The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Olga Weissová (* 1930)

Válka mi ukončila dětství

  • narozena 15. října 1930 v Nymburce

  • otec vlastnil autodílnu

  • v roce 1939 svědkyní příjezdu okupačních vojsk do Nymburka

  • rodina měla řadu židovských známých, kteří později skončili v koncentračních táborech

  • po komunistickém převratu otec přišel o svou autodílnu

  • otec vyslýchán kvůli údajnému plánování emigrace

  • v roce 1950 úspěšně odmaturovala na nymburském gymnáziu, studium na vysoké škole jí však umožněno nebylo

  • v letech 1950–1951 studovala na jazykové škole, kde složila státní zkoušku z angličtiny a francouzštiny

  • působila jako učitelka cizích jazyků na nymburském gymnáziu

  • v roce 2024 žila v Nymburce

Až do svých devíti let prožívala spokojené dětství s milujícími rodiči. Vše ale změnila druhá světová válka, která pro ni znamenala konec bezstarostného dětství. Následující léta jí přinesla mnoho strachu – každý hukot letadel v ní probudil úzkost, sledovala, jak řada nymburských občanů musí kvůli svému původu opouštět svůj domov a v závěru války musela přihlížet násilnostem, kterých se někteří lidé dopouštěli na Němcích. Ani osvobození ale pro ni neznamenalo klid, brzy totiž přišel komunistický převrat, otci sebrali jeho podnik a dokonce musel několik dní strávit ve vazbě. Z její do té doby uznávané rodiny se stala rodina velkokapitalistů.

Z letadel jsem měla fóbii

Olga Weissová, rozená Kutíková, se narodila 15. října 1930 v Nymburce, kde strávila celý svůj život. Na svět přišla do rodiny majitele autoservisu – otec měl ve dvoře obytného domu největší autodílnu v Nymburce, kde mu jeho žena pomáhala s administrativou. V podniku pracovalo osm zaměstnanců a dveře se v něm netrhly. Jak vzpomíná Olga Weissová, dětská léta prožívala právě na dvoře autodílny. „Motala jsem se tam od malička,“ vzpomíná. A právě tam zažila také příjezd německých okupačních vojsk v roce 1939. „K tatínkovi najela německá auta, potřebovali něco opravit. Byli ale slušní, všechno zaplatili a mně dali čokoládu,“ vybavuje si svůj první kontakt s německými vojáky, který však nebyl nepříjemnou zkušeností.

Tehdy ještě zcela nevnímala, co přesně se děje, stejně se ale její život otočil naruby. Její otec měl řadu židovských zákazníků a ti začali v průběhu let postupně mizet, což celá rodina špatně nesla. Jedním z nich byl pan Pick, který v Nymburce vlastnil velký oděvní podnik. Jeho dcera Eva se kamarádila s Olgou Weissovou. Ona a dalších osm členů rodiny byli transportováni v prosinci 1943 z Terezína do Osvětimi. Pět členů zahynulo v plynové komoře, tři prošli selekcí a byli posláni do jiných táborů.[1] Válku ale přežil jen zmiňovaný František Pick. Se svou kamarádkou Evičkou se tak už Olga Weissová nikdy nesetkala. Právě Eva Picková během svého věznění v koncentračním táboře napsala báseň s názvem Strach, která vystihuje myšlenky tehdy dvanáctileté dívky, jenž se ocitla tváří v tvář smrti:


 

„Dnes nová hrůza ghetto jímá,

nemoc zlá před sebou šíří děs.

Smrt v ruce lednou kosu třímá,

oběti stíná své – divý běs.

 

Dnes otcům strachem srdce bije

a matky sklání hlavu v dlaň.

Teď děti dáví tyfu zmyje

a z jejich řad si béře daň.

 

Dnes ač mé srdce ještě tepe,

 mé družky odcházejí v onen svět

a člověk neví, zda-li není lépe,

 než toto vidět – raději zemřít hned.

 

 Né – vždyť chceme Bože žíti, 

my nechcem ztenčit počet našich řad. 

