The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Julie Weiserová (* 1940)

Já jsem se dostala k domácím úkolům až v době, kdy děti spaly a venku bylo poklizeno

  • narozena 31. května 1940 v obci Bojana Huta v Rumunsku

  • Slovenka z Rumunska

  • otec František Švajk za druhé světové války bojoval v maďarské armádě

  • v roce 1948 rodina reemigrovala do Československa

  • rodina se usadila ve Vlčicích na Javornicku

  • od roku 1961 bydlí v Petrovicích

  • manžel Günther Weiser byl německé národnosti

Odlehlé oblasti, těžká a špatně placená práce v zemědělství a často jen základní vzdělání. Tak by se ve zkratce dal charakterizovat život tisíců sedmihradských Slováků z Rumunska, kteří po druhé světové válce reemigrovali do Československa. Jejich novým domovem se staly pohraniční obce a osady vylidněné po odsunu Němců. Jednou z nich je i Julie Weiserová, která v roce 2020 bydlela na konci osady Petrovice v podhůří Rychlebských hor.

Otec musel do maďarské armády

Julie Weiserová, dívčím příjmením Švajková, se narodila 31. května 1940 v obci Bojana Huta (rumunsky Boianu Mare, maďarsky Tasnádbajom) jako nejstarší ze čtyř dětí rodičům Františkovi a Veronice. Její rodina patřila mezi Slováky žijící v kopcích pohoří Plopiš (Munţii Plopişului) v bihorsko-salajské oblasti na severozápadě Rumunska. V desítkách obcí a osad tam až do roku 1947 bydlelo kolem třiceti tisíc Slováků. V tomto kraji nežili osamoceně a sousedy v okolních obcích jim dělali nejen Rumuni, ale také silně zastoupená maďarská menšina.

Jak se do této oblasti dostali její předci, Julie Weiserová bohužel neví, protože o tom rodiče nikdy nemluvili. Nejspíš ale podobně jako ostatní Slováci. První slovenští osadníci tam přišli na konci 18. století, kdy toto území spadalo do Sedmihradska, jež bylo součástí habsburské monarchie. Na těžbu dřeva a příslib půdy je tam tehdy pozval kníže Baranyia. Další Slováci přišli z území Oravy, Kysuc a Gemeru ve druhé vlně kolonizace v letech 1811 až 1820 na pozvání knížete Bánffyho. Na základě Trianonské mírové smlouvy se po první světové válce stalo celé Sedmihradsko součástí Rumunska a místní Slováci jeho občany.

Tři měsíce po Juliině příchodu na svět ale proběhla druhá vídeňská arbitráž, při níž Německo a Itálie donutily Rumunsko vydat polovinu Sedmihradska a s ním i obec Bojana Huta Maďarsku. Paradoxně oba tyto státy patřily mezi spojence nacistického Německa. V Evropě tehdy již rok zuřila druhá světová válka, a otce tak povolali do maďarské armády. Bojoval pak na východní frontě. Na Ukrajině se dostal do zajetí a domů se vrátil až po válce.

Pár vzpomínek na život v Sedmihradsku

Na život v rodné osadě obklopené vinicemi má Julie vzhledem ke svému věku jen pár mlhavých vzpomínek. V malém hliněném domku na kraji vesnice bydleli s prarodiči a po narození sourozenců se jich tam tísnilo celkem osm. V létě proto děti spávaly na seně ve stodole. Drobné hospodářství je sotva uživilo, a rodiče se tak každý rok obávali, zda jim bude úroda stačit. Otec si sice ještě přivydělával prací v lese, ale ani tato práce rodinu finančně nezajistila. Julie tak v dětství neznala hračky, zato se velmi brzy musela zapojit do práce. Vzpomíná také, že v obci žili samí Slováci, ale jejich nejbližším sousedem byl Rumun. Středobodem světa byl právě dům a polnosti, a tak vlastně nepoznala nic ze svého okolí. Stejně jako všichni, rodina pravidelně docházela na mše svaté v místním dřevěném kostelíku.

Skončili v pohraničí

Boje druhé světové války se odehrávaly daleko od rodiště pamětnice a jen během osvobození prošli osadou sovětští vojáci, kteří jim prý na poli rozjezdili hlávky zelí. V červnu roku 1946 v Bukurešti podepsali zástupci Československa a Rumunska protokol o reemigraci Slováků do Československa. Pro Slováky určili lokality v českomoravském pohraničí, vylidněném po odsunu Němců. Od února 1947 do prosince 1949 z Rumunska reemigrovalo 21 tisíc Slováků, ale také Čechů. Z toho 14 tisíc z bihorsko-salajské oblasti.

