The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiřina Žerebná (* 1931)

• narozena 22. dubna 1931 v Kocelovicích

• vyrůstala v rodině drobného zemědělce

• Kocelovice ležely na konci války na demarkační linii

• setkala se s americkými a sovětskými vojáky i s vojáky Ruské osvobozenecké armády

• ihned po základní škole začala pracovat v továrně

• její rodiče odmítli vstoupit do JZD

Nedaleko malebného jihočeského města Blatná leží neméně malebná vesnička Kocelovice a na jejím okraji stojí už více než sto let stavení. Patří k němu několik políček, pastva pro dobytek a úly pro včely. Tam se 22. dubna 1931 narodila Jiřina Žerebná, tehdy se jmenovala Říská.

Aby mě pánbůh netrestal

O malé hospodářství se její tatínek začal starat už jako velmi mladý, vlastně jako dítě. Bylo mu osm let, když jeho otec zemřel na zánět ledvin a on, jako nejstarší z pěti dětí, musel začít matce pomáhat. Nejmladšímu z jeho sourozenců byly v té době necelé tři měsíce a mladou vdovu, Jiřininu babičku, čekaly nelehké roky. Zakrátko začala první světová válka a většina mužů z vesnice musela své rodiny a hospodářství opustit a mnoho z nich se domů už nevrátilo. „Aby mě pánbůh netrestal, ale ženský, kterým padl muž ve válce, něco dostaly, ale mně nikdo nic nedal…“ říkávala prý pamětnici její babička. Byly si blízké, a když v roce 1939 babička zemřela, Jiřina to těžce nesla. „Babička musela mít hrozně tvrdý život. Znovu se vdát nechtěla, ‚aby jí nikdo neotloukal děti‘, všechno musela dělat ručně, musela upéct chleba, postarat se o hospodářství a uživit pět dětí. A přes to je všechny pro život připravila dobře,“ vzpomíná Jiřina na babičku.

Ale i pamětnice sama musela velmi brzy převzít zodpovědnost. Když jí bylo deset let, její maminka velmi vážně onemocněla a dlouhé měsíce ležela v nemocnici. Otec se staral o hospodářství a děti o domácnost. Kromě obživy bylo nutné vydělat i na drahou matčinu léčbu. Dětí bylo dohromady pět, tři dcery a dva synové, a nikoho z nich nenapadlo vzepřít se osudu. Všechno dělali s pokorou, jeden pro druhého, s vědomím, že tak je to správné.  

Zabral nás Hitler

V roce 1937 nastoupila Jiřina do první třídy, škola byla v Blatné, a tak denně chodila šest kilometrů tam a zase zpátky. Když ale bylo na polích hodně práce, zůstávaly děti doma a musely pomáhat, pan učitel to toleroval. Podobně na tom byly všechny vesnické děti, na tom, co se urodí na polích, byla závislá většina obyvatel venkova, Kocelovice nevyjímaje. Na neměnném koloběhu prací na polích nemohla nic změnit ani hrozba další války. Z té první se mnoho hospodářů a jejich synů nevrátilo a všichni si to na vesnici pamatovali.

Dva roky po Jiřinině narození se německým kancléřem stal Adolf Hitler a Československo bylo jednou z prvních zemí, která měla důsledky vlády nacistů pocítit. V květnu 1938 Československo poprvé mobilizovalo a odjel i Jiřinin tatínek, Jiřina si pamatuje, jak moc tehdy maminka i babička plakaly. Otec se vrátil zakrátko, ale už na podzim téhož roku odjel bránit československé hranice znovu. I tentokrát se vrátil, nebojoval a Československo muselo na základě dohody evropských mocností postoupit velkou část svého území Německu. Evropa si tím měla vykoupit mír, ale nestalo se. Jiřina vzpomíná, jak 15. března 1939 napadla neobvyklá spousta sněhu, všude byly závěje a ona se jimi brodila, když šla s maminkou na ranní mši do kostela. Cestou potkaly jednoho ze sousedů, od kterého se dozvěděly, že „nás zabral Hitler“.

