The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

rotmistr v. v. Leo Žalio (* 1923  †︎ 2014)

Když na vás střílí, tak se každej snaží co nejrychleji někam zalézt a co nejvíc se přimáčknout k zemi To už potom žádný hrdinství není

  • narozen 23. října 1923 v městečku Vianne v jihozápadní Francii

  • jeho rodiče, původem z jižní Moravy, přišli do Francie v roce 1921 za prací, pracovali zde ve sklárně

  • dostal se do partyzánského oddílu, který operoval ve Francii až do roku 1944

  • v roce 1944 vstoupil do československých jednotek a přesunul se do Anglie, kde byl přidělen k motopraporu, k tzv. erdézetce – rotě doprovodných zbraní. Nejprve pracoval jako nabíječ protitankového děla, později jako řidič

  • účastnil se bojů u Dunkerque

  • v roce 1945 přišel do Československa, odvelen na východní Slovensko proti Banderovcům, demobilizován až 1. ledna 1947

  • po válce pracoval ve sklárně v Heřmanově Huti

  • zemřel 11. července 2014

Dětství

Leo Žalio se narodil 23. října 1923 v městečku Vianne v jihozápadní Francii. Ve 20. letech byla v Čechách velká nezaměstnanost, což donutilo Žaliovi rodiče, původem z jižní Moravy, odejít v roce 1921 za prací do Francie do Vianne, kde se tehdy zakládala sklárna. Její ředitel, původem Čech, provedl ve své bývalé vlasti nábor. Leo prožíval ve Francii šťastné dětství: „Dětství jsem měl dobré. I když jsem žil jen s otcem a bratrem. Matka zemřela krátce po mém narození. Chodil jsem do francouzské školy, později v roce 1937 tam vznikla také česká. Fungovala ale jenom rok. Pak začala válka a musela být zrušena.“ Jeho oblíbenou zábavou byl tenis.

Po ukončení základního vzdělání chtěl jít Leo Žalio ještě dál studovat: „Já jsem počítal, že půjdu dál studovat, jenomže v tom byl háček. Ředitel sklárny to nechtěl dovolit, ten vzdělání neuznával. Říkal: ,My potřebujeme dělníky a ne studované lidi.‘ Tak se nedalo nic dělat, když tátovi položil nůž na krk: ,Buď dáš syny do sklárny, nebo si budeš hledat práci jinde.‘ Co byste dělal v takové chvíli? Bylo prostě vyřešeno…“

Ve Francii hojně fungovaly krajanské spolky, podle slov pana Žalia: „Tam byl snad každej Čech. Spolková činnost se hojně pěstovala. Divadlo se hrálo, zábavy se pořádaly a tak.“

V roce 1936, když to začalo ve Španělsku, tak přes náš kraj utíkalo hodně Španělů, aby se zachránili před Francem. A naši rodiče jim také pomáhali. Jako kluci jsme to tehdy nebrali tak vážně, ale sledovali jsme, co se děje, a nadávali, jaká to je lumpárna, že Francouzi odmítali pomoct legální španělské vládě. Proti tomu jsme protestovali.“

Také na Mnichov reagovali Češi usedlí ve Francii protesty: „Jako každej jsme na to nadávali, že je to lumpárna. I samotní Francouzi protestovali… Jenomže k čemu to bylo? Nebylo to nic platný. Někteří s náma cítili, když nám zabírali republiku. Jiní, co byli orientováni na druhou stranu, ti s tím souhlasili a tvrdili, že Daladier jim zachránil mír. To bylo řečí! Za pár měsíců už bylo po míru.“

Za války ve Francii

Po zabrání Francie Němci patřila Vianne do tzv. volné, neobsazené zóny. Ale Němci měli i zde svoje úřady, které kontrolovaly obyvatelstvo. Perzekuci židovského obyvatelstva na území obsazené Francie zažil pan Žalio na vlastní kůži: „Viděli jsme to na vlastní oči. Majitel sklárny byl Žid a v roce 1940 to musel honem zabalit a utéct, aby si zachránil život. Emigroval do Švýcarska. Práce ve sklárně se tudíž zastavila. Pece vyhasly a bylo po zaměstnání. Většina jejich zaměstnanců našli novou práci v lese při těžbě dřeva. Tam byly ohromné lesy. A navíc Němci potřebovali hodně dřeva.“

Někteří Češi, kteří žili ve Francii, byli totálně nasazeni, pan Žalio se tomu ale vyhnul: „Co se týče totálního nasazení, měl jsem štěstí, že jsem se ve Francii narodil, tak mě z toho vyřadili.“

U partyzánů

Do roku 1944 byl pan Žalio ve Francii. „Při práci v lesích se v našem kraji vytvořil partyzánský oddíl. Jeden můj spolužák se k nim dostal. Jednou večer šel za svými rodiči a já jsem ho potkal a ptal jsem se: ,Břéťo, kde jsi? Copak je s tebou?‘ My jsme o něm totiž vůbec nevěděli. A on na to: ,Já jsem u partyzánů.‘ Ptal se, jestli se k nim dám. Řekl jsem, že ano. A on to zařídil u velitele. Za dva dny si pro mě přijeli. Tak jsem se dostal do oddílu. Otec sice moc nejásal. Říkal: ,Když je to tvoje rozhodnutí, tak já ti bránit nebudu.‘ Už mi bylo dvacet let, tak jsem se rozhodoval sám.“

