„Po tom prvním běhu, kdy děti udělaly přijímací pohovory – a my jsme tady mezi semilskými školami měli nejlepší výsledky. Dělali nějaký vyšetření, co jsou ty testy, tak my jsme je měli nejlepší, tak se trošku zlepšilo jednání o tom, že waldorfská škola je škola, kde si děti jenom hrají nebo že tam chodí děti postižení, to se tady říkalo v Semilech o tom. Potom, když viděli, že ty děti udělaly třeba přijímačky výborně a že udělaly třeba dvě vysoký školy, tak se to povědomí o waldorfské škole zlepšilo.“
„Když jsme potom přišli na gymnázium, tak jsem byla asi v druhém ročníku, najednou přišel ředitel a řekl, že Pospíšilová a ještě asi čtyři žáci půjdou s ním do ředitelny. No, tak jsme šli a oni nám říkali, že jsme jako vynikající studenti a že za odměnu jsme byli vybráni, abychom se stali členy komunistické strany. My jsme na to jako se dívali jako blázni, protože jsme se vůbec o politiku nestarali a ani jsme nechtěli vstoupit do komunistické strany. Najednou si začali šuškat všichni a říkali: ,Pospíšilová, jak ty se jmenuješ?’ ,Alena.’ ,Aha, tak to je omyl.’ Já jsem měla ve třídě ještě jednu Pospíšilovou, ta byla Anežka, takže oni to spletli, tak mně říkali: ,Tak můžeš jít do třídy a zavolej mi Anežku.’ Anežka teda vstoupila do komunistické strany jako nějaký ty další chudáci, který vstoupili. A já jsem byla zachráněná, protože kdybych přišla domů a řekla, že jsem vstoupila do komunistické strany, tak by tatínka asi trefilo.“
Alena Zdražilová, za svobodna Pospíšilová, se narodila 25. září 1948 v Mladé Boleslavi. Oba její rodiče byli perzekvováni komunistickým režimem. Maminčiným rodičům sebrali obchod a otec zase ztratil místo jako pobočník továrníka – musel pak dojíždět za prací daleko a s rodinou příliš nebyl. Pamětnice chtěla studovat ruštinu, a když přišla invaze v srpnu 1968, tak chodila za sovětskými vojáky a rusky se s nimi dohadovala. Po invazi se rozhodla, že ruštinu studovat nebude. Vystudovala pedagogickou fakultu a nastoupila nejprve na školu v Libštátu a později i s manželem do Semil. Tam vedli těžké boje s komunistickou ředitelkou, která se je snažila různými způsoby ze školy dostat. Její manžel nakonec odešel. Po roce 1989 se pamětnice zasadila o to, aby ze školy odešla komunistická ředitelka. Ještě před revolucí se dozvěděla o waldorfském školství a v 90. letech stála u zrodu waldorfské školy v Semilech, kde působí dodnes (2024).
