The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Vondráčková (* 1933)

Rodina musí zmizet ze světa

  • narozena 26. listopadu 1933 v Šebkovicích

  • rozená Plichtová

  • případ Babice - vražda komunistických funkcionářů v obci Babice

  • otec Antonín Plichta st., bratři Antonín a Stanislav spolupracovali s agentem Ladislavem Malým

  • bratr Antonín zabit při zatýkání, otec a bratr Stanislav popraveni

  • s matkou deportovány na státní statek v Ploskovicích u Litoměřic

  • zabaven veškerý majetek

  • Trnovany, zákaz pobytu v Šebkovicích

  • těžké životní podmínky

  • s manželem se usadili v Klatovech - práce v zemědělství, v mlékárně

  • Konfederace politických vězňů

Ludmila Vondráčková, rozená Plichtová, se narodila 26. listopadu 1933 v Šebkovicích, okres Třebíč. Její rodiče byli Antonín Plichta (1894–1951) a Ludmila Plichtová, roz. Krulová (1910–1986). Měla ještě dva starší bratry Antonína (1929–1951) a Stanislava (1931–1953).

Vyrůstala v hospodářství, které patřilo jejímu otci a na kterém celá rodina pracovala. „U nás v hospodářství bylo pořád plno práce. Rodiče se hodně dřeli a hodně šetřili, protože otec zdědil statek, ale měl šest sourozenců, kterým splácel podíly. Moji bratři i já jsme museli odmala pomáhat v hospodářství.“

Partyzánská skupina Lenka - JIH

Otec Antonín Plichta se za druhé světové války zapojil do protinacistického odboje. V červnu 1944 založil partyzánskou skupinu Lenka - JIH, která spolupracovala s parašutisty a soustředila se hlavně na sabotáže - např. přerušila železniční trať u Kojetic. Jeho rodina také od června 1944 ukrývala parašutisty vysazené z Anglie. Jednalo se o příslušníky paradesantního výsadku operace Spelter rtn. Jaroslava Kotáska, radistu rtn. Rudolfa Novotného a čet. Jana Vavrdu.[1]

Antonín Plichta popsal svoji odbojovou činnost takto: „Dne 17. 6. 1944 přišli ke mně tři parašutisti, kterým jsem ihned poskytl úkryt a zařídil vše potřebné, aby tito nebyli zjištění, jelikož byli stíhaní. V mojím domě se ukrývali 10 neděl a koncem roku 1944, kdy si obstarali vysílačku, nařídil mně parašutista Jirka zorganisovat skupinu a připravit úkryt na zbraně, které nám později byly z letadla shozeny, a připravit se na záškodnické akce. Z těchto akcí jsou následující: ukrývání zbraní, vypuštění dvou lihovarů v Milaticích a Sádku, 2x přerušena železniční trať a přerušeno telefonní vedení, při ústupu Němců boje s těmito.“[2]

Jeho dcera Ludmila Vondráčková byla v té době jedenáctileté dítě. I když před ní rodiče přítomnost parašutistů na statku tajili, věděla o nich. Její pohled se lišil od vzpomínek dospělých:

„Vzpomínám si, že ke konci války, poslední roky, naši přechovávali parašutisty a partyzány. Bylo to složité období, nechtěli to přede mnou říct, mysleli si, abych to někomu nepověděla. Ale já to stejně věděla, protože se vařilo pořád strašně jídla, a najednou to všechno zmizelo.“

Po skončení války se rodiče dočkali zaslouženého ocenění, otec byl vyznamenán československou medailí Za chrabrost.[3]

Komunisté se nechali slyšet, že tátu musí zlikvidovat

Otcova veřejná a vlastenecká činnost tím však neskončila, v období třetí republiky se zapojil do politiky, byl aktivním členem lidové strany. Roku 1946 se stal členem rady okresního národního výboru v Moravských Budějovicích.[4]

Ludmila vychodila čtyřletou obecnou školu v Šebkovicích a měšťanskou školu v Jaroměřicích nad Rokytnou. Poté byla rok doma a pomáhala v hospodářství. Další rok studovala hospodyňskou školu v Jaroměřicích nad Rokytnou. Hospodyňská škola byla v té době změněna na odbornou zemědělskou školu. Ludmila žila na internátu. Výuka byla hlavně praktická, dívky se učily např. vařit, což Ludmilu bavilo. Později měly také pěstitelské předměty.

