The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

major v. v. Václav Vondrák (* 1912)

• narozen 29. prosince 1912 ve vesnici Dudín na Českomoravské vrchovině, měl sedm sourozenců

• na podzim roku 1939 se rozhodl odejít do zahraniční armády

• dramatický útěk přes Slovensko, Maďarsko, Rumunsko a Libanon do Francie

• bojoval na Marně

• po kapitulaci Francie 22. června 1940 odchod do Anglie

• výcvik, začlenění k tankovému vojsku

• po invazi působil u Dunkerque

• po válce zůstal v armádě, vyřazen do zálohy

• jako politicky nespolehlivý vyhozen z Vojenského historického ústavu

• pracoval na Slapské přehradě

Rodina

Václav Vondrák se narodil 29. prosince 1912 ve vesnici Dudín na Českomoravské vrchovině. Otec zemřel po pádu ze stromu, když bylo panu Vondrákovi dva a půl roku. Matka zůstala sama s osmi dětmi. V roce 1942 byla zatčena a až do konce války vězněna za útěk syna Václava do zahraniční armády, poté byla v invalidním důchodu (o výši 300 Kč). Naštěstí se o ni mohly postarat děti.

Trikolora

„O mém rozhodnutí zúčastnit se bojů v zahraniční armádě rozhodla vlastně náhoda. Byl jsem jako všichni v té době vychováván vlastenecky, podle dnešního měřítka snad až přemrštěně. A tak, když bylo Československo v roce 1939 zabráno Hitlerem, moje první myšlenka byla utéct. Konečné rozhodnutí o mém odchodu do zahraničí padlo 28. října 1939. V Praze se ten den konal jakýsi pokus o povstání. Zastavovaly se tramvaje, odstraňovaly se německé nápisy, bojkotovaly se jízdy v tramvajích. V rámci bojkotu jsem se i já vracel z Holešovic domů pěšky. Přicházel jsem k dnes již zbouranému řetězovému mostu. Most hlídala dobře vybavená německá jednotka. Proti mně šla stařenka, která měla na klopě svého černého pláště trikoloru. Německý strážný hlídající na mostě ji zastavil, surově jí strhl trikoloru a uhodil ji. Stařenka upadla k mým nohám. Ve mně se v tu chvíli všechno vzedmulo. Násilím jsem se přiměl, abych neprovedl něco nepředloženého… Než jsem přešel ten most, tak jsem se rozhodl utéct z Československa.“

Přátelští četníci

Pan Vondrák se vydal spolu s bratrem na cestu přes Slovensko a pak chtěli pokračovat přes Zakarpatskou Ukrajinu do Rumunska, které podle informací, jež pan Vondrák získal z podzemního hnutí odporu, ochotně pomáhalo podobným uprchlíkům. Po řadě peripetií a potížích s výměnou peněz se dostali před nutnost přejít masiv Nízkých Tater. Cestou (místy se bořili po pás do sněhu) narazili na rozdělaný oheň, u nějž se rozhodli ohřát. Po chvíli začal pan Vondrák přemlouvat bratra k odchodu, ale bratr si chtěl ještě dosušit rukavice. „Najednou se v zatáčce objevili dva slovenští četníci. Nedalo se nic dělat, počkali jsme ještě chvíli a poté nenápadně předstírajíce turisty odcházeli dál. Četníci nás brzy došli a kupodivu se chovali velmi přátelsky. Šli jsme společně až do vesnice. Při loučení nám dokonce jeden z nich podával ruku na rozloučenou. Ale ten druhý chtěl přece jen pro formalitu vidět naše papíry. Dal jsme mu všechno kromě pasu. (Pasy bylo možno získat jedině prostřednictvím gestapa, a ne vždy se to podařilo.) On povídá: ‚A kde máte pasy?‘ A tak nás po výslechu odvedli do věznice v Brezně.“ Noc zde oba bratři strávili učením se zpaměti výpovědi pro případ dalšího výslechu. Byli vypovězeni zpět do protektorátu, ale cestou se jim podařilo utéct do Maďarska. Po dvoutýdenním věznění za překročení hranice pokračovali bratři Vondrákové v útěku přes Rumunsko (další věznění, pan Vondrák mj. vzpomíná na velké zavšivení a pomoc českých krajanů, na které se jim podařilo najít kontakt).

Chaotičtí Francouzové

Rozhodující pro celé směřování útěku byla informace, že ve Francii se tvoří československá jednotka. Z Rumunska po moři směřovali do Bejrútu, kde se jich ujala francouzská cizinecká legie. Nejdříve ovšem museli rozptýlit podezření, zda nejsou špiony gestapa, které se do jejích oddílů pomocí česky mluvících osob občas pokoušelo infiltrovat. Poté odjeli do francouzské Marseille. Na frontu na Marně pokračoval Václav Vondrák s bratrem jako obsluha těžkého kulometu. Francouzská výzbroj se ukázala jako zastaralá, armáda před Němci rychle ustupovala.

