Jiřina Vrkoslavová

* 1938

  • „Dostali jsme výměr o vystěhování, že nesmíme bydlet ve městě Plzni. Já si ten výměr nepamatuji. Vím, že rodiče z toho byli úplně vykolejení, byli pomalu na mrtvici. Je zajímavé, že my už jsme nebydleli nad kavárnou. Otec už nedělal v kavárně, už vůbec nebyl v pracovním poměru s restauracemi. Pracoval ve Škodovce. Dostali jsme náhradní byt, také dva plus jedna, na rohu Denisova nábřeží a Stalinovy třídy. Dole v prvním poschodí byla redakce Rudého práva. My jsme dostali byt ve třetím poschodí. Z tohoto bytu jsme dostali ten vystěhovací výměr a měli jsme se stěhovat do Neratovic [Neratova] u Žamberka. Nějakým způsobem se naši odvolali. Nevím, proč jsme měli opustit Plzeň. Jestli to bylo na udání někoho, nevím. Náš otec v roce 1950 koupil chatu u Seneckého rybníka za Bolevcem. Ten v té době nepatřil do města Plzně, takže bylo zřejmě vyhověno žádosti rodičů, jestli se tam můžeme přestěhovat. Takže jsme tam potom bydleli čtyři roky.“

  • „V třiapadesátém roce došlo ke změně školství a ukončila se základní školní docházka v osmé třídě. V té době mě pan ředitel řekl… pozval si nás s maminkou k výslechu, že určitě, i když mu to neřekneme, posloucháme Svobodnou Evropu a on mě nemůže doporučit na školu, protože nejsem politicky uvědomělá. Potom se ale otevřel jednoroční učební kurz a třída se naplnila. To znamená, že tam bylo asi více dětí, které takhle postihli z nějakého jiného důvodu. U mě to byl ten, že otec byl živnostník. Absolvovala jsem jednoroční učební kurz a pak jsem si dala přihlášku na ekonomickou školu, přestože jsem chtěla jít na farmacii a to se mi nepovedlo. Na ekonomku jsem se dostala a odmaturovala jsem. Nic se nedělo. Po škole jsme dostali umístěnky. Nastupovala jsem hned po maturitě prvního července do spojeného velkoobchodu – sklad textilu.“

  • „A jednou se povedlo, že taťka byl nemocný a měl angínu. My jsme se zdrželi. Sestra už byla na světě. To byl čtyřiačtyřicátý rok, někdy na podzim. Chtěli jsme běžet ke Štěpánům, ale oni už měli zavřeno. Tak jsme se vrátili a šli jsme k nám do sklepa. Tam za námi za chvilku přiběhl taťka s tím, že je zle. Protože bombardovali nádraží a to to lítalo kolem nás. Tatí akorát přes nás stačil přehodit deky a už jsme slyšeli ten rachot. No a rachot byl ve sklepě taky, protože vylítla dvířka od komínů. My jsme byli všichni jako kominíci. Takže tohle byla taková legrační historka. Nikomu se nám nic nestalo, zaplať Pánbůh, ale byli jsme opravdu zle zřízení.“

  • Full recordings
  • 1

    Plzeň, 04.03.2019

    (audio)
    duration: 01:10:58
    media recorded in project Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Rodina, která měla zmizet v pohraničí

Jiřina Ulrichová - Vrkoslavová, 1955
Jiřina Ulrichová - Vrkoslavová, 1955
photo: archiv pamětnice

Jiřina Vrkoslavová, za svobodna Ulrichová, se narodila v 6. září 1938 v Plzni. Tatínek Jindřich Ulrich, vyučený číšník, snil o vlastním podniku, sbíral zkušenosti a v roce 1941 otevřel kavárnu – vinárnu Ulrich na třídě Karla IV., dnešní Americké třídě. Maminka Zdeňka se starala o domácnost, dvě děti a pomáhala manželovi v kavárně. Jiřina vzpomíná na zážitky z náletů a strach, který při nich zažila. Vypráví o šťastném dětství, volnosti, kterou dětem rodiče dávali. Jiřina se dobře učila, chodila na pravidelné cvičení do Sokola. Znárodnění kavárny proběhlo v roce 1948. Tatínek byl prozatím ponechán do roku 1950 na místě vedoucího. Na začátku padesátých let rodinu vystěhovali z bytu nad kavárnou a Jindřich Ulrich musel odejít do dělnického zaměstnání. V roce 1953 jej zatkli a nařkli z účasti na protestech proti měnové reformě. Podařilo se mu dokázat, že v době, kdy měl protestovat, pracoval na směně. Nicméně rodině přišel vystěhovací dekret. Ulrichovi měli odejít na hranici s Polskem do Neratova u Žamberku v Orlických horách. Podařilo se jim vyjednat přestěhování na chatu k Seneckému rybníku v Bolevci. Ten tehdy ještě nebyl součástí města Plzně, kde měli zákaz dalšího pobytu. V roce 1953 se i Jiřina střetla se zvůlí komunistů. Kvůli tomu, že pocházela z rodiny živnostníka, jak jí mimo jiné nevybíravě sdělil soudruh ředitel, nedostala doporučení ke studiu střední školy. Pokračovala v roční nástavbě a poté se dostala na střední hospodářskou školu, na které odmaturovala v roce 1958. V roce 1956 se rodina přestěhovala zpět do Plzně. Jiřina vystřídala několik zaměstnání. Všude pociťovala neohodnocení dobré práce a vlastní iniciativy. Vypráví, jak kariérní postup a vyšší ohodnocení dostávali pouze členové komunistické strany. V roce 1961 se vdala a spolu se svým manželem Oldřichem vychovali dceru. Společensky ani politicky se neangažovali. Na demonstrace podzimu 1989 nahlížela spíše skepticky, nevěřila, že jsou změny možné. Nové poměry jí umožnily, jak říká, konečně ukázat, co umí. V roce 1991 se dala na podnikání. Svým klientům vedla účetnictví do roku 2011, kdy odešla do penze.