The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Milan Weber (* 1943)

• narodil se 21. ledna 1943 v Ostravě do rodiny úředníka Jana Webra

• matka Růžena Doležalová pocházela z Mnichovic, nedaleko Prahy

• konec války prožil v Mnichovicích, kam také později pravidelně jezdil

• pamatuje poválečnou Ostravu i atmosféru českého venkova v 50. letech

• absolvoval gymnázium a vystudoval hutnickou fakultu Vysoké školy báňské

• v polovině 60. let zakládal filmový klub a začal se zajímat o výtvarné umění

• v období Pražského jara byl členem Klubu angažovaných nestraníků

• začátkem normalizace se odmítl podrobit politickým prověrkám na pracovišti

• během 70. až 80. let pořádal výstavy režimem diskriminovaných výtvarníků

• v 90. letech založil ostravskou Galerii Sokolská 26, v době natáčení (2023) žil v Ostravě

Z okna kanceláře uviděl auto, ze kterého vystoupili chlapíci s autogeny v rukou. Když o tom Milan Weber vypráví, říká autogenům „švajcaparáty“. „Měli švajcaparáty a hned se pustili do práce.“ Kovová plastika byla vysoká šest metrů a v Komenského sadech na levém břehu Ostravice se rozprostírala na ploše přibližně čtyři krát čtyři metry. Ocelové roury a válce pohroužené samy do sebe pod korunami listnáčů. „Řezali plastiku na kusy a hned je nakládali na auto,“ vzpomíná na situaci z roku 1973 Milan Weber. Netrvalo dlouho a monumentální dílo italského výtvarníka Barnabase von Sartory zmizelo neznámo kam. Čtyři roky poté, kdy do Československa vtrhla vojska Varšavské smlouvy, měla Ostrava za sebou první politické procesy, první umělci seděli ve vězení a také v sadech učitele národů Jana Amose Komenského začínala normalizace, takže bylo potřeba pořádně tam uklidit.

Zdravstvujtě, tovarišči!

Také koňské povozy a zástupy ruských vojáků sledoval Milan Weber z okna. Ulice Ondřejovská v Mnichovicích u Prahy vede do Ondřejova, ve kterém astronomové Akademie věd zkoumají z hvězdárny vesmír. V květnu 1945 tudy táhla Rudá armáda. Žádné tanky ani náklaďáky, ale jeden koňský povoz za druhým. Děda Antonín Doležal vysadil svého vnuka na okenní parapet a Milan za sklem na vojáky mával. Za první světové války byl Antonín Doležal v ruském zajetí. Uměl trochu rusky a teď se to hodilo. „Zdravstvujtě, tovarišči!“ artikuloval děda pozdrav Rudé armádě, pořád to opakoval a dvouletý Milan se ta cizokrajná slova snažil vyslovit. Rodný dům Milanovy matky stál v Mnichovicích na hlavní cestě kousek od náměstí. Chlapec tam prožil konec války. V srpnu 1944 padaly na průmyslovou Ostravu bomby, které zabily stovky lidí, a rodiče usoudili, že ve městě není bezpečno.

Bankovní úředník Jan Weber potkal svoji ženu Růženu Doležalovou v Luhačovicích a 21. ledna v roce 1943 se jim v Ostravě narodil Milan. Obývali služební byt v Nádražní ulici číslo 3 v budově Anglobanky, kterou v první polovině dvacátých let vystavěl architekt Josef Gočár. Prarodiče z otcovy strany už Milan Weber nezažil. Zemřeli dlouho před tím, než přišel na svět. Ovšem u babičky a dědy Doležalových v Mnichovicích se chlapec cítil doma, stejně jako v rodné Ostravě. Krčil se pod lavičkou v zahradě u říčky Mnichovky, když krajem rachotila děla, a jsou to pro něj nejranější vzpomínky z dětství.

