The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Zářecký (* 1944)

• narozen v roce 1944 do rodiny soukromého zemědělce v Kunvaldu

• spolu s bratrem Jaroslavem (1940) a Eduardem (1941–2021) odmalička pomáhali na statku

• v roce 1950 jim sebrali mechanizaci, museli od nich odejít jejich pomocníci Němci Neugebauerovi

• v červnu 1953 zatkli otce, o rok později ho odsoudili za neplnění dodávek do vězení v uranových dolech

• matka se syny doma musela sama dřít na statku a plnit nesmyslné dodávky

• po základní škole se v roce 1958 dostal na střední školu a v roce 1962 maturoval

• v letech 1963–1965 byl na vojně u silničního vojska

• v roce 1965 se oženil a přestěhoval do Letohradu

• pracoval v OEZ Letohrad, Montostavu Letohrad, po otevření hranic jezdil na práci do Německa

• v listopadu 1989 se účastnil demonstrací v Praze, angažoval se v Občanském fóru v Letohradě

• v roce 2022 žil s rodinou v Letohradě

Vladimír Zářecký má v hlavě po celý život desítky obrázků bezpráví, kterého se komunistický režim dopustil na jeho rodině, ať už to je vzpomínka na svázaného otce s jizvami po poutech, nebo na popraskané ruce matky. Po zatčení manžela zůstala se syny sama a dřela do úmoru při plnění přehnaně vysokých zemědělských dodávek státu, ovládaného komunistickou stranou.

Potkal ale i řadu dobrých lidí. Někteří mu pomohli ke vzdělání, jiní se nebáli ani v krutých 50. letech dvacátého století Zářeckým pomáhat na poli a podporovat je. Síla selských rodů, zděděná po obou rodičích, mu pomohla zabezpečit vlastní rodinu a podpořit bratra, který v 90. letech převzal zdevastovaný rodinný statek a začal po čtyřiceti letech opět soukromě hospodařit.

Historie usedlosti sahá do roku 1713

Vladimír Zářecký se narodil 20. května 1944 v Žamberku do rodiny Jaroslava a Antonie Zářeckých, která žila na statku č. p. 137 v Kunvaldu, nazývaném také „dolní dvůr“. Historie původně Lyerovy zemědělské usedlosti sahá do roku 1713. V dřívějších dobách se velké statky nazývaly dvory a jako jakýsi předvoj hospod a pohostinství k nim patřila povinnost pomoci pocestným a lidem v nouzi.

Vladimírův otec Jaroslav Zářecký (1912–1970), původem z Líšnice, se na Lyerovu usedlost č. p. 137 přiženil v roce 1939 sňatkem s Antonií Lyerovou (1914–1993). Postupně se jim narodili tři synové: v roce 1940 Jaroslav, v roce 1941 Eduard a v roce 1944 Vladimír. V době Vladimírova dětství mívalo hospodářství 32 hektarů orné půdy, 16 hektarů lesa, 20 kusů hovězího dobytka, plemenné býky a vepře, koně, ovce, slepice. Na dvoře statku pořádali aukce šlechtěných vepřů z celého Žamberecka.

Život na zemědělské usedlosti znamenal především práci od rána do večera včetně nedělí a svátků, do které byli zapojeni všichni členové rodiny. Na sezonní práce si najímali brigádníky a pocestné. Děti z rodiny úměrně svému věku dělaly vše, co bylo potřeba. Vladimír měl odmalička na starosti třeba sekání roští a topení v kachlových kamnech.

Dokud byly děti malé, hlídala je sousedka Kodytková, vdova z první světové války. Rodiče zatím pracovali. Hospodářství ale neznamenalo jen bezduchou fyzickou dřinu. Aby úspěšně fungovalo, museli statkáři a sedláci vést svěřený majetek hospodářsky, technicky i lidsky. Mnozí byli v obcích přirozenými autoritami, s progresivními myšlenkami v oblasti zemědělské, politické i společenské. Takových sedláků bylo v Kunvaldě víc: Veverka, Müller, Lyer, Bílek.

