Irene Weiss

* 1930

  • „V lednu [1945], v zimě, v hrozném mrazu byly tisíce lidí, kteří jen tak tak přežili Osvětim, dotaženy na silnici a nuceny pochodovat stovky mil hlouběji do Německa, abychom se vzdálili od osvobozenecké ruské armády. Tragédie touhle cestou pokračovala. Když si člověk sedl, zastřelili ho. Když se opřel o jiného, zastřelili ho. Po stranách silnice byla spousta mrtvol. Nedostali jsme najíst ani napít. A navíc ta zima – byl to vážně pochod smrti. Když jsme dorazili do Německa a rozdělili nás do táborů, daleko od blížící se armády, už bylo všude plno lidí a ta přelidněnost a podmínky byly šílené. Německý systém se zhroutil, co se týče dopravy proviantu a podobných záležitostí. Propukaly nemoci. V tom konkrétním táboře, kde jsme skončily my, vypukl tyfus, tyfová horečka. Roznášely ji infikované vši. Moje teta Pearl ten tyfus chytila a dostala vysoké horečky, blouznila. Byly jsme bezmocné. Z horečky dokonce ohluchla. Ale ve všech táborech byly malé ošetřovny. Postupně jsme si uvědomovaly, že ošetřovny nebyly zřízené k léčbě lidí, ale k tomu, aby z nich odváželi nemocné do plynové komory. Tenhle tábor plynovou komoru neměl, a tak jsme tetu dovedly na ošetřovnu, kde měla alespoň lůžko sama pro sebe. Brzy jsme si ale uvědomily, že i když tam žádná plynová komora nebyla, z koncentračního tábora posílali náklaďák, co nemocné vyzvedával. Jednou ten náklaďák přijel, naložil všechny z té malé ošetřovny včetně mojí tety Pearl, odvezli si ji a zabili.“

  • „Ptaly jsme se těch, co [do Osvětimi] přišli dříve, kdy se budeme smět setkat s našimi rodinami. Ukázali na komíny chrlící kouř a oheň a řekli: ‚Podívej se tamhle k těm komínům. Tam je vaše rodina.‘ Říkaly jsme si, co s těmi lidmi udělali, že si vymýšlí takové věci. Po celé dlouhé dny jsme tuhle myšlenku úplně zavrhly. Ale nakonec bylo příliš složité ji nepřijmout, viděly a slyšely jsme toho příliš. Pak nám řekli, že ženy a děti jdou hned po příjezdu a selekci na nástupišti do plynových komor. Že jsou do hodiny mrtví, podle toho, jak rychle se odbude celý ten proces. A tak jsem si uvědomila, vlastně všichni jsme si uvědomili, že já jsem tuhle selekci obešla, ale i přesto jsem byla pořád na mušce, při každodenních selekcích jen kousek od toho nástupiště. Každý den za úsvitu jsme se řadily ke sčítání do řad po pěti a stávaly jsme tam dlouhé hodiny, než přišla německá hlídka a spočítala ty řady po pěti. A z těch řad vytahovali další, kteří jim při selekci na nástupišti proklouzli.”

  • "Pamatujete si, jak do města vpochodovali Němci?" – „Ano, vzpomínám si. Všude byly vývěsky, průvody, lidé na ně čekali u hlavních silnic a vyvěšovali vlajky. Byla to oslava. Ženy a muži vynášeli džbány vína a bochníky chleba a čekali, až přijdou. Vylezli na věž kostela, aby viděli, jak se blíží, jak jsou daleko od našeho města. Deset židovských rodin v mém městě nevědělo, co dělat, zda vůbec vyjít ven.“ – "Deset židovských rodin ve vašem městě?" – „Deset židovských rodin, asi 100 osob. Pozorovali jsme tu oslavu. Můj otec, vzpomínám si na jednu debatu, hodnotil, že pokud vyjde ven do davu, bude to nebezpečné. A pokud nevyjde ven, bude to taky nebezpečné. Byl to vnitřní konflikt. Ale co jsme věděli s určitostí, je, že ten druh přivítání, který jim obyvatelé města připravili, pro nás znamená velké potíže.“

  • Full recordings
Full recordings are available only for logged users.

Vidíš, kde se kouří z komínů? Tam je tvoje rodina

Irene Weiss Fogel
Irene Weiss Fogel
photo: video

Irene Weiss se narodila jako Irene Fogel 21. listopadu 1930 v městečku Bótrágy (dnes Batrad v Zakarpatské oblasti západní Ukrajiny), které tehdy patřilo k Československu. Když nacisté roku 1939 rozdělili Československo, připadlo Bótrágy k Maďarsku, tehdy blízkému spojenci Německa. Židovský původ rodiny společně s probíhající válkou znamenal stále drastičtější opatření – Irene musela přestat chodit do školy v sedmé třídě, její otec byl roku 1942 poslán na nucené práce. Německo postupně prohrávalo válku a v březnu roku 1944 obsadilo i území svého původního maďarského spojence. O měsíc později, v dubnu 1944, byla celá rodina přesídlena do židovského ghetta v blízkém Mukačevě, a nakonec v květnu 1944 do koncentračního tábora Osvětim-Březinka. Tam byla rodina Fogelových rozdělena – otec byl zavražděn pravděpodobně za nedostatečné plnění pracovních povinností při plynových komorách, o osudu svého 16letého bratra se Irene už nikdy nedozvěděla. Díky tomu, že Irene oholili vlasy v židovském ghettu v Mukačevě, prošla spolu se svou nejstarší sestrou Serenou selekcí, protože vypadala jako dospělá žena, a ne jako jedno z dětí, které končívaly v plynových komorách. V osvětimských barácích se obě sestry náhodou setkaly se svými dvěma tetami Rose a Pearl. Postupná likvidace nacistických koncentračních táborů kvůli postupující frontě vedla k tzv. pochodu smrti a přesunu osvětimských vězňů do jiných táborů po Německu. Irenina teta Pearl trpěla během pochodu tyfovou horečkou a po snaze umístit ji na ošetřovnu byla odsud odvezena a zavražděna. Osvobození ruskými vojsky se tak dožila z celé rodiny jen Irene, její sestra Serena a teta Rose. Po stovkách kilometrů pěšky nakonec tato trojice dorazila do Prahy, kde se jim dostalo lékařské péče. Irene později emigrovala do USA a žila nejprve v New Yorku a posléze ve Virginii. Stala se pedagožkou a dodnes (2017), již v důchodu, dobrovolničí v muzeu United States Holocaust Memorial Museum. V letech 2015 a 2016 svědčila v soudních procesech s někdejšími osvětimskými dozorci. ZDROJ NAHRÁVKY: https://www.ushmm.org/collections/the-museums-collections/about https://collections.ushmm.org/search/catalog/irn598672