The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr. Eliška Wagnerová Ph.D. (* 1948  †︎ 2025)

• narodila se 7. září 1948 v Kladně jako Eliška Bušová

• v roce 1967 absolvovala kladenskou hutní průmyslovku

• v roce 1974 promovala na Právnické fakultě UK

• v roce 1982 emigrovala přes Španělsko do západního Německa

• v roce 1993 se vrátila do Česka a stala se asistentkou předsedy Ústavního soudu ČR

• v letech 1998 až 2002 působila jako soudkyně a předsedkyně Nejvyššího soudu ČR

• v letech 2002 až 2012 byla soudkyní a místopředsedkyní Ústavního soudu ČR

• v letech 2012 až 2018 zasedala v Senátu Parlamentu ČR

• zemřela 18. ledna 2025

Od mládí kolem sebe vnímala řadu nespravedlností a měla v sobě touhu po nápravě věcí. V době politického uvolnění během pražského jara se rozhodla pro studium práv, než je ale stihla absolvovat, pověstné „šrouby“ se znovu utáhly. Frustrace z podmínek, v jakých pak vykonávala právnickou praxi, byla jedním z důvodů, proč v roce 1982 emigrovala. V Mnichově pracovala pro Rádio Svobodná Evropa, žila také v Kanadě.

Po sametové revoluci se vrátila do Československa a své zkušenosti z exilu nabídla do služeb vlasti. Koncem 90. let se stala soudkyní a předsedkyní nejvyššího soudu a v letech 2002–2012 působila jako soudkyně a místopředsedkyně soudu ústavního. „Těch deset let bylo nejšťastnějších z mého života,“ říká Eliška Wagnerová k období, kdy se podepsala pod mnoho významných ústavně-soudních nálezů. „Ta práce mě bavila, byla jsem jí naprosto oddána a nebylo pro mě nic důležitějšího než rozhodování ústavního soudu.“

Po propuštění z Jáchymova strýc plakal

Narodila se jako Eliška Bušová 7. září 1948 v Kladně. Bušovi, babička a dědeček z otcovy stran, v jejichž kladenské vilce žila s rodiči a sourozenci, ji výrazně ovlivnili. Než se v polovině 30. let přistěhovali do Kladna, působili jako „modernizátoři“ méně rozvinutých východních částí Československé republiky. „Babička byla ta pověstná ‚česká učitelka‘ a děda stavitel, v Prešově měl stavitelskou firmu,“ přibližuje své rodinné kořeny. „Pak když už to na Slovensku nešlo úplně dobře a můj otec a jeho bratr se blížili věku, kdy bylo třeba pomýšlet na školu, našli náhodou dům v Kladně a koupili ho.“

Ve stavebnictví poté pracoval i Eliščin otec Jiří – s Eliščinou matkou Elisavetou se oženil v osmnácti letech a vzhledem k nutnosti živit rodinu už vysokou školu nevystudoval. Jeho bratr Vojslav, Eliščin strýc a vzor, naproti tomu absolvoval práva a po válce vstoupil na přání své matky do sociální demokracie. „Když přišel rok 1948, odmítl se spojit s komunisty – tedy nechat se jimi pojmout – kvůli čemuž ho později odsoudili a byl v Jáchymově.“

Podrobnosti strýcova procesu před ní sice tehdy spíš skrývali, přesto jí v paměti utkvělo třeba to, jak rodině znemožnili plánovanou návštěvu vězení; jako malá dívka tehdy nemohla pochopit, proč ji za oblíbeným strýcem nechtějí pustit. Až mnohem později se také dozvěděla, že její babička, jež si synovo neštěstí kladla za vinu, se pokusila na půdě oběsit. Strýce naštěstí v porovnání s mnoha jinými propustili poměrně brzy: v Jáchymově strávil „jen“ dva roky.

„Pamatuji si, že když se vrátil, plakal babičce na rameni – dospělý muž! To byl pro mě jako pro dítě docela divný pohled,“ říká Eliška Wagnerová o strýci, který pak až do roku 1968 pracoval v dělnických profesích. Teprve poté se dočkal rehabilitace a mohl začít působit na právnické fakultě brněnské univerzity.

