The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Karol Wild (* 1937)

• narodil se 16. dubna 1937 v Žilině

• po válce byla jeho matka Anna Wildová obviněna a odsouzena za spolupráci s Němci

• v roce 1951 byla jeho rodina v rámci Akce B vystěhována ze Žiliny do Beckova

• v letech 1952-1955 studoval na Gymnáziu v Novém Městě nad Váhom

• v roce 1955 nastoupil studia na MFF UK a poté na FF UK v Praze

• v roce 1956 byl zapsán bez svého souhlasu do evidence StB jako informátor

• v letech 1959-1961po přerušení studia z politických důvodů pracoval jako elektrikář

• roce 1960 byl přijat ke studiu FF UK a následující rok byl opět ze studií vyloučen

• v období 1961-1965 pracoval jako elektrikář v OPBH

• v letech 1966-1968 dokončil studia na FF UK v Praze

• během Pražského jara 1968 se angažoval v Klubu angažovaných nestraníků

• v letech 1968-1969 působil jako asistent na katedře sociologie VŠE v Praze

• v letech 1969-1988 pracoval externě jako filmový režisér v Krátkém filmu a ČST

• v roce 1982 absolvoval rigorózní zkoušky a byl promován doktorem filozofie

• počátkem roku 1989 se vystěhoval do Spolkové republiky Německo

• po sametové revoluci 1989 žil střídavě v Hamburku, Praze a Žilině

• v roce 1993 soud potvrdil neoprávněné uvedení jeho jména v evidenci spolupracovníků StB

• v roce 2021 sepsal své vzpomínky v knize „Rozevřená minulost“

Příběh Karola Wilda zachycuje dramatické proměny střední Evropy ve 20. století. Dětství prožil ve válečné Žilině, v mládí čelil komunistické perzekuci a v době Pražského jara se aktivně zapojil do veřejného dění. Po letech práce ve filmu a televizi byl během normalizace vytlačen na okraj profesního života a krátce před pádem režimu odešel do západního Německa.

Ty jsi Němčour!

Narodil se 16. dubna 1937 v Žilině. Jeho matka Anna, rozená Stancliková, pocházela z Polska a část mládí prožila v Novém Jičíně. Otec Karol Wild měl českoněmecké předky, kteří přišli do českých zemí už před staletími. Rodiče se seznámili na Slovensku krátce po první světové válce, v době, kdy nové Československo teprve hledalo svou podobu. Matka začínala jako uklízečka a postupně se vypracovala až na pozici účetní. Právě její píle a schopnosti upoutaly Karolova otce, tehdy účetního revizora a soudního znalce. Vzali se a v Žilině založili rodinu. V roce 1938 se Karolovi narodil bratr František. Když vznikl Slovenský stát, byl otec úřady označen za nežádoucí český živel a měl být vyhoštěn s celou svojí rodinou.[1] Zůstat mohli jen díky přímluvám přátel a členů německé neparlamentní strany Deutsche Partei, kteří se v restauraci občas scházeli. Slováci v Žilině – ovlivněni gardisty - se jich nezastali.

Dětství pamětníka bylo silně poznamenáno děním, kterým společnost právě procházela. Jedna z jeho prvních silných vzpomínek je ze školního prostředí. Matka byla tehdy přesvědčena, že děti musí umět cizí jazyk, a tak svého syna v roce 1944 zapsala do německé lidové školy. „Musíš umět řeči, Karči, jednou se ti to bude hodit…“ říkávala. Jenže válka se blížila ke konci a atmosféra houstla. V roce 1945 partyzáni školu vypálili a Karol musel přestoupit do slovenské školy. Když se pak novým spolužákům pochlubil, že umí německy a že předtím chodil do německé školy, začali na něj kluci křičet: „Ty si Nemčúr!“ a bili ho tak, že domů přišel celý zakrvácený. Po této zkušenosti matka roztrhala jeho vysvědčení z německé školy a oběma svým synům zakázala mluvit německy.

