Martin Zálešák

„My jsme totiž ministrovali. Dědův bratr byl katolický kněz, jmenoval se František Borák. Také se zúčastnil aktivně toho atentátu na Heydricha. On byl kaplanem ve Valašských Kloboukách. Zpovídal se mu Valčík a chtěl se přihlásit těm německým orgánům, už to pro něho bylo psychicky neúnosné. No ale kněz mu říkal, že musí tu misi splnit. Ještě mu dal nějaký přívěsek s Pannou Marií, který tam potom našli v Resslově ulici v Praze. Naštěstí se to neprovalilo, ale Valčík dopadl špatně, celá ta rodina byla nakonec vybita, skončili na popravišti. A zajímavé je také to, že od nás z Bánova byl také Bublík a ten také zahynul v tom kostele. Naštěstí to oni nezjistili, jinak bych už tady vůbec nebyl. Oni by nás, naši vesnici, vybili, otce, matku... Naštěstí k tomu nedošlo. Jinak je taková zajímavost, že všichni ti atentátníci byli Moravané. Jeden byl Slovák, z druhé strany hranice. Paradoxem je, že jediný Čurda, který je tam vlastně zradil… No já to nemám nějak za zlé, protože potom špatně dopadly ty rodiny v Praze, které jim pomáhaly. Na dědečkova bratra kněze nacisté nepřišli, ale potom ho samozřejmě zavřeli bolševici.Teď vycházejí na světlo ty záznamy StB, kde je napsáno, že páter Borák je absolutně nejhorší, že na ně vůbec nereaguje a že jim říká, že jeho velitel je Kristus. To je tam napsáno, v těch papírech. No a jeho bratr dělal v Bánově kostelníka, takže my už jsme ministrovali od šesti let. Což pro takové děcko, když si vezmete, že první mše byla v šest hodin, druhá v půl sedmé, musel jste vstávat, na roráty, v zimě, nebylo to tak jednoduché. Nejen že jsme museli doma pomáhat, ale chodili jsme ministrovat. Teď nám vyhrožovali, že se nikam nedostaneme, protože jsme nebyli v Pionýru ani ve Svazu.“

„Já jsem třeba byl na zábavě, přišel jsem ráno a on na to vůbec nedbal, nás budil a teď jedním řádkem se půl dne šlo tam a zase tím řádkem dalším půl dne zase zpátky. Člověk měl žízeň. No a vy jste nechtěl být někde na poli. A na druhou stranu to družstvo využívalo děcka na to vykopávání česneku. Ty děti, které to zvládly, tam byly od sedmi do tří. Vždycky byla velká vedra, protože česnek se kope hned, když začínají prázdniny. A to bylo zajímavé, že se tou sáhovnicí udělal vozem ten úsek, tam si člověk dal chlebník, v kterém měl svačinu. Přijeli koně, ti to vybrali a děcka dělaly a dostaly za to zaplaceno. Dneska by se to asi hodilo. Ty děti se naučily pracovat, vydržet tam. Peníze potom byly slušnější, protože to bylo kolem osmašedesátého roku, kdy se to zemědělství trochu 'zbráboralo'. Vzpomínám si, že s koňmi přiletěli vždycky ti strašní ovádi, kteří se na vás samozřejmě vrhli. Zajímavá ještě věc, děda mi říkal, že s těmi ovády se setkal, když pásli krávy, tam byli také. Oni je chytali a strkali těm ovádům do zadku slámky a vypouštěli je jako letadýlka. Taková zábava na vesnici. Jinak jsme celou dobu pobývali venku. Přišli jsme ze školy a museli jsme jít sbírat mandelinky. I když někteří takzvaně pokrokoví to sypali DDT, říkalo se tomu dinocide. Jako když se cukrují buchty, tak oni to tam cukrovali, ty brambory, tady tím hrozným jedem. U nás se to nedělalo, my jsme to museli sbírat. Pořád jsme sbírali a sbírali. Naše prasata měla ty brambory prostě košer. Pak jsme ty mandelinky museli zabíjet, pořád nám to lezlo z těch plechovek, tak jsme z nich dělali takové jako blátíčko na kameni. A potom i jiné metody, že se tam nalil benzin a bráchovi hořel obličej… Pořád jsme byli prostě venku.“