The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Vopěnková (* 1947)

• narozena 13. srpna 1947 v Kolíně

• strýc František Skuhra pracoval za první republiky v osobní stráži prezidenta Masaryka

• z kádrových důvodů nepřijata na střední školu

• v srpnu 1968 tvořila protiokupační plakáty

• celý život pracovala jako projektantka v Tatře

• v roce 2024 žila v Kolíně

Mysleli si, že to byl protest

Eva Vopěnková se narodila 13. srpna 1947 v Kolíně. Vyrůstala s rodiči a starším bratrem. Maminka pracovala jako učitelka v mateřské škole a tatínek jako účetní. „Tatínek nebyl ve straně a vždycky provokoval ostatní, že chodil v obleku a v kravatě. Tehdy se hlásalo, že co je nad kravatou, tak to se má uříznout, takový byly poměry.“

Po roce 1948 převzala moc v zemi komunistická strana a na každého občana měla kádrový posudek. Evě uškodilo, že rodiče nebyli v komunistické straně, i to, že její strýc František Skuhra byl za první republiky v osobní stráži prezidenta T. G. Masaryka. Po roce 1948 ho kvůli tomu nesměl nikdo zaměstnat a musel pracovat na brigádách v pohraničí. „On už nežije, ale já se domnívám, že on tam převáděl přes hranice, takže my jsme byli celá rodina šťastní, že ho nechytli,“ vypráví.

Eva Vopěnková chodila od dětství do hudební školy, hrála v houslovém kvartetu a od sedmé třídy ve filharmonii. Na housle hraje Eva ve filharmonii dodnes. Ve škole musela chodit do pionýra, kdo do něj nechodil, tak dostal poznámku. „Vedli to většinou studenti, takže strašně záleželo, jak byl ten student chytrý nebo jak se nám líbil.“

Se smíchem vzpomíná na prvomájový průvod, kterého se zúčastnila, když jí bylo asi pět let. V čele průvodu se nesly podobizny Marxe a Engelse. „Mně se ten Marx nelíbil, že byl vousatej, tak jsem tu podobiznu poničila klacíkem… Nastalo velké pátrání po tom, kdo to byl, protože si mysleli, že to byl nějaký protest. Když zjistili, že to bylo dítě, tak se tomu spíš smáli,“ vypráví.

Musela jsem se jít učit soustružnicí

Po obecné škole si Eva Vopěnková podala přihlášku na střední školu. „Vždycky jsem chtěla být učitelka, takže jsem chtěla jít na gymnázium.“ Kvůli tatínkově kádrovému posudku však Evu Vopěnkovovou na žádnou střední školu nevzali. „V té době se ani nemohlo přecházet do jiného okresu, kde by byla volná škola, takže já jsem se musela jít učit soustružnicí.“ Eva musela nastoupit do učiliště Tatrovky. „Vůbec se mi tam nelíbilo, docela tam hodně vyučovali sportovci, kteří to měli za odměnu, aby byli nějak zaměstnaný.“

V učení Eva Vopěnková poznala, že je vyučují pedagogové, které nemají ani potřebné znalosti ani schopnost cokoliv žákům předat. Rodiče viděli, že chodí každý den ze školy nešťastná, a tak se snažili jí sehnat jinou školu. Tatínek kvůli tomu dokonce vstoupil do SSM a do uličního výboru a po roce se Evu podařilo dostat alespoň na průmyslovku. „Musela jsem chodit do té průmyslovky, i když jsem byla laděná úplně jinak, hrála jsem na housle a měla jsem úplně jiné zájmy,“ říká.

Průmyslovku dostudovala a v roce 1966 nastoupila do Tatry do práce jako konstruktérka a později jako projektantka. „Zvykla jsem si na ty technický věci a zjistila jsem, že to zase není tak špatný.“ V době, kdy začala Eva pracovat, se režim v Československu postupně uvolňoval a zdálo se, že směřuje k větší svobodě. „Sledovala jsem noviny, dřív byly všude stejné články a najednou jsem sledovala, že se objevují nové. Dostala se mi do ruky kniha, kde bylo o našich politicích, kteří byli odsouzeni po roce 1948.“

Všechny naděje byly rázně ukončeny 21. srpna 1968, kdy do země vpadla vojska Varšavské smlouvy. „Čekali jsme na autobus, který nás odvážel každé ráno do Tatry a přijížděl pán na kole a volal: ,Zastavte, zastavte, přepadli nás Rusové!‘ A my jsme si říkali, že asi jede z hospody.“ Po příjezdu do Tatry už viděli, že všude kolem jezdí tanky. „Někdo to chtěl fotografovat, tak okamžitě mu vzali fotoaparát.“ Eva Vopěnková vzpomíná i na kolegyně, které měly děti v jeslích a vyděšeně pro ně utíkaly, aby jim je vojáci neodvezli. 

