The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Petr Vrána (* 1956)

• narodil se 3. června 1956 v tehdejším Gottwaldově

• vyrůstal sám s maminkou v Uherském Brodě

• roku 1968 se stal skautem

• vystudoval gymnázium v Uherském Brodě

• v Brně absolvoval na Přírodovědecké fakultě Univerzity J. E. Purkyně studium matematiky a fyziky pro pedagogy

• rok vojny strávil v Prostějově u výsadkářů

• roku 1980 nastoupil jako učitel na gymnáziu v Uherském Brodě

• během sametové revoluce se stal členem stávkového výboru

• vstoupil do Občanského fóra

• v prvních svobodných volbách byl zvolen do zastupitelstva města

• v politice působí i v současnosti (2019)

Petr Vrána vyrůstal v Uherském Brodě jen s maminkou a prarodiči. Až do 50. let je živil maminčin obchod. Když o něj kvůli zákazu živností přišla, nastoupila jako prodavačka textilu. Později jí výdělky z brigád vypomáhal i Petr.

Láska k přírodě, matematice a fyzice

Ještě na základní škole Petr vstoupil do Junáka, který se v polovině dubna roku 1968 obnovil z iniciativy učitelů základní školy Liboslava Švacha a Jiřího Stojana. Se střediskem Prvních moravských junáků a oddílem Havrani začal Petr chodit na výlety a o prázdninách jezdil na tábory. Na otázku, čím ho skauting vybavil do života, říká: „Určitě to byla láska k přírodě a dodržování nepsaných pravidel: čestnosti, férového vystupování, jednání. Když něco slíbím, tak to dodržet, neuhýbat a nekličkovat. Přímé otevřené jednání. A hlavně umět se pobavit sami.“  Obnovený Junák ale vydržel jen krátce. Na podzim roku 1970 se skautské klubovny již neotevřely. Část dětí ale přešla pod vedením Aloise Langra do Pionýra, kde vznikl oddíl Psohlavci.

V té době Petr nastoupil na gymnázium. Jelikož ho zajímala matematika a fyzika, rozhodl se po maturitě pro vysokoškolské studium na brněnské Přírodovědecké fakultě. Zde našel výborný kolektiv a se svými bývalými kolegy udržují vztahy dodnes. Než nastoupil jako učitel, čekal ho ještě rok vojenské služby. Narukoval do Prostějova ke spojovacímu praporu výsadkového pluku. „Nastupovali jsme k 1. září a výsadkový rok končil 1. října. Do deseti dnů nás naučili dělat parakotouly, tahat za provazy a jedenáctý den nás vyhazovali z letadla, aby se plnil seskokový plán, “ říká Petr, který absolvoval deset seskoků.

Už to dlúho nevydrží

Roku 1981 se vrátil na svou Alma mater a stal se učitelem matematiky a fyziky. V prostředí malého kolektivu se mu pracovalo dobře a s kolegy si vycházeli vstříc. Otevřeně debatovali o změnách ve společnosti a všímali si především ekonomické situace. Někteří na to říkali: „Ono to už dlúho nevydrží. To se musí zbortit. Přijde nové období.“ Všímali si projevů nesouhlasu a protestu, ale otevřeně se k žádné iniciativě nikdo z Petrova okolí nepřipojil.

O událostech na Národní třídě 17. listopadu na den studentstva se dozvěděl z vysílání rozhlasu den poté. Pravidelně pak sledoval aktuální dění. „První kontakt s revoluční situací byl asi 24. listopadu, kdy k nám z Prahy přijeli naši bývalí studenti a přivezli videokazetu se známými záběry. Protože jsem byl správce učebny fyziky, kde byl televizní okruh, tak je kolegyně Marie Rosenfeldová přivedla za mnou. Pozvali jsme skupinku 8-9 spolehlivých kolegů, kterým jsme věřili, a promítli jsme si to. Studenti nám k tomu vykládali, jak to vypadá v Praze a co se tam děje.“ Od vysokoškoláků se také s kolegy dozvěděli o chystané demonstraci na Letné 25. listopadu. Neváhal a půlnočním rychlíkem vyrazil s jednou kolegyní do Prahy. S očima navrch hlavy procházeli město oblepené letáky a zastavili se ve studentských centrech na různých fakultách. „Dostali jsme se na Letenskou pláň, viděli ty davy, které tam směřovaly. A spolu s nimi jsme nadšeně cinkali klíči. Pobrali jsme celou řadu plakátů a materiálů a půlnočním vlakem jsme se vraceli do Brodu. Přijeli jsme nad ránem. Kolegyně se vydala domů a já cestou od nádraží oblepoval sloupy. Přelezl jsem i plot a olepil kotelnu gymnázia, aby to bylo nachystané na ráno, kdy budou přicházet studenti a kolegové do práce,“ vzpomíná Petr.

