The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Volovská (* 1935)

• narodila se 3. září 1935 v Jamnici

• za německé okupace musela ve škole zdravit nacistickým pozdravem

• na konci války se ukrývala s rodinou po sklepích a zažila několik bombardování

• osvobození má spojeno se mší svatou, kterou sloužil uprchlý polský kněz

• u Kleiblových přespávalo několik sovětských vojáků, chtěli si zde zřídit lazaret

• v 50. letech postihla jejich hospodářská zvířata slintavka

• komunisté matku nutili ke vstupu do JZD

• ředitel jí hrozil vyhazovem, pokud rodiče nepřesvědčí

• v době natáčení v roce 2026 žila v Oticích

O živých zážitcích z padajících bomb a strachu při ukrývání ve sklepě dovede Marie Volovská hovořit i dnes. A když válka v Jamnici skončila, pocit ohrožení zůstal – jen změnil podobu. Místo letadel a bomb přišel nátlak, který se odehrával v tichu úřadů, a přesvědčování za zavřenými dveřmi. Jen bezmocně přihlížela, jak komunisté tlačili její matku ke vstupu do jednotného zemědělského družstva (JZD). I v této nejistotě však zůstávalo odhodlání nezradit to, co člověk považoval za správné.

Učitele musela zdravit zdviženou pravicí 

Marie Volovská se narodila v Jamnici 3. září 1935 Aloisii, rozené Vémolové, a Františku Kleiblovi. Její dětství bylo poznamenáno událostmi druhé světové války a zejména pak jejím koncem.

V paměti jí zůstávají obyčejné věci, které tehdy patřily k životu na vesnici: „Ze školy na strnisko pást husy. Nebo jsme chodili na ostí, to měly husy rády,“ vzpomíná na dny, které byly protkány zejména prací a povinnostmi. I v takových chvílích se našly světlé okamžiky, například když otec, který v té době pracoval jako dělník ve vávrovickém cukrovaru, přinesl domů hrubozrnný cukr. „Když jsme si chtěli udělat mletý cukr, tak jsme ho mleli na makové mašince. To skřípalo,“ vypráví.

Všudypřítomná německá nařízení zasahovala i do života malé vesnické dívky vychované v hluboké víře v Boha. Na zdi školní třídy sice visel kříž, ale zdravit příchozí učitele museli zdvižením pravice a nacistickým pozdravem. V té době podle vyprávění Marie Volovské působil v obci německý starosta Peterek. „Maminčina sestra sloužila u sedláka. Byl to Němec, starosta. Ale velice hodný pán,“ líčí Peterkův charakter Marie Volovská. Podobným tónem se vyjadřuje i jiná pamětnice Božena Agelová ve svém vyprávění, které v roce 2021 pro web jamnice.cz zpracoval Tomáš Kramný.

„Když jsme byli v Sudetech, tak jsme se my mladí po práci scházeli před naším domem, kde byla dlouhá lávka. Zpívalo se, vyprávělo se, hrálo se na harmoniku, na varhánky. Tak se bavilo. Někdy přišel za námi pan starosta. Byl to Němec a napomínal, že je válka. My se bavili do deseti hodin do večera. Pak jsme se rozešli. Nikdy ale nikoho neudal,“ tlumočí Kramný slova Boženy Agelové.

Peterkova nejmladší dcera Edita byla spolužačkou Marie Volovské. „Edita chodila se mnou do české školy. Ale starší sourozenci – bratr a sestra, ty vozil za Krnov do Košetic. V neděli večer je tam odvezl na kočáře, byli tam celý týden. Oni tam kolikrát nechtěli, ale ne, byli povinni chodit do německé školy,“ vzpomíná.

Po starostovi zbyl jen balík zkrvavených hader

O poválečném osudu tohoto muže se nepodařilo zjistit víc než z vyprávění Marie Volovské pro Paměť národa: „Když přišli Rusové, někdo ho musel udat. Odvedli ho a domů už se nevrátil. Edita mi pak říkala, že po dlouhé době přišel jen balík zkrvavených hader.“

Přídělový systém a dodávková povinnost braly rodině, stejně jako dalším občanům v rodné Jamnici, mnoho z jejich pracně vyprodukovaných potravin. Někteří se snažili pro svou rodinu ušetřit více než ostatní, a to i za podstoupení značného rizika: „Muselo se odevzdávat sádlo. Lidé za války odevzdávané sádlo šidili. Staré sádlo lidé nastavovali novým sádlem. Při rozkrojení se na to přišlo. Bylo to velmi hlídané,“ doplňuje k tématu pamětnice s dovětkem: „My jsme to nešidili, měli jsme strach.“