Po roce 1948 se rodina dostala do složité situace. V roce 1949 začala v Československu kolektivizace. Otec odmítl vstoupit do Jednotného zemědělského družstva, chtěl hospodařit samostatně. „Komunisté dobře věděli, že táta má na lidi vliv, že je autorita, potřebovali se ho zbavit. Ve vesnici se nechali slyšet, že Plichtu musí zlikvidovat, i s panchartami. Rodina musí zmizet ze světa.“ Poprvé měl být otec zatčen v dubnu 1951. „V dubnu přišli tátu zatknout, to jsem ještě byla na internátu v Jaroměřicích. Zajímavé, že se prvně ptali naproti u sousedů, i když mohli dobře vědět, kde bydlíme. Táta, když viděl blížící se milicionáře, utekl z domova. Bydleli jsme na konci vesnice, tak zadem utekl podél potoka do lesa. Když přišli k nám, už doma nebyl a nemohli ho zatknout.“

Otec se skrýval u známých, příbuzných, na faře, věřil, že komunismus brzy skončí a on se vrátí domů. Naneštěstí byl seznámen s agentem Ladislavem Malým, který přinesl zkázu celé rodině. „Malý tvrdil, že je agent ze Západu, že bude převrat a musí se proti komunistům bojovat. Chtěl, aby mu tatínek pověděl všechny lidi v kraji, kteří jsou proti komunistům. Zřejmě byl nasazený, jak se o tom povídalo. Tatínek dostal vzkaz od své sestry a od faráře Podveského z Jaroměřic, že je to nasazený člověk, aby mu nevěřil. Jenomže tatínek mu věřil.“

V této době musela Ludmila z politických důvodů (byla dcera kulaka) odejít ze školy a pracovat na státním statku Vícenice, kam jezdila na kole. Bratři museli pracovat v cihelně. „Mimo to jsme se museli doma starat o hospodářství a dobytek – ráno, než jsme šli do práce, a zase, když jsme přišli. Protože maminka byla doma sama a nemohla zvládnout se postarat o tolik dobytka. Potom nám Malý vzkázal, abychom odešli z domova, že nás dostane za hranice. Náš život byl neúnosný, chodili jsme do těžké práce a ještě doma bylo velké hospodářství. Tak jsme ho poslechli a odešli.“

Malý je ale do ciziny nedostal, místo toho se schovávali. Ludmila byla ukrytá u Vorlíčků ve Vacenovicích, později ji v noci přesunuli ke Stehlíkům do Cidliny. „U Stehlíků byl i můj táta. Ale on se skrýval na půdě a já byla v pokoji.“ Takto byla v utajení asi čtrnáct dní. Podobně se ukrývala i její matka, bratři se připojili k Malému.

Agent Malý a Státní bezpečnost

Ladislav Malý, který si říkal Kapitán, nebyl v kontaktu jen s panem Plichtou, měl na Vysočině celou síť spolupracovníků, navázal na původní odbojovou skupinu Gustava Smetany, která ale byla infiltrována a řízena Státní bezpečností pomocí agenta „majora Vaška“ (František Mareček). Dodnes se vedou spory, jestli byl i Ladislav Malý agentem Státní bezpečnosti. Nepodařilo se najít důkazy, které by tuto hypotézu potvrdily, ani vyvrátily. Vyšetřovatel Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Adolf Rázek, který se případem Babice zabýval roku 2002, se přiklání k názoru, že sám Ladislav Malý nemusel být agentem StB, ale mohl mu být podsunut spolupracovník StB, který jeho činnost řídil.[5] Každopádně jeho aktivity pomohly Státní bezpečnosti při násilné kolektivizaci, likvidaci soukromě hospodařících zemědělců, zničení protikomunistického odboje na Vysočině i v postupu proti katolické církvi.

