The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Božena Wortnerová (* 1935)

• narozena 3. prosince 1935 v Olešnici u Trhových Svinů

• vyrůstala v zemědělské rodině se starší sestrou a mladším bratrem

• dětství prožila za druhé světové války

• po základní škole studovala roční zemědělský kurz v Českých Budějovicích

• nejprve pracovala v kanceláři, později pro politickou nezpůsobilost v prodejně

• roku 1954 se provdala za Františka Wortnera, syna zlatníka a hodináře, vychovali spolu tři dcery

• komunistický režim zabavil tchánovi Karlu Wortnerovi živnost, odsoudil ho a příbuzné perzekvoval

• po roce 1989 pamětnice pomohla rodině získat zpět zkonfiskovaný majetek

• dvakrát vycestovala do USA

• od roku 2017 žije v Domově pro seniory v Horní Stropnici

Božena Wortnerová se vdávala z lásky. Na posvícení potkala mladíka, zamilovala se, nějaký čas si dopisovali a v roce 1954 se vzali. Možná si tehdy ani neuvědomovala, že sňatkem s Františkem Wortnerem, synem zlatníka a hodináře, se stává nejen součástí nové rodiny, ale i nepřítelem státu.

Její tchán Karel Wortner byl schopný živnostník. Řemeslu se vyučil ve Spojených státech amerických, kde měl část rodiny. Vrátil se ale do milovaných jižních Čech a na nedostatek práce si nemohl stěžovat. V jiných dobách by mohl být úspěšným podnikatelem. Kromě řemesla ještě hospodařil na svých pozemcích. Právě takoví lidé se však stali po roce 1948 nepohodlnými a režim se jich chtěl co nejrychleji zbavit.

Komunisté postupně rodině sebrali obě živnosti a Karla Wortnera odsoudili. Ze silného a odvážného muže byl po návratu z vězení jiný člověk. „Moc se bál, že by ho mohli zase zavřít, a tak státu daroval pole, lesy a vstoupil do JZD,“ vzpomíná smutně Božena Wortnerová, kterou kvůli tchánovi vyhodili z práce. Perzekuce zasáhly i dalších příbuzné. „Nebyla to dobrá doba,“ shrnuje s hořkostí žena, jejímž jediným proviněním bylo, že se provdala do „špatné rodiny“.

Hlad jsme neznali, zato dřinu ano

Božena Wortnerová, rozená Kříhová, se narodila 3. prosince 1935 v jihočeské Olešnici. Z malé vesnice poblíž Trhových Svinů pocházel její otec František Kříha. Vyučený řezník pracoval v rodinném hospodářství a řezničinu dělal jen při zabijačkách. Matka Marie se na statek přivdala z nedaleké Třebče a celý život se starala o domácnost.

Kříhovi vychovávali tři děti – Boženu, starší sestru Marii a mladšího bratra Františka. Už v dětství sourozenci poznali tvrdou práci. Rodiče sedlačili na deseti hektarech a pomoc dětí potřebovali. Otcovo zdraví totiž poznamenala španělská chřipka, kterou prodělal ve dvacátých letech. Zůstaly mu celoživotní následky, které při stresu ještě zesílily. „Třásla se mu polovina těla. Když chodily za války kontroly, to se taťka vždy roztřásl,“ popisuje otcovy potíže Božena Wortnerová.

Za války rodina nestrádala. Na statku měli mouku, mléko a to, co si sami vypěstovali. „Šlo to, neměli jsme hlad,“ vybavuje si válečná léta pamětnice a dodává, že dostávali také potravinové lístky, ale jen na cukr, čokoládu nebo cigarety.

Zatímco Olešnice zůstávala česká, nedaleké obce jako Hrádek, Pěčín nebo Žár už spadaly do Sudet. Děti se s maminkou na čas přesunuly dál od hranic do vnitrozemí k příbuzným. Otec musel narukovat, do bojů ale neodešel.

Na punčochách jsme měli rampouchy

Do školy nastoupila Božena Wortnerová ve svých pěti letech, v září roku 1940. Nejprve chodila do obecní školy v Olešnici, pak do měšťanky v Trhových Svinech. Denně se za každého počasí vydávala se svými spolužáky na šestikilometrovou cestu tam a zpět. Z domova vycházela v půl sedmé ráno, aby přišla včas. Náročné to podle ní bylo zejména v zimě, kdy se chodilo ve sněhu. „Tepláky neexistovaly. Měli jsme pletené, vlněné punčochy a na těch byly malinké rampouchy. Tak nás pan učitel posadil kolem kamen, abychom se ohřáli.“

Ve čtrnácti letech odešla do Českých Budějovic na jednoleté studium na zemědělské škole, kde se učila vařit, šít, dojit krávy nebo pracovat v kuchyni. Díky dceřině studiu mohli navíc rodiče požádat o uvolnění peněz z tzv. vázaných vkladů, kam museli v roce 1945 složit své úspory.

Na čas strávený na internátě vzpomíná Božena Wortnerová dodnes. „Mohli jsme hrát ping-pong, chodili jsme pást krávy, byla to legrace. A stačilo mi to, že jsem se dostala do kanceláře.“ První pracovní zkušenost hned po škole získala ve výkupu obilí v Trhových Svinech, brzy ale přešla do Českých Budějovic, kde pracovala v účtárně.