V profesi, kterou nechtěla vykonávat

Kladno, kde tehdy ještě nestála dnešní sídliště, připomínalo za jejího dětství velkou vesnici, kde většina obyvatel žila po generace. Vilka Bušových ležela na hranicích vilové čtvrti a míst, kde už žily rodiny kladenských dělníků, chodila proto do školy jak s dětmi, které pocházely z podobné sociální vrstvy a sdílely podobné rodinné zkušenosti, tak i s dětmi z „obecňáků“, tedy z rodin horníků a hutníků. Nepamatuje si ale, že by kdy na základní škole měla kvůli svému původu či strýcovu věznění problémy – možná také proto, že se vždy výborně učila.

Problémy však přišly, když se v polovině 60. let hlásila na střední školu. Humanitní studia se v rodině považovala za ideologicky kontaminovaná a ji mimo jiné bavila i chemie, a tak její volba padla na chemickou průmyslovku v Praze. Na přihlášku jí ovšem přišla zamítavá odpověď. „Že mě ani nepozvou k přijímacím pohovorům. Prostě mě vůbec nepozvali! Donutila jsem otce, abychom tam jeli. Přijal nás ředitel – a mluvil tak, že můj otec mě lapil za ruku a povídá: ‚Prosím tě, pojď, tady to nemá smysl.‘“ Byť se jí tehdy zastal ředitel její kladenské devítiletky a napsal o jejím případu kritický článek do novin, po této zkušenosti už nechtěla dál riskovat a spokojila se studiem hutní průmyslovky. Maturovala na ní v roce 1967. „Od začátku jsem ale věděla, že je to profese, kterou nechci vykonávat.“

Přesto po studiích nastoupila do hutí, kde pak pracovala další dva roky. Když 21. srpna 1968 obsadila Československo vojska Varšavské smlouvy, měla zrovna noční směnu. „Moje reakce tehdy byla, že jsem začala trochu křičet na nějakého takového místního komunistu, předáka – jak to dopustili?! Už předtím jsem s ním vedla diskuze. Tehdy začaly v Literárních novinách vycházet ty různé osudy lidí, co si vytrpěli v 50. letech – a já jsem jim to strašně vytýkala. Na to oni neuměli odpovídat. Je pravda, že to milieu tam nemělo moc pochopení pro to, co jsem já zastávala.“ Po invazi se ale i v kladenských hutích vzedmula vlna odporu a bezmála dvacetiletá Eliška, tehdy ještě Bušová, se poté podílela na šíření letáků zaměřených proti „bratrské pomoci“.

Byli jsme ztracená generace

Díky své mladší sestře se v té době dostala do prostředí milovníků swingu. Jednoho večera v májových dnech roku 1969, tedy nedlouho po nahrazení Alexandra Dubčeka Gustávem Husákem v čele KSČ, zpívala parta kamarádů cestou ze swingové zábavy různé „politické“ písně, mimo jiné prozpěvovali na nápěv spirituálu o Johnu Brownovi slova „až bude Gustáv Husák viset na větvi, tak bude v české zemi klid“. Z blízké ulice tehdy přijelo auto, z něj vyskákali příslušníci SNB, část skupiny zadrželi a odvezli na služebnu. Eliška se pak s bratrem jednoho ze zadržených vypravila k policejní stanici kamarády hledat.

„Obcházeli jsme kolem, snažili se nahlížet do oken. Což se nám nevyplatilo, protože nás sebrali taky. K nám už nebyli fyzicky drsní, ale ty, co tam byli od počátku, opravdu ošklivě zbili. A samozřejmě si vyslechli takové to: ‚Co si myslíte?! Že když jste studovaní, tak budete takhle jednat? My vám ukážeme!‘“ Od svého otce pak prý Eliška doma dostala velmi vyhubováno – že takovouto akcí nic nedokáže, zato se může připravit o možnost studovat. Ona i kamarádi pak ještě museli na výslech, během něhož se příslušníci snažili zjistit, kdo nepřípustná slova zpíval. Všichni to zapřeli, „pachatel trestného činu“ nebyl zjištěn a vyšetřování tehdy na přelomu jara a léta roku 1969 ještě vyšumělo do ztracena. „Později už by to patrně takhle lehce neprošlo. Ale tohle tedy ještě prošlo.“