Malý žil ve Stařči na Třebíčsku, za druhé světové války sloužil ve vládním vojsku. Roku 1949 byl trestně stíhán za výhrůžky předsedovi místní organizace KSČ v Dolní Lipové. Proto v dubnu 1949 utekl do Vídně, kde se přihlásil k americké tajné službě CIC ( Counter Intelligence Corps). Chtěl vstoupit do cizinecké legie, když ale zjistil podmínky, upustil od tohoto záměru a utekl do Bavorska, kde prošel uprchlickými tábory v Mnichově a Ludwigsburku. V srpnu se vrátil do Rakouska a dostal úkoly ve styku s československými uprchlíky. Měl rovněž vyplácet odměny lidem pracujícím pro CIC, peníze na odměny ale zpronevěřil. Protože mu v Rakousku hrozilo trestní stíhání, odešel ilegálně zpět do Československa.

V únoru 1951 se objevil na Třebíčsku, kde se snažil zapojit do protikomunistických akcí místní kněze, nejprve svého spolužáka P. Jana Bulu, administrátora farnosti v Rokytnici nad Rokytnou. Lhal mu, že je západní agent a že má speciální úkol unést arcibiskupa Berana a odvést ho do zahraničí. P. Bula mu nejprve pomáhal. V dubnu vznikla odbojová skupina, která provedla zastrašovací akci proti funkcionářům KSČ v Heralticích a kterou vedl Ladislav Malý. Jejími členy se stal i Antonín Plichta st. a později jeho synové.

Malého působení bylo ale již od jara podezřelé, řada osob, se kterými se stýkal, byla záhy zatčena Státní bezpečností. Často poté, co mu odmítli pomáhat a účastnit se jeho akcí (kněží Bula, Drbola, Pařil, Podveský).[6]

Případ Babice

Tragickým vrcholem Malého činnosti byly události v Babicích 2. července 1951. Večer 2. července zasedala v přízemí školy v Babicích rada místního národního výboru ve složení: řídící učitel Tomáš Kuchtík (předseda místního národního výboru a předseda místní organizace KSČ), lesní dělník Josef Roupec (místopředseda MNV a člen KSČ), skladník družstva Jednota Bohumil Netolička (pokladník MNV a člen KSČ) a tesař František Bláha (předseda místního Akčního výboru Národní fronty). Pracovali na hospodářských výkazech.

Ve 22:30 hod. vnikli do budovy ozbrojení muži, Ladislav Malý a Antonín Mityska. Před školou hlídali Antonín Plichta ml. a Stanislav Plichta. Malý s Mityskou se samopaly donutili funkcionáře vyjít na chodbu tváří ke schodům. Malý se zeptal, kdo je předseda KSČ, otočil se řídící Kuchtík. Poté Malý nebo Mityska vystřelil ze samopalu a tři muži byli zabiti, zraněný František Bláha utekl na schody a schoval se na podestě.

Potom útočníci odešli ze školy a i s bratry Plichtovými se vydali do Cidliny za Antonínem Plichtou st.