Na následující den, 27. listopadu, byla vyhlášena generální stávka. Studenti, kteří byli o krok napřed a měli již svého vůdce, se ke stávce hodlali připojit. Profesorský sbor teprve o svém postoji jednal. Do vzniklého stávkového výboru byl Petr zvolen jako předseda a přizval i ředitele školy. Řada pedagogů, kteří se do té doby nepřidali k opozici anebo neměli obdobný intenzivní zážitek například ze shromáždění na Letné nebo jiných pražských demonstrací, byli zdrženliví. Především ti, kteří prožili rok 1968, se drželi zpátky. Do činnosti stávkového výboru se ale s nadšením zapojila řada žen z učitelského sboru, například Marie Rosenfeldová a Růžena Václavíková se staly jeho hlavní hnací silou.

V budově tzv. „kachlíkárny“, bývalé spořitelny a nynějšího úřadu města, vznikl také městský stávkový výbor. Postupně došlo k výměně vedení města a do zastupitelstva byli dočasně kooptováni členové Občanského fóra. Žádná dramatická výměna se však nekonala na gymnáziu – ředitel Josef Klíč a jeden jeho zástupce získali důvěru pedagogů a na svých pozicích zůstali. Ředitel Josef Klíč, coby straník, se stal po prvních svobodných komunálních volbách i městským zastupitelem.  

Svobodné volby a působení v místní politice 

Až do doby pádu komunistické vlády, vyhlášení svobodných voleb a kandidatury Václava Havla ale ve vzduchu pořád visela otázka a také obavy, jestli „nepřijde druhý zlom a s ním okupační vojska. Když ale byly vyhlášeny svobodné volby, tak se lidé do kampaně zapojili s velikým nadšením. To už bylo jasné, že to je definitivní. Podstatné pak bylo, že kandidovat mohl kdokoliv, kdo se rozhodl založit nějakou stranu nebo hnutí, a usilovat tak o zvolení. Už tehdy také bylo zřejmé, že Občanské fórum není jednotné. Že je to jakýsi konglomerát různých názorových proudů a hnutí. A že je jen otázkou času, než se rozpadne. Proto se také volilo jen na dva roky,“ říká Petr. Na podzim roku 1990 kandidoval v komunálních volbách a uspěl. Pod hlavičkou OF byl zvolen do rady města. Na první polistopadové radní a zastupitele čekala řada nových úkolů a výzev. Podařilo se zrekonstruovat řadu budov, které nové vedení převzalo třeba i v dezolátním stavu. Navazovaly se nové spolupráce, vznikala partnerství měst a vracely se mnohé tradice, jako například studentský majáles žáků gymnázia, či vznikaly tradice nové. 

Petr zůstal v politice dodnes. Roku 1992 se stal zástupcem ředitele na uherskobrodském gymnáziu. Od roku 2008 je opět radním, zastává funkci místostarosty a stará se o Odbor kultury, sportu a školství a také o městské hospodaření.

Uzel na vlajce, abychom nezapomněli

Od roku 2018 zdobí Tyršovy sady a vstup do Muzea J. A. Komenského v Uherském Brodě památník sametové revoluce. Státní vlajka tvořená z darovaných klíčů má na svém cípu uzel – na památku 24. listopadu 1989, kdy se právě tam poprvé sešli uherskobrodští občané, jejichž svolavatelem byl tehdejší zaměstnanec muzea Stanislav Zajíček. Podobně jako uzel na vlajce, zdůrazňuje v závěru svého vyprávění i Petr, proč bychom neměli na minulou dobu zapomínat: „Minulý režim neměl rád, když lidé vybočovali z řady, byli sami aktivní, iniciativní, měli vlastní myšlení a rozhodování. To se režimu nelíbilo. Byli proto okamžitě násilím nebo i dobrovolně zatlačeni do řady, do kolektivního jednání, které se lépe ovládalo.(...) Měli bychom si uvědomit, že každý režim, který bude prosazovat likvidaci jedince a prosazovat kolektiv, je nebezpečný.“