The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Lubomír Zaorálek (* 1956)

Byl jsem bez práce a životní perspektivy, zachránila mě sametová revoluce

  • narodil se 6. září 1956 v Ostravě-Zábřehu

  • v letech 1976–1982 studoval marxisticko-leninskou filozofii a politickou ekonomii v Brně

  • v 80. letech pracoval jako dramaturg Československé televize Ostrava

  • v letech 1986–1989 byl zaměstnán u Československé socialistické strany

  • v roce 1989 podepsal petici Několik vět

  • v listopadu 1989 se podílel na založení ostravského Občanského fóra

  • v lednu 1990 byl kooptován do Sněmovny lidu Federálního shromáždění

  • na podzim 1990 se stal ostravským zastupitelem a členem rady města

  • v roce 1990 spoluzakládal katedru filozofie na Ostravské univerzitě

  • v roce 1994 vstoupil do České strany sociálně demokratické

  • od roku 1996 do roku 2021 zasedal v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR

  • v letech 2009–2018 byl místopředsedou České strany sociálně demokratické

  • v letech 2014–2017 působil jako ministr zahraničních věcí ČR

  • od roku 2019 do roku 2021 zastával post ministra kultury ČR

  • v roce 2022 žil v Praze

U příležitosti 50. výročí uzavření českých vysokých škol nacisty se 17. listopadu 1989 v Praze sešli studenti na manifestaci. Pohotovostní oddíl Veřejné bezpečnosti proti pokojným studentům ale brutálně zakročil, což vyvolalo obrovskou vlnu nevole a – jak se později ukázalo – odstartovalo následný pád režimu. Na ten den měl ostravský rodák Lubomír Zaorálek v místním husitském kostele naplánovanou jednu z mnoha přednášek. Nic totiž nenasvědčovalo tomu, k jaké převratné události se schyluje, měl to být den jako každý jiný. „Zpočátku jsem nevěděl, že událost na Národní třídě bude jiná než ty, které proběhly předtím. Sice jsem cítil zvyšující se napětí ve společnosti, čekal jsem, kam až to dojde, ale nepoznal jsem, že toto je ona pomyslná zlomová událost.“ Ačkoli měl mezi spolupracovníky a přáteli řadu lidí z disidentských struktur, sám se za disidenta nepovažoval. V revolučních změnách se však od počátku angažoval. Na ostravském Masarykově náměstí se po jedné demonstraci sešli zájemci o založení místní buňky Občanského fóra. Lubomír Zaorálek je pak zavedl na sekretariát Československé socialistické strany, kde měli k dispozici vhodné prostory a vybavení. „Funkcionáři socialistické strany si mě pak předvolali a řekli mi, že je skandální, že jsem takové lidi přivedl na jejich sekretariát a máme jej okamžitě opustit. Tím můj už tak vyhrocený konflikt se stranou ještě víc vygradoval. Ocitl jsem se bez práce. Naštěstí jsem už měl spoustu jiných aktivit v rámci Občanského fóra. Dalo by se říct, že sametová revoluce a následné změny ve společnosti mě zachránily,“ vypráví.

Matka křičela na vojáky, otec měl být souzen za rozvracení republiky

Lubomír Zaorálek se narodil 6. září 1956 v Ostravě-Zábřehu Jaroslavu a Zdeně Zaorálkovým. Rodiče na něj měli velký vliv. Matka Zdena, rozená Kotasová, pocházela z rodiny partyzánů, někteří z nich byli dokonce popraveni nacisty. Za druhé světové války pracovala jako zdravotní sestra. Po spojeneckém náletu na Vítkovické železárny, které byly součástí velkého říšského zbrojního koncernu Reichswerke Hermann Göring a dodávaly nacistickému režimu ocel, vyhrabávala v sutinách přeživší a při osvobozování Ostravy pečovala o raněné. Tyto zkušenosti a odvaha se u ní projevily i při srpnových událostech roku 1968, kdy do Ostravy vstoupila vojska Varšavské smlouvy, aby ukončila demokratizační proces v Československu. „Bylo mi 12 let a účastnil jsem se v Komenského sadech tenisového turnaje. Po jeho skončení jsme šli na náměstí a máma se tam setkala s ruskými vojáky, které si pamatovala z osvobozování Ostravy v roce 1945. Tak strašně se na ně rozzlobila, že pořád lezla na tanky a křičela, ať jdou domů. Měl jsem samozřejmě strach, protože hlavně tanků mířily na radnici a vojáci vůbec nevypadali, že se s nimi dá bavit, měl jsem pocit, že nás tam postřílejí. Pořád jsem mámu tahal z tanků dolů, protože jsem cítil, že to špatně skončí. Máma znala válku, ale nebála se ani těch vojáků, ani tanků, protože je měla zapsané jako osvoboditele od nacistů. Najednou se však musela vyrovnat s tím, že ti stejní sem přijeli jako okupanti,“ vzpomíná pamětník.

