The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Růžena Vondrášková (* 1946)

• narodila se 2. června 1946 ve Vojslavicích, v domě čp. 2

• rodiče se živili jako zemědělci, po válce přibrali další konfiskáty na Škarezu a u Lštění, aby rozšířili pastvu a louky na seno

• neobydlený dům, který patřil k hospodářství na Škarezu, sloužil s jejich vědomím jako úkryt králi Šumavy Josefu Hasilovi

• na to, jak důvěrně se se známým převaděčem a agentem CIC znali, ani na podrobnosti o jeho úkrytu se Růžena Vondrášková rodičů nikdy neptala

• od dětství se přátelila s Marií Vávrovou, Hasilovou snoubenkou, a její mladší sestrou Annou

• do základní školy chodila v Šumavských Hošticích

• vystudovala zemědělskou školu ve Vimperku a nadále pracovala v zemědělství

• rodina se po sametové revoluci vrátila k soukromému hospodaření

• v roce 2025 žila v Šumavských Hošticích

Rodiče Růženy Vondráškové si po válce přibrali ke svému hospodářství ve Vojslavicích ještě zkonfiskovanou usedlost na nedalekém Škarezu. Zvětšili tím pastvu pro dobytek a získali louky na seno. Opuštěné stavení však k bydlení nevyužívali a dům postupně chátral. Při cestách do Čech ho jako jeden z úkrytů používal slavný převaděč a agent CIC Josef Hasil. Rodiče pamětnice o tom věděli. Malá holčička z Vojslavic na Škarez denně vodila krávy na pastvu. “Měla jsem s sebou bílou ovečku a ta mě varovala. Když jsme došly na Škarez, pokaždé se hned běžela napít ke žlabu před stavení. Jak byl někdo uvnitř, zadupala. Když byl dům prázdný, šla dál. Rodiče to věděli. Že se tam někdo schovává, mně prostě řekli. A abych tam nechodila, aby mě nezastřelili. Dál jsem se na to nevyptávala. Bylo mi asi pět let a pomocníkem mi byla ta ovce.” 

Tam, co padla bomba, dodnes nic neroste

Oba rodiče pamětnice pocházeli z Vojslavic, malé obce nedaleko Šumavských Hoštic. Tatínek Václav Mauric byl vyučený krejčí, maminka Růžena, rozená Kotrcová, odmala pracovala v zemědělství. Rodiče začali společně hospodařit už za války. Tehdy byly na všechno přísné dodávky, tzv. kontingenty, které lidé museli plnit. Povinně se sázel mák a len. Lidé se snažili si přilepšit, jak se dalo. Němec Lang ze Škarezu kupříkladu vybíral v lesích mraveniště a vajíčka prodával v Husinci. Dobře prý za ně platili. “V Šumavských Hošticích byl starostou nějaký Toušl. Němci nahlašovali na obec, že přijde kontrola. A on vždycky po někom vzkázal, že jdou – aby si lidi stihli poschovávat potraviny, slepice atd.,” vzpomíná Růžena Vondrášková. Konec války přinesl do kraje bomby i pomoc od amerických vojáků. Podle pamětníků tu prý spadly bomby dvě. Jedna nedaleko Žárovné, na kopci směrem na Lštění. Druhá v lese mezi Vojslavicemi a Škarezem. Lidé říkají, že kde spadla bomba, dodnes nic neroste. 

Osvobození zapadlých vísek v malebném údolí Cikánského potoka a řeky Blanice probíhalo s pomocí partyzánů z odbojové skupiny Šumava II. Jedna z jejích rot působila i v Šumavských Hošticích, v učňovské dílně soustružníka Tůmy. Členy hoštické roty byli mladí muži z okolí, např. Josef Hasil ze Zábrdí, Emil Jungwirt z Chválovny a další. Jednu rotu tvořilo pět členů a velitel. Členové jednotlivých rot se kvůli utajení navzájem neznali. “Tady po válce hodně pomáhal Červený kříž. Když jsem se narodila, dostali naši balíček, pleny a jídlo. Maminka mi pak z legrace říkala, že mě vychovali Američané,” doplňuje pamětnice. Její rodiče zůstali u zemědělství i po osvobození. Aby se vůbec uživili, přibrali si konfiskát na nedalekém Škarezu. Opuštěné stavení nepotřebovali, zato dvouhektarový pozemek kolem ano. Denně pak vodili z Vojslavic na Škarez krávy na pastvu a večer je zas hnali domů. 

