Miloš Volf

* 1924  †︎ 2012

  • „V ten den nám nepřinesli, prostě už nebyla ani ta suppa, ten eintopf. Dali nám tam takovej dřevěnej štandlík, říkali, že je to sirup. Tak jsem říkal: ,Podívejte se, budem dávat každýmu tři lžíce, nevíme, kolik toho je. A až přijdete podruhý, uvidíme, kolik vám ještě můžeme dát.‘ Tohleto vykládám a najednou běželi esesáci s psama nahoru, protože to bylo takhle stupňovitě, ten šestej blok byl předposlední. A nastoupit na apelplac. Všechno se to shromáždilo na apelplac, udělali se tam třikrát po dvou stech – přijel další transport. My jsme se vraceli a tam někdo (protože přišli z toho Buchenwaldu k nám, pět dní hladem). Někdo roztrh ten štandlík, chtěli se najíst, než půjdou, protože věděli, že to bude zase transport. Padli do toho, teď přišli čoklové a ti chlapi z toho nevstali, ty tam byli nalepený jak na mucholapce. A ty psi je tam v tom roztrhali, teď se vrátili ty hladoví zespoda a lžičkama z těch nebožtíků… To víte, to bylo snad nejhorší, co jsem zažil, když člověk přestal být homo sapiens.“

  • „Do Flossenbürgu jsem přišel 7. února 1944. Je to bavorská Sibiř, je tam minus třicet stupňů, to bylo běžné. Minus pětadvacet, minus třicet. Teď jsme stáli na tom apelplace, museli jsme se svléknout a stáli jsme tam nahý. Někteří staří padali, tak je odvezli. Teď do koupelny a vařící voda a studená voda a zase ven. A protože jsem měl návrat nežádoucí – RU – Rükkehr Unterwünscht, tak jsem šel do kamenolomu. A to víte v kamenolomu, dřeváky, sice nám dali nějaký spodní prádlo, jako kalhoty spodní, ale ty byly papírový a byly za tři dni pryč. A košile a sako, no a bez rukavic, to se nesmělo. První bylo, že si každej měl vzít kámen a musel ho nést po schodech po hraně toho kamenolomu nahoru. Oni to ještě udělali tak, že tam byli ty pomocníci, to byl nejhorší kápo, co tam byl. A ty nás mlátili: ,Ty máš malej kámen.‘ A už dostal a musel vzít větší. A když si na někoho zasedli, tak ani ten druhej nebyl dobrej, tak si musel lehnout a deset lidí na něj navalilo kámen a potom řekli: ,Vidíte, vy jste takoví hajzlové, on radši umře.‘ Ale oni večer polejvali schody vodou, takže to bylo zledovatělý. A když lidi šli a když už byl první tak v půlce, tak oni začali dělat dole rambajs, ty lidi chvátali, uklouzli, padli, ruce zlámaný, nohy zlámaný, kameny lítaly, to bylo strašný. Když se ten kámen donesl nahoru, museli jste ho hodit dolu, aby ho zítra mohl zase někdo jinej vynést.“

  • „Jdeme z lesa a tam utábořená ruská armáda a proti nám se hnal jeden poddůstojník, ožralej jak kádr, se samopalem. A že jsme Germánci, že nás postřílí. My jsme ho přesvědčovali a mluvili na něho rusky, tak on si vzpomněl, že je akorát jeden, a že já byl nejmladší, tak mě tam stavěl, a já říkal: ,Do prkýnka, jsem tady už kousek od domova a ještě tady to odnesu.‘ A najednou běžel jeden kapitán, za ním vojáci – voni ty ženský utekly a těch si nevšímali (ženy, které potkali při cestě domů a cestovaly spolu s nimi, pozn. red.). Ten kapitán přišel, tohohle chytil, urval mu nárameníky, ty mu vzali hned samopal, zkopali ho, zmlátili ho. A ten kapitán přišel a říkal: ,No što sdělaješ, davaj pokuriť.‘ A šáh do holinek, vytáh noviny, natrhal lístečky, vzal pytlík s machorkou, každýmu ubalil cigaretu, zapálil. My to dokouřili, a abychom mu šli pomoct vytáhnout sanitku německou, která byla v příkopu takhle napůl. No tak jsme mu šli pomoct, on ji nakonec nastartoval, tak že nás sveze. My do toho nasedli, ujeli jsme sotva kilometr a došel nám benzín. Říká: ,No što sdělaješ, davaj pokuriť.‘ A my šli pěšky…“

