The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivana Wojtylová (* 1962)

• narodila se 16. srpna 1962 v Třinci

• byla příbuzná s papežem Janem Pavlem II.

• vystudovala Janáčkovu konzervatoř v Ostravě

• dvacet let hrála v Těšínském divadle

• od roku 2013 hraje v Divadle pod Palmovkou

• byla čtyřikrát nominována na Cenu Thálie a jednou na cenu Alfréda Radoka

• v roce 2024 žila v Praze

Divadelní hry jako Tramvaj do stanice Touha, Cyrano z Bergeracu a Žítkovské bohyně nebo třeba oblíbený seriál Vyprávěj. To všechno má na svém kontě herečka Ivana Wojtylová. Rodačka z Třince vystudovala ostravskou konzervatoř a už roky je jednou z hlavních tváří pražského Divadla pod Palmovkou. 

Ivana Wojtylová se narodila 16. srpna 1962. Ačkoliv se stala úspěšnou herečkou, z herecké rodiny nepochází. Její maminka Marie pracovala v mateřské škole. “Byla to taková ta mateřská školka, kde byly děti celý týden. A pak tam ještě byly děti, které měly nějakou oční vadu. Takže tam byl skoro všude samý malý Žižka, všichni měli taková černá plátýnka přes oko,” vzpomíná Ivana Wojtylová na maminčino povolání. Otec pocházel z Polska a byl příbuzný Karola Wojtyly, který sedmadvacet let sloužil jako papež známý pod jménem Jan Pavel II. “Jejich tatínkové byli bratranci, takže já mám fotografie, jak můj tatínek hraje s Janem Pavlem fotbal,” přidává zajímavost o jejich rodu. Její otec byl v době druhé světové války nasazený na nucených pracích v polském Kolobřehu, městě stovky kilometrů vzdáleném od jeho domova. “Pocházel z dvanácti dětí a jeho tatínek měl v třineckých železárnách smrtelný úraz, takže maminka s nimi zůstala sama. A v době, kdy bylo mému otci deset či jedenáct let, tak šel na nucené práce. Cigaretou si tam pálil mandle v krku, aby dostal vysoké horečky a dostal se na Vánoce k mamince,” popisuje otřesné podmínky, v jakých její otec musel vyrůstat. Zpátky do Třince se díky nemoci skutečně dostal, ale brzy musel zamířit opět na sever. 

Otec viděl v komunistické straně spásu

I kvůli špatným zkušenostem v době války otec pamětnice po jejím skončení vstoupil do komunistické strany. “Byl to mladý muž, který si představoval, že to je ta spása a čerstvý vítr, který po válce lidem přinese klid a otevře jim nový život. Že si tam budou všichni rovní a bude to štěstí,” vysvětluje, s jakou myšlenkou tatínek do strany po válce vstupoval. Ničím se nelišila od přesvědčení ostatních nadšenců. Jejich zápal ale brzy vystřídalo hořké zklamání. “90 % lidí, kteří do té strany vstupovali, vůbec netušili, co je může čekat a jakým způsobem se k nim ti soudruzi budou chovat,” dodává stručně. 

Když v roce 1968 do Československa přijely tanky vojsk Varšavské smlouvy, měla rodina Wojtylova na komunisty už úplně jiný názor. Malá Ivanka, které v té době bylo čerstvých šest let, sice netušila, co přesně se děje, ale celou situaci silně vnímala. Ivana Wojtylová okupaci dodnes řadí mezi jednu z nejsilnějších vzpomínek, co má. “Probudila jsem se a slyšela jsem šílené dunění, jak jely ty tanky. V tom zvuku bylo něco tak brutálního, že i když jsem ten tank neviděla a jen slyšela, cítila jsem, že je to něco strašného,” vzpomíná na srpnové dny. Ivana Wojtylová tak v podstatě celé své dětství a mládí strávila v normalizaci. “Kdybych to měla k něčemu přirovnat, tak asi ohradu pro ovce. Zavřeli nás za hranice, izolovali nás jak informacemi, tak obrazem. Nebyl internet, nekoupili jsme si zahraniční noviny, nepustili si žádný zahraniční program. Všechno pro nás bylo vytvářeno a všechny to ovlivňovalo. Měli jsme v sobě takovou pustinu,” popisuje, jak v době dospívání všudypřítomný socialismus vnímala. Znamenal pro ni šeď a marnost. “V noci jsem chodila do sklepa poslouchat s kamarádkou Radio Luxembourg. Žádnou zahraniční písničku jsme nikdy neslyšeli. Sehnat časopis Burda, aby mi máma ušila šaty, to bylo úplný vítězství,” vyjmenovává problémy, které si mladí lidé v dnešní době už nedokáží představit. “Měla jsem džíny, které mi tatínek přivezl z Rakouska. Šla jsem v nich do školy a paní učitelka mě poslala po všech třídách s tím, že takhle oblečený žák nemá chodit do školy,” sdílí jednu z mnoha situací života v nesvobodné zemi. 