Otec Lubomíra Zaorálka Jaroslav byl kvůli svému původu a prostředí, ze kterého pocházel, sociálním demokratem. K tomuto politickému přesvědčení dospěl za studia medicíny, kde se nadšeně účastnil politických debat a vstoupil do České strany sociálně demokratické (ČSSD). Ovšem po druhé světové válce došlo k nedobrovolnému sloučení ČSSD s Komunistickou stranou Československa. „Otec komunistickou legitimaci nechtěl. Neměl o komunistech dobré mínění a taky byl katolík. Souhlasil se socialismem, ale vadilo mu, že komunistický režim vystupoval ideologicky proti náboženství a víře, a také odmítal přijmout koncepci třídního boje,“ poznamenává Lubomír Zaorálek. Kvůli svým názorům a nepoddajnosti strávil Jaroslav Zaorálek skoro čtyři roky vojenské služby u Pomocných technických praporů. A tato „politická nespolehlivost“ se s ním a potažmo celou rodinou Zaorálkových táhla po celý život.

Po studiích medicíny musel otec nastoupit na místo lékaře pro vysoké pece v Nové Huti, hutnickém a strojírenském komplexu nacházejícím se v jižní části Ostravy. „Tamní pracovní podmínky byly tak špatné, že se tím otec začal zabývat a málem ho kvůli tomu zavřeli. Aby komunisti nespokojené dělníky umlčeli, zvýšili jim mzdy a otce chtěli postavit před soud za rozvracení republiky. Ale dělníci se za něho postavili a začali hrozit tím, že pokud otce budou chtít soudit, půjdou do stávky. Komunisti nakonec od soudu ustoupili,“ vypráví Lubomír Zaorálek. Jeho otec dokonce o vlivu těžké práce na zdraví napsal několik prací. Na tatínka vzpomíná Lubomír Zaorálek s úctou a hrdostí: „Otec mě nikdy do ničeho nenutil, ani do víry. Vždy mi říkal, že člověk má rozum a svobodnou vůli a že to, kým se stanu a čemu budu věřit, si rozhodnu sám. Tatínek mi poskytl, co mohl, a zbytek byl na mně. Dával mi silný příklad, protože to, co si myslel, také žil.“

Nesměl jsem přijít do kontaktu s lidmi

Kvůli špatnému kádrovému posudku, který mimo jiné uváděl, že Lubomír Zaorálek jako politicky nespolehlivý nesmí být v zaměstnání v kontaktu s lidmi, jej na vysněnou medicínu nepřijali, proto šel nakonec studovat do Prahy stavební inženýrství a při tom pracoval na stavbách. Kvůli úmrtí otce se po roce přestěhoval do Brna, aby mohl snáze dojíždět domů do Ostravy. Tam byl přijat na stavební fakultu VUT, ale krátce poté nastoupil na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně na studium filozofie, obor, který později přejmenovali na marxisticko-leninskou filozofii a politickou ekonomii. „Marxismus jsem studoval proto, abych se s tím nějak vypořádal. Mě prostě zajímalo, jak to je. Vyrostl jsem ve společnosti, kde mi pořád někdo tvrdil, že toto je pravda, kterou se máme učit. A já jsem chtěl vědět, jak v této debatě je člověk schopen obstát,“ zdůvodňuje fakt, proč i nadále ve studiu pokračoval.

