The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Voženílková (* 1935)

• narozena 19. srpna 1935 v Roudnici nad Labem

• v roce 1940 jí tragicky zemřela maminka, otec byl v pokročilém věku a dcery se vzdal

• druhou světovou válku strávila v Útulku svatého Josefa na pražských Vinohradech

• v 50. letech byly řeholní sestry z dětského domova internovány, Věra Voženílková se stěhovala do jiného ústavu

• vyučila se zednicí a pracovala ve Stavoprojektu

• v roce 2025 žila v Praze

Nemohla jsem to pochopit, proč nemám maminku

Věra Voženílková, za svobodna Weidenthalerová, se narodila 19. srpna 1935 v Roudnici nad Labem Marii a Františkovi Weidenthalerovým. Její dětství bylo bohužel hodně poznamenané tím, že její maminka zemřela, když jí bylo pět let. „Maminka jela s vozíkem na trávu králíkům a u Roudnice ji porazilo auto a už se nevzpamatovala… Pořád jsem to nemohla pochopit, proč nemám maminku,“ vypráví. Otec ovdověl už podruhé a smrt další ženy s ním pochopitelně otřásla. I kvůli svému věku a nedostatku peněz se rozhodl dát dceru do dětského domova. Tak se Věra Voženílková dostala do Útulku svatého Josefa na pražských Vinohradech. „To byly moje nejkrásnější léta.“

Útulek svatého Josefa byl čtyřpatrový činžák ve Francouzské ulici, kde se o děti staraly řádové sestry. V horním patře bydlely dívky, pod nimi chlapci a dole byla jídelna. Věra Voženílková vzpomíná, že jich bydlelo dvacet dívek na jednom pokoji. Sestřičky, které se o ně staraly, byly přísné, ale spravedlivé. „Bylo to tam tak, že ty starší chovanky se staraly o ty mladší.“

Ze všeho nejraději vzpomíná na letní prázdniny, které trávili v Pyšelích u Benešova, kde byla pobočka dětského domova s velkou zahradou. „Chodily jsme na houby, na jahody… Když jsme měly jet do Pyšel, tak jsme si s holkama už týden předtím furt zpívaly písničku: ,Od zítřka za týden už tady nebudem.‘“ Tatínek za ní jezdil z Roudnice každý měsíc a vždycky jí dal desetikorunu, které si Věra Voženílková šetřila na léto na pouť v Pyšelích. „Jednou tam byl se mnou můj tatínek celej týden.“

Ráda jsem chodila mýt nádobí

Do dětského domova se Věra Voženílková dostala během druhé světové války. „My jsme byli závislí na charitě katolický a co nám dali lidi, kteří byli bohatí.“ Vzpomíná, že v tu dobu dostávali méně jídla, maso měli jen jednou týdně. „My jsme měli k snídani jen chleba suchej, máslo bylo na příděl. Sestřičky si dávaly právě máslo, tak jsem chodila ráda mýt to nádobí, že tam bylo to máslo. Taky jsem jim chodila pro pivo osmičku do jedný hospody blízko.“

Do školy nastoupila až v sedmi letech, protože před nástupem do první třídy byla celý rok nemocná. Prodělala i zápal mozkových blan – tehdy ještě neexistoval penicilin, takže trvalo dlouho, než se pořádně uzdravila. „Kvůli tomu mě od šesti bolí hlava,“ říká. Věra Voženílková vzpomíná, že ve škole se k ní děti chovaly pěkně. Věděly, že žije bez rodičů, tak se s ní například dělily o svačinu.

Děti v útulku svatého Josefa byly vedeny k domácím pracím. Od devíti let pomáhaly v prádelně i kuchyni. „Já jsem nejraději pomáhala v kuchyni. Tam nějaký to jídlo bylo lepší.“ Pomáhaly i se zašíváním nebo štupováním. „A furt jsme si zpívali všechny možný písničky, dodneška si je pamatuju.“ Děti nesměly nikam chodit samy a Věra Voženílková vzpomíná, že jednou s kamarádkou utekly a zašly si na plovárnu a pak z toho měly malér.

Na konci války byla Praha bombardovaná a Věra Voženílková s ostatními v dětském domově se museli celý týden schovávat ve sklepě. „Ve Francouzské ulici i spadla bomba, ale té budově se nic nestalo.“ V květnu 1945 válka konečně skončila. „Když byl konec války, tak jsme chodily v krojích po Praze, mně bylo deset let.“

Když jsem odcházela, tak sestřičky už byly pryč

Po konci druhé světové války byly do Útulku svatého Josefa přivezeny raněné děti nebo sirotci z války. Věra Voženílková vzpomíná zvlášť na jednoho ruského chlapce, který přišel o oko. „Na chvíli nás v tom domově bylo dvakrát víc.“ Pohled na raněné nebo opuštěné děti ji naučil, že ona sama se nemá tak špatně. „Já jsem měla v životě štěstí, spoustu požehnání od té doby, co mi maminka umřela. To jen jsem nemohla pochopit, to se asi dozvím až jednou v nebi, proč se to stalo.“

Po komunistickém převratu v roce 1948 byla katolická církev jednou z nejvíc pronásledovaných organizací. Po roce 1950 byly i z Útulku svatého Josefa internovány řádové sestry do pohraničí. Do domova byly poslány civilní pečovatelky a Věru přesunuly do Ústředního dětského domova na Hradčanech, kde žila ještě rok. „Když někdo odcházel z toho útulku, tak jim sestřičky daly výbavu a všechno, ale když jsem musela jít já, tak ty sestřičky už byly pryč, tak jsem šla s jedním kufrem.“

Věra Voženílková absolvovala základní školu na Vinohradech. Do školy k nim v 50. letech chodily nábory, aby se přihlásili na práci ve stavebnictví. Věra Voženílková se tedy přihlásila na kurz do Stavoprojektu. „Vyučila jsem se zedničkou a až jako dospělá jsem dělala školu.“ Rok si odpracovala v dolech na Kladně a poté dělala technickou kresličku ve Stavoprojektu. Později pracovala i v Konstruktivě, kde se dokonce setkala s jednou dívkou Lucií, která s ní vyrůstala v dětském domově. Věra Voženílková se vdala a narodil se jí syn a dcera. Má dva vnuky a pravnuka. V roce 2025 žila v Praze.