  • „Jsem uklízel barák, ten blok, a odpoledne přišel pro mě (dozorčí Soukup, pozn. red.) a dal mně asi dvanáct koberců, od těch malých až po ty velký, oni bydleli v té budově jednoposchoďové za rohem. A když jsem to dodělal, tak jsem mu to tam chtěl vynést nahoru, on bydlel v prvním patře. Říká: ,Ne, tady máš košík.‘ A šli jsme do zahrady, potom tam udělali ten třetí dvůr z toho, tenkrát tam byla ještě zahrada taková. Tak tam jsem sbíral pampelišky a mlíčí, on měl za ženským dvorem v takovém zákoutí dvě králíčata a dvě housata, tak abych to tam dodal. Pak jsem vzal ty koberce a nesu je nahoru a byla tam u něj jeho dcera, taková školačka ubrečená. A já jsem teda zahlásil, že odejdu, a on říká: ,Počkej, študent,‘ neboť jsem byl študent, že jo, ,uměl bys todle?‘ A ukázal mně takový strašně zmrvený výkresy. A já, že uměl. Byly to tři výkresy, tak jsem je hned udělal a za tejden znova pro mě přišel, to už jsem klepal jeden malej koberec a kreslil dvanáct výkresů. A koncem června ona se zlepšila ze čtyřky z kreslení na dvojku. A on mi dal krajíc chleba, ale abych to snědl tam. Tak já jsem toho půlku ukrojil, strčil do kapsy, a on mě viděl, já myslel, že byl pryč. ,Komu to chceš dát?‘ Já říkám: ,Tatínkovi.‘ - ‚Tvůj tatínek je tady?‘ Říkám: ‚Tady, no, pane komandant, on by chtěl k vám do komanda.‘ – ‚Ať nastoupí ráno ke komandu. A co tomu šíká maminky?‘ – ,Ta je tady taky.‘ – ,Ó, taky tady.‘ A v pondělí mě poslal na ženskej dvůr, abych štemoval pro elektrikáře – abych viděl maminku. A přitom on byl, on se chlubil, že zabil jednou ranou vězně. On byl primitiv, víte, a to se člověk naučil, že se musí umět rychle rozhodnout.“

  • „Všechny ty Němce se zeleným trojúhelníkem oblékli do esesáckých uniforem a posílili s nima stráž kolem tábora. Takže ti zmizeli z těch bloků. My jsme museli odpárat svoje čísla na hromadu, vysypaly se tam blokový kartotéky, daly se tam ty bejčáky, co byly na bloku, a spálili to. Spálili i ty, co tam věšeli, ty, co popravovali, aby nebylo tohleto svědectví. A ten tábor svěřili starostovi. A my už jsme nedostávali čtvrt kila chleba, ale sotva osminku. A najednou ti Američani se dali z taktických důvodů jiným směrem. A teďkon tamti se vrátili a všechny svolali. Já už jsem na tom bloku nebyl, protože ten blockman tam nebyl a ten písař byl nemocnej. Jsem to dělal všechno sám potom. A na tom bloku už bylo přes tisíc vězňů. Takže je svolali a řekli, že tam byly asi tři auta s červeným křížem, tam u té první budovy, velitelské budovy. Řekli, že je to Mezinárodní Červený kříž, že nás předaj, ale že musíme udělat nový kartotéky. Dali nám nový čísla, už na červeným podkladě, ne na bílým, už tam nebyly ty trojúhelníky, ani tam nebylo písmeno národnosti. My jsme to měli sepsat, přidělit: nové číslo, starý číslo, z kterýho tábora, protože třeba den předtím tam přišli z Buchenwaldu, den předtím zase odjinud. Jméno, příjmení, národnost, povolání, v jakém komandě pracoval a jestli byl už taky léčenej v táboře. Copak s Čechama, s Polákama, s Rusama, s Němcema i s těma Francouzema to šlo. Já jsem myslel, že s Italama si pomůžu přes latinu – to vůbec nešlo – spíš přes francouzštinu. No, s těma Rusama jsem taky to… Ale nemtudum Maďarům. My jsme si ukazovali. Já jsem dvě noci a dva dni nespal, abych to dodělal, protože jsem si řikal, odevzdám to a budem osvobozený. Já to 20. ráno nesu hotový na tu hlavní správu a oni řekli: ,Hochu, to je podfuk, v noci už jel první transport.‘“