Během vysokoškolských studií se Lubomír Zaorálek zajímal o fenomenologii, pozitivistické myšlení, psychoanalýzu a současnou filozofii, zejména pak o díla Jeana-Paula Sartra, Alberta Camuse či Tomáše Akvinského. Ačkoli již ve společnosti probíhal proces normalizace, akademická půda si do jisté míry dokázala uhájit svou svobodu. „Jednou profesor Josef Macháček, děkan a přesvědčený marxista, řekl, že budeme probírat Chartu 77 a budeme se zabývat tím, jaká nebezpečí těm, co ji vydali, hrozí. A docela korektně a bez nějaké zášti jsme o textu debatovali,“ vybavuje si.

Byl jsem nepohodlný zaměstnanec

Po studiích absolvoval Lubomír Zaorálek roční základní vojenskou službu, kde pořádal politická školení mužstva a věnoval se výkladu marxistické teorie a toho, co se ve společnosti dělo. „Vojákům jsem pravdivě říkal, jak to ten Marx vlastně myslel, na čem jeho teorie ztroskotává a proč nám to dnes nefunguje. A mělo to velký ohlas, debaty byly docela bouřlivé. Kupodivu jsem z toho žádné problémy neměl, nejspíš už tehdy všichni věděli, že situace je opravdu špatná.“

Po vojně se Lubomír Zaorálek vrátil zpět do Ostravy. Sehnat práci ale nebylo jednoduché. Několik měsíců pracoval v kulturním domě v Porubě, kde měl na starosti festival Folkový kolotoč a také promítání filmů ve filmovém klubu. Poté nastoupil do ostravského studia Československé televize (ČST) do funkce dramaturga literárně-dramatického vysílání, kde se podílel na televizních inscenacích a literárních pořadech. Spolupracoval s režisérem Pavlem Hášou či scénáristou Oldřichem Daňkem nebo na populárním seriálu Velké sedlo Jaroslava Dietla. Kromě těchto normalizačních autorů se snažil prosazovat i jiné, pro režim nepohodlné tvůrce, jakými byli například Miroslav Skála, Vladimír Körner či Ludvík Kundera. Často se ale stávalo, že po podepsání smlouvy dostal zákaz ve spolupráci pokračovat.

Vše vyvrcholilo v době, kdy Lubomír Zaorálek začal veřejně pořádat pod hlavičkou Československé strany socialistické (ČSSS) přednášky a debaty na nejrůznější témata (díla bratrů Čapkových, T. G. Masaryka či Sigmunda Freuda aj.). „Připadalo mi, že to je něco, co ve společnosti chybí, protože ta se pohybovala v úzkých mantinelech toho, co se někde předkládalo. Byl za tím určitý protest proti podobě života, který jsme žili. Člověk ale nemohl protestovat libovolně, protože by rychle skončil. Tak hledal způsob, jak může nějakým způsobem vyslovit nesouhlas, kritiku nebo vystoupit proti tomu, s čím se nechtěl srovnat. Ale musel neustále zvažovat, kam až je ochoten zajít, protože mohl snadno narazit,“ vypráví. O přednášky byl velký zájem, což se nelíbilo výboru komunistické strany ani vedení televize. „Řekli mi, že jedinou mojí záchranou bude, když odejdu z ČSSS a vstoupím do KSČ. Pak budu moci pokračovat v práci dramaturga. Na to jsem nepřistoupil, takže mě z televize vyhodili. Problémem ale bylo, že mě potom nechtěl dlouho nikdo zaměstnat,“ vzpomíná na perné chvilky.

Smyčka se začíná utahovat

Lubomír Zaorálek přednášky pořádal i po propuštění z ČST, od roku 1986 už jako kmenový zaměstnanec ČSSS. Ještě před sametovou revolucí podepsal Několik vět, petici, jež požadovala propuštění politických vězňů, svobodnou činnost sdělovacích prostředků a nezávislých iniciativ a umožnění veřejné diskuze o všech dějinných otázkách. Jeho jméno se najednou objevovalo v zahraničních rádiích, což přineslo další komplikace. Na kobereček si ho zavolal krajský tajemník ČSSS. „Řekl mi, že jsem vředem na těle socialistické strany a musí mě vyříznout,“ směje se Lubomír Zaorálek. A aby toho nebylo málo, začaly se o něj na to konto zajímat i represivní složky státu. „Sousedi a známí mi říkali, že se jich estébáci na mě ptají a zjišťují, kdo a kolik lidí chodí k nám domů. I když si mě nikdy nepředvolali, věděl jsem, že mě sledují, což bylo nepříjemné. Ale nezastavilo mě to. Naštěstí pak záhy přišla sametová revoluce,“ říká.

