The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Žabová (* 1936)

• narozena 7. července 1936 v Praze

• otec Žid

• za války se s bratrem skrývala u známých

• vzpomíná na vypálení obce Leskovice

• vystudovala architekturu v Praze

• učila na střední průmyslové škole a později na učilišti

• manžel sloužil vojnu u pomocných technických praporů

• má dva syny, v roce 2023 žila v Benešově

Jana Žabová, rozená Holzerová, pochází ze smíšené židovské rodiny z Benešova, kde měli rodiče dům a obchod s konfekcí. Když došlo roku 1942 k atentátu na Reinharda Heydricha, začaly jim krušné časy. Rodiče se ve snaze ochránit své dvě děti před nacistickou perzekucí formálně rozvedli a své děti před úřady zapřeli. Se strachem sledovali, jak postupně mizí v ghettech a koncentračních táborech jejich příbuzní a známí, a tak své děti ukryli na samotu Hatě u Pelhřimova, kde se o ně až do konce války starala rodina jejich hospodyně Anny Valentové. Po válce, kterou nakonec přečkali bez úhony, se museli vyrovnat se skutečností, že řada jejich blízkých se z koncentračního tábora nevrátila a že i pro nastupující komunistický režim se Holzerovi stali buržoazií a vykořisťovateli.

Pro úřady oficiálně neexistovala

Narodila se 7. července 1936 v Praze, ale celý život prožila v Benešově. Tatínek pocházel z židovské rodiny, maminka nikoliv a smíšený svazek až do roku 1939 nikomu nevadil. Jakmile se ale začaly prosazovat norimberské zákony i u nás, rodiče začali shánět různá potvrzení, která by prokázala, že je maminka árijka, a to je zprvu ochránilo. Po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha v květnu 1942 začalo být jasné, že už v protektorátu není bezpečno ani pro lidi ve smíšených manželstvích a jejich děti. Při registraci Židů na Oberlandratu v Táboře rodiče Janu a jejího mladšího bratra Jiřího zapřeli a zakrátko se formálně rozvedli.

Tatínek se s dětmi odstěhoval do nedalekých Votic, kde obývali malý sklepní byt ještě s hospodyní Annou Valentovou, která dětem nahrazovala maminku. „V té době jsme nikam nesměli, ani ven, protože jsme oficiálně neexistovali. V roce 1942 jsem měla nastoupit do první třídy, ale nakonec mě učil doma jeden strýček, co byl učitel,“ vzpomíná Jana Žabová. „Nedostávali jsme potravinové lístky, neměli jsme čím topit. Živila nás celou válku maminka, která stále provozovala v Benešově obchod. Neustále jsem se bála, kdy přijde gestapo, kdy odvedou tatínka, že bude bombardování.“

Příbuzní a známí mizeli

Obsílku z gestapa nakonec Holzerovi dostali. Byl v ní příkaz přestěhovat se do zchátralého domu u votického nádraží. Nebyla tam elektřina ani voda, toaleta byla na zahradě a všude běhaly krysy. Židé museli zametat ulice, uklízet sníh a vykonávat další podřadné práce. Otec pracoval jako lesní dělník. Měl nehodu, kdy utržil ránu do hlavy, při které se mu odchlípla sítnice v oku. Téměř neviděl, ale paradoxně ho to zachránilo před transportem. Když totiž v roce 1944 dorazil do sběrného tábora na Hagiboru v Praze, obstarala maminka lékařské potvrzení, že je nemocen. Zakrátko ho propustili. Mnoho jejich příbuzných a známých ale takové štěstí nemělo a postupně mizeli kdesi na východě.

Děti se v roce 1944 spolu s hospodyní přesunuly do malé obce Hatě u Pelhřimova, kde měla Anna Valentová příbuzné. Měly tam konečně volnost, měly kamarády a jejich ruce se navíc na statku vždycky hodily. Valentovi tím na sebe ale vzali veliké riziko, protože děti nebyly hlášené a navíc byly dle nacistických rasových zákonů míšenci. Za přechovávání takových osob hrozil trest smrti.

S maminkou udržovaly kontakt pomocí dopisů, ale co přesně se doma děje, děti nevěděly. Rádio měl ve vsi jen soused pošťák, tak pod okny v květnu 1945 pamětnice zaslechla, že Praha volá o pomoc. Pošta přestala koncem války chodit úplně, a tak s rodiči ztratily spojení. V lesích se ukrývali partyzáni, kteří v prvních květnových dnech zaútočili v nedaleké obci Leskovice na ustupující německou armádu. V noci z 5. na 6. května 1945 Němci jako odvetu za útok obec vypálili.

„Leskovice byly od Hatí vzdálené pár kilometrů a hospodyně v nich měla synovce s rodinou. Němci tam tehdy postříleli asi třiadvacet lidí, naštěstí přišla brzy Rudá armáda,“ říká pamětnice. „Šli jsme se do těch Leskovic druhý den podívat, stáli jsme u silnice a šel obrovský proud těch německých zajatců, který neměl konce, kolem nich pobíhali ruští vojáci, každou chvilku zaštěkal samopal, když se někdo náhodou z toho průvodu chtěl osvobodit do lesa. Tak je prostě stříleli. A to je také moment, který já do smrti nemůžu zapomenout, jak jsme tam stáli a těch třiadvacet rakví leželo přímo na té návsi a v jedné rakvi byl pan Stupka, synovec naší Anny.“

Kolik lidí se nevrátilo

V prvních poválečných dnech se Jana Žabová s bratrem jen obtížně dostávala domů do Benešova, doprava nefungovala. Z domu jim zmizel sklad technických potřeb, který si tam zařídila německá armáda, a nastěhoval se tam štáb Rudé armády. Velení bydlelo v kuchyni, vojáci na zahradě. „Vykopali nám tam jámu, do které házeli odpadky. Když odešli, ležel tam i chcíplý kůň.“

V červnu 1945 nastoupila Jana Žabová na jeden měsíc do třetí třídy a v létě začala chodit do Sokola, se kterým absolvovala i tábor u Vltavy.