Z okna bytu v Ostravě dohlédl k Domu umění. Zahradník, který za Domem umění pečoval o záhony plné zeleniny, se jmenoval Hlavenka. Možná Hlavinka. Přesně už si to nepamatuje. Ovšem dobře si vzpomíná, že kolem dřevěné ohrady zahradnictví chodil do školy a v sousedním parku si hrával s kamarády. Také nezapomněl, že do bytu ve třetím patře vedlo devadesát sedm schodů a po těch schodech tahali uhlí, kterým se topilo v kuchyňských kamnech. Schody uměl sečíst dříve, než nastoupil do obecné školy. Počítat se naučil u babičky, která v Mnichovicích vlastnila mlékárnu. Mléko se přiváželo v ohromných konvích a nalévalo naběračkou. Rohlíky přinášeli z pekařství v proutěném koši. Babička prodávala rohlíky a mléko, zatímco on inkasoval od zákazníků peníze a vracel jim drobné.

„Pivo! Párky! Limonáda!“ pokřikovali prodavači na peronech. Vlakem s parní lokomotivou cestovali Webrovi z Ostravy do Prahy šest hodin a z Wilsonova nádraží pak pokračovali do Mnichovic. V sousedních Hrusicích se narodil malíř Josef Lada. Tam Milan Weber v dětství poznal krajinu Ladových obrazů s rybníkem, vrbami a zříceninou hradu. Návrat z českého venkova do města železa a uhlí býval vždy smradlavý. Ke koksovně Karolíně v centru Ostravy to měli ze svého bytu jen několik set metrů. Vítkovické železárny a jejich vysoké pece dominovaly na obzoru. Žádný rybník. Žádná vrba. Žádný hrad. Komíny a zásobníky uhlí. Roury. Trubky. Dopravníky a koksárenské baterie. Zahradnictví za Domem umění jevilo se uprostřed té špíny jako zázrak. Škvíry okolo okenních rámů utěsňovala matka hadříky, aby černý prach z koksovny a hutí nepronikal dovnitř.

Nejlepší od Aše po Vladivostok

„Ku.va! Ta Ostrava je ale daleko!“ prohlásil Bohumil Hrabal, když v roce 1965 vystoupil na hlavním nádraží v Přívoze a Milan Weber přišel k vlaku spisovateli naproti. O dva roky dříve založili studenti Vysoké školy báňské filmový klub. „Vytvořili jsme tenkrát nejlepší kino v prostoru od Aše po Vladivostok. Tak jsme to říkali a myslím, že to opravdu tak bylo,“ vzpomíná Milan Weber a zdá se, že si je tím naprosto jistý. Filmové Perličky na dně podle Hrabalových povídek vyrostly z československé nové vlny a v Domě kultury Vítkovických železáren Klementa Gottwalda v Ostravě o tom Milan Weber s přáteli pořádali besedu. Do Ostravy tenkrát přijel spolu s Hrabalem také jeden z autorů povídkového filmu, Evald Schorm.

V kině nového kulturního domu se tehdy promítaly běžné distribuční filmy, ovšem jednou týdně přicházeli diváci filmového klubu. „Začínali jsme deseti nejúspěšnějšími snímky světové kinematografie podle hlasování na výstavě Expo 1958 v Bruselu,“ vypráví Milan Weber. Hutnickou fakultu začal studovat v jedenašedesátém roce. Když filmový klub v Ostravě vznikal, byli tenkrát u toho také spolužáci Čestmír Lang a Milan Líčka. Tak se stalo, že krátce poté, kdy odezněl komunistický teror a cenzura padesátých let, začali budoucí inženýři přivážet do Ostravy světové filmové umění.

„Dalo by se říct, že tehdy jsem se začal zajímat o vizuální tvorbu. Dokonalá kamera, kompozice, střih. To všechno bylo součástí klasické světové kinematografie a já jsem si to začal uvědomovat,“ vzpomíná Milan Weber. Na Střední filmové škole v Čimelicích vznikl v roce 1964 seminář pro organizátory filmových klubů z celého Československa. Další taková setkání se konala v Písku. „Promítaly se tam desítky filmů, které nebyly běžně k vidění. Takže jsme získali přehled a měli z čeho vybírat.“ 

A zatímco do filmového klubu chodil Milan Weber na filmy jinde nevídané, také na hutnické fakultě se zajímal o studium, které v té době začínalo, nebylo dosud běžné a pro ocelářskou Ostravu výjimečné. Věnovalo se neželezným kovům, a po základní vojenské službě se tak v roce 1967 dostal k unikátní práci. V Mníšku pod Brdy nastoupil do vývojového závodu uranového průmyslu, ve kterém se podílel na výrobě uranových tyčí pro jaderné reaktory.