Nejdřív národní výbor, až pak kostel

Zásadním okamžikem v životním příběhu pamětnice je seznámení s budoucím manželem Františkem Wortnerem. Mladíka z trhovosvinenské živnostnické rodiny potkala poprvé na posvícení, kde spolu tancovali. Celý rok se pak neviděli, ale další setkání opět na posvícení už bylo osudové. Během jeho vojenské služby si psali a po návratu začali plánovat svatbu.

Brali se v roce 1954 a obřady měli dva. Od nástupu komunismu bylo totiž platné pouze manželství uzavřené před státním orgánem. Svatbu proto měli nejprve na národním výboru, až potom v kostele.

Svatební rozpočet ovlivnila nedávná měnová reforma, po které lidem zůstalo jen málo peněz. Hostinu proto uspořádali doma na statku a pohoštění připravily maminka a sestra nevěsty. „Nemohli jsme dělat žádný haury, protože v třiapadesátém roce byla měna a neměli jsme žádné bohatství, my ani Wortnerovi, tak se to nějak ‚splichtilo‘,“ vysvětluje pamětnice a upozorňuje, že s manželem spolu zůstali jedenačtyřicet let, až do jeho smrti. 

Tchán byl vzorný hospodář

V jiných časech by se dalo říci, že se Božena Wortnerová dobře vdala. Její muž byl synem žádaného zlatníka a hodináře z Trhových Svinů, Karla Wortnera, který se řemeslu vyučil ve dvacátých letech ve Spojených státech amerických, kde měl příbuzné. Po návratu do rodného kraje koupil statek, hospodařil na svém a k tomu provozoval dvě živnosti.

Svobodu podnikání ale ukončil převrat v únoru 1948, nástup komunistické diktatury a kolektivizace zemědělství. Kdo se nechtěl stát členem jednotného zemědělského družstva (JZD), tomu hrozily pokuty a vězení. Rolníci také museli odvádět často likvidační povinné dodávky.

Mezi ty, kteří do družstva odmítali vstoupit, patřil tchán Boženy Wortnerové. Jako živnostník a hospodář se však velmi rychle dostal do hledáčku režimu, který mu postupně znemožnil podnikání. „Zlatnictví já si nepamatuju, protože to mu vzali už v osmačtyřicátém roce. Nechali mu jen opravu hodinek, tu měl do roku 1957,“ vypráví pamětnice.

S tchánem si rozuměla a ráda mu pomáhala, byl to podle ní vzorný hospodář. „Já jsem byla ze sedlačiny, taky jsem uměla všechnu práci, tak jsme spolu ráno ve čtyři hodiny vyrazili na louku, posekali jsme na jednu fůru, seno a trávu, usušili. Bylo to u lesa, kukačky tam kukaly, tráva voněla – bylo to nádherné.“

Rodiče skončili u telat a tchán u soudu

Zatímco tchán Boženy Wortnerové se snažil nátlaku odolat, její rodiče nakonec do družstva vstoupili. Půda jim zůstala ve vlastnictví, ale hospodařil na ní stát. Kvůli otcovu zdravotnímu stavu nemuseli pracovat na poli, krmili doma v maštali telata.

V roce 1957 zavřeli Karlu Wortnerovi jeho druhou živnost, do té doby fungující opravnu hodinek. Když mu to přišel úředník s papíry sdělit, tchán si podle pamětnice neodpustil prostořekou poznámku, což přispělo k jeho zatčení. „Řekl jim: ‚Mně to nevadí, mě uživí sedlačina a obleče mě Amerika.‘ A už šel!“ Proces proběhl v Trhových Svinech a tchán si nebral servítky ani při soudním jednání, kde Socialistický svaz mládeže přirovnal k Hitlerjugend.

U soudu se potkal s bratrancem Boženy Wortnerové, kterého režim považoval za spekulanta, protože prodával selata. „Vezli je v jednom autě, jeden měl soud dopoledne a druhý odpoledne, ale nesměli na sebe promluvit,“ líčí pamětnice a dodává, že v Trhových Svinech pak zavřeli i další živnostníky – majitele železářství, druhého hodináře nebo kuchaře.

Domů šel v prosinci v sandálech 

Ve vězení v Banské Bystrici strávil Karel Wortner rok a čtvrt. „Po propuštění se vrátil domů v letním oblečení, ve kterém ho zatkli,“ vybavuje si pamětnice. „Pustili ho v tom oblečení domů, v těch sandálech, v zimě 8. prosince. A oblek, který mu babička-tchyně poslala, ten přišel tři měsíce za ním, oni mu ho nedali.“

Se smutkem dodává, že po návratu byl z tchána jiný člověk. Vězení se na něm hodně podepsalo a nikdy o něm nemluvil. Bál se, aby ho znovu nezavřeli, proto státu nakonec daroval všechny pozemky a vstoupil do JZD, kde pracoval až do své smrti v roce 1967.

