Jiří Wohanka

* 1946

  • „Vyšli jsme z dramaturgie a teď procházíme sem na to náměstí a to bylo od pošty úplně narvaný. Všechny přilehlé ulice, to všechno bylo plný lidí. A my jdeme s Havlem, kolem nás ještě nějaký lidi, já si s ním povídám a říkal jsem: ‚Prosím vás, mohli byste nás pustit? Potřebujeme na to náměstí.‘ –A Jdi do…. –Hele, co myslíš, proč my tady… –Jé, hele, to je tenhleten, Havel! Hele, pusťte ho! A teď se ten dav začal rozestupovat. –Pusťte ho, to je Havel! Začali nás plácat po ramenou a bylo to nakonec úžasný. Dostali jsme se až na balkón. Dole bylo mimochodem ‚načalstvo‘, který uplně zazdil. Nahoru šel jen John Bok, ten mu dělal osobního poradce, já, plus nějaký zástupci horníků a hutníků a najednou jsem si uvědomil, že nevím, co budu říkat. To já nikdy dopředu nevím. Když je člověk upřímnej, tak ti srdce řekne, co máš říct. S tím jsem počítal, ale bylo tam třicet tisíc lidí, skoro celý Kladno. Vylezl jsem na balkón a pak jsem si vzpomněl na svoji mámu, která říkala, že to za tři roky praskne. Tak jsem řekl, pojďme vzpomenout na všechny, kteří se toho nedožili, což byla zrovna moje máma. Asi to bylo nějaký dobrý, protože pak za mnou chodili lidi a říkali: ‚Ty blbečku, já jsem brečela!‘“

  • „To, že říkám, že to bylo o držku, to opravdu bylo, protože jednoho dne si mě zavolali esenbáci z Kladna. Tam jsem se dozvěděl, že dostali befel z Prahy ze Špalíčku, kde bylo sídlo Občanského fóra, s tím, že mě někdo hledal v divadle a že mě chtěj oddělat, a že dostali za úkol mě hlídat, abych s tím počítal. A jezdili za mnou a hlídali mě, aby mi nikdo nerozbil hubu. Taky se v té době objevil na divadle nápis ‚Voháňka Havla‘ – na to jsem byl velmi hrdej, ale bohužel jsem si to nevyfotil. To mě opravdu mrzí.“

  • „Byla taková zajímavá situace, že bylo domluveno, že nastoupíme na jeviště – zase Brousek, já a Honza Civiš, což byl v té době dramaturg divadla a zároveň výborný zpěvák (zpíval někde v opeře) – přečteme to, řekneme lidem, proč nehrajeme a on začne zpívat hymnu. V tom krásném boleslavském divadle nastoupil celý sbor do bočních uliček hlediště ve chvíli, kdy jsme nastupovali na jeviště, s tím, že s námi souznějí. Řekli jsme to, jenže v divadle seděli mimo babiček a dědečků třeba i milicionáři. Byly tam dvě řady milicionářů. Nastalo něco naprosto absurdního. Četli jsme to, vysvětlovali jsme, proč tam nebudeme hrát a už v tom okamžiku na nás někteří řvali a někteří tleskali. To bylo absurdní. A do toho jejich řvaní Honza Civiš začal zpívat operním hlasem –Kde domov můj… Většina lidí vstala, ale milicionáři ostentativně seděli. Teď dámy, děcka prominou, ale takhle na nás řvali: ‚Jděte do prdele, kumštýři! Co si to jako dovolujete?!‘ Bylo to neskutečný. Dozpívali jsme hymnu. Ještě před naším představením se soubor dohodl, že se stanu mluvčím stávkového výboru. Mimo jiné také proto, že bydlím na Kladně. Takže jsme z divadla utekli, no, utekli… Prostě jsme odcházeli pryč a říkali jsme si: „Honem, honem rychle, nebo se ti milicionáři vzpamatujou, popadnou nějaký pušky a začnou střílet.‘ To bylo opravdu ošklivý.“

  • Full recordings
  • 1

    Kladno, 05.12.2020

    (audio)
    duration: 01:54:44
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Hlavně se neposrat!

Jiří Wohanka na vojně
Jiří Wohanka na vojně
photo: archiv pamětníka

Jiří Wohanka se narodil 14. července 1946 v Praze na Žižkově. Dva roky poté část rodiny emigrovala do zahraničí, ale Jiřího rodiče se rozhodli, že v Československu zůstanou. Manželství se brzy rozpadlo a Jiřího otce na 8 let zavřeli do vězení z důvodů, o kterých pamětník dodnes neví. Po absolvování gymnázia a vojenské služby Jiřího přijali na druhý pokus ke studiu činohry na DAMU. Předtím působil rok jako osvětlovač na Barrandově. Po absolutoriu získal angažmá v divadle Jindřicha Plachého v Kladně. Působil zde téměř 20 let a odehrál přes 100 rolí. Soubor kladenského divadla vstoupil 18. listopadu jako řada dalších divadel v reakci na násilné potlačení studentské manifestace do týdenní stávky. Jiří se stal mluvčím a šéfem stávkového výboru, organizoval různá setkání s občany a manifestace a také se podílel na zorganizování návštěvy Václava Havla na Kladně 21. prosince roku 1989. Krátce po revoluci odešel z kladenského angažmá, nějaký čas působil v divadle Labyrint na Smíchově a poté v roce 1996 stál u zrodu nové éry Divadla v Dlouhé, kde dodnes účinkuje.