Radost ze svobody a nových možností kalilo Holzerům zjištění, kdo všechno nepřežil nacistické koncentrační tábory. Tatínkova sestra Růžena Picková zahynula s manželem i dvěma dcerami v roce 1942 v koncentračním táboře v Malém Trostinci v Bělorusku. Jiná teta strávila celou válku v Terezíně, strýc, co pamětnici za války vyučoval, skončil v Buchenwaldu. Rodinná známá, paní Žahourková z Votic, přežila pochod smrti z Ravensbrücku, tatínkovi obchodní přátelé z Prahy, Meiselovi, zahynuli v Osvětimi.

„V pětačtyřicátém, už takhle nějak v létě, jsem přišla z kostela a v kuchyni seděl takový nějaký mladík, byl celý poďobaný od neštovic a na ruce měl vytetované číslo. A on to byl syn téhle rodiny Meiselovy, jediný to přežil. Pak se dal přejmenovat na Jiří Melan. Nezapřel v sobě takové ty obchodnické kořeny, nakonec myslím pracoval v Praze na Jungmannově náměstí v tom velkém oděvním obchodě. Vypravoval nám zážitky z Osvětimi, to už si moc nepamatuju, ale tohle vidím jako dneska. Prostě tam seděl, sluníčko tam svítilo oknem a já jsem na něj koukala jako blázen – přežil Osvětim.“

Za války Židé, po válce vykořisťovatelé

V roce 1947 nastoupila pamětnice do primy na gymnázium, kde však strávila pouhý rok. Po komunistickém puči byla osmiletá gymnázia zrušena a nahrazena tzv. jedenáctiletkami. V roce 1949 zemřel tatínek a rodině opět nastaly krušné časy. Aby nepřišli o obchod, dostala maminka spásnou myšlenku, kdy krám věnovala státu, ačkoliv byla proti komunistům silně vyhraněná. Tím si zajistila, že v něm mohla nadále prodávat, ale špatný třídní původ tím pro děti nenapravila.

Ačkoliv Jana Žabová milovala kreslení, na uměleckou školu nedostala doporučení. Vystudovala tedy v Praze architekturu a v jedenáctém semestru se vdala. Její tchán před únorem 1948 vlastnil stavební firmu, manžel tak absolvoval vojnu u pomocných technických praporů. „Dělal stavbyvedoucího v Karlových Varech v hotelu Pupp, který vyhořel a přestavoval se. Protože ho potřebovali, neměl to nakonec tak hrozné.“

Po promoci začala učit na Střední průmyslové škole v Benešově, která se ale záhy přestěhovala do Vlašimi, a tak šest let za prací dojížděla. V srpnu 1968 byla na mateřské dovolené s mladším synem a léto trávila s rodinou na chatě nedaleko Benešova. 21. srpna ráno si pustila rádio a zprvu se domnívala, že omylem zařadili na program dramatickou rozhlasovou hru. „Ozývala se střelba, v pozadí byl ruch. Záhy ale přijel na kole soused a řekl nám, co se děje. Okamžitě jsme sbalili věci, hrnec s gulášem, sousedy a autem Varšava jsme vyrazili do Benešova, jelo nás v něm asi devět,“ vzpomíná Jana Žabová. „Vojáci už byli ve městě, mezi domy si udělali ležení. Už se nám nepodařilo koupit nic k jídlu, vše bylo vyprodané.“

V roce 1989 už si z režimu všichni dělali legraci

Po mateřské dovolené nastoupila v Benešově na učiliště. Musela absolvovat různá politická školení, povinně odebírat některý ze stranických tisků a ředitel ji tlačil ke vstupu do komunistické strany s tím, že by pak mohla dělat zástupkyni. Tomu dokázala odolávat až do revoluce. Nevyhnula se ale členství ve Svazu československo-sovětského přátelství, a i když nechodila na schůze a neplatila členské příspěvky, stejně ji nikdo nevyhodil. Svůj nesouhlas s režimem vyjadřovala také tím, že na hodinách ekonomie, kterou vyučovala na večerní škole, četla se studenty samizdatové Černé barony.

„Když to v listopadu 1989 Milouš Jakeš položil, nalila jsem si velikou sklenici ginu a zaplavila mě velká euforie,“ vzpomíná Jana Žabová na sametovou revoluci. Synové jezdili do Prahy na demonstrace, ona vstoupila do Občanského fóra. Pracovala na železničním stavitelství a tři roky také na odboru výstavby v Benešově. V restitucích se jí podařilo získat zpět dům, ve kterém měli rodiče obchod a kde po revoluci sídlila dopravní policie. V roce 2023 žila v Benešově.