The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Božena Židoňová (* 1935)

Ptala jsem se mámy, kam nás vedou

  • narozena 10. února 1935 ve Velkých Popovicích

  • na konci války ji vyvlekly jednotky SS z domu ve Velkých Popovicích, několik hodin na ni mířili zbraněmi

  • po roce 1948 přišli její rodiče o své živnosti

  • pracovala jako prodavačka, posléze jako účetní

  • v roce 2025 žila v Praze

Květen 1945. Ulicemi Velkých Popovic projíždí kolona německých vojáků. Chtějí se dostat na hlavní silnici a dále do Českých Budějovic. Kdosi, nejspíš partyzán, na ně vystřelí. Kolona se okamžitě zastavuje. “Nevím, jestli ho dostali, nebo přežil,” vzpomíná Božena Židoňová, které tehdy bylo deset let. Němečtí vojáci chodí po ulicích, koho potkají, toho na místě zastřelí. I Josefa Šafránka, který se vracel s trávou pro králíky. Podél cesty od pivovaru kolem kostela až k hospodě vpadnou ozbrojenci do každého domu a všechny obyvatele vyvedou. 

Masakr ve Velkých Popovicích

Božena Židoňová se narodila 10. února 1935 ve Velkých Popovicích. Maminka Anežka Ptáčková, rozená Záhorková, byla švadlena, otec Oldřich Ptáček dělník v pivovaře. Když byly malé Boženě dva roky, její otec zemřel. “Byla válka a mužský v rodině chyběl. Maminka to měla těžké,” vypráví o prvních letech svého života. Její matka se čtyři roky po smrti svého manžela znovu vdala za holiče Medřického. Do rodiny přibyl nejmladší bratr.

První výraznou vzpomínkou Boženy Židoňové je jeden den na konci 2. světové války. V Praze v té době zuřilo Pražské povstání. Do Velkých Popovic přišla podle dostupných historických informací už 4. května 1945 zpráva, že se mají vyvěšovat československé vlajky a snímat německé nápisy. V obci tak bylo veselo, hudba hrála. Jenže jen pár dní nato zažila Božena Židoňová něco, co si s hrůzou vybavuje i osmdesát let poté. Historikové nazývají tuto událost masakr ve Velkých Popovicích. 

7. května 1945 přijelo do Popovic sedm partyzánů ze sousedních Strančic. Podle některých svědectví[1] dorazili opilí. Chtěli získat zbraně, které se podle nich ukrývaly ve velkopopovickém pivovaře. Žádné tam ale nebyly, a tak šli partyzáni aspoň do hospody. Jak uvádí Emil Strankmüller v brožuře Boje za Prahu, jeden z partyzánů zůstal v pivovaře na hlídce. 

Nic se neptej, jen se modli

Kolem půl čtvrté odpoledne téhož dne dorazilo do Velkých Popovic na dvě stě příslušníků vyzbrojených Waffen-SS. Chtěli jen projet a dostat se na ústupovou cestu ku Praze. Partyzán, který hlídal u pivovaru, na ně ale vystřelil. Esesáci palbu opětovali, do přestřelky se zapojili další partyzáni. Situace eskalovala. Němci se rozhodli, že celou obec vystřílí a domy vypálí, popisuje na základě obecní kroniky Václava Zimová ve Velkopopovickém zpravodaji (5/2019)

Postupovali Velkými Popovicemi a vyváděli obyvatele z domů. Vyvedli i Boženu Židoňovou, jejího o rok a půl staršího bratra Oldřicha, maminku v náručí s dvouletým mladším bráškou a nevlastního otce. Na konci jejich ulice byla hospoda (nejspíše se jednalo o hospodu U české koruny).  I tam vtrhli němečtí vojáci a podle vzpomínek pamětnice všechny na místě zastřelili. Ty, které vytáhli z jejich domovů, hnali přes celé městečko k pivovaru. “Když nás hnali k pivovaru, byla jsem ustrašená. Ptala jsem se mámy, kam  nás vedou. Máma říkala: nic se neptej, jen se modli. Tak jsem se modlila,” vypráví se slzou v oku Božena Židoňová. Dodnes si pamatuje, jak moc se tenkrát bála. 

