The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Daniel Ženatý (* 1954  )

Žít tak, aby se člověk za svůj život nemusel stydět

  • narozen v roce 1954 v Moravském Krumlově

  • v roce 1974 začal studovat na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě v Praze

  • 1980 - 1982 povinná vojenská základní služba u motostřeleckého pluku v Benešově

  • 1980 - 1990 byl farářem ve Valašském Meziříčí a seznámil se s Miladou Šimčíkovou (1900 - 1989)

  • 1982 první setkání s Miladou Šimčíkovou (1900 - 1989)

  • 1988 vznik nahrávek rozhovorů s Miladou Šimčíkovou

  • 1989 prožil sametovou revoluci ve Valašském Meziříčí

  • od listopadu 1990 do ledna 1991 ve své rodině skrýval zběha ze sovětské armády, Alexeje Ženatého

  • 1990 - 2005 byl farářem v Novém Městě na Moravě

  • od roku 2005 byl farářem v Pardubicích

  • mezi lety 2007 a 2015 působil jako vězeňský kaplan v Pardubicích

  • 2015 - 2021 byl synodní senior Českobratrské církve evangelické

  • v roce 2017 zvolen předsedou Ekumenické rady církví v České republice

Daniel Ženatý je dodnes veřejně aktivní protestantský teolog. Od roku 2015 do roku 2021 byl synodním seniorem Českobratrské církve evangelické a od roku 2017 je předsedou Ekumenické rady církví v České republice. Od počátku 80. let působil jako farář ve Valašském Meziříčí, v Novém Městě na Moravě a v Pardubicích a sedm let jako vězeňský kaplan.

Narodil se v polovině padesátých let na jižní Moravě do rodiny evangelického faráře. Rodina Ženatých nesympatizovala s komunistickou politikou: když byl Daniel malý, pořádaly se u nich doma srazy evangelické mládeže. Již od mládí se mu zamlouvalo otcovo povolání, a tak začátkem sedmdesátých let nastoupil na Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu v Praze. Normalizační komunisté se mu nepokoušeli ve studiu teologie zabránit, přestože pocházel z otevřeně křesťanské rodiny. Život mu však ztrpčovali jinými způsoby, například musel na rozdíl od jiných studentů odsloužit celé dva roky vojny. V osmdesátých letech působil jako farář ve Valašském Meziříčí a ve stejném městě prožil i revoluci v listopadu 1989, které se aktivně zúčastnil.

První traktor na Valašsku

Daniel Ženatý přišel na svět 12. prosince 1954 v Moravském Krumlově jako nejmladší z pěti dětí Emila a Vlasty Ženatých. Dospíval a chodil do školy ve Vsetíně, kam se rodina přestěhovala, když mu bylo pět let. Jeho otec, stejně jako později Daniel, působil jako evangelický farář. Matka Vlasta, rozená Volková, absolvovala gymnázium, po nacistické okupaci však již nesměla studovat vysokou školu. Nedlouho po osvobození se jí narodilo první dítě a pak už pracovala v domácnosti.

O období, které předcházelo pamětníkovu narození, především o druhé světové válce a o kolektivizaci, jeho rodiče, příbuzní ani sousedé příliš nemluvili. Daniel Ženatý dnes s lítostí vysvětluje, že byl příliš malý na to, aby si uvědomil, že mu lidé v jeho okolí mohli předávat svou výjimečnou životní zkušenost. O jejich osudy se začal zajímat až v dospělosti. Jeho matka prý byla vždy uzavřená a o svém mládí a o válečných časech Danielovi vyprávěla až v posledních letech života. Dozvěděl se například, že ji nacisté poslali na nucené práce do pražských Dejvic nebo že jeho otec navštěvoval jako farář německý vojenský lazaret. Přesto jsou jeho znalosti údělu rodinných příslušníků z období války jen kusé.