Pracovat jsem začala, sotva jsem se naučila chodit

Růžena Vondrášková se narodila po válce, 2. června 1946. Byla jedináček, rodiče už další děti neměli. Na všechnu práci kolem hospodářství tak byli tři – tatínek, maminka a malá dcerka. “Tam, kde měli víc dětí, se o práci podělili. Já byla sama, tak jsem musela velice brzy se vším pomáhat. Když jeli rodiče sekat louku,” vzpomíná pamětnice, “naložili mě na žebřiňák, aby mě nebolely nohy, protože jsem byla ještě malá, to mně byly tři roky. Tak mě naložili na vůz a jelo se. Naši si totiž koupili ještě velkou louku, další konfiskát až u Lštění, a tam taky docházeli. Dobytek byl ustájený doma ve Vojslavicích a na seno a na pastvu měli konfiskáty. Otec byl vyučený krejčí a po válce se potřeboval nějak živit, tak si to přibrali, aby se zemědělstvím uživili.” 

Maminka si ještě přivydělávala v pletárně v Žárovné, kde zpracovávali ovčí vlnu. Pasení dobytka se tak velice brzy stalo úkolem malé holčičky. “Pastviny nebyly hrazené, tak jsme krávy pásli svázané provazem. Já, Pepík Vávrů, děti Vincíků, tak jsme je pásli. Později už to bylo lepší, byly na volno. Na vrcholu kopce jsem je pouštěla na pastviště,” vzpomíná. “Odsud bylo do vsi, do Škareze, krásně vidět.” 

Jako malá jsem se Hasila bála

Když se král Šumavy, převaděč a agent chodec Josef Hasil skrýval v pobořeném domě jejích rodičů, bylo Růženě Vondráškové sotva pět let. “Proto mně byla pomocníkem ta ovce. Když byl klid a nikdo necoural, tak si tam lehla a počkala, až přijdu s dobytkem,” říká. “Rodiče to věděli hodně dlouho. On už mě potom znal a o ovci věděl, že patří ke mně. Jak to táta vykoumal, to já jsem se ho nikdy nevyptávala.” Hasila občas zahlédla: “Nemluvil se mnou. Nosil hnědý kožený nepromokavý kabát. Hned se schoval, jak mě viděl. Nemluvila jsem s ním a co by si taky on povídal s nějakou malou holkou?” Jako úkryt mu sloužila především černá kuchyně nebo půda. Skrývali se tu i lidé, které převáděl za hranice. “Že to byl Hasil, mi řekli rodiče, až když se to uklidnilo,” doplňuje pamětnice. Její svědectví je zajímavé ze dvou důvodů. 

Pro vysvětlení musíme nejprve velmi stručně nahlédnout do osudů krále Šumavy. Josef Hasil měl doma na Prachaticku dívku Marii, rozenou Vávrovou, s níž čekal dítě a plánovali svatbu. K té už nedošlo, protože se za svoji převaděčskou činnost ještě jako příslušník SNB dostal koncem roku 1949 do vězení. Odsud později uprchl a odešel do Německa, kde začal pracovat jako agent chodec pro americkou CIC. Na Šumavu a do rodného kraje v okolí Zábrdí u Prachatic se dál vracel, převáděl lidi a předával zpravodajské informace. Vracel se i proto, aby Marii, svou snoubenku a matku jediného syna, převedl s sebou na Západ. Ta ale odejít nechtěla. Po Hasilově útěku na Západ a následném zatčení jeho rodiny a přátel byla odsouzena na dva a půl roku. 

Po pár měsících ji ale komunisté propustili na svobodu. Měla posloužit jako volavka k dopadení Josefa Hasila. Vrátila se k rodině na Škarez, kde byl na ni nasazen soused, mladý policista Karel Bräuer. Jeho svazek byl bohužel později skartován. Ve skartačním protokolu (arch. č. SK-212 CB) se píše, že nepřinesl očekávané důvěryhodné informace a panuje podezření, že sledované osobě naopak vše prozradil a varoval ji. Zachovaly se však spisy, které vedla Státní bezpečnost (StB) na Marii Vávrovou (dostupné na www.ebadatelna.cz, V-566 CB, hlášení z 5. června 1952). Dokreslují obraz doby, kdy byla Marie sledována. Například se dozvíme, že: “Ve dnech 30. a 31. srpna byl u ní v domě instalován odposlech. K tomu účelu byla odvezena do Č. Budějovic a byl s ní proveden formální výslech. Hned den nato, 1. září, byl u ní sekat seno Matěj Kotrc z Vojslavic. Když se jí v domě ptal, byl-li u ní v noci Pepík, odvětila: ‘Myslíte, že by byl tak hloupý a lezl sem stodolou, když má volné dveře a okno?’” anebo že: “Výpovědí Fábery ze Zábrdí je prokázáno, že se Vávrová v létě nebo na podzim 1951 sešla s Hasilem. Při výslechu to však popřela.” Doposud se soudilo, že se Josef Hasil s Marií již nikdy nesetkali. Král Šumavy odešel v roce 1954 do USA, kde také roku 2019 zemřel. Ten rok ještě poskytl svůj příběh Paměti národa. Škoda, že se ho na opětovné setkání s Marií v rozhovoru nikdo nezeptal... 
 