Jednoduché poměry nebyly ani v rodině. Rodiče se brzy rozvedli a matka se krátce nato provdala za restauratéra Pavla Folkmana, který se stal Karolovým otčímem.[2] „Neřekli jsme mu jinak než Palibáči,“ vzpomíná pamětník a dodává, že rodina zůstávala velmi soudržná a jeho otec bydlel naproti přes chodbu ve stejném domě a s rodinou udržoval dobré vztahy. „Měl jsem vlastně dva tatínky,“ vzpomíná po letech.

Proč spolu válčí, když zpívají tutéž píseň?

S blížící se Rudou armádou přicházely hrůzné zprávy o tom, jak vraždí Němce a drancují. „My jsme měli doma u Folkmanů takový velký plán Evropy. A tam můj otčím sledoval postup sovětské armády. A vyznačoval si to na mapě takovou nití nebo gumičkou, jak ta armáda postupovala.“ Na jaře roku 1945 se rodiče rozhodli hledat bezpečí ve Švýcarsku. „Nákladním vlakem, ubytováni v dobytčím vagonu, jsme dojeli až do Rakouska, do obce Hopfgarten, a dál jsme nemohli, protože na druhé straně vedlejšího tunelu už byli Američané. Já si pamatuju, že nás maminka vyvedla s otčímem do kopce nad nádraží, vyvěsili tam na stromě bílé prostěradlo a odtamtud jsme sledovali příchod americké armády. Jak otevřeli vagony s německou zbrojí, německé pušky lámali o koleno,“ vzpomíná pamětník.

Největším překvapením pro osmiletého Karola však bylo, že američtí vojáci zpívali tutéž píseň, kterou slýchával z úst německých vojáků v Žilině - Lili Marleen. „Mně vrtalo hlavou, proč spolu válčí, když zpívají tutéž píseň?“

Pohled na maminku za mřížemi

Po návratu do Žiliny našla rodina zcela vyrabovaný byt a krátce nato byla maminka uvězněna za kolaboraci s německými okupanty. Její provinění spočívalo v členství v organizaci německých občanů na Slovensku „Deutsche Partei“, která se jediná u slovenských úřadů přimluvila za to, aby mohli zůstat na Slovensku. Dalším proviněním bylo, že ve folkmanovské restauraci občas obsluhovala německé důstojníky, kteří tam přicházeli na oběd. „Prostě přišli tam na oběd jako do každé jiné restaurace. Nemohla jim říci za Slovenského státu: Vy sem nesmíte,“ vysvětluje pamětník. Pohled přes malé zamřížované okénko na maminku zavřenou ve sklepní cele městského úřadu v Žilině byl pro malého chlapce jednou z nejbolestnějších zkušeností. Pak maminku převezli do věznice v Ilavě.

„Po vykonání trestu soud nařídil její odsunutí do Německa. Maminka se odvolala a tvrdila, že ona není Němka, že je Polka.[3] Soud nařídil policii, aby ji odvezli do Polska. Tak jeden policajt byl přidělen, aby ji do Polska odvezl. A můj otčím tomu policajtovi dal svůj snubní prstýnek, aby maminka věděla, že má jeho důvěru. On ji odvezl do Polska a přivezl ji zase zpátky do Žiliny.“

Šest měsíců, které maminka strávila ve věznici v Ilavě, prožil Karol se svým mladším bratrem Františkem u babičky v Újezdu u Přeštic. Po komunistickém převratu v roce 1948 byla folkmanovská restaurace znárodněna a v roce 1951 - v rámci tzv. Akce B - byla rodina vystěhována ze Žiliny do Beckova, kde Karol prožil podstatnou část svého dospívání.[4] 

Naštěstí jsem to přežil

Na gymnáziu, které absolvoval v Novém Městě nad Váhom, vynikal zejména v matematice a fyzice. „Chtěl jsem být nukleárním fyzikem,“ říká. Doma prováděl chemické pokusy a četl vše, co se mu dostalo do rukou. Jednou dokonce vyrobil nitroglycerin. „Naštěstí jsem to přežil,“ dodává s úsměvem. Po maturitě v roce 1955 se hlásil na nově vznikající fakultu jaderné fyziky, ale jako syn z buržoazní rodiny nebyl pro nový prestižní obor shledán důvěryhodným. Nastoupil tedy studia na Matematicko-fyzikální fakultě UK v Praze, odkud po roce přestoupil na filozoficko-historické studium fakulty filozofické, kde se vedle povinné marxisticko-leninské výuky intenzivně zajímal o klasickou filozofii.