Vyjednávání policisty Brožovského

Proti hospodě u pivovaru bývala podle vzpomínek Boženy Židoňové zahrada a vedle ní plac, kam popovické shromáždili. Ženy a děti mohly stát, muži a starší kluci museli ležet obličejem v kopřivách. Vojáci na ně mířili kvéry. Mezi ležícími muži je i dvanáctiletý bratr Boženy Židoňové a její nevlastní otec. Spolu s ostatními obyvateli vyhnali esesáci i rodinu místního policajta Brožovského. Jak pamětnice vzpomíná, místní ho považovali za Němce, měl německou manželku a dal se podle pamětnice k Němcům. Oba manželé se začali s německými vojáky bavit. Prý dlouho, malé Božence to tak připadalo. 

Četník Brožovský nechal německým jednotkám otevřít tržiště, takže se esesáci najedli. Vyjednávání vedlo k propuštění žen a dětí. “Máma křikla: ‘Oldo, vstávej.’ Olda vyskočil a odešel s námi,” pokračuje ve svém vyprávění Božena Židoňová. Paní Brožovská skupinu odváděla od pivovaru. Na místě zůstali muži z obce a také dvě dcery strážníka Brožovského Hanka a Zdenka, odmítly prý otce opustit. Brožovský pokračoval v jednání. Po chvíli se místním rozhlasem nesla zpráva o tom, že se policista Brožovský zavázal vlastním životem za hladký průjezd jednotky Velkými Popovicemi a díky této jeho záruce byli propuštěni i muži. “Můžu říct, že ten strach ve mně zůstal celý život,” uzavírá svou vzpomínku z konce 2. světové války Božena Židoňová. Tato událost není dosud jednoznačně zmapována. V různých pramenech se liší počty mrtvých, které 7. květen 1945 Velkým Popovicím přinesl. Pohybují se od 26 do 29. 

Živnostnická rodina

Po roce 1948 jak maminka pamětnice, tak její nevlastní otec přišli o své živnosti. Maminka-švadlena mohla v oboru zůstat, dílnu měla doma a už nesměla mít učnice. Nevlastní otec po nějaký čas mohl zůstat jako zaměstnanec ve svém holičství, posléze šel pracovat do kovohutí v Kamenici a ke svému původnímu oboru už se nedostal. Jakožto rodina živnostníků přišli zpočátku o šatenky, starší syn rodiny se nedostal na vysokou školu. Mamince se to nelíbilo, protože její dvě starší děti byly dětmi pivovarského dělníka. Tento její argument ale nebyl vyslyšen. “Nežili jsme v blahobytu, ale nežili jsme ani v bídě,” vzpomíná na 50. léta.
Starší syn pamětnice se po roce v zaměstnání na vysokou školu dostal. Posléze i mladší. Prostřední dceru, tedy pamětnici, rodina studovat nedala. Protože byla dívkou, nepovažovali její vzdělání za důležité, stejně se vdá, říkali. Hned po základní škole tak začala pracovat v mlékárně, později v samoobsluze. A vdala se brzy, ale její muž šel na vojnu, což vedlo k rozpadu manželství. Božena Židoňová samu sebe nejen kvůli rozvodu nazývá rebelkou. Manželská rozluka nebyla v 50. letech nic běžného. Po nějaké době se oba mladí ex-manželé dali opět dohromady, ale ani druhý pokus nevyšel. Počátkem šedesátých let odešla do Prahy, kde žila s tetou v Ženských domovech. Pracovala v potravinách, udělala si výuční list a později přešla na pozici účetní. Potkala svého dalšího muže Karla Židoně, vzali se a narodila se jim dcera. Později stejně jako manžel pracovala v ČKD.

Všední realita

Manželův otec byl přesvědčený komunista, dělník z Kbel. Pod vlivem svého muže tak Božena Židoňová vstoupila do KSČ. “Když jsem z toho chtěla vyjít, tak to nešlo, protože bych poškodila rodinu,” vysvětluje s tím, že ne se vším, co strana prosazovala, souhlasila. Platila tedy dál příspěvky a o nic se nestarala. Nikdy z členství podle svých slov nic neměla. “My jsme byli sami pro sebe. Nikde jsme se nezúčastňovali ani toho, ani toho,” hodnotí svou životní realitu. Po sametové revoluci přišly nové zážitky, třeba cesta do Rakouska, ale brzy se život vrátil do všedních kolejí. “Nežila jsem si ani dobře, ani špatně. Žila jsem si středně,” uzavírá své vyprávění pamětnice.

 


 

[1] ZÁMIŠOVÁ, Tereza: 20. výročí historických dnů revolučních bojů 5.-10. května 1945 na okrese. Praha: OV KSČ Praha východ, 1965, s. 20.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Kateřina Křenová)