Egon Wiener

* 1947

  • „Oni si mysleli, že babička by měla být jako ostatní Němci s bílou páskou poslána na náměstí zametat chodník a podobně, což se tehdy dělo. Babička nikoho nepřesvědčovala, že ten chlapec, který tam je, že je to ukrývané dítě, ani že je matkou těch, kteří bojovali proti Německu. A ti Češi se zachovali hanebně. Zachovali se tak, že babičku nutili dělat práce, které už by po osvobození dělat nemusela, ale jako Němka k nim byla přinucena. V létě 1945 se v Praze setkali všichni, ať to byl děda Arthur, tatínkovi bratři i tatínek. Přijeli do Hrádku v okamžiku, kdy babička byla ponižována a ti, kteří ji přinutili dělat práce, které jí nepříslušely, si naběhli. Z toho džípu vystoupili moji příbuzní v battledressech, uniformách zahraničních vojáků a stáli před domem, kde je přivítali Češi, kteří tu hospodu převzali. Příbuzní se ptali po babičce a bylo jim řečeno, že dělá to, co by Němci dneska měli dělat. Drhnout záchody a to, co vlastně chtěli od nás, tak dneska musí dělat oni. Byl to takový nehorázný způsob odvety za to, že Češi byli ponižováni. Příbuzní vystoupili z auta a zavolali si všechny ty, kteří babičku ponižovali, protože je Němka, a ona jim řekla, že to jsou vlastně její děti a její manžel, kdo přijel v těch dvou džípech do Hrádku. A že to vlastně není v tom, jestli mluví německy a má německé příjmení. A stalo se to, že oba strýcové donutili ty dva bývalé české ostarbeitery, aby odešli jen v trenkách a pěšky na nádraží. Příbuzní nechali přistavit lokomotivu a k tomu jeden vagon a poslali tyhlety v trenýrkách rádoby Čechy domů s tím, že nedočkali žádného zlata po Němcích nebo ukrývaných drahocenností. Odjeli a asi na to už nikdy v životě nezapomněli, jakým způsobem je někdo poučil o tom, jak se mají chovat jako lidé.“

  • „Když mu maminka nosila prádlo do Pečkárny, tak ho dostávala zpátky zakrvácené. Určitou dobu ani nevěděla, jestli ještě žije a komu vlastně nosí prádlo, protože nikdo jí nic neřekl. A ten jeho odboj, který spočíval v tom, že se jako dvacetiletí kluci snažili získat finanční prostředky na koupi zbraní. Pak je někdo udal. Potom byl otec internován v Sachsenhausenu, ale v té době už tam dědeček nebyl. Je ale fakt, že za celou válku, kdy měl jako Žid nosit Davidovu hvězdu, tak ji nikdy na oděvu přišitou neměl. Jeho příbuzní, kteří jej v Praze potkali, mu to vyčítali, že se nepřihlásil ke svému původu. Celá věc skončila tím, že v Liberci v synagoze je dnes vidět to, kdy a který vlak odvezl do Osvětimi ty jeho sestřenice a bratrance, kteří se nestyděli za židovskou hvězdu. Otec si to nikdy neodpustil.“

  • „Vím, že jsem dosluhoval posledních pár měsíců v libereckých Dolních kasárnách, a když 21. srpna 1968 vstoupily i do Liberce vojska Varšavské smlouvy, tak my jsme jako vojáci hlídali Ještěd. Byli jsme vysláni vždycky jeden policista, jeden voják a jeden milicionář. Dostali jsme obušky a hlídali jsme centrální místa ve městě, protože tehdy Sověti projeli Libercem, poškodili část náměstí před radnicí, zavinili smrt mnoha našich spoluobčanů. Projeli a už tady nebyli, ale přesto jsme my, vojáci, tady vlastně hlídali strategická místa. S obušky, zbraně nám sebrali. Hlídali jsme Ještěd, chodili jsme kolem dokola a byli jsme i na jiných místech v centru města, aby nás bylo vidět.“

  • Full recordings
  • 1

    Liberec, 05.02.2022

    (audio)
    duration: 02:02:41
    media recorded in project Příběhy regionu - Liberecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

Otec si nikdy neodpustil, že se styděl za židovskou hvězdu

Egon Wiener v roce 1978
Egon Wiener v roce 1978
photo: Archiv pamětníka

Egon Wiener se narodil 27. března 1947 v Liberci do smíšené česko-německo-židovské rodiny. Jeho příbuzní čelili v letech druhé světové války různým formám nacistické perzekuce, všichni se ale konce války dožili. Po absolvování pětileté základní školy v Liberci-Machníně pamětník pokračoval studiem jedenáctileté střední školy na dnešní Husově ulici v Liberci, kterou ukončil maturitní zkouškou v roce 1965. Poté krátce pracoval jako revizní pracovník národního podniku TEXTIL Liberec. V této době se také rozhodl vstoupit do Komunistické strany Československa. V roce 1966 nastoupil základní vojenskou službu u tankové divize v Milovicích, přičemž posledních několik měsíců dosluhoval v libereckých dolních kasárnách. Zde jej také zastihla invaze vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968, kdy musel jako voják základní služby hlídat Ještěd a některá strategická místa v centru Liberce. Následně nastoupil zpět do národního podniku TEXTIL. Po založení Socialistického svazu mládeže (SSM) začal pracovat ve funkci tajemníka Okresního výboru SSM a v roce 1977 ho zvolili jeho předsedou. Od druhé poloviny 70. let ho Státní bezpečnost vedla jako agenta. Popřel, že s ní podepsal spolupráci. Jako funkcionář SSM a poté i Svazu československo-sovětského přátelství působil Egon Wiener dvacet let až do sametové revoluce, po níž začal pracovat na volné noze. Po odchodu do důchodu se stal autorem mnoha publikací. V době natáčení (2022) žil v Jablonném v Podještědí. Pamětníka jsme mohli natočit díky podpoře města Jablonné v Podještědí.