The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alžběta Wildová (* 1936)

Otce odvlekli na frontu a mou sestru zranily za války střepiny

  • narozena ve městě Vráble na Slovensku 25. ledna 1936

  • otec odveden do Ruska během druhé světové války

  • s matkou a sourozenci přežila bombardování města

  • ve 14 letech se přestěhovala do Rokytnice nad Jizerou

  • provdala se za Karla Wilda, má dva syny

  • v roce 2022 byla vdovou, žila v domově důchodců v Rokytnici nad Jizerou

Když 24. března 1945 spustila Rudá armáda sérii náletů mířených na vojenský arzenál a pozice ustupující německé armády ve slovenském městě Vráble, zabouchal u Betákových soused se zprávou, ať se rychle přemístí do krytu nedalekého kulturního domu. Vystrašená Alžběta Betáková přemluvila maminku, aby se tam co nejdříve i s mladšími sourozenci odebrali. Venku se ozývala střelba, sovětští vojáci je popoháněli a navigovali, kudy mají utíkat.

Někdy v té době spadla bomba na hlavní ulici. Starší sestra Helena tudy právě nesla oběd staré paní. „Nás lidi pořád využívali, jak nás bylo osm. Sestra šla hlavní ulicí, měla ale jít jinudy, držet se stranou. Do nějaké zahrady u hospody spadla první bomba. Helena se schovala do nejbližšího rohu a tam ji to zranilo.“

Střepiny zasáhly dívku do nohy. Trvalo mnoho dní, než se dostala do nemocnice. Raněných bylo mnoho, cesty rozbombardované. Po noci strávené v kulturním domě čekal rodinu pohled na zcela zničený dům. Otce měli Betákovi ve válce. V té době si na základě dostupných zpráv mysleli, že padl. Vrátil se však asi rok po osvobození.

Otce odvedli do války i s koňským povozem

Alžběta Wildová se do rodiny Betákových narodila 25. ledna 1936 jako čtvrtý potomek po bratru Štefanovi a sestrách Marii a Heleně. Matka se starala o rodinu, otec měl koně a vůz a vykonával různé práce. Po Alžbětě se jim narodily ještě čtyři děti – dcery Anna, Magdalena, Kateřina a syn Josef. 

Pamětnice má hezké vzpomínky na dětství, kdy si hrála se sourozenci a dětmi ze sousedství. Druhá světová válka pro ni ovšem trvala delší čas než období, které před ním prožila v míru. Vybavuje si časté poplachy a bombardování, když nejdříve spojenecká a později sovětská vojska cílila ze vzduchu na 20 km vzdálenou Nitru nebo ještě vzdálenější Nové Zámky. Vráble tvořily s těmito městy trojúhelník a samy se staly také přímým terčem útoků.

„Kdo měl koně a vůz, musel do války. Otec odjel s koňmi a čekali na silnici. Nevěděli jsme, kdy přesně odjeli, zůstali jsme s mámou doma, protože jsme byli malí. Ona mu tam ale ještě odnesla pinglík s jídlem na cestu.“

Kdy přesně otce do války odvedli, si pamětnice nevybavuje. Rodina s ním neměla kontakt, dlouho nepřišly žádné zprávy. Jednou se jim doneslo, že zemřel. Přestali doufat, že je naživu.

Byla jsem ráda, že jsem schovaná

Poslední dny války čekalo Vráble bombardování. Tentokrát se sovětská letadla zaměřovala na pozemní cíle postupně se stahující německé armády. Lidé, kteří měli možnost, odešli k příbuzným na venkov. To se na Betákovy nevztahovalo.

Když se rozhoukaly sirény a Alžběta Wildová se s matkou a mladšími sourozenci jako vždy schovala v rohu místnosti na postel, někdo zaklepal na dveře. Stál za nimi pan Macák. Soused, který dříve přišel při leteckém útoku o manželku a zkroušený žalem chodil ulicemi v zoufalé naději, že ho Hospodin povolá stejným způsobem. Nyní měl ale pro rodinu vzkaz, aby se přesunuli do nedalekého kulturního domu, že přijde bombardování. Pamětnice s maminkou naložily menší děti a peřiny a výzvu poslechly. Následovala dramatická noc, při níž nálet zničil i dům Betákových. Byl konec března 1945. „Ráno jsme šli domů, všechno bylo popadané ze střechy, měli jsme tehdy červené tašky. Říkali jsme si: ‚Co my tady?‘ Přestěhovali nás.“

Tři starší sourozenci pamětnice docházeli do služby mimo domov, kde se také ukrývali v čase náletů. Sestra Helena se po útocích těchto dnů nevrátila. „Vybavuji si, jak houkala siréna, nikdo nesměl po městě a musel se schovat. Sestra nesla oběd jedné paní, šla po levé straně ulice a na pravou spadla bomba. Tři střepiny ji zasáhly do nohy. Nám to přišli vyřídit Rusáci, přijeli nákladním autem, že hledají Betákovy a že prý ‚Helena pláče‘. My jsme ji pak šli s bratrem navštívit. Pěšky až do Nových Zámků.“

Báli jsme se min

Nové Zámky patřily s Vráblemi po první vídeňské arbitráži z roku 1938 k horthyovskému Maďarsku. Zasáhlo je také silné  bombardování, a tak dlouho trvalo, než se dostala Helena Betáková do nemocnice. Postupně se prý stěhovala z jedné domácnosti do druhé, podle toho, jak bylo kde bezpečno a kdy se podařilo odklidit trosky v důsledku útoků. Město se jako významný železniční uzel stalo opakovaným cílem spojeneckých letounů na podzim roku 1944 a ještě v březnu 1945.

