The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vilém Wodák (* 1951)

• Vilém Wodák se narodil 27. srpna 1951 v Jihlavě

• jeho maminka Marie Viktorie Medová, poprvé provdaná Schützová, později Wodáková, byla jako osoba ze smíšeného manželství vysídlena

• její syn Ewald zemřel ve Vídni

• narodil se jí druhý syn Vilém

• Vilém Wodák v roce 1966 absolvoval základní školu a vyučil se v pilníkárně

• dnes působí ve Spolku pro starou Jihlavu a věnuje se badatelské činnosti

Jihlavský badatel a příležitostný publicista Vilém Wodák, který působí ve Spolku pro starou Jihlavu, je s tímto městem spojen již od roku 1951, kdy se narodil. Od té doby Jihlavu neopustil. Tedy jen jednou. Ve dvou nebo třech letech žil s maminkou v Praze-Libni u dědečka. „Ale od té doby žiji v Jihlavě a považuji se za jihlavského patriota,“ prohlašuje hrdě.

„Jako malý jsem v Jihlavě bydlel naproti kostelu Matky Boží. Tehdy tam ještě nejezdila auta. Pamatuji si na starou Jihlavu, na uličky a romantická zákoutí, které zmizely po asanacích v šedesátých letech. Jihlavské budovy se postupně rozpadaly. V roce 1974 byla zahájena likvidace legendárního Kreclu.“ Tedy obdobného bloku domů, který je k vidění například v Chebu a říká se mu Špalíček. „Místo něj dnes na náměstí stojí obchodní dům Prior.“

Část svého dětství strávil tím, že s kamarády prolézal staré domy. „Vzpomínám si na nalézání pokladů, které jsme jako děti nacházely na půdách po původních obyvatelích, tedy fotografií, knih, časopisů, pohlednic a tak dále. Také na sběrné suroviny, kam se vozily německé brožované skvosty z knihoven, a nejen ty. Nás kluky lákaly knihy a časopisy z dob okupace. Tento zájem mne formoval. Ale k historii mne přivedly nejen knihy, ale i můj starší bratranec Otto Semrád.“ Nejednou vlezli i do jihlavského podzemí. „Ze sklepa skoro každého domu vedla cesta do podzemí, kam jsme jako kluci mohli dělat dobrodružné výpravy. Samozřejmě to bylo i nebezpečné, protože ty chodby byly spletité. Museli jsme si vzít svíčku a křídy a značit si cestu,” přiznává pamětník s tím, že o jejich výpravách rodiče neměli ani tušení, protože jinak by to klukům určitě zakázali. 

Maminka se svého muže nezřekla

Německý charakter Jihlavy, který byl narušen poválečnou výměnou obyvatelstva, vysídlením původních německých obyvatel a následným osídlením Jihlavska nejen československými obyvateli, byl však patrný. Město ztratilo svého ducha. Vysidlování se přímo dotklo i pamětníkovy nejbližší rodiny. „Starší sestra mé maminky, později provdaná Semrádová, a moje maminka Marie Medová, provdaná Schützová, později provdaná Wodáková, si vzaly jihlavské Němce. Ani jeden z mužů se ovšem z války nevrátil.“ Mnoho jihlavských Němců, kteří příchod Adolfa Hitlera a rok 1939 vítali jako osvobození, ale i ti, které změny nenadchly, museli narukovat. „Maminka si svou známost z první republiky vzala v březnu 1940.“ Josef Schütz, první manžel maminky Viléma Wodáka, táhl na Rusko. Několikrát se ale z fronty vrátil na dovolenou, a 16. prosince 1943 se tak manželům narodil syn Ewald.

Marie Schützová pracovala u německého řezníka Russwurma a totální nasazení během války se jí nedotklo. Na návrat svého manžela ale čekala marně. „Poslední dopis dostala maminka v zimě roku 1944 z Královce (Kaliningrad, Königsberg). Válka spěla ke konci.“ První květnové dny roku 1945 a částečné obnovení Československa přinesly do oblasti bývalého Protektorátu Čechy a Morava a s ním i na Jihlavsko řadu otazníků o budoucím osudu německého obyvatelstva. Protiněmecká nařízení se dotýkala rovněž osob ze smíšených manželství. 