Podrobněji zná několik příběhů týkajících se jeho děda z matčiny strany, statkáře Ludvíka Volka, v mnoha ohledech neobvyklého a zřejmě dobrosrdečného člověka. Například o Vánocích ve válečných letech prý rozvážel po vesnici žebřiňákem obilí, vajíčka a jiné potraviny a rozdával je místním chudým. Daniel vypráví i další tradovanou příhodu svědčící o jeho mimořádném charakteru: v obci Zubří, kde děd žil, se nacházel chudobinec, v němž bydlel jistý muž, který byl v okolí známý jako „hloupý Jan“. Když zemřel, obyvatelé vesnice ho chtěli pohřbít bez obřadu a větších ceremonií u hřbitovní zdi. Danielova děda to pohoršilo: objednal proto kočár s koňmi, povolal faráře, slavnostně se oblékl a zesnulého doprovodil na hřbitov. Zajistil mu důstojné poslední rozloučení.

Děd byl také jedním z prvních majitelů traktoru na Valašsku – když narazil na reklamu firmy Fordson, přes odpor manželky se zadlužil, aby stroj získal. Náklady se mu pravděpodobně brzy vrátily, protože traktor za peníze půjčoval sousedům. Nedlouho po únoru 1948 začala kolektivizace zemědělství a znárodňování zemědělských majetků. „Nejhorší [při nuceném kolektivizování] byli ti, kdo nic neuměli. Ti, kteří nějakým způsobem byli zkrachovalí, častokrát chlastali. Byli to lidé, kterým se v životě nedařilo. Nechci je odsuzovat, zesměšňovat, ale hrozné je, že najednou dostali obrovskou moc a mohli se dostat k věcem, ke kterým by se přirozeným během věcí nikdy nemohli dostat,“ popisuje Daniel jeden z důsledků komunistické politické praxe. Svá slova ilustruje právě na příkladu dědova traktoru, o který statkářská rodina Volkových přišla společně s téměř veškerým ostatním majetkem: stroj se dostal do rukou neschopných lidí, kteří se o věci nedokázali postarat, brzy se porouchal, a místo aby jej opravili, odstavili ho ke kravínu, kde pak roky zarůstal plevelem.

 

Jako kdyby Vltava začala téct opačným směrem

Danielův otec, farář Emil Ženatý, byl vzdělaný a sečtělý člověk – snažil se prý každý měsíc přečíst tři tituly krásné literatury a jednu knihu odbornou. Vzhledem k jeho povolání nepřekvapí, že se ke komunistickému zřízení stavěl odmítavě. „Bylo celkem jasné, že jsme byli taková opoziční buňka,“ říká Daniel a dodává, že doma běžně poslouchali Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky. Také se u nich pořádaly srazy evangelické mládeže, které navštěvovali mladí lidé z okolí, někdy dokonce i děti komunisticky orientovaných rodičů.

Okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy (tedy především vojsky sovětskými) zasáhla Daniela ještě před nástupem na gymnázium. 21. srpna 1968 byl s rodiči na dovolené v Janských Lázních. „Šli jsme poslouchat rádio. Všichni v pyžamech se tam sešli a člověk tam taky viděl poprvé starší generaci plakat. To se moc často nevidí,“ vzpomíná. Těsně před okupací přijel jeho starší bratr, Jan Ženatý, ze Švýcarska, kde studoval psychologii. Vybral si nešťastnou dobu k návratu a brzy litoval svého rozhodnutí odjet zpět do Československa. V roce 1976 se pokusil přes Jugoslávii emigrovat na Západ, zadrželi ho však celníci v Maďarsku a několik dní byl vězněn v Budapešti, než ho pustili domů. V Československu mu pak zakázali přednášet a publikovat, čímž de facto skončila jeho akademická dráha. Ke svému oboru se mohl znovu vrátit až po roce 1989.

Když přišla tzv. normalizace, vyházeli komunisté z Danielovy školy učitele, kteří se nebáli mluvit otevřeně o politických tématech a nepřizpůsobovali své názory požadavkům shora. Někteří pedagogové však své dřívější kritické postoje opouštěli, náhle jim nevadila cenzura ani označování pražského jara za pokus o kontrarevoluci. “Můj největší šok – mám husí kůži dodnes – byl, když ti, kteří s námi četli Literární listy, bavili se o tom, radovali se a chodili na demonstrace […] najednou uhýbali zrakem a říkali, že to tak [tj. nově, znovu totalitně] musí být. […] Měl jsem pocit, že to přece není možné. Jako kdyby Vltava začala téct opačným směrem,“ popisuje Daniel Ženatý své tehdejší rozčarování z poznatku, jak rychle je možné potlačit lidské přesvědčení. Podle něj hrálo v tom směru zásadní roli vydírání, strach (lidé už měli zkušenost s perzekucí z padesátých let) a především obava o budoucnost dětí, které si komunistický režim bral jako rukojmí.

