The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Radomil Vyoral (* 1960)

Tiskař

  • narozen 23. září 1960 v tehdejším Gottwaldově (dnes Zlín)

  • od roku 1985 tiskl v dílně ve sklepě samizdat

  • StB jeho činnost nikdy nerozkryla

  • od roku 1990 do roku 2004 v BIS

  • v roce 2017 žil v místní části Zlína – Salaš

Komunistickým režimem zakázané knihy, několik čísel samizdatových časopisů Infoch, Magazín SPUSA, Sport nebo Revolver Revue. To všechno v osmdesátých letech ve své dílně ve sklepním prostoru bytového domu v Gottwaldově na cyklostylech tajně tiskl Radomil Vyoral. Na jeho několikaletou činnost StB nikdy nepřišla.

Rodiče, Skaut, muzika

Radomil Vyoral se narodil 23. září 1960 v tehdejším Gottwaldově (dnes Zlín). Jeho matka původně vyučovala náboženství, ale poté, co komunistický režim různými restrikcemi tuto výuku znemožnil, nastoupila jako dělnice ve Svitu. Otec pracoval ve stejném podniku jako strojní zámečník. Rodiče se proti režimu veřejně neangažovali, ale ani nepatřili mezi jeho příznivce. Doma pravidelně poslouchali rozhlasovou stanici Svobodná Evropa, u čehož nechyběl ani malý Radomil. Jeho vývoj v dětství mimo jiné ovlivnila víra v Boha, vztah k přírodě, četba knih Jaroslava Foglara a také Skaut. Místní oddíl obnovený během Pražského jara v roce 1968 vedl jeho otec, ale po vpádu vojsk Varšavské smlouvy a nástupu normalizačního režimu byl opět zakázán. „Nesl jsem to velmi špatně, protože Skaut, to pro mne bylo úžasné dobrodružství,“ dodává pamětník.

Radomil Vyoral nepatřil mezi žádné bouřliváky, ale odmítl vstoupit jak do Pionýra, tak do Socialistického svazu mládeže (SSM). Nemělo to však žádné následky a bez potíží ho přijali na strojní průmyslovou školu. V té době již poslouchal rockovou muziku a nechal si narůst dlouhé vlasy. S přáteli pak o víkendech objížděl různé koncerty a festivaly. Nevzpomíná však, že by kvůli svému zevnějšku zažil výraznější potíže.

V domě rozjel tiskařskou dílnu

Po maturitě ho přijali na Ekonomickou fakultu Vysoké školy báňské v Ostravě. Tam se také v roce 1982 dozvěděl tragickou zprávu. Na záchvat mrtvice zemřel jeho otec. V Ostravě se pamětník nevěnoval jen studiu, ale také četbě samizdatové literatury, kterou si vozil od svých přátel z Gottwaldova a pak ji předával dalším studentům. O tisk těchto tiskovin se staral především Bedřich Koutný, u něhož v roce 1985 StB provedla domovní prohlídku. Včas sice všechno uklidil, ale následně musel přemístit výrobu samizdatu. Dohodl se tehdy s Radomilem Vyoralem, který převzal stroje a v dílně ve sklepních prostorech bytového domu začal s tiskem. „Bedřich Koutný dělal konspiraci tím způsobem, že jednou zastavil pod naším barákem a podruhé nad naším barákem. Kdyby ho estébáci sledovali, tak za dva tři dny věděli, kde je cyklostyl. Nad námi bydlel akademický malíř Zdeněk Šutera, který samozřejmě všechno věděl, a ten mně vždycky říkal, ať alespoň zavřeme okno, když tiskneme, že to slyší až na chodník,“ vypráví Radek Vyoral a dodává, že jeho matka měla sice obavy, protože v případě prozrazení mu za podvracení republiky hrozilo až pět let vězení, ale nikdy mu v tom nebránila.

Po úspěšném ukončení vysoké školy absolvoval Radomil Vyoral roční základní vojenskou službu v Přáslavicích a poté nastoupil jako provozní v Potravinách Brno a později jako referent zahraničního obchodu v proslulém JZD AK Slušovice. Mimo období vojenské služby dál ve své dílně tiskl samizdat, nejprve na mechanické a později na elektrické cyklostyly. I díky němu se lidem dostaly do ruky desítky zakázaných knih a samizdatové časopisy, jako například Infoch, Magazín SPUSA, Sport nebo Revolver Revue.