Ostrava pro mě byla jako Hollywood

Už jako malá žákyně začala Ivana Wojtylová navštěvovat lidovou školu umění. “Potkala jsem tam vlastně takovou guru svého života, paní učitelku Marcelku Kovaříkovou, se kterou si voláme dodnes každý týden. Nasměrovala mě ke spoustě krásných věcí a k tomu, že je důležité, aby člověk uměl hezké věci vnímat,” vypráví. I díky ní si po deváté třídě podala přihlášku na Janáčkovu konzervatoř v Ostravě. I když tatínek s jejím rozhodnutím nesouhlasil. “Dlouze se na mě zadíval a pak řekl: ‘Ivoš, tyž isto nimagans normálňo uniči zátlo, zkájombo dostanom lístky zadarmo.’ Tam je takové nářečí. Prostě mi řekl, že nejsem úplně normální, že lidé dostanou lístky zadarmo někde v práci, v těch třineckých železárnách, a budou se na mě chodit dívat z donucení. Protože kdo by se chodil dívat na takhle blbý hry,” vzpomíná na to, jak ji otec od herecké kariéry odrazoval. Ona se ale nedala a do Ostravy za svým snem odešla. “Bylo to pro mě strašný dobrodružství, protože Třinec je proti Ostravě malé město, takže jsem si myslela, že jsem téměř v Hollywoodu. Hrozně jsem to prožívala, úplně hrozně,” přiznává po letech. Studium na konzervatoři jí otevřelo úplně nový svět. Mezi její pedagogy patřil herec Miroslav Holub známý z Kachyňova filmu Král Šumavy, ve stejném ročníku studovala například Ivana Chýlková. 

Po dokončení školy nastoupila do česko-polského divadla v Českém Těšíně. První role byl drobný záskok za jednu z kolegyň. “Byla to taková malinká role, měla jsem přijít na jeviště a oznámit, že člověk, se kterým jsem žila, právě zemřel. A já, protože jsem chtěla být velmi poctivá a myslela jsem si, že o tom to divadlo je, tak jsem si v portále strašně trénovala, že musím plakat. Vzpomínala jsem na všechny mrtvý a na strašlivý věci, co se mi v životě staly. Vlezla jsem na jeviště a hrozně jsem tam plakala. Tekly mi slzy, dojímala jsem se a říkala jsem si, jak jsem výborná a úžasná, ale najednou jsem měla pocit, že se ti herci na mě divně koukají,” vypráví příhodu. Když se po životním výkonu, o kterém si myslela, že to nemohla zahrát lépe, vrátila do šatny, přišla za ní herečka z Národního divadla moravskoslezského Veronika Forejtová. “Řekla mi: ‘Holčičko, prosím vás, já bych vám chtěla něco říct. Víte, že není důležité, abyste plakala vy, ale aby plakali ti diváci?’” směje se dnes při vzpomínce na své začátky Ivana Wojtylová. Poznámku starší kolegyně si ale vzala k srdci. “Je to moje největší poučka do života. Herec nemá prožívat sám sebe, ale mají to prožívat diváci.” 

Divadlo se muselo líbit horníkům

V Těšínském divadle strávila dvacet let a četné úspěchy a nominace na různá ocenění svědčí o tom, že se ve svém hraní už tolik neprožívá a zaměřuje se především na dobrý divácký zážitek. Za socialismu to ale nebylo jednoduché, protože všechno bylo poplatné době a vládě, která v Československu byla. “Měli jsme družbu s Dolem Československé armády. Na naše premiéry se chodili dívat horníci a ti nám dávali buď černý nebo červený puntík. Když to byl červený puntík, tak se to horníkovi líbilo, a když byl černý, tak se mu to nelíbilo. Takže jsme museli makat, abychom se dostali do hornického vkusu,” popisuje ironii života v socialismu. Kultura mohla být jen natolik kulturní, aby se zalíbila nejdůležitější dělnické třídě. Komunistickou ideologii ale nevnímala jen při představeních. Když se v osmdesátých letech dostala do západního Německa, odkud si přivezla spoustu nakoupených věcí, dočkala se téměř stejné reakce, jako když jí soudružka učitelka zakázala ve škole nosit džíny. “Koupila jsem tam cigarety značky Marlboro a dostala jsem k tomu červenou igelitku, s tou reklamou Marlboro. Přijela jsem zpátky do republiky a další den jsem šla na zkoušku do divadla. Zavolal mě pan ředitel a řekl mi: Tak tak to teda ne, soudružko. S touhle tou klamnou propagandou k nám do divadla chodit nebudeš. A už jsem s tou igelitkou nesměla nikdy přijít, protože to byla, jak řekl soudruh ředitel, klamná propaganda,” vypráví se smíchem. Sametovou revoluci tak v Těšínském divadle vítali. V Těšíně Ivana Wojtylová hrála až do roku 2002, pak odešla na volnou nohu a přesunula se do Prahy. Od roku 2013 je cennou posilou pražského Divadla pod Palmovkou. V roce 2024 žila v Praze.