 

Nad námi již byla hůl zlomena

Jak už bylo řečeno, Daniel Ženatý chtěl už od mládí následovat otcův příklad a stát se farářem. Přestože mu komunisté znemožnili studium některých oborů (stejně jako jeho sourozencům), vysokoškolské vzdělání mu neupřeli: „Byl jsem farářské dítě, tatínek byl farář, takže jako by ta hůl nad námi byla zlomená a už nás tolik neotravovali. […] Bylo ale jasné, že nemůžeme studovat medicínu, bylo jasné, že nemůžeme jít na pajďák [tj. pedagogickou fakultu]. To bylo vyloučeno.“ Danielovi Ženatému nicméně bez větších potíží povolili, aby v roce 1974 nastoupil na Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu v Praze. Rozdílnost přístupů stranických a jiných orgánů k náboženskému studiu je patrná z příběhu Danielova spolužáka Jana Nohavici. Když se vedení střední školy dozvědělo o Janově úmyslu studovat teologii, byl jeho otec pozván do ředitelny, kde mu nadávali a vyhrožovali. Janův otec se prý z nátlaku zhroutil a zřejmě se nikdy docela nevzpamatoval.

Komunistický aparát se z řady důvodů neodvážil křesťanské církve zakázat, pokusil se je nicméně pacifikovat, ovládnout a postupně snížit počet aktivních věřících na minimum. Lidem, kteří za tzv. normalizace svou víru otevřeně deklarovali, běžně komplikoval nebo přímo znemožňoval studium. Stát kontroloval a cenzuroval náboženskou literaturu (řada textů vyšla pouze v samizdatu či v exilu) a existovala i řada přímočarých forem dozoru nad církvemi. Daniel Ženatý například popisuje funkci státního úředníka, tzv. okresního církevního tajemníka, který byl pověřen úkolem dohlížet na činnost kněží a farářů. Ti museli mít k oficiálnímu výkonu činnosti tzv. státní souhlas, a pokud se dostali s tajemníkem do sporu, mohli o něj snadno přijít. Daniel Ženatý dnes říká, že jedním ze závažných prohřešků „normalizačního“ režimu bylo právě omezování osobního rozvoje, nadání a schopností: „Kdo to napraví, kde se omluví? Kdo vrátí člověku, který dostane - od Pána Boha, jak věřím - obrovské dary do života, a někdo mávnutím prstu rozhodl, že se nesmí uplatnit, že prostě nebudou. To jsou strašné škody.“ Současně vzpomíná, že v okolí Valašského Meziříčí byly skupiny mladých lidí, kteří se i navzdory společenským podmínkám věnovali umění (například hudbě) a dokázali tedy své nadání rozvíjet, byť s vnějšími obtížemi.

Na rozdíl od studentů ostatních vysokých škol museli muži, kteří navštěvovali Komenského evangelickou teologickou fakultu, nastoupit na dvouletou povinnou základní vojenskou službu (studentská vojna jinak za komunismu trvala jeden rok). Daniel Ženatý vzpomíná, že se vojny bál a pokoušel se získat tzv. modrou knížku. V březnu 1980 mu však přišlo předvolání k odvodu a sloužil pak u motostřeleckého pluku u Benešova. Říká, že první měsíc vojny byl drsný, vojíni například často od rána do večera pochodovali na shromažďovacím placu. Později se v ošetřovně dozvěděl, že se v kasárnách odehrával jeden pokus o sebevraždu týdně. Nakonec získal pozici skladníka, kde již byla služba snesitelnější a z vojny ho jako nemocného propustili na neschopenku o několik měsíců dřív – v listopadu 1981.