Okolnosti střelby jsou nejisté, neví se ani přesný důvod střílení. Je k dispozici jen výpověď Antonína Mitysky učiněná pod nátlakem. Přeživší Bláha o události nikdy více nemluvil se zdůvodněním, že se nesmí říci pravda. Je možné, že ke střelbě došlo náhodou. Bláha se po mnoha letech svěřil svému příteli Ludvíku Stehlíkovi, že by snad k vraždě nedošlo, jenže Netolička vytáhl z kapsy revolver. Malý zbraň uviděl a přikázal Mityskovi: Střílej! A ten střílel samopalem napříč... Po odchodu střelců vyběhla z bytu ve škole manželka Kuchtíka, která zavolala pomoc.[7]

Podle výpovědi Stanislava Plichty, učiněné také pod tlakem, mělo být důvodem střelby potrestání funkcionářů za udání faráře Drboly, který byl zatčen Státní bezpečností.[8]

Další průběh událostí popisuje paní Vondráčková, která byla jejich svědkem:

„Stalo se, že Malý postřílel lidi v Babicích, tři funkcionáře na schůzi. Moje bratry si postavil venku jako stráž a šel tam s panem Mityskou. A když tam udělali masakr, přišli v noci do Cidliny za tatínkem a říkali mu, co se stalo. Já jsem u toho nebyla, ale skrze dveře jsem slyšela, jak tatínek říká: ,To se nemělo stát! Asi mu už docházelo, že něco není v pořádku. Tatínek proti těm (zabitým) lidem nic neměl, naopak s řídícím Kuchtíkem se dobře znal. Potom odešli, že se musejí ukrýt. (Malý) vzal mé bratry a pana Mitysku a odvedl je k Bolíkovicím do žitného pole. Nevím, proč do obilí, to není žádný pořádný úkryt.“

Časně ráno 3. července 1951 začali po útočnících pátrat příslušníci SNB, armády a Lidových milicí, probíhaly domovní prohlídky.

„Byla jsem u Stehlíků. Už když se ráno rozednívalo, slyšela jsem, že něco přijelo. Podívala jsem se z okna, zastavil autobus, rozevřely se vepředu i vzadu dveře a vyskákalo strašně milicionářů. Autobus byl z Jihlavy, během jedné noci, tak rychle tam byli. Obsadili barák, mne našli samozřejmě hned, když jsem byla v pokoji. Postavili mne ke stromu, jeden mne hlídal se samopalem, druzí prohledávali barák. Tátu hned nenašli, byl schovaný někde v seně, našli ho až odpoledne. Od Stehlíků mne odvezli do Želetavy do školy, kde mne vyslýchali. Jenže já toho moc nevěděla, jen kam mne zavedli a co mi řekli. Vůbec jsem nevěděla, že táta dělal odboj proti komunistům, což byla pravda. Takže jsem nic nemohla prozradit. Ze Želetavy mne odvezli do Jihlavy do vyšetřovací vazby, kde jsem byla dva týdny až do 14. července (1951). Odtud mne dovezli na práci na státní statek do Ploskovic u Litoměřic.“

Otec byl také vyslýchán, z obavy o život synů přiznal, že jsou odbojáři ukrytí mezi obcemi Čáslavice a Bolíkovice. Odpoledne byli Plichtové a Malý s Mityskou pomocí letadla odhaleni v poli, došlo k přestřelce, při které byl zabit bratr pamětnice Antonín Plichta ml. i Malý. Stanislav Plichta byl těžce zraněn a zajat, následně byl ošetřován v nemocnici v Brně, ale ochrnul. V únoru 1953 byl souzen a v květnu 1953 popraven. Celou dobu o něm jeho matka a sestra neměly žádné zprávy.

I odhalení skupiny a přestřelka je spojena s řadou nejasností a podezřelých okolností. Je možné, že celé vraždy i zatčení byly manipulací StB. Proč by jinak odvedl Malý své společníky do pole a nenašel vhodnější úkryt? Proč neutekli za hranice? Existuje také domněnka, že Malý střílel na letadlo, které je hledalo, aby prozradil polohu odbojářů. Stanislav Plichta sdělil v nemocnici svému spoluvězni, že po něm i po bratrovi střílel sám Malý, který byl později smrtelně zraněn příslušníky SNB a milicí.[9] Ani jeho smrt v poli však není zcela jistá. Příbuzný Plichtových Alois Plichta uvedl v knize Pravda o Babicích svědectví paní Vondráčkové: „Jednou v roce 1953 jsem se v Litoměřicích setkala s Ladislavem Malým, o němž se psalo, že byl zastřelen v poli u Bolíkovic, kde se s mými bratry skrýval po vraždách v Babicích. Znala jsem ho dobře. Viděla jsem ho mnohokrát. Měl svou typickou chůzi a víckrát jsem mu hleděla do očí. Byl to člověk střední postavy, měl oválný obličej, červené tváře, světlé vlasy a bradku. Věk bylo možno stěží odhadnout, mohl mít tak pětatřicet let. Koutek úst mu trochu cukal obličejem.