Svědectví pamětnice o úkrytu Josefa Hasila a jeho kontaktech se snoubenkou přímo na Škarezu je zajímavé i proto, že ani blízcí příbuzní Josefa Hasila dnes nemají o tomto úkrytu svého strýce povědomí. Otázkou zůstává, zda pobořenou nemovitost na Škarezu Josef Hasil využíval od začátku své převaděčské činnosti, nebo až později, po zastřelení bratra Bohumila. Ten byl zabit Pohraniční stráží 13. září 1950 při nezdařeném přechodu u Českých Žlebů. Následovalo zatýkání, výslechy a tvrdá perzekuce celé široké rodiny. Padaly deseti-, dvaceti- a víceleté tresty, odsouzení do táborů nucených prací atd. 

Bezpečné místo na Škarezu, doslova pár desítek metrů od domu Vávrových a agenta StB Karla Bräuera, zůstalo nevyzrazeno. Zázrak? “Neví se o tom, protože na to nikdy nepřišli. A nikdo se na to neptal,” vysvětluje Růžena Vondrášková, jak je možné, že její díl do hasilovské skládačky zůstal dosud i přes mediální vřavu posledních let nepovšimnutý. “Rodiny v té době, co jsem byla malá holka, co já si pamatuju, tak tu vždycky držely při sobě a drží dodneška. Tam na sebe lidi nikdy nežalovali. Každý si hrál na svém písečku. Když se sešli, popovídali, ale na sebe nežalovali,” uzavírá Růžena Vondrášková. 
 

Estébáci Marušce vytloukli zuby a vytrhali vlasy

Pamětnice se ve vzpomínkách dostává k Marii Vávrové, snoubence Josefa Hasila a matce jeho jediného syna Josefa Vávry. Marie se synem za hranice odejít odmítla. Paradoxně se nakonec vdala za Karla Bräuera a odstěhovala se ze Škarezu pryč. “Mařenku jsem znala odmalička. Její rodiče měli malé hospodářství, a tak ona a její sestra Anča chodily o žních vypomáhat Altenstrasserům do Vojslavic. My jako malé holky jsme jim přitom dělaly povřísla,” vypravuje pamětnice a ukazuje společnou fotografii z oslavy Mariiných 81. narozenin. “Proto si ji držím tady na fotce kolem krku. Anču, její sestru, jsem znala taky dobře. Ta vlastně malého Pepíka vychovávala. On byl o tři roky mladší než já. To bylo takové dítě čiperné! U našeho domu byl pěkný sad. A kluci, než aby vylezli na stromy, tak mlátili ovoce dolů klacky. No řádili tam dost. Ale to už bylo o dalších deset let později,” usmívá se Růžena Vondrášková.

Celé nešťastné martyrium se odehrávalo na prahu dospělosti Marie Vávrové. Uběhla dlouhá řádka let, než se s Růženou Vondráškovou opět sešla na Škarezu. “Na stará kolena se vracela, už ne do rodné chalupy, tu prodali, ale k Bräuerům. Měla mě hrozně ráda. Proto, že mě jako malou holku znala, a kvůli Hasilovi, že to táta věděl, a neprozradil. Takže jsem ji tam vždycky musela dojít navštívit, besedovaly jsme,” vzpomíná pamětnice. Scházely se na Škarezu spolu s další místní rodačkou, Janou Hejtmánkovou, jejíž rodiče Vávrům tehdy velice pomohli. Mladší Anně a malému Pepíčkovi s jídlem, když byli všichni dospělí zavření. Později celé rodině Vávrových s hospodářstvím. 

Pamětnice vzpomíná, že o tom, co prožívala ve vězení, mluvila Marie Vávrová velmi sporadicky. “Vždycky na to nějak narazila, jak byla zavřená, že jí třeba vytloukli všechny zuby, že si je musela nechat pak udělat. Nebo vlasy že jí vyškubali. Moc pěkně tam s ní nezacházeli. Ale jinak o tom příliš mluvit nechtěla,” říká. “Nelitovala, že nešla s Hasilem do ciziny. Říkala, že tam prostě nechtěla, protože byla mlaďoučká. A protože se narodila na Šumavě a chtěla žít tady. Syna opustit nechtěla, měla ho ráda. Ale ona její maminka byla poměrně zásadová, a Pepíčka že už jí nedají, že je zvyklý u nich.” 

