The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hannelore Zelenková (* 1941)

• narozena 27. dubna 1941 v Šumperku jako jediné dítě rodičům německé národnosti

• její otec Hanz Zatloukal musel narukovat do německé armády

• otec byl v září 1941 hlášen jako nezvěstný po přestřelce u Ivanovo Gora v Rusku

• v roce 1948 byl otec prohlášen za mrtvého

• Hannelore a její maminku Marii nezařadili do poválečného odsunu Němců

• všichni příbuzní odsunuti do Německa

• pamětnice si rychle osvojila češtinu a po pár letech němčinu úplně zapomněla

• vystudovala zdravotní školu a pracovala jako zdravotní sestra v nemocnicích a lázních

• vdala se za Pavla Zelenku a v roce 1963 se jim narodila dcera Hanka

• s manželem a dcerou žila ve Vlašimi

• Hannelore pracovala v rehabilitačním centru v Kladrubech až do svého odchodu do důchodu v roce 1998

• v době natáčení, v roce 2026, bydlela se svým manželem ve Vikýřovicích

Svůj rodný jazyk už dávno zapomněla. Lidé ji znají jako Hanku, ale jen málokdo ví, že její křestní jméno je Hannelore a oba její rodiče byli německé národnosti. Svého tátu nikdy nepoznala. Padl v bojích na východní frontě. Když pak při odsunu Němců museli do transportů všichni příbuzní, zůstaly s maminkou jako jediné z rodiny v Československu. 

Existuje sice možnost, že padl, ale také naděje, že je stále naživu 

Hannelore Zelenková přišla na svět 27. dubna 1941 v Šumperku jako jediné dítě rodičům Hanzovi a Marii Zatloukalovým. I když příjmení rodičů zní česky, oba byli německé národnosti. V době jejího narození světem otřásala druhá světová válka. Šumperk se tehdy jmenoval Mährisch Schönberg a spadal do území Sudet, které po mnichovské dohodě zabralo nacistické Německo. Otec u porodu nebyl, protože musel narukovat do německé armády a jako řadový voják se účastnil útoku na Sovětský svaz. 

Když byly Hannelore pouhé čtyři měsíce, doručili její mamince dopis, že její manžel je evidován jako nezvěstný. „Po lesní přestřelce u Ivanovo Gora dne 3. září 1941 se váš manžel již nevrátil a od té doby je pohřešován. Existuje sice možnost, že padl, ale také naděje, že je stále naživu. Jednotka bohužel není schopna vám v tomto ohledu poskytnout přesné vysvětlení. Následujícího dne jsme lesní oblast ještě jednou prohledali, ale nemohli jsme ho najít. V naději, že váš manžel je stále naživu, zdravím vás s upřímnou účastí,“ napsal tehdy v dopise velitel jeho roty. 

Až o sedm let později, v roce 1948, otce prohlásili za mrtvého a jeho pozůstatky se nejspíš dodnes nacházejí někde v lesích u této vesnice, přesně na půl cesty mezi Petrohradem a Moskvou. 

Všichni museli nastoupit do transportu

Z období druhé světové války nemá Hannelore Zelenková žádné vzpomínky, protože na to byla příliš malá. V paměti jí ale zůstala poválečná perzekuce německého obyvatelstva. Naprostou většinu německého obyvatelstva tehdy ústavním dekretem zbavili československého občanství a Němci museli nosit bílé pásky s černým písmenem N, dodržovat noční zákaz vycházení, nakupovat v obchodech jen hodinu před zavírací dobou, odevzdat automobily a kola, nesměli vlastnit rádia a používat telefony. „Nesmělo se mluvit německy. Já jsem byla malá, byly mi čtyři roky. Takové děti breptaly, když jsme s maminkou někam šly, a já jsem breptala. ‚Musíš být potichu. Nesmíš mluvit.‘ To si pamatuju,“ vzpomíná. 

V roce 1946 započala fáze oficiálního odsunu Němců do jedné z okupačních zón Německa. Nastoupili do něj i všichni příbuzní z otcovy a matčiny strany. Jak je patrné z evidenčních lístků obyvatelstva Šumperka, Hannelore s maminkou byly z odsunu vyjmuty. Není tam ale napsán konkrétní důvod. „Jako dítě jsem byla hodně nemocná. Možná pan doktor mámě napsal nějaké potvrzení, že bych transport nepřežila,“ dodává Hannelore Zelenková. 

