JUDr. Jiří Zapletal

„Můj tatínek byl pracovníkem Sokola Brna 1. Redaktor jejich zpráv. Velice důvěrně se znal se starostou Jílkem, náčelníkem Zezulou, vzdělavatelem Vezerou. Redigoval ty zprávy, takže jsem s ním prožíval zajímavě (sokolský slet) v roce 1924. Vzpomnělo se na všesokolský slet 1914, který byl přerušenej vyhlášením rakouského státního smutku kvůli sarajevskému atentátu. Tak to byla taková sletová scéna, kterou si velmi pamatuju. Muži nastupovali v prostným, v tom zazněla dělostřelecká rána, oni museli stát, pak je odvedli a za nimi vjížděli čtyři apokalyptičtí jezdci: válka s pochodní, smrt bílá s kosou, hubený hlad a hnědý mor. To na mě působilo jako na kluka, já jsem byl tenkrát žák sokolskej, velice silně. A viděl jsem ho dvakrát, ten slet. Tenkrát přijel pan prezident v bílém obleku, tam seděl v publiku na svém specifickém místě.“

„Ty, kteří nechodili ven, si brali na práce v lágru. Zejména takzvanej Rakvičkář, jsme mu říkali. Ten si nás vodil do krematoria, kde jsme nosili všecko možný. Sami jsme nosili ty rakve a pak nejhorší bylo, když nás jednou odvezl na úklid ve zrušeném úplavicovém baráku. To bylo něco tak strašného. My jsme odtud tahali slamníky, to víte, že byly zprasený. On už měl odmontovanou jednu stěnu dřevěnou a ty lůžka, ty postele jsme rozbíjeli a skládali jinde. Pacienti leželi na hromadě, někteří už se nehýbali, jiní ještě ano. Takže k tomu už nás nehnali, abychom ty tahali. Ale stejně, když jsem se vrátil na blok, tak jsem si zatraceně důkladně myl ruce, protože hygiena byla otázka života a smrti.“

„Já jsem byl právě jednatelem brněnského svazu studentstva, který sídlil v Kouničkách. A tak jsme dělali demonstrace proti nacistickýmu nebezpečí. Já vím, že právě první máj se slavil společně, všechny partaje, kromě agrárníků, kteří se od toho odtáhli, na Zelném trhu. A jedinej řečník byl právě profesor Kúdela. A já jsem přivedl tenkrát, dokonce s praporem, v čele ty kolejáky, študáky. Tak jsme demonstrovali prostě pro republiku. A Mnichov byl pro nás největší rána. Pro mě v životě to byla vůbec největší rána. Protože to se nám zhroutily naše iluzivní předpoklady, že máme spojence.“

„Co je důležitý, že se po našem zatčení a odvlečení do lágru na nás nezapomnělo. Nezapomněli nejenom rodiče, ale taky národní odboj, a to byli naši kolegové, kteří utekli, dostali se do zahraniční armády, vytvořili v Londýně ústřední svaz studentstva a za dva roky na to už ve spojení s britskými, americkými a jinými študáky provolali 17. listopad mezinárodním studentským dnem. Na to se potom začalo zapomínat, to se komunistům nehodilo. A tím, že nás prostě v těch všech projevech v Londýně v roce 1940, 1942, kdy to provolali jako mezinárodní študentskej den, tak nás udělali světově známou první skupinou, která demonstrovala proti nacismu. A tím nás, byť platonicky, nás to světový veřejný mínění de facto chránilo. Potom, co jsme se dověděli - že Himmler dal pokyn, abychom nebyli rozptylováni do jinejch lágrů a postupně propouštět.“