Jejich statky prosperovaly, dávaly práci lidem z okolí, technicky byly na výši. Statky také mívaly své nadace, které umožnily nadaným členům rodiny odborná studia. „Jeden z předků studoval ve Vídni a strýc Jan Lyer byl Plečnikovým žákem na architektuře v Praze,“ uvádí Vladimír Zářecký. To vše skončilo s rokem 1948 a nástupem komunistů k moci.

Z otce válečného odbojáře udělali kulaka

Někteří ze statkářů se za války zapojili do odboje. Stejně tak Vladimírův otec Jaroslav Zářecký, jenž podporoval ve válce partyzány. „Pamatuji se na ruského zajatce, kterému táta pomáhal během války. Centrum partyzánské skupiny, kterou otec podporoval, bylo v Jablonném nad Orlicí. Jednou tátu a další lidi z Kunvaldu pozatýkali a zavřeli na Pečkárně v Praze. V odboji byl i děda Jaroslav Zářecký z Líšnice. Protože oba byli před druhou světovou válkou s tátou členy agrární strany, děda pak dokázal přes bývalé vedení agrární strany dostat tátu z nacistického vězení ven,“ popisuje pamětník. Agrární strana se jmenovala úředně Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu a byla po většinu času nejsilnější politickou silou v dobách první republiky. Po okupaci Československa v roce 1939 ji nacisté zakázali.

V roce 1946 se Jaroslav Zářecký zaručil za německou rodinu Neugebauerovu z Neratova a vzal je k sobě na statek na práci. Tím je zachránil před odsunem. Sedmičlenná rodina žila u Zářeckých, pomáhali na statku a jejich děti se rychle skamarádily. V roce 1950 ale museli od Zářeckých odejít nejen Neugebauerovi, ale i všichni ostatní, kdo u nich pracovali. Ze Zářeckých se stali kulaci.

Už v lednu 1950 museli na příkaz okresního národního výboru odevzdat traktor, který si koupili na úvěr. Soudruzi z okresu to odůvodnili jeho malým využitím. Nedbalým zacházením pak družstevníci traktor kdesi na státním statku záhy zničili. Odevzdat museli i pluh a samovaz. Zářečtí pak museli všechny práce doma dělat ručně, pouze s koňmi. Snížili jim stav zvířectva, zvýšili dodávky. Za nesplnění platili sankce a pokuty.

Cílem komunistické vlády byla likvidace selského stavu a nucené zakládání jednotných zemědělských družstev. Proto v listopadu 1951 začala Akce K (kulak) – daná směrnicí určující uspořádání poměrů v zemědělských rodinách zabavením majetku – perzekucí rodinných příslušníků, kteří se museli vystěhovat z obce. Každý, kdo vlastnil víc než 13 hektarů půdy, byl označen za kulaka, vesnického boháče a nepřítele lidu. V první vlně kulak nesměl pracovat v JZD, aby neovlivňoval ostatní. Jenže hospodařit ve velkém nikdo jiný neuměl, a tak postupně mohli do JZD vstoupit také kulaci.

Táta seděl při výslechu připoutaný k židli

V červnu 1953 zatkli příslušníci Státní bezpečnosti Jaroslava Zářeckého. „Když jsem přišel ze školy domů, bratr na mě volal, ať jdu za ním do kůlny. Byli jsme tam snad tři hodiny a odtamtud jsme poslouchali, co se děje na dvoře. Patnáct estébáků tam prohrabávalo statek vzhůru nohama. Nikdo v té době nebyl doma, celá rodina pracovala na poli. Postupně, jak se vraceli domů, je estébáci odchytávali,“ vypráví Vladimír Zářecký. Tehdy mu bylo devět let. „Já měl hrozný strach. S křikem a brečením jsem prorazil jejich řadu, abych se dostal k matce, ta nebyla spoutaná. Otec byl v místnosti přivázaný k židli a vyslýchali ho. Všude byl rámus a nepořádek.“

Nakonec estébáci otce odvezli. „Pamatuji, jak táta prošel k autu. Otočil se a snažil se spoutanýma rukama zamávat. Bylo to hrozné. Nevěděli jsme, jestli se vrátí,“ říká pamětník. Po zatčení otce nastala Zářeckým doba, kterou Vladimír charakterizuje slovy obrovská tíže. Na veškerou práci bez mechanizace zbyla maminka se třemi syny – třináctiletým Jaroslavem, dvanáctiletým Eduardem a devítiletým Vladimírem.