Strach hrál v polovině 40. let hlavní roli. Bez něj se nedalo existovat. Zásoby se tenčily a lidé si pomáhali po svém. Každý už věděl, že hřmění, které doléhalo z polské strany, nevěstí nic dobrého. Vystrašení obyvatelé této vesnice na Opavsku, která katastrálně náležela k sousedním Stěbořicím, se ke konci války ukrývali před bombardováním. Jeho četnost a škody se v některých případech různí. Jisté je, že se v té době v obci nacházelo německé vojsko, které provádělo opevňovací práce.

Zápis ve školní kronice z poválečných let líčí atmosféru z konce druhé světové války v obci takto: „29. března 1945 za leteckého útoku pěti ruských letadel bylo shozeno na parkoviště tanků v obci asi 200 půlkilových zápalných a trhavých bomb, přičemž byly způsobeny tyto škody: dva koně a dvě krávy zabiti, střechy a okna v okolních domech rozbité, obytná budova – výměnek č. 25 pana Josefa Borče vyhořela.“

O dalším bombardování se obsáhleji zmiňuje také obecní kronika: „V měsíci dubnu byla obec bombardována na dolním konci. Při tom byla poškozena zemědělská usedlost (stodola) Jamnického Emila č. 1 a v budově Zwingra A. byla poškozena okna. V dalších dnech v měsíci dubnu byly poškozeny ještě tyto budovy: stodola zemědělce Kokoře Bohdana a obytná stavení Šindlera Františka a Kursberského J. č. 39 (střelbou dělostřelectva). Na Zelený čtvrtek byla vesnice znovu bombardována a byly poškozeny zemědělské usedlosti Weisze A., Hajky Jindřicha, Kořistky Ladislava, Ručky Františka, Uvíry Jana a u zemědělce Borče vyhořela střecha nad chlévy. Téhož dne byly zemědělci Agelovi zastřeleny dvě krávy, zemědělci Bohdanu Kokořovi jeden kůň a zemědělci Albertu Peterkovi byl zabit jeden kůň u místního kováře Mičky Josefa. Z místních obyvatel nepřišel k úrazu nikdo. Zraněno bylo několik příslušníků německé armády, kteří byli v obci ubytováni.“

V obci byli, podle školní kroniky a shodně podle vyprávění Marie Volovské, ubytováni také uprchlíci ze sousedního Polska. Konkrétně se mělo jednat o obyvatele z Hlubčicka (Glubczyce) a Ratibořska (Raciborz). To už se hřmění přiblížilo a ona se se svým dědou chodívala dívat na kopec na hořící Opavu. Podobný obrázek líčila ve svém vyprávění také Marie Králová, která plameny nad slezskou metropolí pozorovala z Vršovic.

Matka ji přišla vzbudit, že se bombarduje

Jedno ze zmíněných bombardování se rodině Kleiblově stalo málem osudným. To, že byla obec bombardována, si vysvětluje po svém: „Byla jsem v posteli, to bylo brzy ráno. Maminka přišla a říkala: ‚Bombardují.‘ Za vesnicí ten jeden sedlák, jak jsem tam ty husy chodila pást, on tam nechal zemědělský stroj – přední kola s ojem. Jak to oje trčelo nahoru a ta kola, jim to zřejmě připadalo asi jako dělo. A oni to začali bombardovat. Asi 20 metrů od nás. Do hospody, do té stodoly spadly dvě bomby, kdyby to spadlo kousek dál, tak jsme to měli v chalupě. To by tam z nás nezbylo nic.“

Při každém dalším poplachu se utíkali ukrýt do sklepa hospody nebo k sousedům. Pamětnice si vzpomíná, že se ukrývali i celý týden. Ve stodole měli Kleiblovi během války připravený žebřiňák s nejnutnějšími věcmi pro případ, že by museli rychle opustit vesnici.