Byl to výzkumný provoz pro potřeby jaderného ústavu Československé akademie věd v Řeži u Prahy. „Do hliníkových trubek se vkládalo uranové jádro,“ vzpomíná Milan Weber. Uran těžily doly v Příbrami a výzkum směřoval k budování jaderných elektráren a výrobě palivových článků. O souvislostech, za kterých veškerou těžbu uranu, zpracování a výzkum v Československu řídila Moskva, však pamětník tenkrát nic nevěděl. Byl ženatý, život v odloučení od rodiny nemohl trvat dlouho, takže v Mníšku pod Brdy vydržel pouze rok a vrátil se na Moravu.

Nebudu odpovídat, soudruzi

„Vážení soudruzi! Odpovědi na otázky položené mně dnes, dne 12. 10. 1970, ve formě dotazníku považuji za své soukromé názory, které souvisí jen vzdáleně a nepřímo s mými služebními povinnostmi uvedenými v pracovnímu řádu. Jsem toho názoru, že nikdo nemá právo na kontrolu mých soukromých názorů v jakékoli oblasti. Na předložené otázky neodpovídám z těchto principiálních důvodů. Chtěl bych však ještě poznamenat, že jsem pro socialismus, jakožto lepší společenský řád, který zajistí všestrannější rozvoj lidské osobnosti. Slovy ani činy proti němu nevystupuji a ani jsem nikdy v minulosti nevystupoval. Chci se konkrétně podílet na práci ve Státní energetické inspekci a tím podpořit současné úsilí o hospodářskou konsolidaci. V Ostravě 12. 10. 1970. Milan Weber.“

Ještě před tím, než se z Mníšku pod Brdy vrátil pamětník domů, zažil tam Pražské jaro a srpnovou okupaci. Snad také proto si mohl dovolit počátkem normalizace sepsat v Ostravě prohlášení, kterým se v roce 1970 postavil proti prověrkám a politickým čistkám. O jeho působení v Mníšku pod Brdy toho totiž normalizátoři v Ostravě mnoho nevěděli. Nebo spíše nevěděli vůbec nic. Klub angažovaných nestraníků, zvaný KAN, vznikl v březnu 1968 jako nezávislé politické hnutí, které sdružovalo zájemce o aktivní účast na politice, bez toho, aby vstupovali do politických stran tehdejší Národní fronty, především ke komunistům.

Také v závodě uranového průmyslu založili zaměstnanci pobočku KAN. „Organizovali jsme podpisové akce na podporu ideálů obrodného procesu ve společnosti a vozili petice do redakcí celostátních novin v Praze,“ vypráví Milan Weber. „Byl to deník Práce. Lidová demokracie. Svobodné slovo. Ovšem do Rudého práva zřejmě ne.“ 

Ráno 21. srpna 1968 šel Milan Weber ze svého podnájmu do práce. Měl to asi kilometr. O tom, že Československo přepadla okupační vojska, věděl z rádia. „Běžte všichni domů. Dnes pracovat nebudeme,“ oznámil podřízeným vedoucí. Už v poledne byl pamětník v Praze. Před rozhlasem ve Vinohradské ulici uviděl ohořelý tank, na budově rozstřílenou fasádu. Z ulice stoupal dým.