V partyzánském ležení bylo asi třicet lidí, kteří byli rozděleni do dvou skupin: „Byli tam samí mladí. Tam nebylo jednoho starýho, tedy až na našeho velitele, ten byl starší. Samí mladí kluci plní nadšení a bojechtiví.“ Nadšení a touha pomoci často nahrazovala i schopnosti a výcvik:„Ne ne, žádný výcvik. To bylo jednoduchý. Někdo mi řekl: ,Tady jsou zbraně. Slož si stangun. Tady jsou zásobníky. Tady jsou náboje.‘ Hotovo. Jeden kluk mi ukázal, jak vypadá složenej stangun a bylo to. Sami jsme se museli učit. My jsme byli opravdu partyzáni. Kdyby nás někdo viděl, tak by utek.“

Partyzánská skupina se nepodílela na přímých bojích: „Většinou jsme dělali diverzní akce. V červnu při vylodění v Normandii jsme měli za úkol zadržet německou skupinu, co působila v našem kraji, aby nemohla zasáhnout proti Spojencům. Pyrotechnik narušil most a několik dní nemohly jezdit vlaky. Měli jsme je držet 48 hodin, ale my jsme je drželi tři dny. Než to opravili, bylo už dávno po. To byl jeden takovej náš úspěch.“

Úkoly v partyzánské skupině byly pečlivě rozděleny. Pan Žalio měl na starosti evidenci a údržbu zbraní. Skupina byla vyzbrojena anglickými stanguny a lehkými kulomety. Zbraně se do země dostávaly z Anglie: „Ty nám poslali padáky z Anglie. Museli jsme si je ale vyboxovat. Já jsem patřil do komunistického odboje FTP. Byli jsme řízení komunistickou stranou. Degaulleovci, to byl zase jinej odboj, ti dostávali zbraní tolik, kolik chtěli, a ani je většinou nepoužívali. Tak jsme jim je kradli, abychom se vyzbrojili. Velitel vyzvěděl, kdy má být shoz, tak jsme tam byli dřív, a kdo dřív přijede, ten dřív bere, že jo.“

Několikrát se jeho partyzánská skupina dostala do přímého ohrožení: „Taky nás Němci párkrát pěkně prohnali, že jsme se nestačili ani obléct, ani obout. Jednou nás v noci obklíčili a čekali na posilu. Jenomže náš kuchař dostal bolení břicha, musel se vzdálit a přitom narazil na Němce. Udělal poplach a už to začalo lítat. Každej popadl to, co měl, a hnali jsme pryč. A nahoře přes silnici už přijížděla auta a začali to tam kropit. Tak jsme se rozprchli a pak jsme se zase pár dní hledali.“

Jako proviant získávali potraviny od kolaborantů: „Živili jsme se tak, že jsme zabavovali potraviny kolaborantům. A bohužel jich tam bylo dost, hlavně mezi velkými sedláky. Ti víc drželi s Němci. Říkali, že Němci jim nic neseberou. A co nešlo jinak, tak to se muselo koupit, ale většina proviantu šla od kolaborantů. Vzali jsme si, co jsme potřebovali. Když byl ten sedlák velkej hajzl, tak jsme ho sebrali a odvedli na velení, ať si s ním dělá, co chce. Většinou nás nechali, abychom si vzali, co potřebujeme… Nedá se říct, že bychom hladověli.“

Československá zahraniční armáda

Pan Žalio byl mezi partyzány až do doby, než vstoupil do československých jednotek a přesunul se do Anglie: „Náš vojenský atašé v Paříži vysílal svoje agitátory do míst, kde věděli, že je větší množství Čechů, aby je naverbovali do naší armády k osvobození republiky. Do Anglie jsme šli skoro celý náš partyzánský oddíl, ale tam nás rozstrkali. Dostali jsme krátký výcvik a přezbrojili jsme se. Tak dva měsíce to trvalo. Dost nám tam vadilo, že nás komandovali poddůstojníci z vládního vojska. Někteří bojovali proti partyzánům v Itálii a teď nám měli velet. To se nám nelíbilo.“

V Anglii byl Leo Žalio přidělen k motopraporu, k tzv. erdézetce – rotě doprovodných zbraní. Nejprve při výcviku dělal nabíječe protitankového děla. Pak se přihlásil do kursu pro řidiče a pak už jenom jezdil. V Anglii setrvala jednotka do května roku 1945. Po příchodu do Francie se účastnili bojů u Dunkerque: „Střežili jsme vymezený úsek u Dunkerque. Byla tam jedna velká fabrika, ani nevím na co. Měli jsme za úkol ji dobýt. Žádné strašidlo ty boje ale nebyly. Ostřelovali jsme to z protitankových děl. Týden jsme byli v přední linii a na týden jsme se pak stáhli do města, kde jsme byli ubytovaní. Bylo to v Belgii a jmenovalo se De Panne. V době volna jsme chodili na tancovačky. I když byla válka, tak tam se tančilo. V Anglii se tančilo, tam se tančilo. Nedržel se žádnej velkej smutek. Čeští vojáci tam byli velmi oblíbení, zato Angličané už tak ne a Američani už vůbec ne. Mezi tamějšími obyvateli měli Češi opravdu moc dobré jméno.“

