The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

plukovník v. v. Jan Wiener (* 1920  †︎ 2010)

Já jsem si vždycky myslel, že tahle země se hájit musí

  • narozen 26. května 1920 v Hamburku v česko-německé “buržoazní” židovské rodině

  • v roce 1940 uprchl do Jugoslávie, odkud po jejím napadení chtěl přejít přes Itálii do Marseille a emigrovat přes severní Afriku

  • v Itálii zajat, dvakrát uprchl, z toho podruhé úspěšně

  • přešel frontu ke Spojencům v jižní Itálii, přihlásil se k letectvu a zbytek války strávil v řadách 311. československé bombardovací perutě RAF

  • po válce se vrátil do Československa, pět let strávil v komunistickém vězení, poté emigroval do USA

  • v roce 2001 byl vyznamenán medailí Za zásluhy I. stupně

  • v době natáčení (2008) žil střídavě v USA a ČR a vyučoval historii na několika univerzitách

  • zemřel 24. listopadu 2010 v Praze

Mládí

Plukovník Jan Wiener se narodil 26. května 1920 v Hamburku v česko-německé buržoazní židovské rodině, kde se mluvilo a psalo německy. Českou zemi ale miloval a zastával názor, že je nutné ji bránit. Začátkem roku 1940 se rozhodl odejít z domova, kde zanechal matku a babičku. Bratr stihl týden před okupací odjet do USA, kde získal stipendium na Harvardu.

Útěk z Jugoslávie do Itálie

Otec Jana Wienera jel do Jugoslávie a Jan za ním. Od prvního dne okupace platily v Československu norimberské zákony a Jan Wiener se rozhodl, že zde nechce zůstat a půjde k odboji: „Já jsem tu okupaci nenáviděl a chtěl jsem to napravit. Proto jsem šel na vojnu. Když Němci šestého dubna zaútočili na Jugoslávii, kam jsme před nimi uprchli, můj otec se zabil. Já jsem hned další den přeplaval Sávu a přišel do Terstu. Tam mě schovali Slovinci, kteří tam měli mlékárnu, přestože mě vůbec neznali. Zkontaktovali mě s nějakými Černohorci. Myslím, že byli u Mihajloviče, který bojoval proti Němcům i proti Titovi. Ti mi radili, abych šel dál. Chtěl jsem do neobsazené Francie, protože jsem věděl, že v Marseille jsou nějací Čechoslováci, kteří mají možnosti, jak člověka dostat do severní Afriky a potom do Anglie.“

V italském zajetí

„Řekli mi, že musím jet pod vlakem, že oni to také dělají. Tak mi to namalovali na papír a vzali mě na nádraží, kde mi ukázali ten vlak. Tenkrát byly velké parní lokomotivy, takže jsem si nesměl lehnout hned za lokomotivu, jinak by člověk vypouštěnou nadbytečnou párou oslepl. Také jsem si musel lehnout hlavou ve směru jízdy, abych se mohl pořádně chytit, jinak by mě to smetlo dolů. Ocelová deska, na které jsem ležel, totiž byla hladká a nad ní byl záchod. Takže to všechno teklo přímo na mě. A z toalet vozů přede mnou to také stříkalo až na mě, přímo do obličeje. Přesto jsem musel mít hlavu vepředu a držet se, jinak bych sklouzl a byl by ze mě hamburger. Ale v Janově mě chytili. Nejdřív mysleli, že jsem špion, takže jsem měl soud. Ale nevydali mě zpátky do protektorátu, přestože věděli, že jsem Žid. Policejnímu prezidentovi, který mě vyslýchal, jsem řekl o smrti otce, a to ho hrozně dojalo. On říkal: ,Maminka je v Praze, tak my vás dáme zase do Prahy.‘ Já jsem mu řekl: ,Tak to mě rovnou zastřelte, ušetříte si cestu.‘ Strašně na mě křičel, ale jen proto, aby si všichni na chodbě mysleli, že je na mě přísný. Takže jsem putoval jen do vězení a pak do tábora pro válečné zajatce. Našli u mě totiž český demobilizační list.“