V Litoměřicích jsem Malého uviděla kolem desáté hodiny dopoledne, bylo jasně a já ho s určitostí poznala. Zůstala jsem překvapením stát a nevěděla jsem, co mám honem dělat. Střetla jsem se s ním, on si mě také všiml, ale hned se obrátil a zmizel mezi lidmi. Nešla jsem za ním, protože jsem z něho dostala strach. Nepozorovala jsem na něm žádnou změnu od té doby, co jsem ho naposledy uviděla u Vorlíčků ve Vacenovicích. Nemohlo jít o náhodnou podobnost, protože i on mě poznal, a právě proto se otočil a rychle se ztratil.[10]

Perzekuce

Po zatčení v žitě se naplno rozběhl stroj Státní bezpečnosti a komunistické justice. I když případy vražd v Babicích ani úmrtí v poli nebyly řádně kriminalisticky vyšetřeny (A. Rázek zmiňuje, že nebyla provedena ani balistická expertiza, aby bylo jasné, kdo vlastně v Babicích střílel), brzy začaly monstrprocesy. První proces s Antonínem Mityskou a spol. začal již 12. července 1951 v Jihlavě. Celkem bylo souzeno 14 lidí, z toho bylo uděleno sedm trestů smrti, dva tresty odnětí svobody na doživotí a pět trestů nad dvacet let vězení. K trestu smrti byl odsouzen Antonín Mityska, kněží Václav Drbola, František Pařil a otec paní Vondráčkové Antonín Plichta st., přestože se o vraždách dozvěděl až po činu a neschvaloval je. Byl odsouzen za trestné činy velezrady, sabotáže a napomáhání vraždě.[11] Odsouzení k trestu smrti se odvolali k Nejvyššímu soudu, který však 1. srpna 1951 jejich odvolání zamítl. Žádali také o udělení milosti prezidenta republiky, i ta byla zamítnuta. Poprava byla vykonána 3. srpna 1951 v Krajské soudní věznici v Jihlavě. Následovaly další procesy, celkem bylo za akci Babice odsouzeno 100 osob.

V únoru 1953 byl za velezradu a pomoc při vraždě odsouzen k trestu smrti také Ludmilin bratr Stanislav Plichta, který byl v žitném poli postřelen a ochrnul. Ochrnutý muž byl 23. května 1953 popraven v Praze. Jeho poslední slova byla: „Maminko, věšejí žebráka![12]

Vládnoucí moc babické události využila k zásahu proti zemědělcům odmítajícím kolektivizaci i proti katolické církvi - odsouzení kněží byli prezentováni jako „agenti Vatikánu a nástroje imperialismu“.[13] Celý případ byl silně propagandisticky zneužit. O průběhu soudu s Mityskou informoval tisk, rozhlas i filmové týdeníky. Byla také rozběhnuta podpisová akce, kdy na soud přicházely rezoluce z podniků, družstev a škol žádající pro obviněné trest smrti. Vyšla také brožura Babice.[14] Babické vraždy se staly důležitým argumentem v rámci komunistické ideologie a obrazu nebezpečného nepřítele imperialistů. Např. jimi bylo argumentováno v parlamentu při schvalování zákona o ochraně státních hranic 11. července 1951: „Dosavadním šetřením bylo zjištěno, že v čele teroristické bandy byl agent západních imperialistů, který byl vycvičen v Bavorsku a nedávno dopraven na naše území, aby v žoldu nepřátel republiky vraždami a teroristickými akty rozvracel pokojnou práci našeho venkovského lidu a usiloval o návrat velkostatkářů, fabrikantů a bankéřů. Za peníze přinesené ze zahraničí se mu podařilo zorganizovat malou skupinku teroristů, rekrutujících se z rodin venkovských boháčů. Skupinka dostávala příkazy pro svou zločinnou činnost ze zahraničí.