Leo Žalio vzpomíná, že ne všechny oběti byly skutečně nezbytně nutné. Například při posledním útoku na jejich úseku u Dunkerque přišla o život celá řada vojáků: „Podle nás byl ten poslední útok úplně zbytečný. Ono se to nerado povídá, ale bylo to tak. A spousta kluků tam zahynula. Přitom už o nic nešlo. Vždyť Němci už kapitulovali. My vojáci jsme to brali tak, že někdo nahoře se holt chtěl vytáhnout. Zbytečně tam zařvalo pár kluků. Ti mohli klidně ještě žít. Nic to na situaci nezměnilo.“

Některé pocity se nedají zapomenout, například chvíle, kdy se člověk dostane poprvé do palby: „No, nebylo mi dobře… To je takovej zvláštní pocit, když míří přímo na vás. To sice nevidíte, ale cítíte to. Ten hluk, jak jde za tím nábojem. To je, jako by vám střelil u ucha. Když střílí na někoho jiného, tak je to docela jinej zvuk. Když na vás střílí, tak se každej snaží co nejrychleji někam zalézt a co nejvíc se přimáčknout k zemi. To už potom žádný hrdinství není.“

Pan Žalio byl členem komunistické mládeže. O situaci v Sovětském svazu ale informace chyběly: „My jsme žádné informace prakticky nedostávali. Rozhlas nebyl, tisk nebyl… To, co jsme se dozvídali z tisku, to bylo všechno z druhé strany.“

Služba po válce na Slovensku

Po ukončení bojů se dostal Leo Žalio do Československa. Nedostal se ale do civilu, jednotka byla odvelena na východní Slovensko: „Když jsme přijeli do naší republiky, tak nás místo do civilu poslali na Slovensko proti Banderovcům. Bylo to v okolí Humenného. Já jsem jako řidič jen vozil pohonné hmoty, takže jsem se ničeho neúčastnil. Jel jsem s kolonou, vysadil jsem vojáky a popojel jsem po trase dál a pak jsem čekal, až ke mně dojdou. Oni to měli vyčistit a pokud tam někdo byl, tak ho sbalit. Ale Slováci nadržovali spíš Banderovcům, takže jsme většinou přišli s křížkem po funuse. Slováci jim totiž dost nadržovali. Tam nás moc rádi neměli.“

Na Slovensku se však odehrály i situace, které snad mohou znít jako komický omyl, domyšleny do důsledků se však mohly stát tragédií: „Jednou dostalo velitelství hlášku o výskytu Banderovců v určité obci. Jméno už si nepamatuju. Byl vyhlášen poplach a jednotka vyrazila. Byl to kopcovitý terén. Prapor se rozvinul a pochodovali do kopce. Nahoře narazili na obsazený zákop. Každých deset kroků kulomet a za ním chlapi. Naše velení mělo za to, že jsou to Poláci. Tenkrát šlo těžko rozeznat, kdo je voják a kdo je civil. Protože každej nosil úbor složený z částí různých uniforem. Tak se ptali po veliteli. Ty chlapi volali po zákopu, kde je velitel, a on žádný velitel nebyl. Tak prapor přešel zákop a pokračoval dál. Našemu politrukovi, který tam byl s nimi, ale vrtalo hlavou, jak to, že se jim nehlásil žádnej velitel. Asi po dvou kilometrech je přesvědčil, aby se vrátili. Zákop už byl ale prázdný. Byli to totiž Banderovci. Bylo obrovské štěstí. Kdyby padl náhodný výstřel, tak z toho zákopu postříleli půl praporu, protože ty k nim šli jak na procházku. Tenkrát stačilo, aby někdo zakopl a omylem to zmáčkl, a oni by nás rozsekali na maděru. Po návratu jsme všichni museli podepsat prohlášení o mlčenlivosti. Nevím, kolik let to má platnost, ale myslím, že za těch padesát let už je to promlčené. Ty kluci, co tam byli, se znovu narodili, protože to by byl strašný masakr.“

Po odchodu do civilu

Na Slovensku zůstal Leo Žalio až do konce roku 1946. Propuštěn byl 1. ledna roku 1947.  Po válce pracoval ve sklárně v Heřmanově Huti. Podle svých vlastních slov neměl nikdy s režimem problémy, ač bojoval v západní armádě: „Neměl jsem žádný problémy. Já jsem byl jenom dělník. Já jsem nebyl nic. Nastoupil jsem tady ve sklárně. Nemůžu říct, že bych byl nějak perzekuován. To vůbec ne. Mně ani neměli co vzít! Tu práci? To těžko, někdo to dělat musí.“

V Heřmanově Huti strávil Leo Žalio zbytek života a žije zde dodnes, nyní už jako důchodce.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Hana Kučerová)