„Já měl na starosti pasení krav, musel jsem se naučit odvázat krávy, vyhradit jim cestu na pastviny, nahnat je tam. Matce jsem pomáhal s chovnými prasnicemi. Na ní a bratru Jaroslavovi visela orba, Eduard dojil krávy. Všichni jsme stále poklízeli a vyváželi hnůj, aby zvířata byla v čistotě. Nejhůř na tom byl nejstarší bratr. Měl ruce oteklé a sedřené do krve, stejně jako matka.“

Pamětník uvádí, že i v této těžké a vystrašené době je někteří lidé nenechali na holičkách a chodili jim pomáhat. Zejména senoseče byly problematické, protože tráva z velké rozlohy se musela usušit a sklidit v krátké době.

Válečná vdova odvážně bránila tátu na soudu

V této době se Zářeckým objevil na zdi domu nápis ZDE BYDLÍ KULAK. Jaroslav Zářecký se zatím dostal do Hradce Králové a na Pankrác, kde prožil osm měsíců v samovazbě. Krajský soud v Hradci Králové ho 9. dubna 1954 odsoudil za protistátní činnost k osmi rokům odnětí svobody, propadnutí veškerého jmění a ztrátě čestných práv občanských. Po roce věznění a žádosti o obnovené řízení mu odnětí svobody zkrátili na šest let. Při dalším řízení ho po třech letech propustili. Spolu s Jaroslavem Zářeckým odsoudili v Hradci Králové také dalšího kunvaldského statkáře Bohuslava Veverku, který tehdy dostal doživotní vězení a za mřížemi v roce 1957 zemřel.

Zajímavou příhodu uvádí Vladimír Zářecký ze soudního procesu, kde byla přítomna paní Kodytková, válečná vdova, jež od mládí pečovala u Zářeckých o děti. „Tato stará paní si údajně vzala řeč a ostrým způsobem napadla soud, že nemá pravdu. Bránila tátu a všechny ostatní obžalované kulaky z vesnice. Říkala, že bez těchto statkářů by ve vsi nemohl nikdo hospodařit, protože pomáhali lidem při práci. Jako jediná se jich zastala. Pak ji rychle vyvedli ze soudní síně,“ popisuje pamětník.

Jaroslav Zářecký si trest odpykával v Leopoldově, jakož i v uranových dolech v Jáchymově a Příbrami. Dopisy mu sice mohli psát, ale došly jen některé. Návštěvy byly sporadické. „Já jako nejmladší jsem byl dvakrát v Příbrami. Vždycky jsem se tam rozbrečel, protože to prostředí bylo stísněné. Návštěvy se odehrávaly přes sklo, ne přímo. Táta brečel, byl hubený a nemluvný. Bylo to hrozné. Matka mně vždy nacpala do kalhot cigarety, a když se dozorce otočil, dál jsem je tátovi,“ upozorňuje Vladimír Zářecký.

Třináctiletý bratr měl ruce sedřené do krve

Antonie Zářecká dřela do úmoru se syny v hospodářství, aby splnili nesplnitelné dodávky. Nejstarší Jaroslav s Eduardem ani nemohli chodit do školy, aby zvládli všechnu práci. Budíček měli ve čtyři hodiny ráno. Matka šla dojit, Jaroslav ke koním, Eduard dojit. Když to šlo, pak teprve odcházeli do školy. V sezoně museli pomáhat celý den.

„Kolikrát jsem bratry za celý den ani neviděl. Já jako nejmladší jsem na tom byl nejlíp. Měl jsem na starosti u krav krmení, drůbež, vyklízení hnoje, topení.“ Rodina bez otce odolávala těžko představitelnému tlaku psychickému i fyzickému. Antonie Zářecká po večerech mazala svému nejstaršímu synovi do krve sedřené ruce a záda. Kolikrát bolestí ani nespali. Dřeli, a sami trpěli nedostatkem.