Tento nový surový zločin ukazuje našemu lidu v plném světle gangsterské methody západních imperialistů a jejich zločinných, bídáckých pomocníků u nás a vyzývá pracující lid ke zvýšení bdělosti a k rozhodnějšímu boji proti nepřátelům republiky. Se stejnou pohotovostí a neúprosností, s jakou byla likvidována tato skupina vrahů na Jihlavsku, dopadnou orgány naší bezpečnosti, opírajíce se o lid, každého, kdo se pokusí ohrožovat pokojnou práci a životy našeho lidu.“[15] Babický případ byl komunistickou mocí propagandisticky využíván i v pozdějším období. Věnovaly se mu např. dva díly propagandistického seriálu ze 70. let Třicet případů majora Zemana, který účelově zkresloval fakta, aby vyhovovala komunistickému výkladu události (10. Vrah se skrývá v poli, 25. Štvanice).[16]

Perzekuce neskončila soudními procesy, popravami a tresty dlouholetých žalářů. Komunistická moc zavedla ještě tzv. mimosoudní opatření: rodiny odsouzených byly deportovány z rodného kraje do severních Čech, byl jim zakázán pobyt v jejich obcích. Součástí všech soudních trestů bylo propadnutí jmění státu, který často zkonfiskoval i podíly neodsouzených manželek a příbuzných. Zvláště v případě rodiny Plichtovy nebyla postižena jen užší rodina Antonína Plichty st., ale celý rod. Vězněni byli také jeho bratři Stanislav Plichta a František Plichta (odsouzen na 25 let), synovec Stanislav Plichta ml. (odsouzen na 10 let), bratranci Antonín Plichta (5 let), Jaroslav Plichta (10 let) a Jan Pelikán (6 let), synovec Jindřich Nahodil (odsouzen na 23 let vězení), švagr paní Plichtové František Kříž (25 let). Byli vězněni v různých věznicích a táborech na Jáchymovsku a Příbrami, někteří byli propuštěni na svobodu až kolem roku 1968.[17]

Byla jsem úplně bez ničeho, bez peněz, měla jsem jen na sobě opánky a šaty

Ludmila byla držena ve vyšetřovací vazbě a poté odvezena na státní statek v Ploskovicích u Litoměřic, kde musela pracovat. Během událostí v Babicích a soudu s otcem se matka Ludmila Plichtová skrývala v polích u Vacenovic, své rodné obce. Kvůli zradě švagra byla ale odhalena a zatčena. Po nějakém čase ve vyšetřovací vazbě ji odvezli do Ploskovic na práci jako její dceru a další ženy a děti zatčených mužů.

„Já jsem byla na statek přivezena z vyšetřovací vazby, úplně bez ničeho, bez peněz. Neměla jsem vůbec nic, jen naboso opánky a šaty na sobě. Takto jsem začala pracovat na státním statku, na jídlo jsem chodila do závodní kuchyně na dluh. Když jsem dostala první výplatu, zaplatila jsem dopředu i dozadu. Byly žně, tak jsem chodila i na dvě směny, abych si vydělala víc peněz. Koncem srpna za mnou přišla maminka, také bez ničeho. Už jsem měla nějakou korunu vydělanou, tak jsem jí koupila gumačky a pár věcí, aby mohla začít chodit do práce, do stáje k dobytku. Takto jsme začínaly.“