Právě v té době se jí podařilo dostat se na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. „Já toužím dohnat věci k tomu, aby fungovaly spravedlivě, to v sobě prostě mám. A když jsem viděla nespravedlnost – a člověk kolem sebe viděl celou řadu nespravedlností, už i v té rodině – tak jsem si prostě říkala, že tedy práva,“ komentuje své tehdejší rozhodnutí. Přijímací zkoušky k dálkovému studiu – po roce pak přešla na studium denní – splnila v roce 1969, kdy se testy ještě psaly anonymně. Brzy poté se politické poměry opět dramaticky utužily a její studia už probíhala v počátečním stadiu normalizace. „Neangažovala jsem se absolutně nijak. Do nových mládežnických organizací jsem nevstoupila.“

Zlomový pro ni byl, jak říká, tzv. pendrekový zákon, jímž tehdejší vrcholní politici udělili v srpnu 1969 mimořádné pravomoci policii, která pak mohla snáze a tvrději postihovat lidi projevující nesouhlas s okupací. „To byla jedna z těch velkých nespravedlností, kdy jsem si řekla: ‚Všichni ti politici z roku 1968 těžce zklamali.‘ A nebyla jsem sama. Moje generace upadla do jakéhosi až cynismu. Mladí zcyničtěli nebo si přestali dělat iluze o tom, že by politika mohla fungovat férově. Byli jsme prostě taková ztracená generace.“

Právní praxe v totalitním státě

Ještě za studií se v roce 1972 vdala. Její první manžel pracoval v advokátní poradně v pražské Hybernské ulici, kde mimo jiné byla jeho kolegyní i advokátka a pozdější politička Dagmar Burešová. Pro mladou studentku práv to bylo prostředí mnohem inspirativnější než fakulta – školu prý chtěla jen dodělat: „Chtěla jsem to mít rychle za sebou a dělat něco smysluplnějšího. A ten smysl jsem našla právě v té advokacii. Vnímala jsem ji jako ostrůvek svobody v jinak už zase nesvobodném státě.“

Jenže do roku 1974, kdy absolvovala právnickou fakultu, už „tvrdá normalizace“ dorazila i do advokacie. Zatímco v prvních letech okupace v ní ještě nacházeli uplatnění právníci vyhození od soudů a z prokuratur, v polovině 70. let už Pražské sdružení advokátů bralo jen „kádrové posily“. „A mezi ty já jsem samozřejmě nepatřila,“ říká Eliška Wagnerová, které tak nezbylo než nastoupit jako podniková právnička do investorské organizace ministerstva školství. Byla tam však nespokojená a dál hledala místo v advokacii. Vyplatila se jí sázka na severní Čechy, kde byl trvalý nedostatek kvalifikovaného personálu, a získala místo koncipientky v advokátní kanceláři v Lounech.

V Severočeském sdružení advokátů byly ale poměry zároveň daleko tužší než v „liberální“ Praze. „Za co v Praze dostaneš podmínku, za to tě v severních Čechách ‚pověsí‘,“ glosuje tamní atmosféru. Náročné ovšem bylo i to, že musela z Prahy dojíždět každý den autobusem, a tak jí Dagmar Burešová po roce pomohla najít místo v právní poradně v Kladně. Mezi jejími tamními kolegy prý byli i různí mladí snaživci, kteří chtěli být s režimem zadobře. Když její tehdejší manžel zastupoval v Praze syna Otty Šlinga, jednoho z popravených v procesu se Slánským, který podával tiskovou žalobu na Rudé právo, jež jeho otce pomlouvalo, mohla si být jista, že mnozí z jejích mladších kolegů by takovou kauzu nikdy nevzali.

Byť její vlastní případy v Kladně nebyly přímo takto politické, vliv strany přesto byl i v její praxi nepochybný. Například se jí nepodařilo dosáhnout rozvodu klienta, jehož manželka byla na okrese významnou komunistickou činovnicí a rozvádět se nechtěla – a to i přesto, že oba manželé spolu už dlouhou dobu nežili. „Vždy když se vedou diskuze o tom, jestli ten režim byl autoritativní, nebo totalitní, vycházím z definice totality, která říká, že je to takový režim, který ingeruje do všech životních oblastí člověka. Pro svobodu člověka je podstatné, aby měl soukromý prostor, do kterého mu stát prostě nepoleze a kde mu nechá absolutní autonomii rozhodování. To u nás neplatilo – tento případ to jasné dokládá – a já si proto myslím, že ten režim byl totalitní i v těch 80. letech.“

V Mnichově byla součástí emigrantského jádra

Frustrace z práce v těchto podmínkách – to, že viděla, že „v podstatných věcech nepomůže“ – byla jedním z důvodů, proč dlouhodobě zvažovala emigraci. Nakonec se k ní rozhodla v roce 1982. Se svým prvním mužem už v té době nežila, a tak se během zájezdu do Španělska odpojila od skupiny a sama s jediným kufrem vyrazila autostopem přes Francii do Německa, kam měla vízum z doby, kdy se neúspěšně pokoušela získat devizový příslib.