StB na něj nepřišla

Samizdat se tiskl většinou u pamětníka. Občas se ale místo tisku změnilo, aby nedošlo k prozrazení. Radomil Vyoral chtěl aktivně působit i v jiných sférách disentu. Uvažoval o podpisu Charty 77, jenže tím by se dostal do hledáčku StB a hrozilo by prozrazení, a tudíž ukončení tisku samizdatu. Stal se však členem Společenství přátel USA (SPUSA), opoziční organizace založené disidenty z Gottwaldova kolem Stanislava Devátého. Společenství se mimo jiné snažilo vyvracet lži a dezinformační kampaň vládnoucí moci vůči Spojeným státům americkým, svolávalo různé protirežimní akce a demonstrace a od března 1988 také tajně tisklo a vydávalo samizdatový časopis Magazín SPUSA. Několik nejaktivnějších členů (Petr Holubář, Vladimír Trlida, Miroslav Odložil) se také zapojilo do kurýrní činnosti a v Rychlebských horách na hranicích s Polskem si tajně s polskými disidenty předávali samizdatové materiály. Radomil Vyoral o této činnosti věděl, protože k cestám často používali auto, které koupil společně s Pavlem Jungmannem. „Říkali mně, co se dělo, ale domluvili jsme se, že se těchto akcí nebudu účastnit,“ dodává pamětník.

Jednou se však Radomil Vyoral StB málem do rukou dostal. Tehdy přijel Bedřicha Koutného v Gottwaldově navštívit americký diplomat. Schůzky se účastnil i pamětník. „Americký bourák s vlaječkou a diplomatickým číslem stál před jeho domem. Samozřejmě všude dokola stály žigulíky a volhy,“ vzpomíná Radomil Vyoral, který pak jel americkému diplomatovi ukázat cestu do hotelu ve Slušovicích. „Estébáci jeli samozřejmě za námi. Když jel diplomat, tak nás nechali na pokoji, ale jak jsem jel nazpět, tak mě začali honit. Tak jsem sto dvacítkou jel sto dvacet přes dědinu. Mám pocit, že jsem jim ujel. Tehdy jsem bydlel u maminky na ulici Doktora Kolaříka na kraji Zlína. Zaparkoval jsem auto pod barákem, a než přijeli estébáci, tak jsem honem utekl do zahrady, lehl si pod jabloň a díval se, co se bude dít. Samozřejmě jak přijeli, tak utíkali k autu a sahali na kapotu, jestli je teplá. Věděli, že auto jelo. Chvíli tam zůstali, ale pak jeli pryč. Jelikož auto bylo napsáno na Pavla Jungmanna, tak si mysleli, že řídil Jungmann.“

Operativním důstojníkem Bezpečnostní informační služby (BIS)

Sedmnáctého listopadu 1989 Radomil Vyoral s Bedřichem Koutným tiskli samizdatový časopis Sport. V práci pokračovali celý následující víkend a ze Svobodné Evropy se přitom dozvěděli o zásahu proti demonstraci na Národní třídě v Praze. „Tehdy jsme si říkali, jestli už to netiskneme zbytečně,“ komentuje situaci pamětník, který následující události vedoucí k pádu komunistického režimu velmi emotivně prožíval. Účastnil se všech demonstrací ve městě a také se stal jedním ze zakládajících členů místního Občanského fóra. Využil svou dlouholetou praxi a pro Občanské fórum tiskl všechny potřebné materiály. Dokonce se pak stal zaměstnancem tohoto politického hnutí.

V září 1990 jako operativní důstojník nastoupil do Úřadu na ochranu ústavy a demokracie federálního ministerstva vnitra (ÚOÚD FMV), od roku 1994 Bezpečnostní informační služba (BIS). Sbíral například zpravodajské informace o privatizačních podvodech. Částečně i kvůli frustraci, že z důvodu nevole politiků jeho práce nepřináší kýžený přínos, v roce 2004 z BIS odešel. „Vláda informace nepoužívala ve prospěch státu a lidí,“ dodává.

V roce 1997 se po dlouholeté známosti oženil s Jarmilou Šubrtovou, s níž měl syna Teodora. V roce 2007 ale manželka zemřela na rakovinu. Dnes Radomil Vyoral už třináctým rokem pracuje jako vedoucí informační analýzy ve společnosti Synot a se svým synem žije v místní části Zlína – Salaš. „Dnes je svoboda, mír, demokracie a prosperita. Mrzí mě odklon lidí od Západu a propaganda prezidenta Miloše Zemana a Václava Klause a podobných, že je na Východě líp. Přitom to není pravda a hrozí nám tam nebezpečí. Tím spíš bysme proti tomu měli něco dělat,“ dodává na závěr Radomil Vyoral.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Wandering in the Cross-border Footprints of Czechoslovak and Polish dissidents

  • Witness story in project Wandering in the Cross-border Footprints of Czechoslovak and Polish dissidents (Vít Lucuk)