„Postupně si během května a června na Revoluční národní výbor (do 15. května 1945) a místní národní výbor (od 15. května 1945, pozn. aut.) zvali manželky Němců. Ženy nutili, aby se svých manželů zřekly. Měly podepsat dokument obsahující informaci, že jejich manželství bylo vynucené. V případě podpisu jim úředníci zaručili, že nepřijdou o české občanství. Byly ženy, které to podepsaly. Například moje teta. Moje maminka se ale rozvést nechtěla. Zůstala dál Němkou a nic nepodepsala. Proto ji čekal stejný osud jako další jihlavské Němky. Vyprávěla mi, jak se člověk stane ve svém městě ze dne na den cizincem,” vzpomíná Vilém Wodák. Marii Schützovou přestali sousedé ze dne na den zdravit. „Atmosféra byla vypjatá a nenávist, která zde vyvřela, byla obrovská. Maminka jednou dokonce dostala ránu za to, že šla po chodníku. Docházelo k násilnostem i k sebevraždám. Pro Čechy to bylo osvobození, ale pro moji maminku květen 1945 přinášel nejčernější dny jejího života. A také osobní trauma. Musela opustit byt a byla internována do jednoho z jihlavských sběrných táborů.“

Dne 21. června 1945 musela opustit spolu s dalšími Němci sběrný tábor v Jihlavě a odejít na hranice s Rakouskem. Jednalo se zejména o pochod matek s dětmi. „Do starého atlasu si maminka zakreslila cestu, kudy se šlo. Cílem byla malá dolnorakouská obec Fratres – místo, kde už byli všichni ‚volní‘. Došla do rozbité Vídně s okupačními armádami.“ Tam se uchýlila ke svým vzdáleným příbuzným. Osmnáctého července 1945 jí zemřel syn Ewald na katar (tuberkulózu plic). Byl pohřben do hromadného hrobu. „Zpátky do Jihlavy se maminka dostala díky jedné starší tetě, snad ji cestou do Vídně svezli i Rusové. Ta ji ve Vídni vyhledala a přivezla. Poté už maminka v Jihlavě zůstala, ale stále měla cejch Němky, která zradila národ.“

Rodiče se báli na mě mluvit německy

Po válce si maminka vzala pamětníkova otce Viléma Wodáka. Ten pocházel z Vídně, ale v Jihlavě žil už od první republiky. Uměl výborně česky a měl československou státní příslušnost. Občas se ale stávalo, že se svou ženou mluvil německy, aby jim jejich syn nerozuměl. „To pro mě bylo dost stresující, pamatuji si, jak jsem dupal a křičel, ať mluví česky,” vybavuje si pamětník. Německy se ale od rodičů nenaučil. „Maminka měla obavu, a tak na mě německy nemluvili. Nemám proto němčinu zažitou hovorově, spíš takovou tu knižní,” vysvětluje Vilém Wodák. „Bydleli jsme v ulici Matky Boží. Později jsme se s rodiči přestěhovali do ulice U Mincovny č. 6. (...) Absolvoval jsem základní školní docházku. Často nás děti tehdy přesouvali ze školy na školu. Vyučování se neslo v duchu uvolnění šedesátých let. Vždy jsem se zajímal o politiku a zajímala mne taktéž historie a výtvarná výchova. Školu jsem absolvoval v roce 1966.“

Když pamětník o dva roky později dostal povolení vycestovat do Vídně, byl nadšený. K Vídni od dětství cítil zvláštní pouto. „A vždycky s humorným nádechem říkám, že jsem vlastně takovým polovičním Vídeňákem. Takový ein half Wiener. Protože se tam tatínek narodil,” vysvětluje Vilém Wodák. Jeho maminka paradoxně do Vídně už nikdy nezavítala. Neměla ji spojenou s hezkými vzpomínkami, protože jí tam zemřel první syn. 