  • „Ten tábor byl přeplněnej, protože ten byl pro tři tisíce pět set vězňů a už nás tam bylo víc jak šestnáct tisíc. A to už nešlo spát, to šlo sedět na lůžku, jen Němci, ti mohli ležet, ale my ostatní seděli. A oni už se nevešli ani k tomu sezení, tak je zamkli na umývárnu a stáli celou noc. A když tam někdo umřel, tak padnul, až když to ráno otevřeli, bylo to strašný… A vši hejbaly tím táborem, to nešlo udržet, ten skvrnitej tyfus. Krematorium nestačilo, oni už pálili lidi na hromadách a polili je hořlavinou. A vzpomínám dodneška na tu pyramidu lidskýho popela u toho krematoria. Bylo to takový ošklivý a lidi si zoufali. A teď Miloš Kučera mi říká: ,Počkej, v elektrikářské dílně, kde se starají o to, aby šel proud do těch drátů kolem tábora, aby šlo světlo a tak, tak tam si dávají esesáci opravovat rádia a ty opravený rádia odevzdávají až tehdy, když tam přijde k opravě rádio nový.‘ On si tam chodil pro nový zprávy. A my jsme se scházeli, já a ještě dva, na devatenáctym bloku u písaře večer a on nám říkal ty zprávy a my to potom roznesli. A lidi se už trošičku vylepšili, už nebyli takoví otrávení. Němci si toho všimli a na ten Štědrej večer ve čtyřiačtyřicátym zaveleli večer apel, už potmě a oběsili tam šest Rusů – údajně pokus o útěk, ale chtěli nás zastrašit. Zatím v pozadí hořel na půdě těch dozorců rozsvícenej vánoční strom. Ale tihleti (popravení Rusové, pozn. red.), každej musel dostat padesát ran bejkovcem předtím, než ho pověsili. A o každé ráně musel vědět, takže když omdlel, polili ho vodou a dostával další. Bylo to strašný a já jsem z toho byl taky nanic, tak jsem si pro sebe kreslil takový ty obrázky ,Dřeváky proti holinkám‘ a ,Hrad a hlad‘.“

  • Full recordings
  • 1

    Planá nad Lužnicí, 20.09.2008

    (audio)
    duration: 01:15:05
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Planá nad Lužnicí, 09.01.2009

    (audio)
    duration: 03:51:20
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Člověk přestal být homo sapiens

Miloš Volf
Miloš Volf
photo: Pan Volf

Miloš Volf se narodil 2. června 1924 v Táboře, kde jeho otec Josef vlastnil krámek se smíšeným zbožím. Po zřízení protektorátu se celá rodina zapojila do odboje. V podkrovním bytě svého domu ukrývali osoby, kterým hrozilo zatčení – třeba generála Františka Slunečka nebo parašutistu ze skupiny Bivouac Františka Pospíšila. Rodina za to tvrdě zaplatila, 2. února 1943 byli Miloš s otcem a později i matka s babičkou zatčeni. Během tří měsíců krutých výslechů Miloš zhubl 34 kilogramů. Byl vězněn v terezínské Malé pevnosti a v pracovním táboře v Kladně, poté i se svým otcem putoval do bavorského koncentračního tábora Flossenbürg. Pracoval v obávaném flossenbürgském kamenolomu, později v továrně na výrobu letadel Messerschmitt. Spolupracoval s Čechoslováky z ilegální táborové organizace. 20. dubna 1945 Miloš i jeho otec opustili brány KT Flossenbürg v pochodu smrti a ušli více než osmdesát kilometrů, než je zcela vyčerpané zanechali dozorci svému osudu. 11. května 1945 dorazili do Tábora a celá rodina se znovu sešla. Miloš začal studovat práva, po únoru 1948 však z vysoké školy musel odejít. Jeho otec Josef byl v roce 1950 jako živnostník odsouzen k osmi letům v pracovním táboře. Přitížilo mu zřejmě i to, že byl jako vězeň nacistického koncentračního tábora osvobozen americkou armádou. Miloš Volf se na vojně dostal k armádnímu rozhlasu, později pracoval v Československém rozhlase a Československé televizi. V roce 1968 byl z televize propuštěn a několik let se živil jako skladník. Zemřel v roce 2012.