Poslední žačka Emy Destinnové

Po návratu z vojny se stal farářem ve Valašském Meziříčí, kde působil až do roku 1990. Do tohoto období spadá také setkání, které významně ovlivnilo jeho život: v roce 1982 se dozvěděl, že ve městě bydlí Milada Šimčíková (1900 - 1989), poslední žačka Emy Destinnové, vězněná nacisty v koncentračním táboře Ravensbrück, a rozhodl se ji navštívit. Žila se svou starší sestrou Františkou Jaroškovou v panelovém domě, v místě, kde dříve stával jejich rodinný domek. „Byla cudná, zdrženlivá, nikdy by o sobě tolik nemluvila, kdybych se cíleně neptal,“ popisuje Daniel svůj dojem z prvních setkání. V průběhu osmdesátých let ji pravidelně navštěvoval a postupně se dozvídal její životní příběh, který se v květnu 1988, rok před jejím úmrtím, rozhodl zaznamenat na diktafon (nahrávka a celý příběh jsou dostupné na: https://www.pametnaroda.cz/cs/simcikova-milada-1900).

Milada Šimčíková se narodila ve Stříteži jako nejmladší z osmi sourozenců. Po dokončení základní školy studovala na učitelském ústavu, v roce 1919 nastoupila na pozici učitelky na národní škole v Krhové a později učila ve Valašském Meziříčí. Krásně zpívala a jejího talentu si povšiml její řídící. Doporučil proto jejímu otci, aby navštěvovala školu zpěvu. Po jistém zdráhání s tím otec souhlasil, pod podmínkou, že bude i nadále vyučovat. Její bratr František, povoláním farář, působil nějakou dobu v zahraničí, měl kontakt na slavnou českou operní pěvkyni, Emu Destinnovou, a v roce 1929 s ní sestře domluvil schůzku. Světoznámá pěvkyně si vyslechla Miladin zpěv a souhlasila, že ji bude učit. Vedení školy vyšlo Miladě Šimčíkové vstříc a zkrátilo jí pracovní dobu tak, aby o víkendech mohla jezdit na hodiny zpěvu. Ema Destinnová zemřela v lednu 1930, předtím však společně navštívily evropská kulturní centra, např. Vídeň, Miláno nebo Berlín.

V březnu 1939 nacistické Německo okupovalo české země, vznikl Protektorát Čechy a Morava a Milada již v prvním roce okupace vstoupila do odboje (bohužel o jejím působení není mnoho známo). V květnu 1940 ji při výslechu udal gestapu Svatopluk Raška, muž, kterého na čas ukrývala u sebe doma. Nacisté ji dva roky věznili v Novém Jičíně, v Brně a později ve Vratislavi, odkud ji vozili na výslechy do Ostravy. Krutě ji mučili – mj. jí rozdrtili pravou nohu v nártu a způsobili tak zranění, které se již nikdy nezahojilo. V lednu 1942 ji převezli do koncentračního tábora Ravensbrück. Z Danielova vyprávění vyplývá, že i přes těžké podmínky a kruté, až nelidské zacházení působila mezi vězněnými ženami jako moudrá a statečná osobnost, rádkyně a pomocnice. V táboře se například snažila organizovat pomoc slabým a nemocným. V Ravensbrücku se setkala mj. i s lidickými ženami, před nimiž se s ostatními po dobu věznění snažila utajit tragédii, kterou Němci způsobili v jejich rodné vesnici. S některými udržovala kontakt a pomáhala jim i dlouho po válce.

Při pochodu smrti na jaře 1945 se seznámila s budoucím československým prezidentem Antonínem Zápotockým, který ji příležitostně navštěvoval. O jejím výjimečném charakteru svědčí naslédující historka: Když ji během jedné z návštěv přesvědčoval, aby vstoupila do KSČ, údajně mu odpověděla: „Toníčku, nepůjdu k vám. Já jsem vás poznala v lágru a vy jste stejní jako ti fašisti, já k vám prostě nepůjdu.“ Milada Šimčíková byla bezdětná a celý život svobodná. Zesnula v dubnu 1989.