„Vážený soudruhu, soudružko, na základě rozhodnutí vlády ČSSR bude provedeno i v naší organizaci pracovně politické hodnocení pracovníků formou pohovoru. Žádáme Vás o doplnění svého životopisu o postoje a činy v období let 1968 až 1969. Tento doplněk životopisu bude součástí Vašeho kádrového nebo osobního spisu. Ve svém písemném vyjádření se soustřeďte na vysvětlení následujících otázek:
… Postoj ke vstupu spojeneckých vojsk. Postoj k požadavkům na neutralitu ČSSR. Postoj k rezolucím, výzvám a letákům sloužícím k vyvolání neklidu a pracovní pasivity…“

V roce 1970 pracoval Milan Weber v kanceláři Státní energetické inspekce v Ostravě. Podobně jako stovky tisíc Čechoslováků musel prodělat prověrky, kterými režim prověřoval loajalitu po sovětské okupaci. Tři stránky cyklostylovaného textu obsahovaly několik desítek otázek, na které měl odpovědět dříve, než ho prověrková komise pozve na pohovor. Přestože tím riskoval svou další pracovní kariéru, rozhodl se k sepsání dopisu, ve kterém na otázky odmítl odpovědět. „Prosím tě, neblbni, máš přece rodinu. Vždyť oni tě odtud vyhodí,“ naléhal jeho nadřízený a Milan Weber nakonec souhlasil, aby šéf sepsal odpovědi za něj. „Napsal tam taková neslaná nemastná vyjádření, takže jsem nakonec couvnul a ty jeho odpovědi podepsal,“ vypráví pamětník.

Divadelníci před soudem

V lednu roku 1971 začalo v Ostravě zatýkání. Státní bezpečnost rozjela akci proti umělcům sdruženým kolem populárního divadla Waterloo, dříve Divadlo pod okapem. Začátkem šedesátých let založili soubor studenti Vysoké školy báňské, podobně jako Filmový klub Milana Webra a jeho spolužáků. V Praze už tou dobou fungoval Semafor a studentský kabaret byl jeho ostravskou alternativou, která si postupně získala tisíce diváků. Jenže strůjci normalizace potřebovali ve společnosti vyvolat strach a nezávislí umělci se v Ostravě stali obětí prvního monstrprocesu s lidmi v kultuře.

„Estébáci nás brali jednoho po druhém a při domovních prohlídkách zabavili všechno, co nějak souviselo s divadlem. Scénáře, texty, notové záznamy. Prostě všechno,“ vyprávěl v roce 2015 pro Paměť národa hudební skladatel Edvard Schiffauer. „Všichni byli tehdy z toho poprasku překvapení. Nikdo nechtěl věřit, že tohle režim myslí vážně.“

Ovšem bylo tomu tak a proces s divadelníky o tom nikoho neměl nechat na pochybách. Záminkou byla divadelní koláž Syn pluku. V rozsudku jménem republiky vyhlášeném Okresním soudem v Ostravě 1. února 1972 se píše: „Mluvený i zpívaný text hry Syn pluku obsahuje jednoznačně antisovětské projevy, hanobí Sovětský svaz, jeho armádu a principy socialistické výstavby. Parodie nemá nic společného s originálem knihy Valentina Katajeva. V předvedené hře se mimo výpadů proti Komunistické straně Sovětského svazu, sovětské armádě, vyskytují i vyložené vulgárnosti. Takto provedená hra před mladými lidmi, kteří se zúčastňovali nejméně v počtu padesát diváků pořadu divadelního klubu Waterloo, vyzněla jako protisovětská a takto byla mnohými diváky také přijímána.“

Edvard Schiffauer dostal za Syna pluku devět měsíců vězení nepodmíněně. Petr Ullmann patnáct měsíců, Ivan Binar dvanáct, Petr Podhrázský dvacet. Dalších šest divadelníků odešlo od soudu s podmínkou. Pamětník byl v československé, možná i evropské historii prvním skladatelem, kterého soud poslal do vězení za to, že psal hudbu.