Útěk z italského zajetí

Z italského zajetí se Jan Wiener pokusil dvakrát o útěk, přičemž podruhé úspěšně: „Při druhém útěku jsme šli spolu s mým polským kamarádem, který potom padl u Monte Cassina, řekou, aby nás nemohli vyčenichat psi. Při brodění se říznul do palce. Byli jsme velmi vyhublí, živili jsme se jen nezralými hrozny, fíky a neměli jsme žádnou imunitu. Rána se mu hned zanítila. V té oblasti, v pohoří La Silla, nejsou vesnice, ale jednotlivá stavení. A on, protože už nemohl jít dál, rozhodl se, že se zítra půjde do jednoho z nich, stojícího v takovém olivovém háji, vzdát, a já jsem měl pokračovat dál. Ale řekl jsem mu, že se mu na tu nohu ještě podívám. Z kuchyně jsme při útěku sebrali ,zbraně‘ – kuchyňský nůž a sekeru. Tím nožem jsem mu rozřízl bříško zaníceného prstu, hnis vystříkl, byl úplně černý, a kamarád omdlel. Ránu jsem mu vymačkal a vymyl vodou a dal jsem mu obklady na naběhlé tříslové uzliny. Pak jsem usnul, a když jsem se ráno probudil, tak jsem ho viděl, jak hopsá na patě, že je to lepší. Proto jsme se rozhodli, že ten dům přepadneme a že si ukradneme jídlo. Zaklepal jsem na dveře, ty se otevřely a objevila se biblická postava. Krásný starší člověk s ještě černými vlasy a plnovousem. Zvednul jsem sekyru, přitáhl jsem ho a křičel jsem: ,Dej, pane, uove, vino, mangare.‘ Ale nedělal jsem na něj dojem. On tu mou ruku klidně stáhl dolů, postavil se ke dveřím tak, aby byly volné, a řekl: ,Entrate – Vstupte, jsme všichni synové Ježíše Krista.‘ Když jsme vstoupili, byly tam ženy a děti a začaly hrozně křičet a lamentovat. Neměly z nás strach, ale ze soucitu. Neměli jsme košile, jen italskou vojenskou deku, vystupovaly nám žebra. Pán domu nám dal najíst a také nám dal sirky a flintu, dvouhlavňovou brokovnici, takže jsme mohli po cestě střílet ptactvo. Jen nás prosil, abychom mu ji vrátili. To jsme také jednoho dne udělali.“

U letectva v Anglii

Jan Wiener přešel frontu ke Spojencům v jižní Itálii, přihlásil se k letectvu a zbytek války strávil v řadách 311. československé bombardovací perutě RAF: „Jako váleční zajatci jsme už nemuseli nastoupit do války. Ale rozhodli jsme se nastoupit dobrovolně. Já jsem chtěl do československého letectva v Anglii a můj přítel šel do polské armády, která postupovala spolu s britskou 8. armádou směrem na Řím. Potom padl u Monte Cassina. Když jsem nedávno viděl film Zachraňte vojína Ryana, tak jsem se úplně ztotožnil s tím starým pánem, který se přišel podívat na hrob těm, kteří ho zachránili. I já jsem plakal před jeho hrobem. Zbigniew Jakoubek se jmenoval.“

Smutný návrat domů

„Po válce jsem měl volbu, jestli jít za bratrem do Ameriky, nebo se vrátit domů. Když jsme potom přistáli v Ruzyni, zůstal nás houfek lidí, které nečekal nikdo. A to bylo opravdu velmi smutné. Skutečně zoufalé. A nebyli to jen Židé, kdo tam zůstal stát, ale také Češi, kteří neměli rodiče, protože ti zahynuli ve Svatobořicích. To byl koncentrák pro lidi, o kterých nacisté věděli, že jejich rodinní příslušníci jsou v Anglii.“

Pětileté vězení a medaile Za zásluhy I. stupně

Po roce 1948 byl pro „protilidový postoj a protistátní spiknutí“ označen za západního agenta, zatčen a na více než pět let uvězněn. V roce 1953 po Stalinově smrti byl propuštěn a emigroval do USA. Dnes žije střídavě v USA a v České republice a vyučuje historii na několika univerzitách. Napsal knihu, která nese název „Bojovník – vždy proti proudu“, a v roce 2001 byl vyznamenán medailí Za zásluhy I. stupně.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Pavla Krystýnová)