Jeho studium však od počátku provázelo systematické politické pronásledování. Každý rok přicházely na fakultu dopisy z okresního výboru komunistické strany v Novém Městě nad Váhom, které žádaly jeho vyloučení ze studií. Důvod zůstával stejný - buržoazní původ.

Nikdo se za mě nepostavil

Mimořádný zájem o Karola Wilda projevovala také Státní bezpečnost. Prvně ho kontaktovala v roce 1956 v souvislosti s majálesem, který jako předseda přípravného výboru organizoval, a také kvůli jeho účasti na IV. Světovém kongresu studentstva v Praze v srpnu 1956. Tehdy byl dotazován, zda nedojde k nějakým nepřístojnostem. Podruhé byl StB kontaktován v říjnu téhož roku v souvislosti s událostmi v Maďarsku. Orgán se zajímal o názory studentů. Když se pamětník odvolal na svůj sluchový handicap, že neslyší, co si studenti povídají, agent řekl, že přijde ještě jednou. Když se pamětník s celou záležitostí svěřil svému spolužáku Lubomíru Broklovi, ten ho označil za spolupracovníka StB a informaci asi dále šířil.

„ Zřejmě to zapůsobilo, nevím, jestli to jiní věděli, jestli to řekl mým spolužákům, jestli to řekl jiným lidem na filozofické fakultě, nevím - zkrátka a dobře se za mě nepostavili a škola mě vyloučila na základě dopisů KSČ z Nového Města nad Váhom. Nemohli mne přece vyloučit za kontakty s StB!“

Následovala schůze studentského výboru, na níž se rozhodovalo o jeho dalším setrvání na fakultě. „Nikdo se za mě nepostavil, všichni se báli.“ Nálepku agenta StB sňal z Karola Wilda až Městský soud v Praze v roce 1993 rozsudkem, že byl neoprávněně veden jako agent StB.[5] Ale jeho jméno, uvedené v tzv. Cibulkových seznamech, zůstávalo velkou přítěží pro jeho působení ve veřejné sféře.[6] 

Ty potřebuješ převychovat!

Po vyloučení ze studií v roce 1959 nastoupil jako elektrikář v okresním stavebním podniku. Když se po roce pokusil o návrat na fakultu, dostal od svých nadřízených výborné hodnocení, ale přijetí na školu zamezil přímo ředitel podniku soudruh Straka. „Ty potřebuješ, soudruhu, převychovat mezi dělnickou třídou, aby se stal z tebe řádný občan socialistického státu,“ vysvětlil pamětníkovi.

Tlak, jemuž byl vystaven, se podepsal na jeho psychickém zdraví a musel vyhledat odbornou lékařskou pomoc. Přesto pokračoval jako elektrikář v OPBH, kde se vyučil, později jako provozář tamtéž, ale intelektuální práce se nevzdával. V čase politického uvolnění opět pokračoval ve studiu, které v roce 1968 ukončil závěrečnou diplomovou prací o Masarykovi, jež byla v komunistické době výjimečná svým pozitivní vyzněním. Po letech nejistoty se mu otevřely dveře do akademického světa. Nastoupil jako asistent na Vysokou školu ekonomickou, kde učil na katedře sociologie. Současně dále filmoval v televizi i Krátkém filmu.