Při pozorném čtení spisů, které na Marii Vávrovou vedla Státní bezpečnost, lze zjistit leccos o jejím životě mezi porodem syna a odchodem do Českých Budějovic. Situace by to nebyla rozhodně snadná ani pro zralou ženu, natož mladé děvče. Už jen být v tu dobu svobodná matka nebylo lehké. Navíc když kvůli jejímu kontaktu s Josefem Hasilem dopadly komunistické represe na celou rodinu. Ve vězení pobyla několikrát a mezitím se doma starala o malého synka jak nejlépe mohla. Přivydělávala si šitím košil pro Vimperský Šumavan, vypomáhala v zemědělství a zoufale se snažila celou situaci nějak vyřešit. 

Vezmeme-li v úvahu, kolik let si odseděli Hasilovi nejbližší příbuzní a kolik rodina Marie Vávrové, je celkem jasné, co by následovalo, pokud by i ona s malým synkem odešli za hranice. Nemluvě o řadě dalších lidí, kteří kryli Hasilův pobyt na Škarezu. Ale proč se rozhodla zrovna pro Karla Bräuera? Pamětnice vysvětluje: “Se sousedem Karlem Bräuerem se znali odmala. Vávrovi byli jen krátký čas na Saladíně, kde se Marie seznámila s Hasilem, jinak byli pořád na Škarezu. Byly to mladé holky, když jsem je znala. Škarez se nikde neobjevuje, protože ono to začalo v Saladíně. Tam to měl Hasil blíž. Na Škarez si našel cestičku taky. Hasil ji hlídal, Bräuer ji hlídal, a protože Hasil musel do toho taky převádět, tak ji neuhlídal,” uzavírá Růžena Vondrášková. “Zato Bräuer hlídal tak dobře, že se potom vzali. A měli spolu dvě děti, malý Pepík zůstal na Šumavě a ona se s Bräuerem odstěhovala do města. Tam si žila vlastně dá se říct svůj život. Myslím, že by to tak nakonec udělal každý, nebo alespoň většina,” konstatuje pamětnice.

Pořád jsme chodili pěšky

Růžena Vondrášková navštěvovala školu v Šumavských Hošticích. S dětmi z okolí chodila pěšky zkratkou přes les, asi dva kilometry. “Potom, když postavili kravín, už se chodilo na Kosmo, někdy cestou zpět, ale ke Škarezu už to bylo dál, i na Kosmo to bylo dál. Tím, jak postavili kravín, tak už to tou zkratkou nešlo,” vzpomíná. Pěšky tu lidé museli denně chodit za obživou, do školy, o nedělích pak do kostela i za zábavou. Jinak to nešlo. Cesty mezi usedlostmi, které většinou tvořilo pár chalup, byly ještě dlouho po válce prašné a nevhodné pro automobilovou dopravu. Především ale auto tu skoro nikdo neměl, stěží motorku. A veřejná doprava? O té se mohlo místním lidem jenom zdát. “První autobus přijel na Škarez, když jsem se vdávala, to bylo až v roce 1967. Potom, když rozbourali tři domy lidí, co odešli do pohraničí, tak z toho udělali rozšířenou cestu. Do té doby tam byla jen taková polní cesta, tou by se tam autobus ani nedostal,” vzpomíná. Lidé tu byli zvyklí chodit, nepřišlo jim těžké ujít denně i desítky kilometrů. Slovy místních: “Tak to holt chodilo.” Doslova.

Hojně se vydávali i na poutě. Nedaleko Šumavských Hoštic, v blízkosti Mařského vrchu leží vesnička Lštění. Podle legendy se tu při svých cestách po Čechách zastavil svatý Vojtěch. Z obce je překrásný výhled do kraje. Její dominantou je barokní kostel sv. Vojtěcha s romantickou roubenou farou a kaplička Panny Marie. Po staletí se tu konaly několikrát ročně velké poutě. Přežily nacisty, přežily i komunismus. Dodnes na konci dubna k svatému Vojtěchu proudí davy poutníků ze všech stran Mařského vrchu. “Poutě u Vojtěcha byly i za komunistů. Straníci tam načerno chodili taky. Nechodili kvůli kostelu, chodili tam ‚jako‘ kvůli kolotočům, museli to nějak vysvětlit. V srpnu pak byla už jen pouť k Panně Marii, jak je kaplička,” vysvětluje pamětnice. 