Dojela do Mnichova. První rok žila ve sběrném táboře, mezitím získala po sedmi či osmi měsících azyl a absolvovala jazykové kurzy němčiny. Brzy poté se dostala do prostředí lidí okolo Rádia Svobodná Evropa. Zkusila tam psát, to se jí dařilo, a tak se stala spolupracovnicí československého vysílání.

A byť rozhodnutí emigrovat v sobě zahrnovalo srozumění s tím, že „s právem končí“ – právo se, jak říká, tehdy vnímalo jako těsně spjaté se státní suverenitou a bez německého právního vzdělání nebylo možné v Německu právnickou praxi vykonávat – nakonec se jí přece jen podařilo se alespoň okrajově svému oboru věnovat. Zažádala si o povolení poskytovat služby jako poradkyně pro československé právo a získala ho jako vůbec první člověk v Německu. Poskytovala poté právní poradenství československým emigrantům, sem tam se na ni obraceli i němečtí klienti se zájmem o Československo.

Vedle této praxe a práce pro Svobodnou Evropu psala také pro emigrantské noviny Národní politika. Stala se součástí „emigrantského jádra“ v Mnichově a Jaroslav Dresler, kulturní redaktor Národní politiky – emigrant z doby po roce 1948 – jí dával k recenzím a výtahům politologické a sociologické texty, díky čemuž si prohlubovala zájem o souvislost práva a demokracie.

V prostředí Svobodné Evropy poznala Lídu Rakušanovou, Karla Kryla, Jána Mlynárika a řadu dalších osobností. Rychle si ale také všimla, že emigrantské prostředí je velmi rozdělené. Emigranti z doby po roce 1948 si příliš nerozuměli s těmi, kteří odešli až po sovětské invazi. Mladší emigranti častěji tíhli k osmašedesátníkům, ona ale vyhledávala spíše lidi z roku 1948.

„Když jsem odcházela z Československa, měla jsem na komunismus obrovský vztek. To se projevovalo i v postojích k lidem, kteří dříve byli komunisti, pak emigrovali a v emigraci se opět ocitli na nějakém výsluní. Očekávala bych, že projdou nějakým očistcem – což oni neprošli. Takže k té vrstvě osmašedesátníků jsem nenašla cestu,“ říká k mnichovskému období a dodává, že svůj postoj nicméně později přehodnotila a začala nahlížet na lidské osudy více individuálně.

Z kanadského lesa za největší emocí v životě

S druhým manželem Arnoštem Wagnerem, emigrantem žijícím v Kanadě, se seznámila přes inzerát v časopise Západ. V červnu 1989 za ním odjela do Kanady. Vykonávala tam rozličná zaměstnání: pomáhala manželovi v podnikání, dělala servírku a pomocnici v české restauraci, prodavačku v německém lahůdkářství a také se například pokoušela být zubní laborantkou, což jí ale prý moc nešlo.

Sedmnáctý listopad 1989 strávila v domě na samotě v kanadském lese, jen „se psem a puškou“, události v Československu sledovala v televizi. Když se její manžel vrátil z USA – byl tam vyzvednout její knihovnu, jež tam doputovala z Mnichova – vydali se na československou ambasádu. Byli mezi prvními, komu ambasáda vydala víza na cestu do vlasti, takže už začátkem prosince se po mnoha letech ocitli v Praze.

Tam stále ještě probíhaly demonstrace a lidé prožívali euforii. „Pro mě to byla především veliká emoce. Těžko se to opisuje, opravdu to byla snad největší emoce v mém životě vůbec,“ říká Eliška Wagnerová. Dostali se i do centra Občanského fóra, kde se seznámili s Václavem Malým a řadou dalších osobností.