„Na Loiře nás zastihla zpráva, že Francie kapitulovala. Tím jsme se stali ve Francii nežádoucí a museli jsme ustupovat na jih ke Středozemnímu moři. Tam jsme šli většinou pěšky, organizace neexistovala. Všude bylo plno uprchlíků a veliký zmatek.

Soustředili jsme se v Agde, odkud jsme byli posíláni na frontu. Tam se také rozhodovalo o tom, kdo chce být demobilizován a kdo chce dál bojovat. Francouzi často demobilizovali. Neměli takový vztah ke své zemi jako my. My, kteří jsme chtěli pokračovat v boji, jsme jeli do Anglie.“ Do Liverpoolu odjeli přes Gibraltar v podpalubí uhelné lodi.

Plný bunkr Němců

Po několikatýdenním odpočinku ve Velké Británii podstoupil pan Vondrák výcvik. Stejně jako řadě jiných pamětníků mu utkvěl pořádek a odhodlanost patrné u Angličanů ve srovnání s chaosem a defétismem, které zažili ve Francii. Přitom Británie nebyla na případný konflikt v té době nijak dobře vyzbrojena. Pan Vondrák prodělal výcvik u parašutistů, při kterém si ale zlomil nohu, a tak nastoupil k tankové brigádě. S ní potom překročil kanál La Manche a působil v Němci zatopené a zaminované oblasti u Dunkerque. Francouzi naléhali, aby Dunkerque bylo co možná nejméně poškozeno. To ovšem znamenalo urputný boj s obklíčenými Němci. Ti řadu tanků zakopali do „věžového postavení,“ kdy z tanku ukrytého pod zemí vyčnívá pouze střílející věž.

„Jednou jsme u Dunkerque podnikli přepad na Němce. Dostali jsme se do blízkosti velikého bunkru. Bylo vidět, že je plně obsazen, a tak bylo zapotřebí ho zlikvidovat. Zkoušel jsem to dělostřeleckým granátem, ale bunkru se nic nestalo. To samé se opakovalo s průbojným střelivem. Rozhodl jsem se riskovat, změřil přesně vzdálenost k bunkru a dal jsem povel věžovému střelci. Ten se prvním granátem strefil do střílny. Takový granát udělá hroznou paseku… Přesto vyběhlo zhruba dvanáct Němců, měli s sebou kulomet, granáty a schovali se za bunkrem v terénní vlnce. Než se ale stihli schovat, dal jsem povel střelci a ten jich několik vyřadil. Zbývající se nám podařilo zajmout. Jeden z mých mužů chtěl ty zajatce postřílet, ale já jsem mu to nedovolil.“

Všichni se báli vylézt ven

Jednou z obětí nastražených min se stal i tank Václava Vondráka: „U Dunkerque jsme jeli na průzkum. Můj tank najel v minovém poli na tankovou nálož. Byla to protitanková mina položená do zakopaných granátů. Když se na ni najelo, exploze dokázala zničit důležité součásti tanku. Dodnes je pro mě veliký div, že neexplodovaly granáty, které jsme měli uložené v tanku. Řidič byl raněn a dveře nešly otevřít. A tak jsem musel ven já. Byli jsme pod neustálou palbou Němců. Dal jsem znamení následujícímu tanku z čety, aby nám šel pomoct nás vyprostit. Protože se bál, že najede na minu, jel jen v kolejích našeho tanku. Já jsem mezitím ovázal svého kolegu. Potřebovali jsme zapojit náš tank k druhému, ale všichni se báli vylézt ven. A tak jsem tuto práci pro dva musel dělat sám. V těchto situacích se pozná ‚kamarádství.‘ Venku mě zasáhlo několik střepin, hodně jsem krvácel. Mezitím se připlazil Francouz, v obličeji samá krev, brebentil na mě francouzsky, tak jsem mu také pomohl na tank. Poté jsem se i já vytáhl na tank a pomalu jsme se stáhli.“ Po vyléčení zranění se pan Vondrák vrátil ke své četě.

Zjistil jsem, že Němci sebrali mou matku

„Když jsem se vrátil domů, zjistil jsem, že Němci sebrali mou matku, bratra a sestru. Matka byla v koncentráku až do konce války, sestru pustili po několika měsících s podlomeným zdravím. Bratra pustili nejdřív, protože měl hospodářství a bylo zapotřebí plnit hospodářské závazky.“

Poúnorový režim k panu Vondrákovi velkou vděčnost neprojevil. „Po válce jsem zůstal v armádě, ale v roce 1953 mě jako politicky nespolehlivého odvolali do zálohy.“ Pracoval ve Vojenském historickém ústavu jako vedoucí archivního oddělení, po konfliktu s nadřízeným - plukovníkem Svobodovy armády Kohoutem byl jako neudržitelný kádr ze „Západu“ vyhozen. „Chtěli mě vystěhovat z bytu. Půl roku trvalo, než jsem uhájil byt, a to tak, že jsem si našel místo na Slapské přehradě u vysokého napětí.“