Podmínky v Ploskovicích byly velmi krušné, nejprve bydlelo šest rodin v jedné místnosti. „Byly tam železné postele a deky jako pro brigádníky. V postelích byly ploštice, hmyz, byly jsme dost poštípané. Paní Stehlíková s dcerou měly pár věcí z domova, tak mi půjčily třeba umyvadlo a ručník, abych se mohla umýt. Já neměla vůbec nic.“

Později dostaly ženy více místností, Plichtovy bydlely v pokoji s paní Roupcovou. Pracovaly na statku u dobytka, na poli. Jeden čas dělala Ludmila v kuchyni, což jí vyhovovalo, ráda vařila. V zimě ale přišli na statek v Ploskovicích italští komunisté, kteří byli vyhoštěni z Itálie a v Československu pracovali a školili se, jak převezmou vládu. Státní statek měl tehdy přebytek pracovních sil, takže babické ženy byly přesunuty na jiný státní statek do Trnovan u Litoměřic. Zde Ludmila pracovala na poli, jezdila s traktorem, v zimě pracovala v chlévě u dobytka. S matkou se musely hodně otáčet, aby se uživily. Jako by to nestačilo, rozhodl komunistický soud, že musejí ze svého skrovného výdělku ještě platit výměnek dědečkovi. Otcovi rodiče žili totiž na výměnku v Jaroměřicích nad Rokytnou a otec jim vozil tzv. výměnek. „Když se to u nás stalo, neměli z čeho žít, tak se dědeček domáhal důchodu. Dostalo se to k soudu a ten rozhodl, že je máme živit já s maminkou, máme jim dávat 400 korun. A ještě jsme musely zaplatit soudní řízení. Bylo před Vánoci a poslední peníze jsme daly za soud.“

Rodná obec Šebkovice zakázala Ludmile vstup do vesnice. Až později jí povolili vzít si z domu několik kusů nábytku. Lidé na Třebíčsku se jí báli, vyhýbali se jí, ani kamarádky nebo někteří příbuzní se k ní nehlásili.

„Babická“

Když byla v Trnovanech asi čtyři roky, seznámila se se svým budoucím manželem, který pracoval na statcích jako zahradník. V roce 1955 se vzali. „Měl s tím velké potíže, protože dělal vedoucího zahradnictví v Libochovanech. Byl povolaný na ředitelství a tam se do něj pustili, jak si to představuje brát si ženskou z takové rodiny. Silně se s nimi pohádal a řekl jim, že si vezme, koho on bude chtít, a ne koho mu oni budou dávat. Potom tam měl dost špatné podmínky.“ Manžel se dozvěděl, že v Klatovech na Školním statku hledají zahradníka, odborníka pro rychlírny. V lednu 1956 přijal novou práci a manželé i s maminkou Plichtovou se odstěhovali do Klatov. Ludmila Plichtová st. žila u manželů Vondráčkových až do své smrti roku 1986.

Ani na novém místě nebyl život jednoduchý, slíbený byt manželé nedostali, museli řešit závažné problémy s nevyhovujícím bydlením v okolních vesnicích, které paní Vondráčkové způsobilo zdravotní komplikace. Několikrát se stěhovali. Pamětnice pracovala nejprve v drůbežárně, poté s manželem v zahradnictví. Práce v zemědělství byla náročná, kvůli zdravotním potížím ji musela opustit a našla si práci v Klatovech v mlékárně, kde na různých pozicích působila až do důchodu. Roku 1961 se jí narodil syn Stanislav, s nímž byla čtyři měsíce na mateřské. Po návratu měla v mlékárně problémy, okresní funkcionáři rozhodli, že nesmí pracovat v administrativě, protože je „babická“, má vykonávat jen nejhorší práci. Díky lékařskému posudku o špatném zdravotním stavu ji však nemohli zaměstnat ve vlhkém provozu, proto byla zařazena do zemědělské laboratoře. V praxi střídala různá místa, zaskakovala za nepřítomné kolegy. Po osmi letech jí bylo dovoleno vystudovat večerní ekonomickou školu a dostala místo fakturantky, na této pozici zůstala až do odchodu do důchodu v listopadu 1989. Časem si na pracovišti utvořila dobré vztahy, vycházela se spolupracovníky.