Změna režimu byla nečekaná, ale neodvratná

Právě díky jedné přednáškové akci se Lubomír Zaorálek dostal k revolučním událostem roku 1989. „V jeden listopadový den jsem pořádal debatu v husitském kostele na Slezské. A někteří lidé z disidentských struktur si mysleli, že jsem tuto akci rozjel v návaznosti na události v Praze na Národní třídě. Sešli jsme se v jedné hospodě a postupně jsme začali dávat dohromady ostravské Občanské fórum. Tak jsem se poněkud nečekaně ocitl ve víru událostí,“ vypráví pobaveně. Paradoxně kvůli tomu, že už ani ČSSS jej nechtěla dále zaměstnávat, se mohl novým aktivitám věnovat od rána do večera. Mluvčími ostravského Občanského fóra se kromě Lubomíra Zaorálka stali Tomáš Hradílek, jenž byl tehdy i mluvčím Charty 77, herečka Jitka Smutná, zástupce studentů Jiří Seget a Jaromír Glac. Jak se později ukázalo, poslední jmenovaný byl již v té době dlouholetým spolupracovníkem Státní bezpečnosti. „My jsme k němu vzhlíželi s určitým respektem. Působil na nás jako takový odvážný kovboj v kanadách. Bylo to velké zklamání,“ vzpomíná na trpkou zkušenost.

V rámci činnosti Občanského fóra se začaly pořádat různé akce, diskuze, psaly se články do novin. Důležité ale bylo zapojit se i do místní politiky – udělat změny na národních výborech ve městě i na kraji. „Udělali jsme nové, provizorní sestavy pro ostravskou radnici a krajský národní výbor. Museli jsme najít nějaký klíč, aby tam zůstali kompetentní a solidní lidé s dobrou pověstí, s kterými se dalo jednat, a odešli ti, kteří byli nejvíc zprofanovaní. Kupodivu jsme nezaznamenali žádné větší problémy, jako by do té doby mocní lidé sami věděli, že už je konec, že změna je neodvratná. Ten půlrok do řádných voleb to celkem dobře fungovalo. Nakonec se to tedy zvládlo.“ V Ostravě získalo Občanské fórum v prvních svobodných volbách konajících se v červnu roku 1990 téměř 60 procent hlasů. „Pro mě to mělo obrovský význam, protože se občas psalo, co je to za podivnou partu, která uchvátila Ostravu. Což mě strašně dopalovalo. Nejlepší odpovědí na to ale byl ten výsledek ve volbách. Získali jsme legitimitu nejen před krajem, ale i před zbytkem republiky,“ vzpomíná s hrdostí.

Ve vysoké politice jsem se nenašel

Lubomír Zaorálek byl v lednu 1990 kooptován do Sněmovny lidu Federálního shromáždění, jedné ze dvou komor Parlamentu Československé socialistické republiky. „Měl jsem pocit, že se život otevírá. Atmosféra byla přátelská. V Praze jsem se poprvé potkal s Václavem Klausem a Milošem Zemanem a díky poslaneckému klubu Občanského fóra také s Petrem Pithartem, Jaroslavem Šabatou, Danou Němcovou a s plejádou dalších zajímavých lidí. V klubu jsme se společně radili a jednali, co navrhovat, co prosazovat a jak hlasovat. Neustále jsem si kladl otázky, co se týče dalšího vývoje v zemi, a tam jsem měl spoustu partnerů do takových diskuzí. Byli jsme zahlceni prací.“

I přes počáteční nadšení se Lubomír Zaorálek v této pozici přeci jen „nenašel“ a po půl roce odešel nejen z Prahy, ale i z vysoké politiky. „Pořád jsem měl pocit, že na spoustu věcí neznám odpověď, že ještě musím studovat, přečíst si věci, které tady nebyly předtím dostupné. Chtěl jsem jít na školu a učit nejen studenty, ale i sebe, abych se zorientoval v situaci, ve které jsme se ocitli,“ vysvětluje své kroky. Když tedy dostal možnost vybudovat katedru filozofie na nově vznikající Ostravské univerzitě, chopil se příležitosti. „Chtěl jsem, aby i Ostrava měla nějaké společenskovědní pracoviště, na kterém budou působit zajímaví lidé.“ Sám pak začal na Ostravské univerzitě přednášet politickou filozofii, současnou filozofii, etiku a české politické myšlení 19. a 20. století.

