The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Wollnerová (* 1936)

• narozena 1. února 1936 v Praze

• vyrůstala v chudé dělnické rodině

• v roce 1951 se začala učit v oboru letecký mechanik

• do roku 1959 se této práci věnovala v podniku Motorlet

• poté pracovala doma, aby se mohla starat o děti

• nikdy nevstoupila do KSČ a vliv komunistů v Motorletu jí vadil

Nebylo jí ani patnáct let, když přišla na pracovní úřad s tím, že nutně potřebuje zaměstnání. Její otec totiž zemřel a s matkou vycházely s financemi jen obtížně. Tímto způsobem se dostala do továrny Motorlet, kde montovala součástky leteckých motorů.

Marie Wollnerová se narodila 1. února 1936 v Praze jako jedináček do chudé rodiny. Její otec Josef Stehlík pracoval jako dělník a řidič v pivovaru na Smíchově. Matka Anna Stehlíková byla v domácnosti. Dětství Marie prožívala za války, přesto je označuje jako šťastné. To, že rodiče často přemýšleli, jak uživit rodinu, jako děvče nevnímala. Podstatné pro ni bylo, že měla dobré kamarádky a možnost běhat po smíchovských ulicích. „Bydleli jsme v kuchyni, bez vody a toalety,“ vypráví. „Chodilo se jedenáct schodů na záchod. Voda byla jen na chodbě. Tam jsme chodili s konví. Žili jsme chudě, ale hlad jsme neměli, i když bída to byla hrozná. Pamatuju, že babička přinesla chleba a škrábala z něj mouku, aby měla na jíšku.“

Život za války a Pražské povstání

Marie Wollnerová také vzpomíná, jak se za protektorátu jídlo dostávalo na takzvané přídělové lístky. „Byl příděl asi tak půl litru mléka na týden. Maminka šla z toho důvodu pracovat do mlékárny na Arbesově náměstí. Ráno roznášela mléko po domácnostech. To, které bylo pro Němky, mělo na zátce fialovou značku. To bylo plnotučný. My obyčejní lidé jsme měli to mléko odstředěný,“ vysvětluje. Její matka však tajně značky na mléku přehazovala a pamětnici dávala mléko plnotučné, určené původně pouze německým rodinám. 

Její matka často dávala doma v noci přede dveře stůl. Bála se, že k nim přijde gestapo. Josef Stehlík totiž roznášel letáky. Marie Wollnerová vzpomíná, že se kvůli tomu rodiče hádali a že matka měla strach. Při náletech na Prahu se pamětnice chodívala schovávat do sklepa, ale paradoxně na to ráda vzpomíná: „Ležela jsem v neckách a jedna slečna mi tam přitom vždycky vyprávěla pohádky.“

Do paměti se jí vryly dny květnového Pražského povstání v roce 1945. Její otec se ihned přihlásil ve Štefánikových kasárnách. Dostal zbraň a dva dny se neukázal doma. Když přišel, byl velmi rozrušený a nešťastný. Pak vyprávěl, že byl svědkem toho, že Němci na Vinohradech zastřelili mladou dívku, která šla vedle něj po ulici. On měl štěstí, že ho kulky minuly. Snažil se děvče zachránit, jenže už mu nemohl pomoci a to ho velmi trápilo.

Elitní obor v Motorletu

V osmatřiceti letech však Josef Stehlík zemřel. Marie Wollnerová s matkou se dostaly do svízelné finanční situace. Nastěhovaly se proto k dědečkovi z matčiny strany, který měl služební byt od smíchovského pivovaru, a pamětnice se vypravila na pracovní úřad. Řekla tam, že nutně potřebuje co nejdříve nějakou práci. Měla dobré vysvědčení, jen čtyři dvojky a vyznamenání. A tak ji poslali do učebního oboru, který byl tehdy považován za prestižní.

Nastoupila do továrny Motorlet a začala se učit na leteckého mechanika. „My jsme byli elita. Bylo nás osm kluků a sedm děvčat, všichni s dobrým vysvědčením ze základní školy. Vyučila jsem se a pak jsem léta montovala letecké motory. Byla to náročná a zodpovědná práce,“ říká Marie Wollnerová. V Motorletu se jako učnice ocitla na počátku padesátých let, v době, kdy komunisté přebírali moc ve všech oblastech života.

Komunismus a politické procesy

Zpočátku se jí komunistické myšlenky nezdály špatné. Lákala ji představa, že se lidé nebudou dělit na chudé a bohaté a všichni se budou mít stejně dobře. „Jenže s přibývajícími roky jsem viděla ty kariéristy, kteří se dostávali na lepší místa. Žalovali na sebe, psali anonymy. Nešikové se klidně dostali na vedoucí místa jen proto, že byli horliví komunisté, zatímco odborníci nic,“ shrnuje pamětnice. Tvrdí, že členové KSČ měli v továrně hlavní slovo a silně byl také znát vliv ze Sovětského svazu. Továrna byla přísně střežena, protože na výrobu leteckých motorů se vztahovalo vojenské tajemství.

Na druhé straně se Marii Wollnerové líbilo, že o pracovníky je dobře postaráno. V Motorletu fungoval sportovní klub, jehož členové dosahovali výborných výkonů na různých soutěžích, jezdilo se na rekreace a na hory. „Měli jsme učňovské kapesné osmdesát korun, což nebylo málo, a tak jsme s holkama často chodily do cukrárny,“ vzpomíná.