Kdybych chtěla, tak to s Kocelovicemi dopadne jako s Lidicemi

Osmiletá Jiřina se pak dívala na německé vojáky, jak projíždějí okolo vesnice. Vzpomíná, jak se někteří prodírali vysokým sněhem na kolech. Kocelovice míjeli, velké německé posádky byly ve Strakonicích a v Písku a malá vesnička je nezajímala. Ale válka, která zanedlouho vypukla, do života obyvatel Kocelovic přesto zasáhla. Jiřinin bratranec a také soused odjeli na nucené práce do Německa. Sousedovi se později podařilo utéct a do konce války se ukrýval u příbuzných, přestože ho opakovaně četníci doma hledali. Konce války se dočkal bez úhony. Je pravděpodobné, že ho četníci ve skutečnosti najít nechtěli, jen se naoko snažili splnit povinnost vůči protektorátním úřadům.

O úrodu se lidé z vesnice museli začít dělit s německou armádou, nesměli stloukat máslo a nesměli porazit vykrmené prase. Dělali to ale stejně, jen se o tom nesměl nikdo dozvědět. Neplnění dodávek i černé zabijačky se trestaly. „Ale lidé se semkli, drželi při sobě a pomáhali si,“ vzpomíná Jiřina Žerebná. Jen jediná obyvatelka Kocelovic v nich probouzela obavy. „Naše sousedka byla Němka a pořád jsme před ní museli být na pozoru,“ vypráví pamětnice. Sousedka, jmenovala se Morávková, pocházela ze Šumavy. Vdala se za Čecha a po záboru pohraničí se přestěhovali do Kocelovic. S počátečními válečnými úspěchy Velkoněmecké říše její sebevědomí rostlo, svými českými sousedy pohrdala a zřejmě je i udávala. „Přicházela večer pod různými záminkami, ale věděli jsme, že chodí šmírovat… Máselnice byly zaplombované a máslo se načerno tlouklo v konvici, museli jsme si na ni dávat pozor. Byla mstivá a nevyzpytatelná,“ vzpomíná Jiřina.

Sousedka měla hokynářství a po vsi sbírala mléko, které pak prodávala do mlékárny, a na jejího ředitele sepsala udání. Jiřina byla tehdy příliš malá, aby věděla, čeho se mělo týkat. Dopis adresovaný klatovskému gestapu ale někdo z místních zadržel. „Ten dopis neodeslali, jinak by toho ředitele zavřeli,“ říká Jiřina Žerebná. Vzpomíná i na jednu z nečekaných návštěv, kdy sousedka přišla za jejím otcem: „Byla nějaká rozzlobená a povídá mému tátovi: ‚Strejdo, kdybych chtěla, tak to s Kocelovicema dopadne jako s Lidicema…“ Jiřinina maminka jí prý na to řekla: „Morávková, to byste si chtěla vzít na svědomí?“ Sousedka možná jen vyhrožovala, ale možná věděla i něco, čím by mohla způsobit tragédii. V každém případě se jí obyvatelé Kocelovic obávali. Ale i jí nakonec válka změnila život. Její bratr se jako voják wehrmachtu nevrátil z východní fronty, dcera na konci války otěhotněla s vojákem Ruské osvobozenecké armády a ona sama byla po válce souzena mimořádným lidovým soudem. Z vězení se vrátila v roce 1951 a pak Kocelovice opustila, odjela zpátky na Šumavu.  