V politice ale i nadále zůstal, byť „pouze“ v té komunální. Stal se zastupitelem a členem Rady města Ostravy – nejprve pod hlavičkou Občanského fóra a poté Občanského hnutí.

Proč jsem vstoupil do sociální demokracie

V roce 1994 vstoupil Lubomír Zaorálek do ČSSD. Jeho sociálnědemokratické smýšlení hluboce ovlivnil osud staršího bratra i sociální napětí na Ostravsku, které začátkem devadesátých let narostlo. „Bratr se narodil se smyslovým a fyzickým postižením, vlivem prasklé cévy v mozku trpěl částečnou ztrátou sluchu a koordinace. Na něm jsem pozoroval, že i když se člověk sebevíc snaží, něco překonat nelze, že život není spravedlivý. A my máme povinnost tuto nespravedlnost napravovat. Navíc se Vítkovické železárny a Nová Huť dostaly po revoluci do druhotné platební neschopnosti a tyto ekonomické potíže se promítaly i do života horníků a hutníků. Vedení státu ale nemělo zájem to řešit. Pro mě se z toho stalo téma, které jsem nejlépe mohl zvednout právě v sociální demokracii. Cítil jsem potřebu mluvit za region, za lidi ve fabrikách.“

Zeman byl brilantní politik, ale v lecčem jsem s ním nesouhlasil

V parlamentních volbách v červnu 1996 zažili sociální demokraté pod vedením předsedy Miloše Zemana velký úspěch a stali se druhou nejsilnější politickou stranou. Do vysoké politiky se vrátil i Lubomír Zaorálek, stal se poslancem za ČSSD. Tím, že zastával stranickou funkci na celostátní úrovni, se od něj očekávalo, že bude vystupovat v médiích. A zde nastaly první konflikty s Milošem Zemanem.

Lubomír Zaorálek nesouhlasil se Zemanovou rétorikou a některými výroky, spory propukaly i ohledně lidí, kterými se Zeman jako předseda ČSSD obklopoval. I přesto si ho velice vážil a považoval ho za zajímavého myslitele. „S Milošem Zemanem jsme se tehdy hádali, ale aspoň jsme spolu mluvili. Měl jsem pocit, že to má smysl, že stojí o debatu. Opravdu mu to pálilo, byl ve formě a kompetentní, měl určitou úroveň politického a ekonomického myšlení. S přibývajícími úspěchy se ale začal obklopovat suitou lidí, kteří nechtěli, aby měl na Miloše Zemana vliv někdo jiný než oni. Také už neuměl přijímat kritiku, začal ji brát jako útok, zpochybňování své osoby. Cítil jsem, že už o mé názory nemá zájem, vadí mu. Začal mě brát jako škodnou ve straně, která by se měla zadupat. Náš dialog se přetrhl.“ I přes tyto neshody Lubomír Zaorálek z ČSSD neodešel. „Politika je umění kompromisu. I ve vlastní straně se musíte naučit stýkat s lidmi, kteří nemají stejné názory,“ zdůvodňuje své rozhodnutí ve straně setrvávat.

Lubomír Zaorálek působil v poslanecké sněmovně do roku 2021, a to nejen ve funkci poslance, ale po určitý čas i jako předseda či místopředseda sněmovny. Za vlády Bohuslava Sobotky (2014–2017) se stal ministrem zahraničních věcí a za vlády Andreje Babiše (2019–2021) ministrem kultury. V letech 2009 až 2018 byl místopředsedou ČSSD a jejím členem je dodnes (2022).

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Memory of our Nations - Never forget our totalitarian heritage

  • Witness story in project Memory of our Nations - Never forget our totalitarian heritage (Gabriela Brachová)