vždycky řekla: ‚Odmítám odpovídat, odmítám odpovídat.‘ Věděla jsem, že musím jít v noci na službu, že musím do nemocnice, protože sloužím. Já jsem potřebovala na záchod, tak mě tam odvedli. Když jsem se vracela zpátky, tak řekli, ať počkám. Pak si to zřejmě někdo nadřízený četl a asi usoudili, že ze mě nic nedostanou, tak to pak směřovali rychle ke konci.“

  • „Jak jsem jezdila do Prahy do školy, tak jsem měla v tašce nějaké ty dopisy v obálkách, které jsem měla hodit na poště a bratr taky měl něco hodit. Někdy v šest hodin ráno, nevím, kolik bylo, ještě jsme nevstávali, tak zvonění a přišel tam nějaký pracovník Státní bezpečnosti z okresu, že jedou z Prahy a že bude domovní prohlídka. My jsme byli takový hodný, že jsme ho pustili, tam byla taková velká hala, z té vybíhaly ty pokoje, takže jsme ho nechali sedět v té hale. Já jsem věděla, že se musím zbavit těch dopisů. Vedle mého pokoje byl záchod. Ten byt byl původně vestavěný do půdy. Část té půdy zbyla, ten roh té půdy patřil Dusům, to byla Dusovic půda. Nám tam vedlo okno ze záchoda. Takže já jsem část těch dopisů spláchla do záchoda, část jsem jich naházela roztrhaných na půdu. Stejnou takovou půdu jsme měli my vedle té haly a tam jsme házeli všechny odpadky. Byla tam taková obrovská halda papírů. Když potom přišla ta domovní prohlídka, tak prohlíželi všechny knížky, vysypávali, všechno mně sebrali – právě i nějaké pásky ze svatby, kterou jsem měla nahranou, a tvrdili, že tam byl Karásek, ale on tam opravdu nebyl, protože pouštěli přede mnou nějaké ty fotky a tak dále. Jediné, co nás zachránilo, byl ten strašný nepořádek na půdě, protože když otevřeli ty dveře a viděli haldu těch odpadků, tak to zavřeli a půdu neprohlíželi. Tam toho bylo spoustu skryto.“

  • „Když jsem byla malá, tak bylo několik táborů. Jeden byl ve Strmilově, kde byl farář Balabán. Ten Strmilov je u Jindřichova Hradce.“ – „Ano, mezi Telčí a Jindřichovým Hradcem.“ – „Tak tam jsme byli jeden rok a pak jsme byli asi dvakrát nebo třikrát na Mířkově, to bylo někde u Horšovského Týna. Tam byl taky takový rybník. To k nám přijeli o prázdninách Hejdánkovi se svými čtyřmi dcerami. A pak na tom táboře byli Kocábovi a Šimsovi, Balabánovy děti. Takže to mě z dětství docela utkvělo, tyhlety společné tábory. To byl předškolní věk a začátek školního věku. Ty přátelé, to mi dneska chybí. Opravdu jsem byla zvyklá na to, že se u nás dveře netrhly. Vždycky tam byly zajímavé rozhovory o smyslu života, úloze církve ve společnosti, a nakonec i o těch sociálních otázkách, a co je povinností křesťana a jak by se měl chovat v tomto světě. To jsem hodně prožívala.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 20.07.2022

    (audio)
    duration: 01:52:23
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 18.08.2022

    (audio)
    duration: 01:56:13
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 12.10.2022

    (audio)
    duration: 01:45:25
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Díky Chartě jsem se dostala na medicínu

Blanka Zlatohlávková (1974)
Blanka Zlatohlávková (1974)
photo: Archiv pamětníka

Blanka Zlatohlávková, rozená Trojanová, se narodila 13. prosince 1954 v Praze. Oba její rodiče, otec Jakub Schwarz Trojan, a později i matka Karla Trojanová, rozená Schwarzová, byli evangeličtí faráři. Od roku 1956 do roku 1966 žila Blanka Zlatohlávková s rodiči a mladším bratrem Pavlem ve Kdyni nedaleko Domažlic, kde její otec působil jako farář v místním kostele. Už tehdy ji ovlivňovaly rozpravy mezi jejím otcem a jeho blízkými přáteli, kterými byli například jeho spolužák z gymnázia filozof Ladislav Hejdánek nebo farář Alfréd Kocáb. Oba zmínění se angažovali spolu s Jakubem S. Trojanem v neformálním sdružení Nová orientace a byli v Kdyni častými návštěvníky. V prosinci roku 1966 se Trojanovi přestěhovali do středočeské obce Libiš u Neratovic. Tam také prožili invazi vojsk Varšavské smlouvy. V lednu 1969 pochovával její otec Jana Palacha, což mělo později pro celou rodinu následky. V roce 1974 odebraly komunistické úřady Jakubovi S. Trojanovi státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti. Blanka Zlatohlávková ani její bratr nemohli studovat vysokou školu. Rok strávila jako sanitářka v krčské nemocnici. Poté nastoupila na střední zdravotnickou školu. Opakovaně si zkoušela podat přihlášku na lékařskou fakultu, ale bezvýsledně. V únoru 1976 se provdala za Martina Zlatohlávka. V roce 1977 podepsal její otec Chartu 77. Paradoxně díky tomu mohla nakonec ještě ten samý rok začít studovat na 2. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. S manželem často chodila na různé bytové semináře. Kvůli účasti na jednom z nich ji v roce 1980 vyslýchala Státní bezpečnost. Po promoci v roce 1983 nastoupila na pediatrii do Klaudiánovy nemocnice v Mladé Boleslavi. V roce 1985 se jí narodila dcera Eliška. Po mateřské dovolené začala pracovat na oddělení neonatologie na Gynekologicko-porodnické klinice 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Účastnila se studentské demonstrace 17. listopadu 1989, která odstartovala změnu režimu. Po sametové revoluci pokračovala v práci neonatoložky a stala se expertkou ve svém oboru. V roce 2022 žila v Praze.