První náznak svobody

Od té doby až do roku 1990 působil nejdříve jako vikář a později jako farář ve Valašském Meziříčí. V létě 1989 vedl kurz evangelické mládeže a mezi účastníky se rozšířila petice Několik vět: „Na mě jako na vedoucího byl najednou [vyvíjen] tlak od některých, jestli to připustím, nebo nepřipustím, jestli to tam nechám. To byl takový první náznak svobody, že jsme to tam nechali.“ Připouští však, že dokument nejspíše nepodepsal (není si dnes zcela jistý). Svůj podpis nepřipojil ani k Chartě 77: věřící ho přesvědčovali, aby to nedělal, z obavy, že by pak komunisté zavřeli faru ve Valašském Meziříčí. „Proto i teď o tu svobodu stojím a angažuji se, jak umím, abychom po těch třiceti letech zůstali svobodní, protože jsem zažil na vlastní kůži tu odpornost, když člověk… chodil jsem i k volbám. Nakonec jsem k nim šel a dodnes to cítím jako jakousi chybu, vinu. Mrzí mě to,“ vysvětluje.

V listopadu 1989 byl v Praze na synodu Českobratrské církve evangelické. Tam se také poprvé dozvěděl o demonstracích, které předznamenaly konec komunistické vlády. Daniel Ženatý tvrdí, že tehdy již tušil, že se režim brzy zhroutí. Na faře ve Valašském Meziříčí se v listopadových dnech scházelo Občanské fórum a Daniel se účastnil všemožných akcí uspořádaných na podporu změny systému. Během jedné z demonstrací probíhajících v Meziříčí ho požádali, aby před shromážděným davem pronesl projev. Při té příležitosti vyjádřil své přesvědčení, které převzal od přítele Ing. Miloše Malíka: není na místě a není ani projevem hrdinství zahánět komunisty do kouta, ponižovat je a mstít se jim – i proto, že by se mohli začít o to víc bránit. Zásadní je nastavit pravidla pro přechod ke svobodné, demokratické společnosti.

 

Sovětský dezertér

V roce 1990 změnil Daniel Ženatý místo svého působení a s rodinou se přestěhoval do Nového Města na Moravě. Koncem roku 1990 ho známí z Prahy požádali, aby u sebe na čas ukryl zběha ze sovětské armády, devatenáctiletého Alexeje Ženatého (jeho portrét je dostupný na Paměti národa). Mladík utekl z posádky začátkem listopadu. Požádal sice o politický azyl, přesto mu však hrozilo nebezpečí, že ho sovětští agenti dopadnou a odvlečou zpátky do Ruska. Rodina Ženatých Alexeje přijala a ukrývali ho až do ledna 1991 – za tu dobu si k nim vybudoval silný vztah a později přijal jejich jméno.

Od roku 2005 do roku 2015 byl Daniel Ženatý farářem v Pardubicích, kde sedm let (mezi lety 2007 a 2015) působil také jako vězeňský kaplan. „Intuitivně, ani nevím proč, mě přitahují lidé na hranici života a smrti nebo bytí a nebytí, nebo lidé, kteří jsou v hraniční situaci (…). Podobně, jako vás strhne nějaký román nebo kniha, tak podobně mě strhávají příběhy těch lidí,“ vysvětluje a dodává, že jeho zájem o úděl lidí ve věznicích a koncentračních táborech otevřela Milada Šimčíková (1900 - 1989), s níž se v osmdesátých letech seznámil ve Valašském Meziříčí. Zpočátku o ní věděl jen málo, časem však zjistil, že je poslední žačkou zpěvačky Emy Destinnové a že byla za nacismu vězněna v koncentračním táboře v Ravensbrücku. Zemřela v roce 1989 - Daniel Ženatý s ní však natočil interview a zaznamenal její životní příběh (dostupný na: https://www.pametnaroda.cz/cs/simcikova-milada-1900).

Daniel Ženatý publikoval několik knih, spolupracoval kupříkladu s Českým rozhlasem a dodnes je veřejně aktivní. Od roku 2015 do roku 2021 byl synodní senior Českobratrské církve evangelické a od roku 2017 působí jako předseda Ekumenické rady církví v České republice.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the 20th Century TV