The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Jiří Vyšohlíd (* 1943)

• narozen 16. února 1943 v Hradci Králové

• herec, režisér, hudební skladatel, scénograf

• 1960–1964 studium loutkoherectví na loutkářské katedře DAMU

• dvouletou vojenskou základní službu absolvoval v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého

• 1967 nastoupil do divadla Drak na pozvání režiséra Miroslava Vildmana

• od roku 1968 se věnoval skladbě scénické hudby, první inscenace Žabák Hrdina

• 1991 režie první inscenace Nalaďte si vidličku

• v 80. létech založil s Martinem Brunnerem jazzovou kapelu Ventil duo

• 2014 založil se synem a dalšími hudebníky jazzovou kapelu Dragon’s Brew

• roku 2015 obdržel Thálii za celoživotní mistrovství v kategorii loutkové divadlo

• za rok 2017 získal Cenu divadelní kritiky (dříve Cena Alfréda Radoka) za hudbu k inscenaci O bílé lani

• v době natáčení (2025) žil v Hradci Králové

Život Jiřího Vyšohlída je neodmyslitelně spjat s královehradeckým loutkovým Divadlem Drak, kde působí téměř 60 let. Vedle divadelních prken je jeho vášní hudba. Nebylo tomu tak ale vždy. „Jako kluk jsem klavír nenáviděl, učitelka mě tloukla tužkou přes prsty. Došlo to tak daleko, že když hrála muzika v rádiu, rychle jsem běžel přeladit stanici,“ vypráví pamětník. 

Jeden z obratů nastal v okamžiku, kdy uslyšel dixieland, styl jazzové hudby s původem v New Orleans. Jako samouk následně začal s flétnou a přes klarinet se dostal až k saxofonu a po padesáti letech zpět k pianu. Působil v několika kapelách, například v proslulém Ventil Duo s Martinem Brunnerem či v třígeneračním Dragon’s Brew se svým nejmladším synem Jiřím.

V Draku složil scénickou hudbu pro desítky inscenací, režíroval, realizoval vlastní výpravy a ztvárnil desítky rolí, přesto se necítí jako umělec. „Nemám to v duši, jsem jen člověk, kterého baví tvořit, ať je to cokoli,“ vysvětluje.

Od klavíru k loutkám

Jiří Vyšohlíd se narodil 16. února 1943 v Hradci Králové. Krátce po válce se rodina přestěhovala do Trutnova, kde se narodila sestra Jitka. Ve vybydleném pohraničí měl jeho otec, lékař MUDr. Josef Vyšohlíd, založit ordinaci. Matka Josefa Vyšohlídová, vystudovaná účetní, zůstala po narození syna v domácnosti.

Otec byl pracovitý, ambiciózní i skvělý pianista. Rodiče přihlásili k hudební výchově brzy i malého Jiřího. On však nerad cvičil a snad i proto na lekce chodil s hrůzou. „Měl jsem nádherné dětství, které mi kalila jen výuka klavíru,“ dodává. Letitý stres přerostl v čirou nesnášenlivost k jakékoli hudbě.

Poté, co pamětníkův otec získal místo na ministerstvu zdravotnictví, se rodina stěhovala do Prahy. „To byl rok 1953 a moje jediná starost byla, aby si rodiče nevzpomněli na klavír. Rychle jsem sháněl jiné kroužky,“ vysvětluje. Jeden z nových spolužáků mu doporučil Loutkářský soubor v Pionýrském domě Julia Fučíka v Grébovce, který vedla pozdější velmi významná pedagožka a teoretička dramatické výchovy Hana Budínská. „To byl úplně zásadní zvrat v mém životě,“ konstatuje Jiří Vyšohlíd.

Vyměnil jsem kolo za klarinet

Na gymnáziu náhodou zaslechl zmíněný dixieland… „A to bylo jako blesk z čistého nebe,“ vypráví. Nedlouho poté s kamarády založil kapelu. „Jednou přišel spolužák a řekl mi, že si koupil trumpetu, další měl bicí, další že má pozoun. Řekl jsem bezva, šel jsem do bazaru a vyměnil jsem kolo za klarinet.“ O dvou celoživotních vášních bylo rozhodnuto.

Studentská kapela Storyville Jazzband slavila úspěchy. Koncertovali po Praze, nahrávali v profesionálních studiích a jezdili na zájezdy. „Zajímavé bylo, že uvaděč musel při představování kapely říct, že hrajeme hudbu černošského lidu utlačovaného americkými kapitalisty,“ vypráví Jiří Vyšohlíd.

Měl jsem jasno, budou to loutky

„Otec si přál, abych se stal lékařem, ale já měl poměrně jasno,“ říká. Jiří Vyšohlíd se přihlásil ke studiu loutkoherectví na DAMU. Již při studiu si ho a několik dalších studentů vybrali slavní manželé Josef a Hana Lamkovi do jejich černého divadla v baru Alhambra na Václavském náměstí. 

