„A jak jsem prožívala já vpád vojsk? Já jsem ho prožívala v Německu u moře, byly jsme tam se sestrou na táboře a tenkrát v srpnu sem přišla vojska spojeneckých armád a my jsme vlastně vůbec nevěděly, co se děje. Nikdo nám nic neřekl a zůstaly jsme tam i déle a krkolomným způsobem jsme se dostávaly domů a byl to takový hodně traumatizující zážitek, protože mojí sestře bylo dvanáct a byla hodně hysterická z toho. Ale nakonec nás tedy vyložili na Cínovci a řekli nám, ať jdeme. A dostaly jsme se tedy domů, nevím vůbec, jak to bylo, ale asi jsme byly šikovné a dostaly jsme se k rodičům, kteří tedy byli na pokraji zhroucení.“
„Za ním [dědečkem] přijel kamarád, se kterým studoval ve Vídni na kadetské škole vojenské, a protože to byl člověk, který mluvil německy a přijel za ním po válce a někdo je slyšel, že spolu mluví německy, tak dědečka udal a dědečka zavřeli na Mírově, což byla, nebo vlastně je pořád věznice, a tenkrát tam byli političtí vězni. A vím, že babička říkala, že se vrátil z vězení a do půl roku – mám pocit, že říkala dva měsíce, že zemřel a nikdy o tom nechtěl vyprávět. Takže to tam asi opravdu nebylo růžové, protože když umřel, tak mu bylo jednapadesát let a měl podlomené zdraví. Babička musela opustit dům, ve kterém bydleli v Litoměřicích, a šla ke svojí mamince do Lovosic, kde měli hotel, který samozřejmě už nebyl hotel, protože to ze soukromého vlastnictví vyvlastnili.“
Miluše Wajshajtlová, rozená Kobrčová, se narodila 2. prosince 1952 v Litoměřicích jako starší ze dvou sester. Prarodiče z maminčiny strany pocházeli z Volyně, odkud byli za války vyhnáni banderovci. Přes Polsko se dostali do tábora v Terezíně, kde zůstali až do konce války. Po válce se usadili v Oparně v domě po vysídlených Němcích. Dědeček z otcovy strany byl důstojník Československé lidové armády (ČSLA) a po nástupu komunistů k moci byl na několik let z politických důvodů vězněn na Mírově. Několik měsíců po návratu z vězení zemřel. Miluše Wajshajtlová navštěvovala základní školu ve Velemíně, pak absolvovala střední všeobecně vzdělávací školu (SVVŠ) v Lovosicích. V létě 1968 byla s mladší sestrou na táboře u moře ve východním Německu, kde musely kvůli invazi sovětských vojsk do Československa zůstat déle. Pak se složitě dostávaly samotné domů do Velemína z hraničního přechodu na Cínovci. Když se v lednu 1969 upálil Jan Palach, nosila se spolužáky do školy černé stužky. Po střední škole absolvovala v Teplicích dvouletou zdravotnickou nástavbu, 27 let pak pracovala jako rehabilitační sestra na zámečku v Milešově. V roce 1977 se vdala, s mužem vychovali dva syny. Sametovou revoluci prožila v Chotiměři a vše sledovala na dálku prostřednictvím televize a rozhlasu. Hned v prosinci 1989 odjela s rodinou na výlet do západního Německa. Po roce 2000 pracovala až do důchodu v nemocnici v Litoměřicích jako fyzioterapeutka. V roce 2025 žila s manželem v Chotiměři.