Jaj, bože, jak s námi bude…

Na jaře 1945 už bylo jasné, že Německo válku prohrálo, a ke Kocelovicím se z východu i ze západu blížila fronta. Právě v Kocelovicích i dalších městech a vesnicích jihozápadních a západních Čech se měla setkat spojenecká vojska. Jiřina vzpomíná, jak až v Kocelovicích slyšeli, když americká letadla bombardovala Plzeň, a také jak se bála, když šla s maminkou kolem železniční tratě a přiletěli hloubkaři, kteří tam začali bombardovat stojící německý muniční vlak. A na samém konci války se pak z návrší u vesnice dívala na dlouhé kolony vozů i zástupy pěších. Z obav před Rudou armádou ustupovali němečtí vojáci, ale i civilisté, všichni se chtěli dostat za demarkační linii. Jejich přítomnost, především vyzbrojených vojáků, vzbuzovala u obyvatel Kocelovic velké obavy, vzpomíná Jiřina Žerebná.

První vojáci, kteří do vesnice dorazili, ale mluvili rusky, přestože měli na sobě německé uniformy. Jen na nich neměli žádné výložky, všechny byly utrhané. Byli to vojáci Ruské osvobozenecké armády (ROA), podle svého velitele zkráceně vlasovci, a stejně jako němečtí uprchlíci čekali na spásu, kterou jim měli přinést Američani. Věřili, že se dostanou do zajetí a uniknou tak Rudé armádě. Jiřina dál vypráví: „Bylo jich tam dost, ale byli slušní… taky se u nás najedli, maminka dala na stůl… měli i harmoniku, hráli a říkali: ‚Jaj, bože, jaj, bože, jak s námi bude…‘ Maminka pamětnice je prý utěšovala a říkala jim, že všechno bude dobré. ‚Ne, ne… Stalin ne dobrý…“ říkali vojáci a pohybem ruky ukazovali, že je čeká smrt.

Američani, kteří ke Kocelovicím dorazili jako druzí, vlasovce pod svou ochranu nepřijali a předali je Sovětům. Generál Vlasov na zámku v sousedních Lnářích prožil svoji poslední noc na svobodě. Následujícího dne, 12. května 1945, měl v doprovodu americké hlídky odjet vyjednávat do Plzně, ale ačkoli se nacházeli v americké zóně, zastavila je sovětská hlídka, která si Vlasova převzala. Byl převezen do Sovětského svazu a odsouzen jako zrádce k trestu smrti. Stejný osud čekal mnoho dalších vojáků Ruské osvobozenecké armády, popraveni ale byli bez soudu, většina ještě na československém území. „Sebrali je všechny, Američani neměli možnost podle nějakých smluv je převzít, a tak je museli předat. Takže ti vlasovci dopadli špatně… Postříleli je… I žena mezi nimi byla,“ vzpomíná Jiřina Žerebná.

Byli jsme na území nikoho

Američani v Kocelovicích nezůstávali, přijížděli z Lnářů v džípech jen na pravidelné kontroly, jestli je situace ve vesnici klidná. „Během těch nejhorších dnů drželi u nás hlídky. Náš dům byl poslední ve vesnici směrem na Bělčice a tam byla závora, kde oni hlídkovali,“ vypráví pamětnice. Právě tudy proudily kolony německých uprchlíků, které američtí vojáci odzbrojovali. „A my jsme trnuli strachy, co se stane…“ dodává. Konec války ale zřejmě díky tomu proběhl v Kocelovicích poměrně klidně. Děti zůstávaly doma, protože budova školy byla také plná uprchlíků. Jiřina Žerebná dál vypráví, jak dali americkým vojákům ochutnat černé pivo, které doma vařili, a jak moc jim chutnalo. Výměnou dostali čokoládu, žvýkačky, konzervy i nějaké oblečení. Jako poslední dorazila Rudá armáda, do Kocelovic ale jen na posvícenskou tancovačku. „Rusové zůstali v Závišíně, to je asi čtyři kilometry od nás, a ve Lnářích byli Američani. Kocelovice byly demarkační čára, byli jsme na území nikoho,“ dodává pamětnice.