„Matka měla tvrdé mozolnaté ruce. Jednou šla požádat do Žamberka na pracovní úřad, aby si jednou za rok mohla nechat půl prasete pro svou rodinu. Rozčílila se tam a řekla jim: ‚Jestli mně budete vykládat, že nedávám dodávky, tak se podívejte na mé ruce. Podívejte se na mého nejstaršího syna, který ani nechodí do školy, jak má sedřené ruce! A jestli mi to nepovolíte, tak tou tvrdou rukou dostanete!‘ Chlap na ni koukal a tu půlku prasete jí povolil,“ vypráví Vladimír Zářecký.

Z vězení se otec vrátil jako jiný člověk

Jaroslava Zářeckého po třech letech propustili odvolacím soudem z vězení. Je možné, že to bylo zásluhou Antonína Zápotockého, kterého matka se strýcem navštívili s prosbou o pomoc na Zápotockého (dříve Masarykově) chatě na Šerlichu. Tam jim Zápotocký slíbil, že se na to podívá. Přestože se v roce 1956 otec Jaroslav vrátil domů, rodině to moc nepomohlo. Vrátil se totiž zlomený člověk. Do komunistického kriminálu vešel v roce 1953 sebevědomý hospodář, po třech letech z něj vyšel apatický člověk. O tom, co zažil ve vězení, nesměl nikde mluvit.

Někteří doma tátu Zářeckého vítali, někteří se ho stranili. Děda zemřel půl roku před jeho propuštěním. Ani na pohřeb však Jaroslava Zářeckého nepustili. Nesměl pak pracovat v zemědělství. Zaměstnal ho pan Kočí u správy silnic v Žamberku. V roce 1956 soudruzi z okresu vyhodili ze zemědělského učiliště v Kostelci nad Orlicí nejstaršího bratra Jaroslava s odůvodněním, že jeho vzdělání je nežádoucí. Eduard se vyučil zedníkem. Vesnice byla bezduchá a rozklížená. „Lidé se nestýkali. Každý se bál každého. Někteří nevydrželi a udávali,“ popisuje pamětník. 

Štěstí v neštěstí – Vladimír se dostal na střední školu

Vladimír Zářecký nastoupil po základní škole v Kunvaldu v roce 1958 na střední průmyslovou školu stavební v Hradci Králové. „Na střední školu mi pomohl kunvaldský učitel Filáček, který se mi věnoval víc, než musel, a dále strýc Jan Lyer. Znali osud naší rodiny a chtěli nám nějak pomoci. Také v Hradci Králové o osudu naší rodiny věděli dva učitelé, kteří mě tam podporovali. Musel jsem být ale lepší než ostatní, protože jsem měl rodinný škraloup a nechtěl jsem své učitele zklamat. Po třech týdnech od nástupu si mě zavolal ředitel do sborovny a kladl mi na srdce, že na výběrové škole obzvlášť já nesmím mít čtyřku na vysvědčení, protože čtyřka znamená brzký odchod ze školy.“

Vladimír se skutečně snažil a v roce 1962 úspěšně odmaturoval. V té době už řada učitelů na této střední škole nebyla, protože je vyhodili.

Protikulacký teror v druhé polovině 50. let nabýval na síle. Zesílená agitace, stále se zvyšující dodávky a represe. Jeden z kunvaldských statkářů tehdy tlak nevydržel a oběsil se. Nejhorší dobu prožila Antonie Zářecká koncem 50. let, když odešli všichni synové z domu – dva nejstarší na vojnu, Vladimír na střední školu. Doma zbyla na práci jen ona a manžel, který se choval jako cizí člověk a pod soudním zákazem nesměl doma pracovat. Doma už nebylo nic jeho, veškeré jmění propadlo. Ani na své vlastní posteli by neměl spát.