Těsně před osvobozením v obci přebývala německá armáda. Vojáci byli ubytovaní po vsi a část jich spala i u Kleiblových. „U nás ve světnici spali ti vyšší důstojníci. Máma měla zrovna převlečené bílé peřiny na Velikonoce, tak tam byli v botách,“ líčí poslední hodiny před osvobozením. „O půlnoci dostali příkaz a odstěhovali se pryč – kam, to nevím. Lesy kolem nás byly plné vojáků.“

Ráno se sešli občané Jamnice v místní kapli, ve které sloužil mši jeden z polských uprchlíků. „Venku bylo akorát slyšet: ‚Rusi jsou tu! Rusi jsou tu!‘ Výstřely do vzduchu. A ten kněz, když to slyšel, řekl: ‚Zpívejte, zpívejte.‘ Nevím, jestli nebyl Němec. Asi měl obavu, tak lidé hrozně nahlas začali zpívat. Vojsko šlo kolem kaple a přešli v klidu, jen ty výstřely. Šli dál přes dědinu a rozešli se po dědině,“ vypráví.

„Obec byla obsazena Rudou armádou bez boje po ústupu německých jednotek v neděli 6. května v 7 hod. ráno,“ zmiňuje se o osvobození zapisovatel ve školní kronice. 

Musela překračovat spící vojáky

U Kleiblů Němce vystřídali Sověti. „Jeden z ruských velitelů se bavil s otcem. Uměl česky. Říkal: ‚Také mám doma tři takové malé děti. Měli jste velké štěstí. Protože kdyby Němci v tu noc neodešli, tak tady nezůstal kámen na kameni.‘ Že bylo připraveno na 200 děl. Lesy byly plné vojska a oni to chtěli rozmašírovat,“ dodává.

Podle vzpomínek pamětnice si Sověti chtěli v jejich domě zřídit lazaret, ale nakonec se nechali přemluvit a udělali ho z velkého sálu naproti v hospodě. Řadoví vojáci ale v jejich domě zůstali. „Panstvo spalo v postelích, vojáci v kuchyni. Tatínek jim dal na zem slámu, dlouhou, mlácenou cepy, a oni leželi jeden vedle druhého. Když jsem šla na záchod, musela jsem je překračovat,“ vzpomíná.

Do otcovy malé stolařské kůlny vojáci přitáhli půl prasete a na ponku jej porcovali. Matka jim pak musela v hrnci škvařit sádlo. „Do světnice přišla jedna silná ‚baryšňa‘. Sedla si a maminka jí donesla mléko – jenže ona řekla: ‚Nět moloko, vodku davaj.‘ Máma z ní dostala strach, nevěděla, co jí má dát, vodku neměla.“

Konec války nebyl pro pamětnici vůbec jednoduchý. Navyklý stres a ukrývání se před každým zvukem letadla ji hnalo zas a znovu do sklepa, i když už se ukrývat nemusela. „Na konci jsme nevěděli, jestli už válka je u konce, nebo není u konce. Lidé říkali: ‚Už nemusíte mít strach, už je konec. To jenom ta letadla tak přelétávají.‘ Ale pořád byl takový pocit, že se musíme běžet ukrýt do sklepa,“ svěřuje se Marie Volovská s tím, co prožívala. „Po válce to bylo takové divné, takové nijaké. Člověk neměl jistotu, že už je konec.“

Nabídku na přestěhování do vysídleného pohraničí po válce využilo několik jamnických rodin. „Někteří se pak vrátili zpět do Jamnice, protože na převzatých statcích bylo mnoho práce,“ dodává. 

Nemocnému teleti dávali francovku

Mnoho práce a další nejistota potkala zemědělskou rodinu Kleiblovu nedlouho po konci války. Předzvěstí kolektivizace bylo hromadné onemocnění dobytka zvané slintavka a kulhavka. „V Jamnici uhynulo na 50 kusů dobytka,“ popisuje pamětnice zemědělskou pohromu v obci. „My jsme také měli dvě krávy, které byly vysoce stelné. Ta jedna potratila, tele uhynulo. Ta druhá se sice otelila, ale tele se pořád nemělo k životu. Maminka tam pořád chodila, přes cumel se mu snažila dát napít, neumělo se vůbec postavit na nohy. Já říkám: ‚Mami, víš co? Dej mu tam trochu francovky. Možná že ho to povzbudí.‘ Tak skutečně, dala mu tam trochu a ono to začalo pít a postavilo se na nohy. Pak už začalo pít od krávy.“

I přes malé úspěchy se jim nevyhnula povinná izolace. Nesměli vyjít z domu, aby se nákaza nešířila. Před vchodem stála nádoba s chlorovým vápnem a matka, čekající na někoho, kdo by jim mohl nakoupit. 