Lidi mi říkali, že ty moje plakáty zlikvidovali

V Tatře, stejně jako v mnoha dalších podnicích, se lidé proti invazi nejprve bránili. „Věděli, že ráda maluju, tak za mnou chodili, abych malovala plakáty. Tak jsem třeba namalovala takový, že byl velký zadek a u toho velká vojenská bota, aby jako všichni vykopli ty vojáky a poslali je pryč,“ vzpomíná.

Období, kdy se lidé snažili vyjádřit nesouhlas s okupací celkem rychle přešlo v to, že se s tím smířili a rozhodli se, že bude lepší sklonit hlavu. „Pak se zas změnilo ovzduší a chodili za mnou lidi a říkali, že ty plakáty zlikvidovali, že se mi nic nestane. Protože pak se zase pátralo, kdo to kreslil,“ dodává. 

S manželem se Eva Vopěnková seznámila na plese při valčíku. Pracoval také jako projektant v podniku Dukla. „Já vám přeju, abyste byli zamilovaný. Ne každýmu se to povede, aby potkal někoho, koho má tak rád, že se ani nemůžete nadechnout, když ho vidíte.“ V roce 1969 se Eva Vopěnková vdávala, v tu dobu probíhaly v Tatrovce prověrky zaměstnanců. „Vdávala jsem se v době prověrek, vrátila jsem se až potom, takže to bylo ke mně milosrdný, to bych asi dopadla hůř.“ Hodně lidí z vedení nebo vysokých pozic o svoje místo přišlo a místo nich byli dosazeni lidé loajální k režimu a k sovětské okupaci. „Najednou se v dílně začali objevovat inženýři a další, které vyhodili.“

Evě Vopěnkové a jejímu muži se narodily dvě děti – syn a dcera. „Říkala jsem jim přesně tak, jak to je… Hrdinství jsem si nedovolila, musela jsem chránit rodinu. Ale v zaměstnání člověk rychle zjistil, kdo má podobný názor, takže se stačilo hlídat před nějakými lidmi.“ V práci se Eva postupně stala i členkou odborové rady. „Trochu jsem viděla, jak se dělá plnění plánu, že to bylo jenom jako, jenom papírově, že se trumfovali podniky mezi sebou, ale jen se tím plnily ukazatele, ale vůbec to nebyla pravda.“

Začali nosit zbraně z toho našeho poschodí

Život v socialismu byl pro Evu nepříjemný, byla si vědoma toho, jak je pokřivené se stále hlídat, kde člověk co řekne, a také to, co všechno kvůli režimu nesmí. Jeden její spolužák emigroval do Ameriky a časem za ním pustili jeho maminku. „Mluvila jsem s ní a ona říkala, že mi nesmí nic říkat, protože ji tam pustili s tou podmínkou, že nebude nikomu říkat, co tam viděla, jinak ji tam už nepustí.“

Listopad 1989 a pád komunistického režimu přivítala s nadšením. „To byla taková nádherná doba! Bylo to, jako když vyjdete z nějaké zamořené místnosti a nadechnete se čerstvého vzduchu.“ Na stejném patře, kde pracovala, měly šatny milice. „Najednou jsme viděli, že přijeli vojáci a začali nosit zbraně a munici z toho poschodí. Vůbec jsme nevěděli, že to tam mají. Vždycky jsme jen slyšeli v rozhlase, že se svolávají písní: ,Přes spáleniště, přes krvavé lesy.‘“ Eva i její kolegové byli v šoku, jaké zbraně tam milicionáři celou dobu měli, a báli se, aby revoluce neskončila masakrem. 

Po roce 1989 pracovala stále v Tatře, ale podniku trvalo, než se zorientoval v nové době. Podle Evy Vopěnkové se vedení nevyznalo v marketingu, pojištění, smlouvách a dalších aspektech svobodného podnikání. „Bylo to zneužívaný ze strany Německa, než jsme se to naučili.“ Lidé, kteří byli v Tatře schopní, rychle začali přebírat zakázky na sebe. „Jak já to vidím, tak ta Tatra byla rozebraná vlastníma zaměstnancema.“

Dnes (2024) je v důchodu a věnuje se svým zájmům. Stále hraje na housle ve filharmonii, kde se také pozitivně projevil pád komunismu. „Dřív tam vždycky musela zaznít nějaká ruská skladba, a když tam nebyla, tak se musel předělat program.“ Kromě hudby se Eva vždy ráda věnovala dětem a jezdila mnoho let na tábory jako vedoucí. „K dětem mám hrozně dobrý vztah… Děti se ke mně chodily pochovat, braly mě jako maminku. Některým vedoucím to vadilo, že mají se mnou takový vztah, tak jim to i zakazovali.“ A nyní v důchodu má konečně čas se věnovat i malbě, kterou měla vždy ráda. „Když jde člověk malovat, tak nesmí mít pocit, že musí dělat někde něco jiného,“ uzavírá. V roce 2024 žila v Kolíně.