Pane režisére, přišli Rusové

Atmosféra Pražského jara ho vtáhla i do veřejného dění. Zapojil se do života Klubu angažovaných nestraníků (KAN), v němž se stal vedoucím politického oddělení. KAN pro něj představoval konkrétní představu budoucnosti. Nešlo jen o dílčí reformy, ale o skutečnou změnu politického systému. „V podstatě zavést demokratický režim, svobodné volby, mnohostranný parlament. Tak jak to známe dneska.“

Nad ránem 21. srpna 1968 ho probudil telefon, v němž mu jeho kolega oznámil: „Pane režisére, přišli Rusové.“ „Co je to za blbost, Rusové?“ odpověděl rozespale a opět usnul. Ráno, když pochopil, že jde o skutečnost, vyšel do ulic Prahy a zamířil na Václavské náměstí. „Viděl jsem tam plno tanků, viděl jsem rozstřílené muzeum.“ Tam se pokoušel navázat diskuzi se sovětskými vojáky na tancích, ale brzy pochopil, že je to zbytečné. „Byli docela srdeční, ale neustále opakovali: Je tady kontrarevoluce.“

Srpnová invaze znamenala nejen konec reformního procesu, ale i nový zásah do jeho osobního života. KAN, do nějž vkládal politické naděje, během několika měsíců zanikl a podobný osud potkalo i jeho působení na vysoké škole. Jako jediný nestraník na katedře byl nepohodlný. Místo další vědecké kariéry se jeho život stočil jiným směrem - k filmu.

Budu filmovým režisérem

V roce 1962 šel s přítelem Janem Preissem do kina na film Charlieho Chaplina Monsieur Verdoux. Neočekával nic zásadního, myslel si, že uvidí další Chaplinovu grotesku. Když však z kina vyšel, měl jasno. „Vyšel jsem z kina a řekl jsem si: budu filmovým režisérem.“ Toto rozhodnutí se stalo jeho novým začátkem. Nejprve založil filmový kroužek v Pionýrském domě v Karlíně, kde s mladými zájemci natočil své první dva filmy. Ukázal je paní Věře Chytilové a ta ho doporučila do televize. Tam se jim jeho scénáře zalíbily a začal natáčet jako režisér i kameraman.

Po dvou neúspěšných pokusech se ještě jako filmový amatér potřetí pokusil o studium režie na FAMU. Když potřetí neuspěl, zašel za režisérem Otakarem Vávrou, který byl vedoucím katedry, a zeptal se přímo: „Třikrát jsem požádal o přijetí na školu, třikrát jste mne odmítli. Můžete mi nalít čistého vína proč?“ Pan Vávra odpověděl: „Když chcete nalít čistého vína, tak vám ho naliju. Škola nemá zájem, aby vychovala hluchého režiséra, který bude pro srandu hercům.“ A přece se jím stal.

V ČsT pracoval především na dokumentárních filmech pro děti a školy. Cestoval po celé republice a natáčel vzdělávací pořady, které představovaly jednotlivé kraje Československa, jejich historii, přírodu i průmysl. Vytvářel snímky inspirované osobnostmi českých dějin a kultury — Janem Amosem Komenským, Johannesem Keplerem nebo Karlem Čapkem. Natáčel nejen pro televizi, ale i pro Krátký film. V roce 1968 využil uvolněných poměrů a pustil se do studia archivních materiálů k mnichovské krizi. Dokument Mnichov 1938, jenž zpochybňoval oficiální komunistický výklad dějin, se čtyři dny po uvedení do kin stal na dvacet roků trezorovým.

Po zveřejnění Charty 77 bylo další působení v ČsT podmíněno podpisem tzv. anticharty, kterému se Karol Wild vědomě vyhnul. „Stačilo podepsat antichartu a mohl jsem pracovat dál v televizi.“ Za jeho nuceným odchodem stál šéfrežisér Vladimír Ráža. Po svém vyhazovu už pracoval jen externě a příležitostně. Natáčel reklamní a podnikové filmy, například pro Merkur, Krátký film nebo pro různé agentury. Sám toto období popisuje jako velmi neuspokojivé: „Bylo to bídné… nějaká reklama, film o Neratovicích…“