Z kanceláře ji vyhodili pro nezpůsobilost

Druhá polovina padesátých let byla náročná, protože režim komplikoval rodině s nevhodným kádrovým profilem život. Manžel pamětnice, který se po otcově vzoru také vyučil hodinářem, nesměl řemeslo vykonávat a musel nastoupit do továrny. Pracoval v Českých Budějovicích v národním podniku Igla, kde se vyráběly jehly.

Wortnerovi ale měli i důvod k radosti. V roce 1955 přišla na svět jejich první dcera Božena. Po mateřské se pamětnice rozhodla nevracet se do původní práce v Českých Budějovicích a našla si místo blíž domovu, v Jednotě. Dlouho tam ale nevydržela.

Když tchána uvěznili, z práce v mzdové účtárně ji vyhodili pro nezpůsobilost. Předseda Jednoty jí tehdy řekl, že v kanceláři ji neudrží, ale nabídl jí místo prodavačky. „Já nic jiného neměla, tak jsem šla prodávat. Prodávala jsem, než otevřeli bufet, pak jsem přešla z prodejny na bufet a v tom jsem byla až do důchodu,“ přibližuje pamětnice.

Aby mohla pracovat jako prodavačka, musela si nejprve udělat výuční list. Školu ale přerušila a dokončila později, protože zjistila, že je podruhé těhotná. Tehdy ještě nebyl ultrazvuk a doktor nepoznal, že čeká dvě děti, slyšel jen jedno srdíčko. Ona sama ale podle pohybů věděla, že je něco jinak. „Pro to druhé dítě jsem připravila pod deku peřinku, povijan, plínky a oblečení,“ popisuje Božena Wortnerová přípravy do porodnice a s úsměvem dodává, že doktor se jí pak přišel v nemocnici omluvit. Dvojčata Jana a Zdena se narodila v roce 1961.

Oblékala nás Amerika

Uživit tři děti nebylo snadné a rodina neměla na rozhazování. Hodně jí pomáhaly balíky od příbuzných z USA, kde žila i tchánova matka. Přestože ho v dětství opustila a on se s ní už nikdy nepotkal, synově rodině v Československu se snažila přilepšit. Karel Wortner jí ale nikdy neodpustil a pomoc ignoroval. „Vůbec nechtěl vědět, co v tom balíku je. ‚Mě to nezajímá!‘“ přibližuje pamětnice, jak pokaždé reagoval.

Ze Západu přicházelo zejména zboží, které tu nebylo běžné, jako ovoce, kakao nebo čaje. Nechybělo ale ani oblečení, vzpomíná Božena Wortnerová: „Co já jsem se napřešívala věcí! Na děti, na mě. Jak on to řekl, že nás Amerika obléká, tak ona nás oblékala!“

Zároveň ale upozorňuje, že zásilky ze Západu celníci prohlíželi a často i něco zabavili. „Balíky museli otevírat, protože poslali dolary, bylo to tam napsáno, že je posílají, tak je tam nechali, ale byl u toho lísteček, že jsme povinni je do čtrnácti dnů vyměnit za bony.“

Příbuzní v Americe také pomohli zajistit otci pamětnice léky, které mu mírnily třas těla po španělské chřipce a které tehdy nebyly v Československu k sehnání.

Žili jsme z ruky do huby

Pomoc ze Západu po srpnu 1968 v podstatě skončila – balíky přestaly chodit. Rodina musela vyjít s málem – neměli auto, na dovolené nejezdili, žili skromně. „Z ruky do huby, jak se říká,“ shrnuje Božena Wortnerová životní úroveň během normalizace.

Přesto se rodině podařilo našetřit peníze a na začátku osmdesátých let si koupila auto. Její manžel neměl řidičský průkaz, tak neváhala a v sedmačtyřiceti letech si ho udělala sama. Řídila pak pětatřicet let.

Za změnu režimu v roce 1989 byla ráda, mohla si začít plnit sny o cestování. Do důchodu sice odešla dva týdny po sametové revoluci, dál si ale přivydělávala jako pokojská nebo prodavačka ve večerce. „Tam jsem si vydělala na tu Ameriku,“ vysvětluje pamětnice. Ve Spojených státech byla dvakrát a viděla New York, Chicago nebo San Francisco. Nejvíc se jí líbilo právě v Kalifornii.

Majetek jsem rodině vydobyla zpět

Když se na počátku devadesátých let otevřela možnost získat zpět zkonfiskovaný majetek, pustila se do toho s velkou vervou. S pomocí známých dokázala získat všechno zpět. „To byl majetek Wortnerů, s tím já jsem neměla nic společného, ale já jsem jim to vydobyla,“ říká pamětnice s hrdostí v hlase.

Bojovného ducha prokázala i v pokročilém věku, když skončila za pandemie covidu na půl roku v nemocnici. Nejprve měla salmonelu, potom třikrát covid, při pádu si zlomila stydkou kost a ještě jí praskl žaludeční vřed. Všechno překonala a uzdravila se. V roce 2022 se Božena Wortnerová přestěhovala z Trhových Svinů do Domova pro seniory v Dobré Vodě u Horní Stropnice, kde žila i v roce 2026.