Po roce 1989 zažádala o rehabilitaci otce a bratrů, která probíhala na několikrát. V restitucích jí byl také navrácen statek v Šebkovicích, který však byl velmi poničen, raději jej prodala, i když za nižší cenu. Pamětnice je členkou Konfederace politických vězňů v Klatovech.

Paní Vondráčková má pocit, že stále nejsou Babice dořešeny, vyrovnány, trauma stále přetrvává.

Pro Post Bellum natočila a zpracovala Eva Palivodová, 24. září 2012.

[1] Osobní archiv Ludmily Vondráčkové, Žádost o přiznání charakteru československého partyzána - Antonín Plichta, 25. 2. 1947. Více viz JANÍK, V. Operace Spelter Lenka - Jih. Praha 2008; Jan Vavrda (1922–1995). Paměť národa. Dostupné na WWW: http://www.pametnaroda.cz/witness/index/id/2712/

[2] Tamtéž.

[3] Osobní věstník ministerstva národní obrany. Rok 1946, č. 73, s. 806.

[4] DOLEŽALOVÁ, M. Antonín Plichta (1894–1951). Dokumentace popravených z politických důvodů 1948−1989. ÚSTR. Dostupné na WWW: http://www.ustrcr.cz/cs/antonin-plichta; PLICHTA, A. Pravda o Babicích. Brno 2001.

[5] RÁZEK, A. StB + justice nástroje třídního boje v akci Babice. Sešity Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu č. 6. Praha 2002. Dostupné na WWW: http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/policie/udv/sesity/sesit6/babice.pdf

[6] Tamtéž.

[7] RŮŽIČKA, D. Babický případ. Totalita. Dostupné na WWW: http://www.totalita.cz/proc/proc_babice.php

[8] Archiv bezpečnostních složek, fond V-1584 Br. Osobní spis státněbezpečnostního vyšetřování proti Stanislavu Plichtovi. Protokol o výpovědi obviněného.

[9] RÁZEK, A. StB + justice nástroje třídního boje v akci Babice. Sešity Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu č. 6. Praha 2002. Dostupné na WWW: http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/policie/udv/sesity/sesit6/babice.pdf

[10] PLICHTA, A. Pravda o Babicích. Brno 2001. s. 36.

[11] RŮŽIČKA, D. Babický případ. Totalita. Dostupné na WWW: http://www.totalita.cz/proc/proc_babice_02.php

[12] Národní archiv, Archiv Vězeňské stráže, Protokol o výkonu trestu smrti na odsouzeném Stanislavu Plichtovi - z osobního archivu pamětnice.

[13] Tamtéž. http://www.totalita.cz/proc/proc_babice_03.php

[14] Babice. Bratislava 1951.

[15] Zpráva výboru branného a bezpečnostního k vládnímu návrhu zákona o ochraně státních hranic (tisk 577) – příspěvky Tauš, Kopřiva, Mrazík, Polanský, Ševčík, Zimáková, Jelínek. Národní shromáždění republiky Československé 1948-1954. 56. schůze, 11. července 1951. Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna. Dostupné z WWW: http://www.psp.cz/eknih/1948ns/stenprot/056schuz/s056001.htm

[16] RŮŽIČKA, D. TV seriál 30 případů majora Zemana. Totalita. Dostupné na WWW: http://www.totalita.cz/ip/tp_zeman.php

[17] Archiv pamětnice, František Plichta, Fragmenty vzpomínek ze života rodiny Plichtů; NAVARA, L.; KASÁČEK, M. Mlynáři od Babic. Brno 2008.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Eva Palivodová)