„Smysl toho procesu jsem pochopil, až když jsem se po roce stíhání seznamoval s výsledky šetření,“ vzpomíná skladatel. „Bylo to asi dva tisíce stránek spisu, takže jsem na soudu strávil tři dny, než jsem to všechno přečetl. Tenkrát jsem se svého vyšetřovatele zeptal, proč sebrali zrovna nás deset. A on tehdy řekl větu, kterou jsem si zapsal: ‚Není důležité, koho jsme sebrali, ale jaký to bude mít dopad na ty, kteří by někdy chtěli cokoli podobného dělat.‘ Prostě příkladný proces.“

Znormalizované sympozium

Když v roce 1973 pozoroval Milan Weber z okna kanceláře Státní energetické inspekce muže se „švajcaparáty“, jak rozřezávají na kusy dílo italského umělce Barnabase von Sartory, věděl už dobře, že desetiletá epizoda svobodného umění skončila. Mezinárodní sympozium prostorových forem neslo původně název Bienále prostorových forem a v Ostravě se konalo v letech 1967 a 1969. V té době zaplnili špičkoví sochaři z Československa i zahraničí prostor Komenského sadů v centru Ostravy obřími objekty vytvořenými v ostravských železárnách a hutích, ve kterých k tomu dostali příležitost. Katalog, který Milan Weber uchovává ve svém archivu, přinášel přehled vystavených soch, plastik a jejich autorů. Slovák Štefan Belohradský. Slovinec Janez Boljka. Ital Nicola Carrino. Oto Ciencala z Havířova. Polák Jerzy Januskiewicz. Karel Nepraš. Japonec Jo Oda. Karl Age Riget z Dánska. Barnabas von Sartory. František Štorek. Kanaďan Yves Trudeau. Rudolf Valenta. Aleš Veselý.

Zájem o výtvarné umění, který si Milan Weber začal uvědomovat ve filmovém klubu, najednou získal další dimenzi. Komenského sady znal od dětství. Přestože se řeka Ostravice stala páchnoucí stokou, rozlehlý park byl kusem zelené přírody přímo v centru průmyslem devastovaného města. Když se sady pojmenované po „učiteli národů“ zaplnily výtvarnými díly ohromných rozměrů, bylo to něco nevídaného. Tohle nikdo nemohl přehlédnout. A všechna ta díla vzešla z rukou umělců tvořících naprosto svobodně ve hřmotu Vítkovických železáren Klementa Gottwalda, pojmenovaných po masovém vrahovi a Stalinově loutce, komunisty přezdívané „první dělnický prezident“. 

Jedním z výrazných exponátů v Komenského sadech byla například socha Karla Nepraše pojmenovaná Rodina připravená k odjezdu. Komunisté ji nechali zničit a podobný osud čekal i další sochy ze Sympozia prostorových forem. V roce 1973 dostali všichni autoři dopis z Národního výboru města Ostravy, podepsaný vedoucím odboru kultury. Dopis jim sděloval, že město má s veřejným prostorem parku jiné záměry, takže si mají svá díla odvézt. Stalo se tak, přestože byly sochy majetkem města a Ostrava si je mohla navždy ponechat. Některé sochy se podařilo zachránit, ovšem většina skončila zpátky v železárnách jako šrot recyklovaný pro výrobu nové oceli. Tehdy jedině snad výtvarník Aleš Veselý dokázal zorganizovat složitý a nákladný odvoz své sedmimetrové sochy Kaddish, kterou se mu podařilo uchovat a od roku 2025 je vystavena před budovou Veletržního paláce v Praze, ve které sídlí Národní galerie.

„Aleš Veselý přijel, aby nás diváky přinutil se zastavit, ohlédnout se a přemýšlet,“ stojí v katalogu Sympozia prostorových forem. „Živote, jak jsi složitý. Jak jsi přitom zákonitý. Lehounký úsměv a mocná tragika vzpínají své ruce nad nicotností.“

Dovětek

Už první rok po okupaci začal Milan Weber objíždět výtvarné galerie v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, ve kterých byly vystaveny práce výtvarníků z šedesátých let. Brzy však zpozoroval, jak postupně začínají z veřejného prostoru mizet. „Začínalo být jasné, že nějaká smysluplná angažovanost v okupovaném Československu bude obtížná,“ popsal situaci po invazi Milan Weber. „Proto jsem se začal seznamovat s výtvarníky, začal sbírat jejich díla a později jsem hledal způsob, jak je v normalizaci vystavovat.“ V devadesátých letech Milan Weber vybudoval v Ostravě respektovanou výstavní síň Sokolská 26, která se stala legendou mezi galeriemi.