Pamatuje si také na měnovou reformu z roku 1953. I u nich doma se spekulovalo, zda měnová reforma bude, či nikoli: „Večer jsme slyšeli, že nebude, a ráno byla.“ Marie Wollnerová vstoupila do Svazu mládeže, protože ji lákaly akce, které pro mladé pořádal, ovšem s komunistickou stranou nechtěla mít nic společného. Čím dál silněji vnímala, že její ideologie lidem škodí. Navíc její dědeček byl sociální demokrat, a když byla sociální demokracie sloučena s komunistickou stranou, nesouhlasil s tím a ze strany vystoupil. „Pamatuju si, že dědeček přišel, opřel si takhle hlavu a řekl: ‚Představte si, oni popravili Slánského.‘ Dědeček byl takový seriózní pán a byl z toho úplně zničený.“

Vzpomíná si také, jak její okolí vnímalo další politické procesy: „Když popravili paní Horákovou, vedle v domě bydlel jeden pán a on byl u policie. Vyprávěl, že její dcera, které bylo asi dvanáct nebo tak nějak, seděla na Pankráci na schodech a oni ji tam samozřejmě nepustili. Její babička nebo kdo ji pak odvedla. A ona plakala, věděla, že jí věší mámu. Hrozná doba to byla.“

V Motorletu měla pamětnice kamarádku, jejíž otec byl za války tři roky v koncentračním táboře. Vrátil se těžce nemocný a brzy zemřel. „Že by se komunisté nějak zvlášť lidem z koncentráků věnovali, to ne,“ říká. „My jsme to těžce nesli. Vadilo nám, že komunisté celou válku seděli za bukem a pak začali rozhodovat o osudech lidí, kteří za války bojovali,“ vysvětluje Marie Wollnerová. Spolu s přáteli tehdy často mluvili o tom, jak jsou perzekvováni zahraniční letci: „Vadilo nám, že se letci vrátili a komunisté je začali zavírat.“

Sovětští vojáci nás nepustili za dcerou

Marie Wollnerová se seznámila s budoucím manželem, vzali se a narodila se jim první dcera. Rozhodla se proto z Motorletu odejít, aby se mohla dítěti věnovat. Pak přišla na svět druhá dcera. V té době se pamětnice živila lepením sáčků a různými příležitostnými pracemi. Její muž pracoval celý život jako svářeč. Za pěkné roky označuje období Pražského jara. S manželem tehdy často mluvili o tom, že je jim sympatický Alexander Dubček: „Říkali jsme si, hele, on to snad opravdu myslí dobře.“

Naděje skončily 21. srpna 1968, v jejím případě to byl zážitek obzvláště nepříjemný. V té době totiž byla její tehdy devítiletá dcera na letním táboře. Dne 20. srpna měla dcera narozeniny, a tak jí pamětnice poslala z pošty na tábor telegram: „Miláčku, přeju vše nejlepší a doma máš dárek.“ Koupila jí ruční šicí stroj, dcera totiž byla velmi šikovná na ruční práce. Další den se manželé Wollnerovi vzbudili a pod okny jim jezdily sovětské tanky. Marie Wollnerová propadla panice. Byla přesvědčena, že vypukla válka. Vzpomínala si ze svého dětství, že za války se řada rodin rozdělila a mnozí lidé ztratili své blízké. Přepadl ji obrovský strach, že se jí dcera ztratí. A tak si s manželem obuli pohorky, vzali si batohy a rozhodli se, že pěšky půjdou do Ondřejova, který leží nedaleko Prahy, kde byla dcera na táboře.

Auto neměli, veřejná doprava nefungovala a všude panoval zmatek. „Přišli jsme k Palackého mostu, kde stály dva tanky proti sobě. Průchod byl tak pro jednoho člověka. A oni nás vrátili zpátky. Nepustili nás. Já byla šílená. Naštěstí ta továrna, která tábor organizovala, vše zařídila tak, že nám děti asi za tři dny přivezli zpátky,“ vypráví Marie Wollnerová. Přítomnost sovětských vojáků v tehdejším Československu ji pak trvale rozčilovala. S manželem si pořídili chalupu na venkově, auto a velmi často cestou na víkend směrem z Prahy na Mladou Boleslav potkávali kolony sovětských vojáků. „Přesouvali se vždy v pátek, aby demonstrovali sílu,“ podotýká.

Rok 1989, to byla radost

Velkou radost jí udělala revoluce v roce 1989. S kamarádkami v té době chodily na návštěvu k jedné z nich a její syn jim vyprávěl o demonstracích a o tom, co se dělo na Národní třídě. „Měla jsem radost, že to tak dopadlo. Bylo to už neudržitelné. Jen mě pak překvapilo, jak se poté komunisté tvářili, že nikdo z nich nic nezpůsobil, že oni vlastně za nic nemohli,“ říká pamětnice.

I když už je vdovou, v penzi prý prožívá pěkné období života. Radost jí dělají obě dcery, které společně podnikají. Ona sama si v důchodu přivydělávala vedením několika domácností jako hospodyně. K jednomu pánovi chodila uklízet a vařit celých pět let. Ráda by se této práci věnovala dál, ale zdravotní potíže už jí to nedovolují. „Jsem optimistka, vždycky jsem se hodně smála, a proto jsem měla hezký život,“ uzavírá Marie Wollnerová.