Po absolvování studia v roce 1964 mu díky systému tzv. umístěnek přidělili místo ve Středočeském loutkovém divadle v Kladně. Po necelém roce však musel nastoupit základní vojenskou službu. „Naštěstí se mi díky známým podařilo dostat do AUS VN,“ dodává pamětník.

Armádní umělecký soubor Víta Nejedlého v Praze představoval skutečně mimořádně mírnější vojnu, než u ostatních útvarů. První rok hrál jako samouk na klarinet a saxofon v malé kabaretní kapele. Při vystoupení v Plzni se herci kabaretu dopustili určitých politických narážek. „Politruci se tam hrozně rozčilovali a kabaret následně rozpustili,“ vzpomíná na zástupce velitelů pro politickou práci. Druhý rok vojenské služby strávil v tzv. velké kapele.

Drak, ostrůvek svobody

Roku 1967 nastoupil na pozvání spolužáka režiséra Miroslava Vildmana do královehradeckého Divadla Drak a ihned byl požádán o zkomponování inscenační hudby pro veleúspěšné představení Žabák Hrdina.

Po příchodu režiséra Josefa Krofty v roce 1971 se Jiří Vyšohlíd, opět jako samouk, stal v podstatě dvorním skladatelem souboru. Hudební složka se stala nedílnou součástí her, stejně jako scénografie či dramaturgie. Inscenace vznikaly v kolektivním a svobodném duchu. „Pro nás to bylo naprosto svobodné prostředí, neměli jsme pocit nějakého stabilního nátlaku. Drak byl dlouho jediná instituce v republice, kde nebyl jediný komunista,“ vysvětluje.

Přesto docházelo i ke konfliktům s představiteli tehdejší ideologie. Například při jedné z premiér si kolega neodpustil nějakou protirežimní poznámku. „Shodou okolností tam byl ‚kulturtrégr‘ [hanlivě – šiřitel domněle vyšší vzdělanosti] z města. Když to skončilo, vylítl úplně říčnej a křičel, že nás zničí, že už v podstatě neexistujeme. Jmenoval se Pravda, to bylo krásné jméno. Byl to nějaký stavař a dělal vrchního přes kulturu, stavař přes kulturu,“ vzpomíná Jiří Vyšohlíd.

Vozili jsme jim valuty

Divadlo samozřejmě existovalo dál, snad i proto, že se Drak vyprofiloval v jedno z nejúspěšnějších loutkových divadel se značným renomé u nás i v zahraničí. Výrazné talenty, tvůrčí, bezpečné a svobodomyslné prostředí přinášely své ovoce a režimu tolik potřebné valuty.

„To byla jedna věc, že kdyby nás zrušili, v zahraničí by se ptali, kdepak je Divadlo Drak, co se děje? Takže to nešlo. A za druhé jsme vozili západní chechtáky… Tenkrát to nebylo málo,“ dodává. Se souborem pamětník navštívil vedle zemí východního bloku i Francii, Švýcarsko, Spojené státy, Japonsko, Austrálii, Švédsko, Španělsko nebo Itálii. „Nebýt Draku, viděl bych jen Černé moře,“ dodává s úsměvem.

Obecně loutkové divadlo, považované režimem převážně za dětskou zábavu, nacházelo díky pohádkám, mýtům a legendám prostor, kde cenzura jeho odvážnější polohy většinou přehlížela. „Někdy v osmdesátých letech jsme si uvědomili, že děláme skvělé divadlo nejen pro děti, ale i pro dospělé. Naše hlavní starost byla, aby inscenace byly co možná nejlepší,“ vysvětluje pamětník. 

Na volné noze

Vedle divadla se Jiří Vyšohlíd věnoval i milovanému jazzu. Za zmínku stojí alespoň slavné Ventil duo s Martinem Brunnerem. Toto improvizační dechové duo založené v roce 1981 získalo několik tuzemských hudebních cen, mimo jiné hlavní cenu 1. ročníku Československého jazzového festivalu v Karlových Varech v roce 1984. 

Vedle hudebních cen je pamětník držitelem i mnoha divadelních. „Nejvíc si vážím ceny Divadelní kritiky, to je původní cena Alfréda Radoka, a vedle toho je ještě Thálie za celoživotní tvorbu,“ konstatuje.

V současnosti se věnuje tvorbě audio a video archivu divadla a promítá starší představení v Biografu Drak. Po neuvěřitelných 58 letech v angažmá je nyní na volné noze, ale vystupuje dál. „Vždy pro mě bylo nejdůležitější dělat, co mě baví, a dělat to co nejlépe,“ uzavírá své vyprávění Jiří Vyšohlíd.