The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anežka Závodská (* 1933)

• narodila se 7. ledna 1933

• vyrůstala na Slovácku

• je pamětnicí druhé světové války

• celý dospělý život strávila na Vysočině

• pracovala v mateřské školce

• v roce 2025 žila v Humpolci

“Náš tatíčku Masaryku, tady na obrázku. My děti ti slibujeme upřímnost a lásku. Budeme si pěkně hrát, abys nás měl vždycky rád,” recituje z paměti dvaadevadesátiletá Anežka Závodská básničku, kterou ji naučila paní učitelka v první třídě. Do školy pamětnice nastoupila v době, kdy začala druhá světová válka. 

“Přišli jsme do školy a paní učitelka byla velice smutná. Řekla nám, že je to špatné, protože začala válka. My jsme ale nevěděli, co je válka,” přiznává Anežka Závodská, která školu navštěvovala v rodném Vlčnově nedaleko Uherského Brodu. Na válku má sice dětské, ale o to intenzivnější vzpomínky. “Slyšeli jsme hrozný rachot, jak nad námi lítala letadla. To byl takový hukot, že jsme z toho měli strach. Slyším ho i dnes, když nespím a přemýšlím o něčem.” 
Ve Vlčnově byla řada sedláků, kteří se živili hospodařením. Část úrody a chovaných zvířat si vždy nechávali na vlastní obživu. Ale po začátku války bylo všechno jinak. “Přišli k nim vojáci a řekli jim, že jim musí odevzdat tolik a tolik vajec, mléka, másla a podobně. Jenže oni ten úkol nemohli splnit, když měli svoje děti, které potřebovali nakrmit,” popisuje pamětnice, před jaké rozhodnutí nacisté sedláky postavili. “A pokud to nesplnili, tak se s nimi o ničem nebavili. Nesplnil jsi, tak ho zastřelili,” dělí se o hrozivé vzpomínky na válečné období. “Bylo to utrpení.  Děti sedláků byly stále uplakané, že jejich tatínkové jsou pro špatnou dodávku potravin zatýkáni a někteří i stříleni. Byli jsme z toho všichni smutní,” vypráví příhody, které ji dodnes dojímají. 

Měli jsme hlad

Pláč byl po roce 1939 běžnou součástí jejího života. “Byl to hrozný pocit, jako děti jsme to nemohly vůbec unést,” přiznává. K všudypřítomnému strachu se navíc přidal i hlad. Velká část potravin totiž připadla vojákům a odcházela přímo na frontu. “Nedalo se nic koupit, nic nebylo k dostání,” popisuje pamětnice válečná léta. “A i kdyby něco bylo, tak Němci nám řekli, že si musíme všechno vypěstovat na zahradě. Ať jsou to brambory, nebo cokoliv. A jedině z toho můžeme vařit. Takže jsme měli veliký hlad,” vybavuje si. Matky od rodin musely kvůli nastalé situaci vařit pořád to stejné ze ztenčujících se zásob. “Měly zásoby čočky, tak nám vařily polévky. Ale to pořád nebylo ono, protože my jsme chtěli také něco jiného, třeba omelety. Ale nebylo nic, takže jsme pořád museli jíst jen polívku. Všechno ostatní bylo pro Němce,” vypráví. 

Kromě hladu čekalo na konci války vlčnovské obyvatele i bombardování. V dubnu 1945 byl pod palbou nedaleký Uherský Brod, kde stála zbrojovka. Pamětnice věděla, že se má v případě náletu schovat, ale nedalo jí to a spolu se svými kamarády se vydali na kopec sledovat, jak na zbrojovku dopadají bomby. “Rodičům jsme nic neřekli a vylezli jsme na kopec. Dodnes slyším a vidím, jak ta letadla lítala. Pak jsme viděli, jak shazují bomby. Letadlo letělo pomalinku a najednou shodilo bombu. Byla to hrůza,” přiznává. Děti se na bombardování nevydržely dívat dlouho, brzy je přemohl strach, a tak se zahrabaly do bramborových listů na poli, aby si jich bombardéry nevšimly. “Byly jsme v úplné hrůze, protože jak ta bomba dopadla, tak se rozlétla na všechny strany. Když jsme vylezli, uvědomili jsme si, co se nám mohlo stát. Že nás mohli zasáhnout taky,” uvědomuje si i po letech pamětnice. Vzpomíná si ještě, že rodiče se o děti tak báli, že od nich ani nedostaly na zadek, když se vrátily domů. “Byli rádi, že jsme přišli a že se nám nic nestalo. Ale vyhubovali nám samozřejmě.”

Vlčnovští vyměňovali cedule

Když z Vlčnova začali Němci utíkat, všichni byli rádi. Někteří se ale rozhodli prohrávající stranu ještě trochu potrápit a vyměnit v okolí obce směrovací cedule. “Když se mělo jet do Hradčovic nebo Hradiště, tak to bylo rovně. A lidé jim to dali nalevo, tak si Němci kousek zajeli. Když to zjistili, tak zastřelili pána, který tam procházel. Ale on tam šel náhodou, neměnil ty cedule,” dělí se pamětnice o to, jak touha po pomstě ovlivnila nevinného kolemjdoucího. 
V květnu 1945 si vlčnovští oddychli spolu se zbytkem republiky. Dvanáctiletá Anežka, která po většinu svého dětství znala hlavně slzy a strach, u svých rodičů a sousedů viděla zase slzy. Ale tentokrát byly radostné. 

Po válce Anežka Závodská dokončila měšťanskou školu, a když jí v jejích sedmnácti letech zemřela maminka, chtěla se stát zdravotní sestrou. Začala proto dojíždět do školy v Uherském Hradišti, kde se vyučila pomocnou zdravotní sestrou. Po dokončení všech potřebných kurzů dostala umístěnku do kroměřížské nemocnice, kde poznala svého budoucího muže. A ačkoliv jí byly od malička blízké slovácké tradice, po svatbě se s ním přestěhovala na Vysočinu do Humpolce, kde žila i v roce 2025.