V roce 1959 vstoupila Antonie Zářecká do JZD Kunvald. Veškeré budovy zabralo JZD, jí zůstala jedna kravka a ovce. Než postavilo nově založené JZD vlastní kravíny, vepříny, seníky či sklady, odbývala se družstevní zemědělská výroba v zabraných kulackých prostorech. A tak i Antonie pracovala ve svém bývalém statku na jezeďáckém majetku. Navíc až do 70. let splácela dluh na vepříně, který Zářečtí postavili ve válečných letech a který mělo JZD dávno zabraný.

V roce 1960 Antonín Novotný vyhlásil dokončení kolektivizace z 84 procent a vítězství socialismu v Československu. Rozvrátit venkov a zpřetrhat zemědělskou tradici na dlouhé desítky let se bohužel komunistům skutečně podařilo. 

Matka v sobě měla sílu starého selského rodu

Těžko pochopitelnou duševní sílu Antonie Zářecké vysvětluje její syn řádem a určitou tvrdostí, kterou v sobě měla ze starého selského rodu Lyerů. Udržet majetek za každou cenu, nadřazovat povinnost a zodpovědnost vlastním zájmům a pohodlí – to bylo v povaze dobrých šlechticů, stejně jako dobrých statkářů. S tvrdostí, ne však necitelností, a zároveň vědomím své vlastní hodnoty dokázala v životě projít nepředstavitelnou fyzickou dřinou, bolestí, žalem, ponížením dětí, duševním zmrzačením manžela v komunistickém kriminále. Ani stopa po sebelítosti.

Po střední škole Vladimír dělal zedníka v JZD Kunvald. Pak mu strýc sehnal místo v Pardubicích na krajské správě obnovy památek. V letech 1963–1965 byl na vojně u silničního vojska, kam směřovali vojáci z pochybných politických či rodinných poměrů. „Tam mě lákali, abych šel na vojáka z povolání a vstoupil do strany. Bylo to docela kruté. Na rok jsem se dostal na východní Slovensko, kde se nás snažili nesmyslnou drezurou a tvrdou agitací převychovat. Přežil jsem to asi jen díky statkářské tvrdosti,“ vzpomíná pamětník.

Otec ho varoval, ať se neplete do politiky

Hned po vojně se Vladimír v roce 1965 oženil s Václavou Šípkovou, narozenou v roce 1947, a přestěhoval se do Letohradu, kde sehnal místo v podniku OEZ Letohrad. Tehdy se také snažil dostat z otce nějaké informace o tom, jaké to bylo ve vězení.

„Ukázal mi tmavé pruhy na zápěstí, které měl z vězeňského pobytu. Radil mi, ať si přečtu Kapitál a Mein Kampf. Když ho osm měsíců na samotce vyslýchali, měl po celou dobu želízka. Po několikahodinovém výslechu mu ze zápěstí kapala krev. Od té doby měl zničená zápěstí. Vyprávěl, že práce v uranových dolech byla velice nebezpečná, že jen šťastnou náhodou leckdy unikl tragédii. Politické vězně dávali prý na dolní postel a nad ně psychicky nemocného nebo pomočujícího se vězně,“ popisuje pamětník.

Na jaře 1968 chtěl Vladimír s kamarády v zaměstnání založit Klub angažovaných nestraníků. Otec ho však rázně varoval, ať se do politiky neplete. Měl o svého syna strach. Vladimír ho poslechl, a tím se vyvaroval dalších problémů.

„Jednadvacátého srpna 1968 projely Letohradem brzo ráno tanky. Lidé se shromažďovali a debatovali. Nikdo nevěděl, co se bude dít. Jel jsem za matkou do Kunvaldu a říkala mi, ať si rychle nakoupím potraviny. Když jsem přijel zpět do Letohradu, už jsem v obchodech nic nesehnal,“ uvádí pamětník.

Jako technický kádr se stavební mistr Vladimír Zářecký nevyhnul prověrkám, které následovaly po vpádu vojsk Varšavské smlouvy: „Prověřoval mě můj šéf, jeden z nejvyšších straníků. Odpovídal jsem dost neurčitě, že jsem stavař a tanky mě nezajímají. Byl jsem opatrný. Bál jsem se o práci,“ popisuje tehdejší situaci.