Tak jsem se rozhodl

Právě tato ztráta práce a dlouhodobá bezperspektivnost ho postupně přivedly k rozhodnutí odejít do Německa. „Už mě to neuspokojovalo, tak jsem se rozhodl, že prostě půjdu do zahraničí.“ Jeho žádost o povolení k vystěhování byla šestkrát zamítnuta, ale v roce 1988 přišel náhlý zlom. Byl pozván na ministerstvo vnitra a po nečekaně vstřícném jednání mu bylo sděleno, že je mu vystěhování povoleno. Začátkem ledna 1989 se pamětník oženil se svou přítelkyní Magdalénou a týden poté se odstěhoval do Německa, kam ho zanedlouho následovala i manželka.

Teprve později - z časopisu německého velvyslanectví - zjistil, že změna postoje českých úřadů k jeho vystěhování byla jednou z podmínek západoněmeckého ministra zahraničí Hanse-Dietricha Genschera, které si stanovil před návštěvou Československa.

Konečně jsem doma

První týdny v Německu strávil v uprchlickém zařízení v Norimberku, pak byl poslán  do Hamburku, jak rozhodly německé úřady. Začínal doslova od nuly, a když nevyšla jeho touha navázat na svou dosavadní filmovou tvorbu, vrátil se zpět. „Otevírám dveře v Praze, říkám si, konečně jsem doma. Otevírám dveře v Hamburku, konečně jsem doma. Otevírám dveře v Žilině, konečně jsem doma,“ komentuje s úsměvem pamětník. V Praze se spolu s manželkou věnoval výrobě luxusních podnikatelských diářů pod názvem WTMsystém. Příchodem chytrých mobilů podnikání skončilo.

Do veřejného života chtěl opět vstoupit založením politického subjektu s názvem Občanská strana.[7] Projekt se však v rychle se proměňujících poměrech porevoluční společnosti nepodařilo prosadit. Jako člověk narozený na Slovensku, jenž svůj profesní i osobní život pevně spojil s Prahou, nesl velmi těžce rozdělení společného státu. „Rozpad Československa mě trápil a trápí dodneška,“ přiznává.

Do osobního života pamětníka výrazně zasáhl rozpad manželství, které po letech skončilo rozvodem, protože manželka chtěla žít sama. Mezi manžely však přetrvalo silné pouto, stále o sebe vzájemně pečovali. A když Magdaléna vážně onemocněla, zůstával jí nablízku a provázel v nejtěžším období jejího života. „Když jsem byl u ní poslední den, přečetl jsem jí z novin, že ve svatovítské katedrále budou stavět nové varhany. Zeptal jsem se, zda nechce přispět. Odpověděla: Já bych ráda přispěla, dej tam příspěvek mým jménem a zaplať za jednu z největších píšťal. Zaplatil jsem za jednu píšťalu tři sta tisíc korun a nechal na ni napsat: Darovala Magdaléna Wildová.“

V roce 2021 zaznamenal Karol Wild své vzpomínky v knize „Rozevřená minulost“.[8]

 

[1] Viz „Zamítnutí žádosti Karola Wilda o povolení pobytu ve Slovenském státě“ v Dodatečných materiálech

[2] Pavel Folkman byl významnou osobností města Žiliny. Více o jeho životě viz „Pavol Jozef Folkman“ v Dodatečných materiálech

[3] Viz „Odvolání Anny Wildové-Folkmanové k Lidovému soudu v Žilině“ v Dodatečných materiálech 

[4] Akce B je krycí název pro centrálně organizované násilné vysidlování komunistům nepohodlných lidí z velkých měst na venkov. Akce probíhala v letech 1952–1953 

[5] Viz „Rozsudek - uvedení jména Karol Wild v Cibulkových seznamech“ v Dodatečných materiálech

[6] Viz „Výpověď o důsledcích uvedení v tzv. Cibulkových seznamech“ v Dodatečných materiálech 

[7] Viz Programové prohlášení zakladatelů Občanské strany v Dodatečných materiálech

[8] Text knihy „Rozevřená minulost“ viz v Dodatečných materiálech