Walter Zimmermann

* 1923  

  • „Myslím si, že se to přehání, nikdy jsem nebyl vyslýchaný, nemusel jsem podávat zprávy, ani jsem nebyl požádán, abych někoho informoval, s kým jsem mluvil, kdo mluvil se mnou. Měli ve mne důvěru, naše orgány mne nevyslýchaly.“ – „Ale v záznamech je, že vás StB kontaktovala?“ – „Jednou jsem vycítil určitou nedůvěru, opatrnost. To se stalo v jednom případě. Jinak jsem necítil žádné problémy. Rád vzpomínám na tuto dobu, já jsem byl velice spokojený, když jsem byl v zahraničí nebo tady doma. Měl jsem štěstí, že mi to vycházelo, i výhodu, že jsem znal jazyky: anglicky, německy i francouzsky. Neměl jsem problémy.“

  • „Nikdy mne nevyslýchali. Měl jsem jejich důvěru. Nezneužíval jsem ty cesty, ani mne o to nikdo nežádal. Vyhnul jsem se těmto problémům. Spolupráce fungovala po všech stránkách. (…) Měl jsem štěstí.“ – „V seznamu spolupracovníků jsem ale našel Vaše jméno.“ – „Našel? Spolupracovník? (…) Měl jsem jejich důvěru, nenechal jsem se nalákat, abych pracoval pro druhou stranu, ani pro nikoho doma. Nikdo po mně nechtěl, abych byl agentem. Jak z naší, tak z druhé. Měl jsem to štěstí. Mám čisté svědomí.“ – „Překvapuje mne, že jste to nevěděl, že jste vedený jako spolupracovník.“ – „Ne, nevěděl jsem to.“

  • „Můj otec byl komunista, funkcionář, zakladatel strany. Měl z těchto důvodů problémy s nacisty, chtěli ho zlikvidovat, museli jsme v roce 1938 utéct. Pomohla nám paní, která pracovala na anglickém velvyslanectví, už nevím, jak se jmenovala. Už jsou to léta. Tak jsme se dostali do Anglie jako emigranti. (…) Pomohla nám, abychom se umístili v centru pro uprchlíky. Napřed v Leedsu, pak ve Skiptonu v Yorkshire.“

  • „Češtinu jsem se pořádně naučil až v Anglii v armádě. V roce 1941 jsem narukoval. V armádě jsem sloužil až do roku 1946. V dubnu 1946 mne propustili. Je to už dávno, utíká to. Já nemám špatné vzpomínky, měl jsem štěstí, měli jsme se dobře. Než jsem narukoval, pracoval jsem v Manchesteru v textilní továrně, kožedělné dílně. V prosinci 1941 jsem narukoval do armády. Byli jsme vyzvaní, ale narukoval jsem dobrovolně. V armádě jsem skončil jako desátník.“

  • „V Dunkerque na frontě jsem měl štěstí. U Dunkerque mi zachránil nějaký Francouz život. Šel jsem a on zařval: ,Attention, ici, les mines.‘ Pozor, tady jsou miny. Kdyby nezakřičel, tak bych na ni šlápnul. (…) Němci odstřelovali bunkr, asi pět minut, co jsem odešel, tak Němci ho odstřelovali. Kdybych tam byl o pět minut dýl, tak bych tady nebyl. Manželka se mnou jela se tam podívat, tak jsem jí to ukázal.“

  • Full recordings
  • 1

    Dobříš, 04.04.2004

    (audio)
    duration: 43:30
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Dobříš, 16.11.2007

    (audio)
    duration: 01:16:54
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Hrál jsem pro prezidenta Beneše

Walter Zimmermann v roce 1945
Walter Zimmermann v roce 1945
photo: archív pamětníka

Walter Zimmermann se narodil roku 1923 poblíž Jáchymova v rodině sudetoněmeckého horníka. Jeho otec byl přesvědčeným antifašistou a dlouholetým funkcionářem okresního výboru předválečné KSČ, z tohoto důvodu musela rodina v roce 1938 z Jáchymova utéct. Krátce bydleli v Kladně, pak odjeli do Británie. Od roku 1939 žili v Anglii u Leedsu v uprchlickém táboře. Pátého prosince 1941 narukoval Walter Zimmermann do československé armádní jednotky. Po válce pracoval jako technik v Abertamech v rukavičkářských závodech, později jako ředitel tohoto závodu. Od roku 1962 působil jako náměstek generálního ředitele rukavičkářských závodů v Dobříši. Zde zúročil své jazykové schopnosti, měl na starosti export rukavičkářských výrobků. V osmdesátých letech pracoval jako expert rozvojového programu OSN v Pákistánu v oblasti rukavičkářského a kožedělného průmyslu. Je vedený jako spolupracovník Státní bezpečnosti, on sám spolupráci s bezpečnostními složkami popírá. Žije v Dobříši.