V červenci 1970, kdy zemřel Vladimírův otec Jaroslav, už měl pamětník dvě dcery. Tříletou Venuši a roční Vladimíru. „Tvrdím, že na uranu tátu zabili. Už to nebyl on, když se vrátil. Měl závratě, nedostali jsme z něj slova. Jako kdyby nežil,“ uvažuje jeho syn Vladimír.

Pohřbu Jaroslava Zářeckého se účastnilo velké množství lidí a sledovali ho také četní příslušníci StB. „Lidé se chodili rozloučit s otcem k nám domů, pohřeb se tehdy vypravoval ještě z domova. Na statku nad rakví řečnil jeho spoluvězeň z Leopoldova, který po svém vystoupení beze stopy zmizel. Představil se a najednou začala spousta neznámých lidí fotit. Mluvil tam neohroženě i o tom, že jeho kamarád Veverka byl ve vězení nahnaný na dráty. Já jsem nad rakví poděkoval tátovi a pak jsme ho uložili do hrobu. Táta mi moc chyběl, když jsem byl malý kluk. Po návratu z vězení byl sice doma, ale chyběl mi stejně, protože se z něj stal jiný člověk. Často jsem na něj myslel, a čím jsem starší, myslím na něj víc a víc,“ uvažuje pamětník.

Po revoluci 1989 vrátili rodině zdevastovaný statek

V roce 1979 se Zářeckým narodila třetí dcera Veronika a o rok později odešel Vladimír Zářecký z OEZ do Montostavu Letohrad. Manželka pracovala jako prodavačka.

V listopadu 1989 se Vladimír Zářecký aktivně účastnil demonstrací v Praze, kde pomáhal ozvučovat Václavské náměstí. „Byl to úžasný zážitek, tolik lidí pohromadě jsem nikdy neviděl,“ komentuje tehdejší dění. V Letohradě byl ustavujícím členem Občanského fóra a s pomocí evangelického faráře Pavla Rumla tehdy organizovali četná setkání a schůze. Za otce figuroval v Konfederaci politických vězňů, účastnil se jejich setkání a s politováním pozoroval vývoj pravicových politických stran, zejména ODS, do kterých vkládal naději, že jejich politika bude jasně protikomunistická.

V 90. letech požádali o rehabilitaci otce Jaroslava, která nebyla kvůli okupaci dokončena v roce 1968. O dvacet let později se už bohužel nedaly dohledat dokumenty vztahující se k případu Jaroslava Zářeckého ani legitimace jeho válečného odboje.

Rodinný statek v Kunvaldu rodina restituovala. Vladimír s Eduardem se vzdali svých podílů, aby nejstarší bratr Jaroslav mohl statek spolu se svým synem převzít. Po čtyřiceti letech v majetku JZD ho dostal naprosto zdevastovaný. „Za celou dobu tam nebyla provedená žádná údržba, všude byla původní elektrika, budovy na spadnutí,“ popisuje pamětník.

Získání statku provázely problémy, protože chtěli náhradu majetku vloženého do JZD, ale družstvo jim nemělo co dát. Nakonec ale bratr Jaroslav se svým synem začali rekonstruovat statek. Vzali si půjčky a začali bourat, přebudovávat, stavět. V roce 2022 byl díky nim statek znovu ve výborném stavu. Rodina Zářeckých opět hospodařila a měla pokračovatele v mladé generaci.

Po otevření hranic Vladimír Zářecký pracoval devět let na stavbách v Německu a pak ve stavební firmě svého zetě v Letohradě. Do důchodu odešel v roce 2006.

Jako poselství mladé generaci vzkazuje Vladimír Zářecký následující: „Věřící lidé se snaží žít podle kladných životních zásad. Lidstvu by pomohlo, kdyby tyto zásady drželi všichni – nejen věřící. Kdyby lidé pochopili důležitost vzdělání, protože nevzdělanost se každému vrátí ve stáří. Mladí ať se nebojí studovat v cizině, ale ať se také nebojí mluvit česky. Když někdo zkrachuje, není to katastrofa. Důležité je jít zase dál. Makat na sobě, snažit se a dívat se kolem sebe. Jako problematické vidím, že lidé se čím dál méně osobně setkávají.“