Brzy poté si začala vyřizovat přijetí do České advokátní komory, která se v roce 1990 ustavila jako soukromý subjekt; oba dva se rychle rozhodli, že se do Československa vrátí natrvalo. Realizace tohoto plánu se ale kvůli vážné nemoci protáhla na tři roky. Díky tomu se ovšem v Kanadě seznámila s ústavním soudcem Zdeňkem Kesslerem, který se pak po rozpadu Československa stal předsedou ústavního soudu – a ona jeho asistentkou. „Přišlo mi, že to je ta instituce, která bude nastavovat nové hodnoty a hodnotový rámec.“ komentuje své tíhnutí k ústavnímu soudu.

Prosazovat respekt k základním právům

V roce 1996 se nicméně stala soudkyní nejprve Nejvyššího soudu České republiky. „Právo tam ale vykládali tradičně a nezohledňovali hodnoty, které by se do práva měly promítat. Nebyl to tam proto žádný med.“ Psala také do Lidových novin, díky tomu si jí všiml prezident Václav Havel, a když se v roce 1998 uprázdnilo předsednictví nejvyššího soudu, nabídl ho právě jí. Nabídku přijala podle svých slov proto, aby přispěla k proměně nejvyššího soudu, pomohla ho modernizovat a přiblížit evropským standardům.

Za krok správným směrem považuje například zveřejňování všech rozhodnutí nejvyššího soudu na webu. „To je transparentnost. Moje krédo bylo, že ne sami soudci mají posuzovat, zda některé rozhodnutí je nejlepší – lepší než jiné v obdobné věci – ale že to má posuzovat veřejnost,“ vysvětluje praxi, kterou u nejvyššího soudu zavedla. „Ale bere mě čert, když vidím, že ministerstvo spravedlnosti dodnes nedokázalo zajistit, aby všechny soudy v této zemi musely všechna svá rozhodnutí dávat na internet. Ono by to mělo i další procesní důsledky, protože pochopitelně se tím zajišťuje také sjednocování judikatury.“

O čtyři roky později, v roce 2002, ji Václav Havel jmenoval soudkyní a zároveň místopředsedkyní Ústavního soudu České republiky, ke kterému ji to dlouhodobě táhlo. Ústavní soud přitom sehrál zásadní roli v prosazování hodnotové diskontinuity – při současném zachování formální kontinuity – s předlistopadovým právem.

Rozsáhlá soustava obecných soudů se vcelku pochopitelně adaptovala na změněný hodnotový rámec pomaleji než samotný ústavní soud. „Soudci nevěděli, jak na to, jak to uchopit. To byly všechno úplně nové postupy, nové přístupy, na které oni nebyli cvičeni,“ podotýká Eliška Wagnerová s tím, že o nějakém školení, jak novou ústavnost promítnout do podústavního práva, si zdejší soudci, státní zástupci nebo advokáti mohli nechat zdát. „Takže ten vývoj byl velmi pomalý a mnohdy se to pohnulo až tím, že zasahoval ústavní soud. Nebýt ústavního soudu, tak neproběhly restituce. Obecné soudy je vykládaly tak úzce a formalisticky, že by byl restituován jen zlomeček toho, co ve skutečnosti nakonec bylo restituováno.“

Českému právu pak podle ní velmi pomohlo zapojení do nadnárodních institucí, ať už to byla v roce 1991 Rada Evropy nebo poté v roce 2004 Evropská unie. „Už vstup do Rady Evropy byl požehnáním, protože jsme se dostali do jurisdikce Evropského soudu pro lidská práva. Odtamtud šla velká spousta judikatury – což byl opravdu studijní materiál pro soudce – a kultivace názorů na výklad práva. A pokud jde o Evropskou unii, platí totéž.“

V roce 2012 Eliška Wagnerová kandidovala jako nestranický kandidát za Stranu zelených do Senátu v obvodu Brno-město. Byla zvolena a v Senátu pak zasedala šest let. I tam se podle svých slov snažila přispívat k prosazování toho, co považovala za důležité, bez ohledu na to, z jaké části politického spektra podněty vycházely. „Někteří takoví ti skalní straníci pak koukají a hledají, kam vás ukotvit. Ale já se nechci nechat ukotvit. Mám svůj program a plán a tím je v maximální možné míře prosazovat respekt k základním právům a k základním ústavním principům.“