Bratr Štefan se vydal Helenu hledat a vzal s sebou i mladší Alžbětu. „Šli jsme za ní pěšky. Přes louky, přes mosty, přes velikou širokou řeku. Já jsem byla bosa.“ Putovali dlouhé hodiny. Báli se min ukrytých v trávě, slýchali o nich nepěkné historky. Hlad měli, ale výrazněji je trápila žízeň. Začínalo horké léto bezprostředně po konci války. Zastavovali proto u místních, aby se napili. Nocleh si vyprosili v jedné maštali na seně. Když se konečně následující den dopátrali, kde jejich sestra leží a mohli ji v nemocnici navštívit, pamětnici se po namáhavé cestě udělalo z nemocničního prostředí špatně a musela pokoj na chvíli opustit. Se sestrou si popovídali, ale také hodně plakali.

Protože byl v té době otec stále nezvěstný a považovaný za mrtvého, mladí lidé, kterých se osud matky s osmi dětmi bez střechy nad hlavou dotýkal, jim pomohli a dům celý obnovili. „Svaz slovenské mládeže nám dům opravil. Dělali tam murári, zedníci, všechno spravili. Okno chybělo, dveře chyběly, všechno dali do pořádku. Už nedali červenou střechu, ale eternit. Tmavý a světlý, kterým bylo napsáno SSM.“ Tak se mohli do rodného domu maminky, rozené Pavlíkové, opět nastěhovat. Do té doby rodina pobývala v jiné části města a z trosek bývalého domova jí zbylo jen dřevo na topení.

Máte otca u starej mamy

Asi rok po konci války čekalo rodinu překvapení, v které už nedoufala. Betákovi se dozvěděli, že se otec vrátil a dorazil do domu své matky. Alžběta se nemohla dočkat. Umyla se, čistě oblékla a běžela k babičce, kde se radovala z nečekaného tatínkova návratu. Moc si z jeho vyprávění nepamatuje. Ví jen, že ho válka dostala do Ruska, kde se dostal do zajetí. Vrátil se bez koní a vozu. Zpátky putoval dlouho, vlakem a vším, co ho mohlo přiblížit domovu. Vrátil se, opět pracoval, ale zemřel i tak už v 57 letech.

Válku přežili z rodiny všichni. Sestra Helena se ještě nějaký čas po zranění zotavovala, chodila doma po dvoře s pomocí proutěné židličky, aby se noha plně uzdravila.

Nebyla práce a v Krkonoších vyhnali Němce

Po válce bylo na Slovensku těžké najít práci. První odešla do Čech nejstarší z dětí Marie Betáková. Nechtěla pracovat v zemědělství a jiná práce se jí nenabízela.

V Rokytnici nad Jizerou byly dvě tkalcovny a s nimi i možnost zaměstnání. Alžběta se přistěhovala za sestrou Marií, když jí bylo 14 let. Zajímalo ji, jaký tu má život, chtěla poznat její děti. Marie měla postupně tři, ale prožila tragickou ztrátu, když prostřední Vlastička zemřela na nádor v hlavě. Pamětnice nejdříve pomáhala sestře s péčí o děti a bydlela s rodinou v jednom domě.

Svého budoucího manžela Karla Wilda potkala Alžběta Betáková na taneční zábavě ve velkém sále U Čechů. Pocházel z Prahy a jezdil s přáteli do Krkonoš na hory. Vracel se pro ni k tanci, začali spolu chodit, vzali se a zpočátku bydleli v jednom domě se sestrou Marií. Když bylo pamětnici 25 let, porodila prvního syna Jaroslava.

Poté, co se rodina sestry pustila do oprav domu po původních německých obyvatelích, Wildovi si našli dočasné ubytování v Poniklé. Pamětnice tam nemohla chodit do práce, protože syn byl ještě hodně malý a při továrně na výrobu cívek neměli jesle.

Karel Wild byl o pět let starší, vyučil se jako svářeč a poté, co potkal Alžbětu Betákovou, v Rokytnici nad Jizerou zůstal. Pracoval v dílně, kde měl tři chlapce na zaučení. Často pomáhal vlekařům s opravami lanovek. Po deseti letech se manželům narodil druhý syn Karel.

Na damašek jsem snovala 595 nití 

Alžběta Wildová měla svou práci v textilní továrně ráda. Snovala i soukala, v tkalcovně naopak nechtěla pracovat kvůli hluku. Často pro tkalcovnu připravovala nitě na damašek, dodneška si vybavuje, že jich musela navlíknout 595. 

Na čas totality a normalizace vzpomíná pamětnice jako na období, kdy jí nic nechybělo. Věnovala se práci, rodině – a jak to prožívali jiní, ji nezajímalo. „Nijak jsme proti tomu nebojovali. Nemůžu na nic naříkat. Měli jsme se normálně.“

Raději poslouchá hudbu, než se dívá na filmy nebo zprávy. Poté, co ovdověla, žije v domově důchodců, kde se jí líbí. Má si tu s kým povídat, navštěvují ji synové a rodina.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Helena Pěchoučková)