My chceme svět svůj lepším učiniti,

nesmíme zemřít, chceme pracovat.“[2]

 

Na konci války si každý oddechl 

Německé přátele Olga Weissová sice neměla, ale na prázdninách u babičky se seznámila s dívkou z česko-německé rodiny, se kterou ráda trávila čas. Už tehdy si uvědomovala, že ne každý Němec je špatný. Lidi zkrátka už jako dítě správně posuzovala podle toho, jací jsou jako osobnosti. Od prvních dnů, kdy začala slýchat sirény, které upozorňovaly na možný nálet, se začala letadel bát. Vybavuje si, že otec nechtěl, aby se schovávali v krytu, který byl na dvoře autodílny. „Myslel si, že kdyby nás zasáhla bomba, pohřbilo by nás to zaživa. Přistupoval k tomu tedy tak, že je lepší být v době náletu venku,“ popisuje, jak otec uvažoval.

Léta postupovala a válka se blížila ke konci. Samotné osvobození v Nymburce si příliš nevybavuje, pamatuje si ale na atmosféru, která zavládla. „Byla to sláva. Každý si oddechl, všichni byli šťastní. Lidé se objímali. Pamatuji si, že jich bylo hodně opilých,“ říká. Do paměti se jí ovšem zaryly taky útržky násilností, kterých se někteří spoluobčané dopouštěli na Němcích. „Jako rodina jsme to samozřejmě odsuzovali. Jen těžko se ale teď vysvětluje, jak byli lidé tehdy frustrovaní a toužili po pomstě za všechno to utrpení“ říká.

Zdálo se, že se blýská na lepší časy, bohužel tomu ale tak nebylo. „Všechno se to tak pomaličku zlepšovalo, konsolidovalo a najednou bác, přišel osmačtyřicátej rok a byl konec,“ vzpomíná. Komunistický převrat rodinu Kutílkových silně zasáhl – jako podnikatelé se stali třídními nepřáteli režimu. Netrvalo to dlouho a otec přišel o svou autodílnu. „Nechali ho tam sice jako vedoucího, ale měl míň peněz něž dělníci, kteří tam pracovali,“ vzpomíná Olga Weissová.

Rázem jsem byla dcerou velkokapitalisty

Jako by toho nebylo málo, přišla další rána. V Nymburce po válce vznikla pobočka Rotary Klubu, jehož členem se stal i otec Olgy Weissové. „Scházeli se, dejme tomu, jednou za 14 dní a poseděli. Někdo pil pivo, někdo kafe a takový. Žádný politický řeči nevedli,“ vypráví. „Jeden Australan, kterej byl taky členem toho klubu, dělal okružní cestu po Česku. Tak se obrátil na klub tady v Nymburce a snad jaksi jim nabízel, že by se v Austrálii jim vedlo líp, tak jestli nechtějí emigrovat, že by to nebyl žádnej problém. To bylo všecko. A za pár dní nato je všecky zatkli. Včetně teda mýho táty.“

Po několika dnech však naštěstí otce propustili. Šlo ale samozřejmě o další škraloup, který režim nepřehlížel. „Už tak jsem byla dcerou velkokapitalisty a tohle tomu nepřilepšilo,“ vysvětluje Olga Weissová. Ještě v roce 1950 úspěšně odmaturovala na nymburském gymnáziu, další studium na vysoké škole jí však umožněno nebylo. Mohla ale nastoupit na jazykovou školu, kde po roce složila státní zkoušku z angličtiny a francouzštiny. V roce 1951 se provdala za lékaře Zdeňka Weisse a začala si hledat zaměstnání. Nastoupila do Komunálního podniku, kde působila až do mateřské dovolené. Poté chvíli vyučovala jazykové kurzy a následně přijala místo učitelky jazyků na nymburském gymnáziu, kde zůstala až do důchodu.  S manželem vychovala dva syny. V roce 2024 žila v Nymburce.

 

 


 

[1] Never again is now. Gymnázium Bohumila Hrabala v Nymburce [online]. [cit. 2025-05-02]. Dostupné z: https://www.gym-nymburk.cz/clanky/skola1/never-more-is-now.html

[2] Picková Eva: Strach (báseň). Židovské muzeum v Praze [online]. [cit. 2025-05-02]. Dostupné z: http://collections.jewishmuseum.cz/index.php/Detail/Object/Show/object_id/132938.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours

  • Witness story in project The Stories of Our Neigbours (Justýna Malínská)