Znala jen jednoho strýce

Příbuzní skončili na různých místech západního Německa. Pamětnice ale jejich osud nezná, protože se s nikým z nich nestýkala. Až někdy kolem roku 1968 s maminkou a svou malou dcerou navštívila svou babičku. Jako jediný z příbuzných za nimi do Šumperka přijel strýc Kurt, což byl nevlastní bratr otce pamětnice bydlící ve Švýcarsku. Babičce se narodil po smrti prvního manžela a Kurt měl údajně poloviční židovský původ. „Babička nikdy neprozradila, s kým Kurta měla, ale říkala, že to byl Žid.“ 

Z domu je vystěhovali

Po odsunu Němců se maminka s Hannelore nastěhovaly do uvolněného domu po babičce v Šumperku. „Byl to malý domek s velkou zahradou a potůčkem,“ vzpomíná Hannelore Zelenková. Zůstaly v něm ale jen krátce, protože dům jim sebrali a přidělili jim byt v centru města. „Nejhorší bylo, že v tom bytě byly štěnice. Několikrát se to muselo vyplynovat. Pak jsme naštěstí brzy dostaly jiný byt ve Fučíkově ulici. Kdo by taky chtěl bydlet se štěnicemi...“ vzpomíná Hannelore Zelenková. 

Pamětnice zpočátku neovládala češtinu, ale i proto, že maminka česky uměla, se nový jazyk velmi rychle naučila a po pár letech němčinu úplně zapomněla. „Doma jsme kvůli tomu mluvily jen česky,“ vzpomíná a dodává, že k nim ale na návštěvy pravidelně chodily matčiny německé kamarádky, které také z různých důvodů mohly zůstat v Československu. 

Za manželem do Vlašimi 

Hannelore Zelenková vystudovala zdravotní školu v Šumperku a pak ji jako dětskou zdravotní sestru na umístěnku poslali do nemocnice v Rýmařově. Poté přešla do nemocnice v Krnově. Vzpomíná, že v té době bylo toto město plné rodin řeckých uprchlíků, kteří svůj domov opustili kvůli občanské válce, a městu se přezdívalo české Atény. O něco později pracovala v lázních v Bludově a tehdy se také seznámila s Pavlem Zelenkou, tehdejším vojákem základní služby v Šumperku. Vzali se, v roce 1963 se jim narodila dcera Hanka a poté odešli do manželova rodiště ve Vlašimi. Svépomocí tam postavili družstevní byt, do něhož se nastěhovali. 

Dceru nepřijali na pedagogickou školu 

Pavel Zelenka v mládí vstoupil do komunistické strany, už po několika dnech prý ale ze strany z vlastní vůle vystoupil. „Zrušil to a kvůli tomu později nevzali dceru na pedagogickou školu,“ dodává pamětnice. 

Ve Vlašimi Hannelore Zelenková vystřídala několik krátkodobých zaměstnání, než našla práci v rehabilitačním centru v Kladrubech, kde zůstala až do svého odchodu do penze v roce 1998. Jako zdravotní sestra se tam starala o paraplegiky, což byli lidé s ochrnutou dolní polovinou těla. Vzpomíná, že šlo o psychicky velmi náročnou práci, při níž si vyslechla mnoho tragických lidských osudů, a dodává, že zatímco s ochrnutými muži manželky většinou zůstaly a staraly se o ně, tak muži své ochrnuté manželky v naprosté většině opustili. 

Vrátila se domů

V době natáčení, v roce 2026, bydlela Hannelore Zelenková se svým manželem ve Vikýřovicích, kam se ten samý rok odstěhovali, aby byli blíž ke své dceři. Pamětnice se tak po letech vrátila do svého rodného kraje. „Myslím, že to spravedlivé nebylo. To, že Hitler začal válku, tak plno lidí za to nemohlo. To je jako s Putinem v Rusku,“ hodnotí na závěr poválečný odsun Němců Hannelore Zelenková. 

Zdroje: 

Státní okresní archiv Šumperk, archivní fond Městský národní výbor Šumperk, evidenční lístky Němců žijících v Šumperku s informacemi o odsunu, inv. č. 581. Dostupné z URL: https://digi.archives.cz/da/vysledekDetail/D56A0F1CA43811E39B0FB8CA3A7430A7?page=125&actualDetailTab=attachmentsImg&scanLink=1