O udržení náboženského života v kraji i v nelehkých dobách totality se zasloužilo několik osobností, které v Pošumaví působily v druhé polovině 20. století. Na Dobrši to byl M. F. Vích, u Vojtěcha Josef Lenc. Strakonický rodák zde působil v letech 1958–1985, je pohřben na místním hřbitově. Růžena Vondrášková na něj ráda vzpomíná: “Farář Lenc byl spravedlivý člověk! Byl úplně jiný než ostatní kněží. Byl takový... pro lidi. Jezdil i s traktorem, ale sklony k tomu moc neměl. I moji synové jsou tam křtění, u Vojtěcha jsme měli i svatbu, to nás oddával.” 

Do práce jsem chodila mezi tanky

Růžena Vondrášková pokračovala studiem ve Vimperku na zemědělské technické škole. “Otec už byl invalidní, rodiče měli 300 korun na měsíc,” líčí pamětnice. “Tak jsem si přivydělávala. Měla jsem stipendium za dobré známky. Musela jsem mít průměr do 2,5 a za to jsem měla 350 korun měsíčně!” 

Maturovala v roce 1964 a dostala umístěnku v JZD Lažiště. To už byla vdaná, s mužem bydleli ve Vimperku. Autobus jel do Žárovné a dál musela zase pěšky. “Tam jsem zažila, když přišli Rusové. Nebyla to legrace. Lesy kolem byly plné vojáků ještě v roce 1969,” vypráví. “Tady jsou dva lesy – Sejrek a Lomec, a když jsem šla kolem, tak mě zastavili ruští vojáci, že je válka. Přesvědčovala jsem je, že není, že jdu do práce. No a když jsem se odpoledne vracela, už leželi opilí.” 

Pamětnice popisuje, jak provoz tanků komplikoval dopravu: “Šla jsem ve Vimperku na autobus, a oni už jeli od Sloupu dolů. V Žárovné jsem vystoupila a šla pěšky do Lažiště. Tanky mě mezitím dojely a já šla zase mezi nimi. To byl podzim 1968. Aby mě nezastřelili, tak jsem se rozhodla, že budu jezdit z Radostic. To bylo ještě horší. Jak přejížděli na hranice a jezdili od Čkyně, tak když to dobře dopadlo, jel autobus před nimi. Dojeli jsme do Březí, a když to dobře dopadlo a nepředjeli nás, tak jsme jeli přes Volyni do Lažiště. Ale většinou jsme pořád někde stáli. Zkoušela jsem to asi 14 dní a pak jsem zas začala radši chodit pěšky. Když potom viděli, že tam nikdo jiný nechodí než já, tak mě už nechali.” 

Hrouda živí národ

Po mateřské dovolené pracovala Růžena Vondrášková na sociálním zabezpečení v Prachaticích. Polepšila si – už nemusela pěšky, do okresního města jezdil přímý autobus. Ale jelikož jako terénní pracovník kontrolovala evidenční listy důchodového zabezpečení, byla stejně pořád v terénu. Vzpomíná, jak šli polní cestou na kontrolu na samotu daleko za vsí: “Moje mladá kolegyně šla a měla lodičky. Umíte si asi představit, jak vypadala,” usmívá se. 

Pád komunismu v roce 1989 znamenal pro rodinu pamětnice návrat k hospodaření na vlastním. “Můj tchán razil heslo, že hrouda živí národ, a tak děti přesvědčil, aby se daly do zemědělství. Na práci jsou kluci šikovní, ale volného času moc nemají,” říká. Denní režim v hospodářství se po staletí moc nezměnil. Dobytek potřebuje svoje, pole a louky také, k tomu často ještě další civilní zaměstnání.

Růžena Vondrášková se v životě nachodila i napracovala dost. Vždy se musela postarat, aby rodině zajistila živobytí. Svého muže si vzala už jako invalidu, a tak hlavní starost a odpovědnost ležela od počátku na ní. Jan Vondrášek pocházel z Radostic. Vyučený elektrikář spadl rok po návratu z vojny ze sloupu vysokého napětí. Přesto spolu prožili hezký život a vychovali dva syny. Dnes se pamětnice těší z rodiny, vnoučat i prvního pravnoučete. Pro budoucí generace zpracovala rodinnou historii. Jak říká: „Je dobře, když něco jde do historie a něco z ní zůstane. Udělala jsem dětem kroniky rodů – Maurice, Kotrce, Vondrášky, Hubáčky a Altenstrassery. A teď máme už druhý sraz všech Vondrášků. Už jsem to ale předala, ať to organizují ti mladší,” říká na závěr.