I celá rodina Švajkových s prarodiči využila této možnosti a v roce 1948 z Rumunska odcestovala připraveným vlakem. „První jsme byli někde v nemocnici v Rumunsku, kde nás odvšivili, protože byly rodiny, kde to nebylo nejlepší s hygienou. Potom jsme byli na Šumavě,“ vzpomíná Julie na příjezd do obce Psí Koryto (dnes pouze Koryto, německy Hundsnursch), stojící nedaleko Prachatic. K dispozici dostali jeden z domů, vyprázdněný po odsunu Němců. Pamětnice tam také v osmi letech poprvé nastoupila do školy. Kvůli izolaci a odříznutí od všech příbuzných a známých se ale již asi po týdnu rozhodli pro odchod a přestěhovali se do osady Dětřichov (od roku 1950 součást města Jeseník) za matčinou sestrou. Po třech měsících, na podzim roku 1948, odešli do obce Vlčice v Javornickém výběžku, kde bydlelo již několik rodin rumunských Slováků. Tam konečně Julie natrvalo nastoupila do obecní školy.

A zase jen dřina

I Vlčice se nacházely v oblasti, kde před válkou žilo výhradně německé obyvatelstvo, a tak převzali jedno z hospodářství s pěti hektary polností a dvěma hektary lesa po odsunutých Němcích. Jenže statky byly již dávno přebrané, a tak na ně zbyl jen dům a polnosti na samém konci obce, která se táhla na úpatí Rychlebských hor do nadmořské výšky kolem pěti set metrů. Bonita půdy tomu odpovídala. „Museli jsme odevzdávat dodávky, a tak celá rodina musela neustále pracovat,“ vzpomíná Julie Weiserová na nelehké začátky ve Vlčicích v době, kdy se komunistický režim snažil zlikvidovat soukromé hospodáře a všechny je nahnat do nově založených jednotných zemědělských družstev (JZD).

Nízké rodinné příjmy donutily pamětnici, aby nastoupila do zaměstnání již po absolvování sedmi tříd školy. Vzpomíná, že se sice dobře učila, ale stejně měla spoustu zameškaných hodin, protože místo vyučování chodila na různé brigády. „Já jsem se dostala k domácím úkolům až v době, kdy děti spaly a venku bylo poklizeno.“ V patnácti letech tak nastoupila do tamního státního statku. „Makalo se, hnůj se rozhazoval. Hnůj byl těžší než já. Když to člověk hodil, tak málem letěl i s vidlemi. Hodně jsem se nadřela,“ dodává.

Rodiče už nedokázali dál odolávat tlaku, že se jim nepodaří splnit státem předepsané dodávky, a v roce 1958 vstoupili do JZD Vlčice, které o čtyři roky později zaniklo a jeho statky převzal Státní statek Javorník. „Jim o nic nešlo, protože to pole stálo za prd. Ničili nám to tam divočáci a jeleni. V noci jsme to hlídali, aby nám to nezničili. A dodávky se musely odevzdávat. To neexistovalo. Když jsme neodevzdali, tak nebyla zabijačka.“ Tehdy se také celá rodina přestěhovala do níže položené části Vlčic.

Tchán bojoval ve wehrmachtu

Ve státním statku pamětnice pracovala do roku 1957 a pak nastoupila do zaměstnání v oděvním průmyslu v Jeseníku. V roce 1961 se provdala za Günthera Weisera a přestěhovali se do Petrovic. Manžel pocházel z blízkých Horních Skorošic a byl německé národnosti. Jeho jedenáctičlennou rodinu jako jednu z mála nezařadili do odsunu Němců, protože si je údajně na práce v lese vyžádal lesmistr Štulin. Manželův otec Adolf Weiser musel za druhé světové války narukovat do wehrmachtu. Tři roky strávil v bojích na východní frontě. Konce války se prý dočkal na území Československa a po opuštění jednotky se sám vrátil domů.

Svět se změnil

Do své rodné obce v Rumunsku se Julie Weiserová již nikdy nepodívala. Nemá tam žádné příbuzné a podle dostupných statistik v této obci již žádní Slováci nebydlí. V bihorsko-salajské oblasti ale i po reemigraci několik tisíc Slováků zůstalo a dnes jich tam stále žije okolo deseti tisíc. Způsob jejich života se příliš nezměnil a zachovali si svou víru v Boha, rodnou řeč a tradice. Chybí tam však střední generace, protože mladí před tvrdou realitou místního života odcházejí do zahraničí.

S manželem pamětnice v Petrovicích vychovala dvě děti, Věru a Günthera. Celý život pracovala jako dělnice. O politiku se nezajímala, a tudíž se také nikdy neangažovala v žádné straně. Po práci v oděvním průmyslu v Jeseníku byla nějakou dobu zaměstnána v Gale Hukovice a pak dlouhá léta až do odchodu do důchodu musela zvládat těžkou manuální práci na pile. S manželem se  starala o půl hektaru polností a lesa, které v restitucích vrátili manželově rodině. V roce 2019 manžel zemřel. Julie Weiserová stále bydlí (2020) v Petrovicích, a protože je to již šedesát let, co se do této osady přistěhovala, má s čím porovnávat. „Dřív tady byla hospoda a navrchu se tančilo. Hodně se toho za tu dobu změnilo a vesnice se vylidnila.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Vít Lucuk)