Radost z možnosti vycestovat ale trvala jen krátce, protože přišel 21. srpen 1968. „Maminka mě budila zprávou z rozhlasu po drátě, že jsou tady Rusáci. To byl šok.” Vilém Wodák už tehdy chodil do učení, takže první dny invaze strávil s kolegy v pilníkárně Tona. Nikdo ale nepracoval. „První den ten provoz v podstatě stál, nikdo z fabriky nepracoval. Všichni jsme stáli u rozhlasových přijímačů, všichni poslouchali a ženy plakaly,” vybavuje si příjezd okupačních vojsk. 

Transportérům jsem hrozil pěstmi

„Odpoledne jsme dojeli na náměstí. Na jihlavském náměstí se v té době zabílovaly nápisy. Potom tady projel jeden (nebo dva) ruský tank. Na náměstí, jak je spořitelna, tank zachytil člověka, který na následky zranění zemřel.“ Atmosféra v jihlavských ulicích byla prvních pár dnů invaze napjatá. Vilém Wodák potkával tanky a obrněné vozy, s kamarádem se dokonce snažili jednomu ze sovětských velitelů vysvětlit, že v Československu ke kontrarevoluci nedochází. Všechno marně. „Druhý den, 22. srpna 1968, když jsem šel do práce, nastupoval jsem na trolejbus v dolní části náměstí. Viděl jsem, jak na parkovišti u dnešní umělecké školy stály ruské transportéry. Hrozili jsme jim pěstmi. Když jsem ten den přijel z práce, tak už Rusové město vyklidili a stáli na silnici na Pístov. Okupační orgány se pídily po tom, kde se tiskne ilegální Jiskra. Za pár dní jim někdo prozradil, že v tiskárně Grafia ve Strážné ulici. Všechno jim tam rozbili,” vypráví pamětník.

V pilníkárně Tona pracoval i v době normalizace. Seznámil se tam s inženýrem Pavlem Novákem, který měl vazby na pražské chartisty. „Měli jsme stejné politické smýšlení a oba jsme se zajímali o numismatiku, jezdili jsme do Prahy na aukce. On mi pak ve skříňce v práci nechával zprávy, které od chartistů dostával,” vybavuje si Vilém Wodák. „Po čase se stalo, co se muselo stát. Takzvaně to prasklo. Přišli si pro něj přímo do fabriky, kde sekal pilníky. A byl odsouzen,” vysvětluje pamětník s tím, že se ale Pavel Novák po čase do pilníkárny vrátil. „Bavili jsme se spolu i po jeho návratu z vězení. Jeho heslem bylo: ‚Nebonzneš ani bonzáka.‘ Po sametové revoluci se stal místopředsedou ČSSD a československým poslancem Sněmovny národů Federálního shromáždění,” dodává Vilém Wodák. 

Podepsal jsem Několik vět

Sám pamětník v pilníkárně pracoval do roku 1980, pak si našel místo údržbáře v jihlavském Heleníně, kde pracoval až do svého odchodu do důchodu. O politiku se ale pořád aktivně zajímal. V létě roku 1989 dokonce podepsal petici Několik vět. „Měl jsem pocit, že už se opravdu musí něco dělat a že je to to nejmenší, co můžu udělat já,” vysvětluje stručně. Když přišel listopad, demonstrace se v krajském městě rozjížděly jen pozvolna. „V Jihlavě to bylo takové rozpačité, začali s tím studenti. Já tam viděl pár lidí, které jsem znal podle vidění, o kterých jsem věděl, že to jsou tajní, kteří to monitorovali. Bylo vidět, že si to fotografují,” popisuje první dny po 17. listopadu 1989, které byly pro všechny Čechoslováky velmi nejisté. Postupně se ale scházelo čím dál víc lidí a sametová revoluce se rozhořela po celé republice. Když se otevřely hranice, jeho první cesta nevedla nikam jinam než do Vídně. Od té doby se tam pravidelně vrací. 

A ani v důchodu Vilém Wodák nezahálí. Je aktivním členem Spolku pro starou Jihlavu a ve svém milovaném městě občas dělá také průvodce. Kromě nejznámějších míst občas zájemce zavede i na místní hřbitov, kde mimo jiné odpočívá „Pochodeň č. 3”, Evžen Plocek, který se na jihlavském náměstí zapálil v dubnu roku 1969. „Osobně jsem se s ním neznal, ale na události a jeho pohřeb si pamatuju,” končí svoje vyprávění jihlavský patriot.