„50. léta nebyla pěkná,“ zoufá si právem Marie Volovská, která od roku 1952 pracovala ve výzkumné stanici obilovin v Opavě. Zprávy o zakládání jednotných zemědělských družstev (JZD) se na ni valily ze všech stran. Zatímco otec pracoval v cukrovaru, matka obhospodařovala rodinná políčka a starala se o dobytek. Do družstva vstoupit nechtěla. „Říkala: ‚Co já tam budu dělat? Když jsem doma, co si tady udělám, to mám,‘ vypráví s povzdechem Marie Volovská.

„Přišla jsem z práce a doma pláč, protože máma už byla na pokraji sil… Měla jsem strach, že skončí v blázinci, protože ji večer co večer volali na obecní úřad a přesvědčovali, aby do toho družstva vstoupila. Nechtěla. Další den znovu. Sama už jsem chtěla, aby to podepsala, ať je klid. A to jsem ještě dostala vyhubováno: ‚Nic jsi nekoupila, nic jsi nezařizovala a teď se budeš starat. Tak nám do toho nemluv!‘ Protože oni museli každý kousek té půdy koupit, zařídit – než se vypracovali, aby mohli hospodařit.“

Hrozil jí vyhazov, pokud nepřesvědčí rodiče ke vstupu do JZD

Matka dlouho čelila nátlaku a její dcera matčinu situaci o to hůř nesla, o co více se matka bránila podpisu vstupu do JZD. Věc se dostala až k řediteli výzkumné stanice. „V práci si mě zavolal ředitel, že mám rodiče přesvědčit. Že pokud je nepřesvědčím, tak mě propustí z práce. A já mu řekla: ‚Já mám zatím zdravé ruce, tak si vždycky práci najdu.‘ A on mi na to řekl, že mi napíšou takový kádrový posudek, že mě nikde nevezmou. Už jsem to nevydržela, měla jsem slzy v očích, otočila jsem se a odešla. On za mnou ještě volal, že to tak nemyslel, ale já už jsem šla pryč.“

Dlouhodobý nátlak nevydržela ani matka pamětnice a přihlášku do JZD nakonec podepsala. 

V dalších letech se u pamětnice opakoval stále stejný motiv: těžká dřina, mnoho práce a málo peněz. V roce 1958 se provdala za Jana Volovského do Otic a po několika letech přišly na svět dvě děti – syn a dcera. Aby mohla chodit do práce, dávala syna na hlídání tchyni do vepřína. „Nešlo to jinak, musela jsem do práce,“ říká.

Snad nejkrušnější okamžiky prožívala v době okupace vojsky Varšavské smlouvy. Vesnicí se šířila fáma, že se budou děti odvážet, aby byla zajištěna jejich bezpečnost. „Vykládalo se, že se budou děti odvážet do Jeseníků nebo do Beskyd, aby byly v bezpečí. A já jsem tu Ivu měla takovou malou holku, ležela u mě. Říkala jsem si, co když ji a Vláďu odvezou a já už je neuvidím. Pořád jsem tak brečela, že mě začalo bolet u srdce… Pak se to uklidnilo, děti se neodvážely a já jsem byla šťastná,“ vzpomíná.

Jakmile děti povyrostly do školního věku, otevřela doba staré rány. „Na vině“ měla být tentokrát její víra. „Chodili jsme do kostela. Volali mě do školy. Jeník [manžel] tam nechtěl jít, tak jsem šla já. Ptali se mě, proč děti posíláme do náboženství. Já říkám: ‚No podívejte se, kdyby se tam učilo něco špatného, tak je tam nepustím. Ale tam se nic špatného neučí, jedině láska k lidem.‘ Neříkali nic a bylo to u konce,“ vzpomíná.

Tím to ovšem neskončilo. A když se později syn hlásil na střední průmyslovku, mohl si přečíst v odpovědi, že jej na školu nemohou přijmout, důvod – „vyšší počet uchazečů s lepšími studijními předpoklady“. Syn si vzdělání na elektrotechnické průmyslovce doplnil teprve až při zaměstnání. 

Další přesvědčování se Marie Volovské dotklo v době tzv. normalizace, a to v návaznosti na vstup do komunistické strany. „Přesvědčovali mě, abych vstoupila do komunistické strany. Řekla jsem, že nejsem dostatečně přesvědčená ke vstupu do strany. Stále se mě ptali, proč chodím do kostela. Odpovídala jsem, že se tam nic špatného nedělá,“ líčí.

Marie Volovská se o své celoživotní vzpomínky podělila na počátku roku 2026 při natáčení pro Paměť národa ve svém domě v Oticích. I když je dnešní doba znovu napjatá, přeje dalším generacím zdraví, mír a klid – a aby lidé drželi při sobě a měli pro co žít.