Až do osmačtyřicátého roku to bylo všechno takové pěkné

Krátce po válce Jiřina ukončila základní vzdělání a hned nastoupila do práce. Zaměstnaná byla v pletárnách v Blatné. Že by mohla dál studovat, nikoho ani nenapadlo. Každé z pěti dětí se muselo co nejdřív začít samo živit, hospodářství mohlo převzít jen jediné z nich. Pamětnice dál vypráví: „Až do toho osmačtyřicátýho roku to bylo všechno takový pěkný. Lidi se k sobě hezky chovali. Ale potom už si nedůvěřovali, už to nebylo ono. Pak už se každý bál, že by za to, co řekne, mohl být zavřenej… všichni věděli, co se děje, že se lidi zavírají... nejdřív byla válka a pak přišlo tohle. A obojí stálo za pendrek.“

Rok 1948, spojený s nástupem komunistů k moci, změnil podle Jiřiny Žerebné mnoho, počínaje špatným zásobováním potravinami až po vzájemnou nedůvěru mezi lidmi. Vnímala, jak se vztahy na vesnici během poměrně krátké doby změnily k horšímu, lidé se báli jeden druhého. A také, že se dějí věci, které považovala za nespravedlivé. Jednou z nich bylo násilné vystěhování rodiny Hildprandtových ze zámku v Blatné. „Vystěhovali je do Rojic, do takové ratejny, a baron sem pak chodil s batůžkem za Princovou, ona u nich dělávala, a ta jim obstarávala jídlo od známých. Oni neměli vůbec žádné prostředky k obživě. Baronka už tenkrát byla skoro slepá a potajmu pak učila angličtinu. Bydleli tam v opravdu špatných podmínkách… myslím, že si to nezasloužili, chovali se vždycky slušně,“ říká Jiřina Žerebná.

Rodiče byli nakonec jediní, kdo do JZD nevstoupil

Nejvíc vztahy mezi lidmi, ale i podobu Kocelovic změnila kolektivizace. „Nutili lidi, aby vstoupili do družstva, a moji rodiče tam nešli… a pak museli pořád odvádět. Dali jim pole, takový to špatný, okolo lesa a daleko, aby jim to znechutili,“ vypráví pamětnice. Její rodiče nakonec zůstali z vesnice jediní, kdo odmítl do JZD vstoupit. Její otec odolával až do konce, přestože mu vzali jeho vlastní pole a místo nich mu dali neúrodná, musel odvádět velkou část výnosů a k tomu se starat  o nemocnou ženu. Jiřina pokračuje: „Tak jsme za maminku hodně pracovali, abychom se nějak uživili.“

Pamětnice se v roce 1951 vdala a přestěhovala se do Blatné. Narodili se jí dva synové a život šel dál, musel. Stejně jako její rodiče a prarodiče chtěla i ona své děti co nejlépe připravit pro život. A také je uživit, jen už ne nikdy nekončící dřinou na polích, potraviny musela shánět ve špatně zásobených obchodech. „Když bylo něco potřeba, tak se musela vystát fronta… na deset deka kakaa a ořechů před Vánocemi… na maso, to jsme stáli ve frontě třeba dvě hodiny… na banány, na jablka…“ vypráví.

V srpnu 1968 zažila obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy. Její muž se snažil sovětským vojákům vysvětlit, že jsou tu omylem, že se v Československu nic neděje, ale marně. „Oni byli přesvědčení, že nás přijeli chránit… a tak jsme zase nevěděli, co bude… a zase jsme to museli vydržet,“ říká Jiřina. Nikdy ji nenapadlo vzepřít se osudu, všechno dělala s pokorou, pro své děti, pro manžela, pro rodiče a sourozence, s vědomím, že tak je to správné. Po pádu komunismu v roce 1989 dostala rodina Říských svá pole zpátky a do posledního stavení v Kocelovicích se vrátily včely, na pastvu tři kravky a políčka se znovu obdělávají. O hospodářství se nyní stará Jiřinin synovec. „Protože tatínkovi by to udělalo radost,“ říká na závěr Jiřina Žerebná.